Kapitola IV. – Rokle a déšť

Nebyl zvědavý na to, jestli princi takové sny zdají každou noc. Nebo byl?

Slyšel ho ráno odcházet, probudil se brzy, ale vzhledem k tomu, že si věci nechal ležet na seníku a koně si také nevzal, předpokládal, že se vrátí. Kousek za vesnicí byl potok a když se Arlen o chvíli později objevil, plavé vlasy mokré, ale očividně osvěžený, bylo mu jasné, kam šel. Rozepnutá košile mu volně plandala kolem těla a pohled na jeho hruď vyvolala v Talanovi zvláštní vzrušující pocit. Už to nebyl jen sevřený žaludek, jemné zašimrání v podbřišku ho přimělo rychle se od něj odvrátit a začít si balit věci. Sakra.

Vyjeli o hodinu později, něco málo snědli a za svoji štědrost, neboť jeden stříbrňák byl pro chudé neskutečné bohatství, dostali i čerstvé mléko. Arlen donutil Talana, aby jim dal ještě jeden.

„Však nám to bude stačit, máme peněz dost,“ smál se, když se Vlk zaškaredil a nebohý sedlák se s díky klaněl až k zemi. Zatímco Vlk nebyl zvyklý rozdávat, neboť sám měl poskrovnu peněz i ostatního, princ by obdarovával pomalu každého chuďase, kterého potkal. Snad tím chtěl odčinit činy svého otce, kdo ví…

Pláně končily, začaly se pomalu vlnit do vznešených zelenavých vln porostlých stromy, pomalu se zvedaly, kopce narůstaly a narůstaly, a bylo jasné, že cesta bude stále těžší a náročnější. Vlk předpokládal, že zítra už budou v horách.

Arlen občas něco pronesl, ale byl krapet zamlklejší než včera. A když mluvil, hovořil o této zemi, o lidech v ní, o tom, jak by zde život mohl vypadat, nebýt válčení. Začal o tom vždy, když míjeli některou z vesnic, chudých, až to bilo do očí, zpustošených útrapami. Jeho úsměv byl stále zářivý, ale v očích měl o poznání větší smutek, i když se to snažil nedat znát. Talana to nezajímalo, nebo si to alespoň namlouval. Nebavil se s ním o nic víc, než bylo nutné a odpovídal mu krátce a úsečně.

Proč by se s ním měl bavit? Začínat si přátelství s někým, koho se má zbavit?

Nezajímalo ho, co se mu v noci zdálo, ani to, jak by si představoval život v míru. Přesto se přistihl, jak z něj nespouští oči. Jak sleduje výraz jeho tváře, když promluvil, jeho modrošedé oči a jemné rysy jeho obličeje ztrácející se v záplavě světlých vlnitých vlasů. A vždycky, když se u toho přistihl, dostal na sebe vztek a odvrátil naštvaně zrak. Nic takového. Nechtěl si připustit jakoukoliv jinou myšlenku než tu, která se týkala jeho práce.

Cesta jim plynula poklidně a krajina se jim před očima pomalu začínala měnit. Stejně tak, jako přibývalo kopců, přibývalo i strmějších cest a srázů okolo. Hluboké rokle, zakryté bujarou zelení stromů, se ztrácely v údolích. Byly prudké, plné kamenů. Byly nebezpečné, otevíraly se jako tlama nenasytné šelmy a jeden krok mohl znamenat i jistou smrt. Talan to moc dobře věděl.

Cesty zde byly úzké a zrádné.

Pěkné počasí, které je doprovázelo, nemělo dnes dlouhého trvání. Obloha se začala zatahovat a bílé nadýchané obláčky vystřídala temně ocelová nepropustná přikrývka. V dáli se zablesklo. Bouře bývá ideálním pomocníkem špatných činů. Talan se otočil a viděl princovy nejisté oči, které se na něj upíraly.

„Asi bychom měli najít nějaký úkryt,“ nadhodil Arlen opatrně a jeho prosebný pohled říkal víc než jeho slova.

Ten kluk se snad bojí bouřky, pomyslel si Vlk, ale odkývl mu to. Budiž.

Nezačalo to jemný deštíkem, spíše to vypadalo, že se obloha doslova roztrhla. Příval deště je v pár minutách smáčel na kost a oblohu začaly křižovat blesky. Talan si jen matně rozvzpomněl, že snad nedaleko odtud bývala jeskyně. Našli by tam bezpečný úkryt před zuřícími živly. Kdysi tam byl se svým otcem, na jedné z loveckých výprav. Prudký déšť je donutil sesednout a vést koně cestou, která byla široká sotva tak pro dva jezdce.

Blesklo se a hrom zaduněl tak blízko, že i Talan sebou škubl a měl co dělat, aby svého koně udržel v klidu. Obloha se znovu dalším bleskem rozzářila jako ve dne a Arlenův kůň se vzepjal.

„Stůj, klid,“ vykřikl princ, který se snažil svého koně uklidnit. Vyděšené zvíře v nejistých princových rukách rozhodně nehodlalo neposlouchat, a znovu a tentokrát více, se vzepjalo na zadních. Talan viděl, jak princ pustil otěže a tváří v tvář rozdivočelému koni začal vyděšeně couvat. Až na kraj cesty, pod níž byl strmý sráz, plný stromů a ostrých černých balvanů. Zoufale pár vteřin balancoval, snažíc chytit ztracenou rovnováhu, pod sebou hloubku rozvířenou větrem a deštěm. Podmáčený okraj v prudkém dešti nevydržel a Arlenovi se zničehonic utrhl pod nohama.

A jeho výkřik se ztratil v burácení hromu.