Kapitola XI.  – Smrt a křik

Být králem je těžké. Vládnout moudře a spravedlivě je ještě těžší. Ale on by byl možná dobrý král, napadlo Vlka už mnohokrát za dobu, kterou s Arlenem strávil.

Jediný ze synů, který by byl schopen vyvést tuto zemi z chaosu, se teď možná stane štvancem.

Pokud jejich cesta nedopadne tak, jak si zhruba Vlk plánoval, může jeho život opravdu dopadnout bídně. Ale to ukáže čas.

Kroky vytrhly Talana z přemýšlení. Arlen se vracel od potoka, malá koupel mu po dlouhé nemoci udělala dobře, vypadal osvěžený a spokojený a když Vlka zahlédl, přelétl přes jeho tvář drobný úsměv. Do obličeje se mu pomalu vrátila zdravá barva, jeho oči už zase měly tu zvláštní ocelově modrou barvu. Jen byl o trochu hubenější a slabší, než když vyjeli na cestu. Nebylo se však čemu divit, nemoc a stres ho vyčerpaly, a dost se na něm podepsaly.

„Zítra budeme pokračovat,“ obeznámil ho Vlk s plánem na další den, když se Arlen usadil a vzal si od něj kousek masa k jídlu. Bylo načase vyrazit, nechtěl se tu zdržovat déle, než musel. Potřeboval toho kluka co nejrychleji uklidit někam do ústraní, jinak nebude mít klid.

Arlen neodporoval, tiše přitakal, ale úsměv mu zničehonic zmizel z tváře. Těžko říct, jestli to bylo strachem nad tím, co si sám počne nebo tím, že vlastně zůstane zase úplně sám.

Kdo ví?

Vstali druhý den už časně ráno, za úsvitu, kdy první ptáci začali svým zpěvem vítat nový den. Dle vymetené oblohy to vypadalo docela slibně a Talan si plánoval urazit dnes co největší kus cesty. Co jen to půjde. Nechtěl, aby byli spatřeni, snažil se využívat luk a strání, skrytých pěšin v lesích, a Arlen měl přísný nákaz nasadit si kapuci pláště kdykoliv, když se někdo objevil na obzoru. Na cestách byl naštěstí pohyb minimální, snad štěstěna se na ně na chvíli usmála. Jenže, jak poznali o něco později, ani ve zdánlivě poklidných horách, nemohli mít jistotu bezpečí….

Hory tu byly málo osídleny, vesniček pomálu, ve stráních se objevovala osamocená hospodářství a horalové, kteří zde pásli stáda ovcí a krav. A tu a tam potkali pár domů, postavených ze dřeva, chudých jako lidé v nich, kteří doufali, že hory jim poskytnou ochranu před bídou a násilím. Ale král a jeho vojsko měli dlouhé ruce. A vojáci, kteří věděli, že jim nic za jejich chování nehrozí, často přepadávali a loupili, okrádali i nejchudší z nejchudších a za sebou nechávali jen spoušť a smrt.

Černý dým stoupající k nebi nevěštil nic dobrého a Talanovy smysly zapracovaly na plné obrátky. Klikatá cesta, která se kroutila jako had podél skal, jim bránila vidět, co se děje o kus dál za zatáčkou. Ale vyděšený řev žen a mužů se nesl kopci a stráněmi, ryk a povyk se odrážel od studených skalnatých stěna a ztrácel se v hlubokých lesích. Bylo to děsivé.

Jet dál bylo nebezpečné, a Vlk prozřetelně zastavil koně, jenže, jak zjistil o chvíli později, uhlídat v takové situaci prince bylo mnohem horší než zápasit s divokou šelmou. Arlen, stojíc s koněm vedle Talanova, sebou trhl a zastavil koně, vyděšeně sledujíc dým na nebi. Tušil, která bije, a Talan snad poprvé viděl v jeho tváři vztek.

Musel být rychlejší a honem chytil jeho koně za otěže. „Ať tě to ani nenapadne,“ řekl příkře, ale Arlenovi se objevil v očích nesouhlas.

„Musíme jim pomoct,“ vykřikl naštvaně a když už nemohl jet na koni, hbitě sesedl, vytáhl svůj meč a rozběhl se po cestě. Talan se snad poprvé v duchu proklínal, že ho v té rokli nenechal.

Protože pokud ho někdo uvidí….

Seskočil a několika svižnými kroky ho dohnal. Stihl to ještě dřív, než princ doběhl k zatáčce. Vlastně byl už téměř v ní a otevřel se mu pohled na to, co se dělo nedaleko ve stráni, kde se v područí skal krčilo několik malých stavení.

Krčilo. To bylo to správné slovo. Protože teď hořely, oranžové plameny šlehaly vysoko do výšky, doprovázené černým dýmem stoupajícím k nebesům. Byly daleko, ale mrtvá těla ležící kolem nich bylo zřetelně vidět i z takové dálky. Pár pobíhajících postav byli podle oblečení vojáci krále Raona, jak Talan správně předpokládal. Drancovali a zabíjeli.

Byl to obraz zkázy a zmaru.