Kapitola XIII. - Osamocení

Když se Arlen probral, už byla skoro tma. Vlk našel malé, skryté místo u skal, kde se dal rozdělat oheň, aniž by byl vidět. Posadil se a provinile se podíval na Talana, který seděl kousek od něj a věnoval mu jeden ze svých tvrdých pohledů. Měl na něj zlost, a bylo to na něm vidět.

„Praštil jsi mě,“ zahuhlal Arlen a sykl, když se dotkl své čelisti. Trošku bolela, ale zase tak zlé to nebylo. Když spatřil Vlkův podmračený pohled, zastyděl se a sklopil oči.

„Zasloužil sis to, ohrozil jsi celou cestu,“ zamračil se Vlk a hodil do ohniště kus dřeva, sledujíc popel, který se vznesl do vzduchu a zmizel kdesi v černé tmě nad jejich hlavami.

Co si s tím klukem má sakra počít?

„Omlouvám se. Já jsem jim chtěl pomoct,“ vzdychl Arlen provinile a upřel na Vlka své modré oči. „Nemůžu se na to dívat, Talane, nemůžu se dívat, jak ti lidé umírají a může za to můj otec a mí bratři. Viděl jsi jejich tváře? Tak strašně trpí. A já nemůžu udělat nic, naprosto nic, abych jim pomohl,“ řekl smutně. „Ani nevíš, jaká je to bezmoc,“ dodal zamyšleně, ve tváři zármutek. Už dlouho se neusmál, tedy tak jako na začátku cesty, a jeho oči ztratily svůj hvězdný žár. A stačilo na to jen pár dní….

Ten kluk je totálně zlomený a Vlk to viděl.

A jeho oči? Už nezářily jako hvězdy a Talan si najednou uvědomil, jak je mu to líto. Chtěl je rozzářit, ale….

„Chápeš mě, viď?“ Jeho otázka Vlka probrala, podíval se na něj a přikývl.

„Chápu, Arlene, ale všechny zachránit nemůžeš. Bylo to nebezpečné, proto jsem tě tam nechtěl pustit. Jsme jen kousek od cíle, teď nesmíme udělat chybu,“ pronesl Vlk do lesního ticha a jeho slova doprovodilo jen praskání hořícího dřeva.

„Pozítří budeme u hranic.“ To byla jeho poslední slova. Arlen pokýval hlavou, lehl si a otočil se na bok s tím, že jde spát. Nechtěl, aby Talan viděl jeho slzy. Už jen dvě noci a den….

Najednou se cítil opuštěný, prázdný. Celý jeho život byla jen prázdnota, osamělost a žal. Na hradě plném lidí byl tím posledním, opovrhovaným. Trpěl tam, ta strašná samota rvala jeho duši svými pařáty na kusy každý den a každou noc. A teď, těch pár dní s Vlkem, tvrdým, nespoutaným bojovníkem, který by nikdy nedal najevo ani kousek citu, zažil něco zvláštního, nepoznaného…..

Neopouštěj mě, prosím…Už jen dvě noci a den.

Ráno ho Talan vzbudil hned za úsvitu. Poslední celý den, poslední, nic jiného Arlenovi hlavou neletělo. Bylo to jako těžký kámen, který zatížil jeho mysl. Cítil se otupělý a ani hřejivé slunce, které jim svítilo na cestu, nedokázalo rozpustit jeho černé myšlenky. I Vlk si během celého dne zachovával svoji mlčenlivost a v jeho tváři nebylo možné číst. Každý z nich myslel na něco jiného, ale zároveň na to samé….

V jedné z posledních maličkých vesniček, které měli po cestě, museli nechat koně. Zaplatili místnímu horalovi bohatě, aby se o ně postaral, a dál pokračovali pěšky. Na koních by byli už moc nápadní a přes hranice by se s nimi nedostali. A Vlk nehodlal nic riskovat.

Šumění padající vody Talana upozornilo, že jsou v cíli jejich dnešní cesty. Malý vodopád s jezírkem skýtal možnost se svlažit a nabídl jim i pěkné místo na spaní. Chladnější voda by byla po horkém slunečním dni příjemným osvěžením, oba potřebovali ze sebe smýt prach a špínu cesty. Talan neváhal, vysvlékl se a ponořil se do jezírka. Arlen ho za okamžik následovat, i když si Vlk všiml, že na břehu trochu zaváhal. Snad se styděl, snad se bál být Talanovi nablízku jen tak, obnažený a bezbranný.

Vlk si ho nevšímal, raději, byl rád, že se může osvěžit. Rozvázal si tkanici, která držela jeho husté černé vlasy pohromadě a nechal je propláchnout osvěžujícím proudem vody. Arlen se rochnil kousek za ním a pravděpodobně si koupele užíval stejně, jako on.

Vylezl z vody a hodil na zem plášť. Sedl si, pohodlně se opřel se o velký široký kámen, který byl za ním a se zavřenýma očima si nahý užíval poslední hřejivé sluneční paprsky pomalu zapadajícího slunce. Slyšel, že Arlen vylézá z vody, ale rozhodl se, že se na něj nepodívá. Nechtěl, netušil, co by to s ním udělalo. Jenže, když mu náhle cosi zakrylo slunce, přece jenom je otevřel.

Arlen stál před ním, nahý, a díval se na Talanovo tělo, na třpytivé kapky vody stékající po jeho opálené kůži a sotva u toho dýchal. Jako kdyby nevěděl, co si teď v této chvíli, stojící před ním, má počít. Ale pak, zničehonic…udělal dva kroky a obkročmo si sedl na Talanův klín.

„Už nemůžu, nevydržím to,“ zasténal téměř plačtivě, obemkl ho rukama a obličej zabořil do Talanova krku, „už nemůžu. Chci to. Chci tě.“

„Chci tě, Talane.“