Kapitola XVI. – Vlčí osada

Postarší muž, zřejmě velitel celé po zuby ozbrojené skupinky, se vzpamatoval jako první.

„Zbraně dolů,“ zavelel okamžitě svým mužům, kteří byli připraveni ihned vetřelce bez milosti zlikvidovat. Udělali to, a bez řečí, a výrazy jejich tváři byly nepopsatelné. Překvapení, údiv…..

„Já snad špatně vidím,“ vydechl prudce prošedivělý válečník, „Talan, Taranův syn. Jsi to opravdu ty?“ A Talan se konečně vzpamatoval z překvapení a šoku.

„Kendale,“ vydechl, „to snad není možné,“ vysoukal ze sebe pomalu. Mozek mu to nejprve musel zpracovat. Ten muž, pravá ruka jeho otce a dobrý přítel jeho rodiny, ten muž, který stál před ním, měl být dávno mrtvý. Tak mu to řekl kdysi jeho otec.

Pořád nevěřil vlastním očím. Nebyl mrtvý, žádný duch, stal před ním, z masa a kostí, živý až moc, a chechtal se radostí.

„Talane,“ přistoupil válečník k němu, se smíchem ho chytil za ramena, a pořádně s ním přátelsky zatřásl. „To bych si nemyslel, že tě ještě kdy uvidím.“ Dle jeho výrazu se dalo soudit, že vidět starou tvář ho nesmírně potěšilo.

Vlk už konečně popadl dech a Kendal se uchechtával, když viděl výraz jeho obličeje. Otočil se na ostatní stráže a usmál se. „Tenhle patří k nám,“ zachechtal se a bodře plácl Vlka po zádech, „tenhle patří k nám. Ani nevíš, jak rád tě vidím.“

A pak se k Talanovi naklonil a spiklenecky pronesl. „Normálně to neděláme, ale vy můžete jít s námi.“ A znovu se zachechtal, jako by to byl snad ten nejlepší vtip na světě a opět praštil přátelsky Vlka do zad. Arlen ani nedutal a snažil se být neviditelný.

Následovali je a Talan byl rád, že když už je někdo chytil, byli to jeho vlastní lidé, ale zároveň tu najednou byla obrovská spousta nezodpovězených otázek. Doufal, že na konci cesty se dočká i odpovědí.

Šli asi hodinu. Pověsti nelhaly, Denkarský hvozd byl opravdu hluboký a temný, a protože bylo pod mrakem, byla v něm ještě tma ještě větší a všechno okolo vypadalo strašidelně a hrozivě. Arlen se bál, i když měl Vlka nablízku. Nedokázal si představit, že ho tady chtěl Vlk nechat samotného. Měl tady nepříjemný pocit ve dne, natož v noci.

Bylo vidět, že se zde Kendal a jeho bojovníci výborně vyznají. Křižovali jednotlivé stezky a cestičky, vedli je lesem s naprostou přesností a neomylností. Ta poslední stezka vedla šikmo do příkrého kopce, že i Vlk se zadýchal, než ho zdolal a Arlena slyšel funět hned za sebou.

Pohled, který se mu vyskytl nahoře, mu ale vyrazil dech. Dole pod kopcem, uprostřed tohoto odlehlého hvozdu, kde by člověk nečekal živou duši, rozprostírala na rozlehlé louce velká osada. Dřevěné domy se zde krčily v područí starých mohutných stromů, kolem nich malá políčka, viditelně obdělávaná a ohrady, ve kterých se páslo několik krav a ovcí. Nad osadou, téměř u lesa, viděl Vlk několik desítek úlů, z opačné strany se kolem domků vinula malá průzračná říčka jako lesklá modrá stužka. Z některých komínů se kouřilo, občas se objevila i nějaká postavička, dle dlouhé sukně soudě ženská. Kolem ohrady u nevelkého domu, jenž zřejmě sloužil jako stáj, se páslo i několik koňů, a okolo se motali dva caparti.

Vlčí osada, tak to tu nazývali. Místo, kde našli lidé z klanu Vlků svůj nový domov. Kendal se na něj usmál, když viděl jeho nevěřícný pohled a mávl rukou směrem k osadě.

 „Tady přebýváme, pojďte,“ pokýval s úsměvem hlavou. Čekala je ještě cesta dolů, po stejně strmé cestě. Zblízka pak byla osada ještě hezčí. Postarší žena se vyšla na práh dveří jednoho z domů, ale když viděla dva cizince, zase rychle zašla. Z okna dalšího zase vykoukly dvě rozčepýřené dětské hlavy, zvědavé a vděčné za každý rozruch, protože v tomhle odlehlém koutě se zřejmě nic moc nedělo.

„Promluvíme si,“ mávl Kendal rukou k velkému ohništi u jednoho z domů, kolem kterého bylo rozmístěno několik velkých špalků dřeva na sezení. A že bylo o čem mluvit.

Ostatní muži z Kendalovy skupiny se pomalu rozešli, někteří postávali poblíž ohniště a o něčem rozmlouvali. Arlen se unaveně složil na jeden ze schodů u domu, Talan se posadil na jedno z míst u ohniště a vzápětí se ve dveřích domu objevila hezká hnědovlasá žena se džbánem medoviny a dvěma poháry. Kendal nalil sobě a jeden z pohárů podal Talanovi.

„Nečekal bych tady zrovna tebe,“ začal Kendal hovor a Talan se pousmál. „Já tebe tady taky ne, obzvlášť, když už jsi měl být dávno po smrti,“ poznamenal káravě, ale musel se u toho smát, „ale popravdě, teď jsem docela rád, že žiješ.“ Nelhal, v tomhle případě měli doslova štěstí v neštěstí. Chytit je někdo jiný, rozhodně by si teď v klidu nepopíjeli medovinu.

Jenže Talan měl i spoustu otázek a chtěl odpovědi. A Kendal vyprávěl a odpovídal, s vážnou tváří, občas zahleděn kamsi do dálky i do daleké minulosti. Do minulosti, kdy Talanův otec, vůdce klanu Vlků, poslal většinu svých lidí v obavách o jejich bezpečí pryč. Jak jim tímto činem zachránil život, protože Raon je chtěl dát zlikvidovat v obavě, že se proti němu vzbouří. Jak se dostali sem, vybudovali si zde nový domov a poté, co uzavřeli dohodu s králem Sarganem, stali se z nich strážci stezek a částečně i hvozdu.

„Jo, a taky dodáváme králi tohle,“ nadzvedl pohár medoviny a zasmál se, „náš tajný recept, však víš. A králi chutná, takže ho bohatě zásobujeme,“ zachechtal se.

Uplatit krále chlastem, to je pech, pomyslel si Talan, ale nekomentoval to. Byl rád, že někteří z jeho lidí žijí.

„A teď mi řekni, co tady hergot děláš zrovna ty a proč sebou táhneš tohohle kluka. Co je zač?“ pohodil hlavou směrem k princi. Kendal prince nepoznal, inu, on vlastně taky ne, když ho viděl po tak dlouhé době.

„Nepoznáváš ho?“ zeptal se ho Talan opatrně a Kendal se zasmál. „Copak bych měl?“

Na okamžik Vlk zaváhal, jestli mu vůbec má říct pravdu. Ale už když je vedli sem, napadla Talana téměř spásná myšlenka. Vlčí osada bylo místo, kde ho může nechat. Tady by byl Arlen v relativním bezpečí. Musí s pravdou ven.

Zhluboka se nadechl. „To je princ Arlen.“