Kapitola II. – Král okamžiku

Ráno vstal ještě před rozedněním, osedlal si koně a připravil si pár věci a trošku jídla na cestu. Deku, plášť, teplou vlčí kožešinu na spaní, meč, který zdědil po svém otci a krásnou tepanou dýku, největší a nejvzácnější skvost jejich rodiny. Nosil ji vždy sebou a doma, pokud se tedy té chatrči v lese, kde přebýval, dal vůbec říkat domov. Neměl to tam moc rád, spíš tam byl jen z nutnosti, aby měl kde hlavu složit.

Když vyjížděl na místo určení, tma už přecházela do šera a ptáci zpívali jako o život. Bude další krásný letní den, pomyslel by si jeden. Jen možná, že na konci dne už půjde slunce spát do krvavých červánků. Když se mu naskytne příležitost, udělá to klidně dnes. Cesta k jižním hranici byla dlouhá, ne všude se dalo jet na koni, a bude jim trvat téměř týden. Takže když ne dnes, tak jindy. Bude mít hodně příležitostí. Špatné cesty, hory, skály, rokle, ve kterých nikdo mrtvého neobjeví. Bude to muset udělat, je to jeho poslední úkol před odchodem z této země.

Teplé sluneční paprsky ho pohladily po tváři, když se dostal na místo, kde se měli setkat s princem. Zdálky viděl jeho postavu, stál u koně a hladil ho po nozdrách. Vlk matně zašátral v paměti. Toho kluka viděl snad jen jednou, namátkou, před nějakými čtyřmi roky. To mu mohlo být tak patnáct, šestnáct let. Byl to takové pískle, hubené, samá ruka, samá noha, s vlasy jako rozdrbaná sláma. Nic, čím by se pan král chtěl chlubit, naprostý opak svých urostlých bratrů a otce. Vzhledem byl spíš jako jeho matka královna, když ještě žila.

Princ obešel koně a něco si upravoval na sedadle. Na chvíli mu zmizel z očí, a bylo vidět, jak něco kutí s vakem, který měl přehozený zezadu u sedadla. Když dorazil k němu, princ se vynořil zpoza koně a usmál se na něj. Pro Talana to byl tak trochu šok.

Tak tohle nebyl žádný klučík, sakra…. Žádné nedochůdče s rozdrbanými vlasy, které sotva dokázalo vlézt na koně a zvednout meč. Za těch pár let dospěl a stal se z něj urostlý pohledný mladík. Plavé světlé vlasy se mu vlnily kolem obličeje, vzadu je měl stažené, a jeho oči měly zvláštní ocelově modrý nádech. Byl urostlejší postavy, ale pořád o půl hlavy menší než Vlk a taktéž o fous drobnější, štíhlý, rovný, přímý a z jeho postoje na chvíli čišelo cosi vznešeného, královského. Ale zároveň i něco neskutečně křehkého, jemného, a především neskonale smutného.

Při pohledu na něj Talana napadlo, proč se ho král chce vlastně zbavit. Takhle nějak by mohl vypadat král. Ale ten moudrý, hodný a spravedlivý. Ten král, vládce, za kterým by jednou stál celý jeho národ. Skutečný panovník, pravý vůdce svého národa. Na hradě plném bolesti a špíny, uprostřed krve a zabíjení, se zrodil budoucí panovník. Tenhle mladík k tomu měl pořádně našlápnuto, i když mu ještě hodně chybělo.

Na chvíli v něm tyhle myšlenky v kombinaci s princovým vzhledem vyvolaly zvláštní koktejl nepoznaných emocí. V žaludku ucítil na pár okamžiků zvláštní zašimrání a hrdlo se mu stáhlo. Neznal je a zalekl se jich, a rychle je zahnal do ústraní.

„Jsem Arlen,“ usmál se na něj znovu mladík, „ale to ty asi víš, viď. Otec mi řekl, že mě doprovodíš k hranicím. Musíme zkontrolovat strážní věže,“ zopakoval mu důležitě věc, kterou stejně dávno věděl, ale Talan si všiml, jako svýma modrýma očima bedlivě sledoval. Prohlížel si ho stejně pečlivě jako on jeho. Ten kluk rozhodně není hloupý, pomyslel si.

Arlen se znovu usmál a pohladil svého koně po krku a pak se svižně vyhoupl do sedla.

„Myslím, že bychom měli jet, čeká nás dlouhá cesta.“ Talan beze slova přikývl, on byl ten, kdo by měl teď poslouchat a snažil se zachovat tvrdou a vážnou tvář. Jeho neměnný kamenný výraz nevyzradil nic.

Nic, co toho kluka čeká.

A cesta začíná.