Kapitola XI. – Vina a vzdor

Že jejich cesta na nějakou chvíli skončila, bylo Talanovi jasné, už když se začalo rozednívat. Princ v noci nespal dobře, neklidně se převracel a tiše naříkal. Nebylo to vinou jen jeho zlých snů, ale jak Talan k ránu zjistil, i stoupající horečky.

Nebudil ho, nechal ho spát, přikrytého i jeho kabátcem, protože i letní rána mohou být chladná. Brát ho v tomhle stavu na cestu by byl hazard s jeho životem. Arlen prospal téměř celý den, i chvíli, když už slunce začalo pomalu stoupat nad obzor a ptačí zpěv už dávno probudil ztichlou krajinu do nového dne. Talan ho nechal být, ale nespouštěl z něj oči, vyjma těch pár chvil, kdy se ztratil do lesa obstarat něco k jídlu. Byl zkušený lovec, nebyl pro něj problém sehnat si něco rychle k obživě, a i divoký tetřev byl v této situaci téměř luxusní pochoutkou.

A možná právě libá vůně opékaného masa Arlena probudila. Až když se pohnul, zaregistroval Talan, zamyšlený a zahleděný do ohně, že je vzhůru. Rychle vstal a přešel k němu, a snažil se nevnímat, jak se chtěl Arlen vystrašeně odtáhnout. Opatrně se dotkl jeho čela. Stále hořel, jeho oči se lekly jako dvě tůně a jeho rty, které včera líbal, byly popraskané a suché.

„Klid,“ promluvil na něj, snažil se klidně, bez emocí, nechtěl prince vystrašit a vyděsit víc, než už asi byl.

Nedokázal se vžít do jeho pocitů. Jak se musel asi cítit, vydaný napospas smrti, bez šance a bez jediné kapky naděje na přežití. Jak strašně musel trpět, když věděl, že jde na smrt? A že ho tam poslal bez smilování jeho vlastní otec? Jeho vůle musela být neskutečná, ale v tento okamžik byla těžce nalomena. A částečně je to i jeho vina.

„Lež klidně, máš horečku,“ pokračoval a Arlen se na něj podíval, otupěle, jako by ani nevnímal, co mu vlastně říká. Talanova slova se snad ztrácela ve zpěvu ptáků nad jeho hlavou.

„Proč ještě žiju?“ vypravil ze sebe tiše a Talana už trošku začaly tyhle otázky dráždit. Copak nebyl rád, že tomu tak je? Copak si opravdu tak strašně moc přál zemřít? Svoje rozhodnutí mu nebude dlouho tajit, ale teď do něj potřeboval dostat vodu a jídlo.

„Pojď, posaď se, musíš něco sníst,“ Talan se k němu sehnul, chtěl mu pomoci, ale Arlen se vzdorovitě otočil. „Nechci, nech mě, nemám hlad.“

Talan se zamračil a dřepl si k němu. „Přestaň se chovat jako malý kluk, něco musíš sníst,“ zavrčel tiše, ale s Arlenem to ani nepohnulo. Zřejmě mu už bylo naprosto jedno, co se bude dít.

Co mu tak ještě asi může horšího udělat?

„No tak.“ Talanovi došla trpělivost, kleknul si k němu, jemně ho podebral po rameny a téměř násilím ho donutil posadit se. Podepřel ho a Arlenova hlava spočívala na jeho rameni. Jen horečka a slabost nedovolila princi, aby se bránil. Talan se opatrně natáhl a vzal do ruky malý plechový hrnek. Už předtím, než se Arlen probral, nasbíral v lese pár bylinek. Byly dobré na horečku a nachlazení, jak ho naučila kdysi dávno jeho babička. Škoda, že nebyly i na bolavou duši. Ale pomohou, je-li nouze. Už se nějakou chvíli luhovaly ve vodě, a vznikl z nich trochu hořký, ale léčivý nápoj.

„Pij,“ přiblížil hrnek k jeho ústům, ale princova hlava se znovu vzdorovitě otočila do strany. Tohle chtělo trpělivost.

 „Jestli to nevypiješ dobrovolně, budu to do tebe muset dostat násilím,“ zavrčel Talan znovu a cítil, jak se princ při jeho slovech zachvěl, „a věř mi, to nechci. Pomůže ti to snížit horečku, tak to prostě vypij.“

Arlen otočil hlavu a zvedl oči, podíval se na něj, v nich vzdor a strach, možná i kapka nenávisti tam v tu chvíli byla, ale nakonec poslechl. Doušek po doušku, pomalu vypil léčivý nápoj. Talan se ani nehnul, držel ho v náručí a přidržoval zesláblému princi hrnek u úst. Když dopil, sáhl pro kousek masa.

„Musíš,“ řekl stručně, když Arlen tiše zaprotestoval pro jídlu, které mu nabízel, „nic jiného nemáme. Musíš něco sníst, aspoň trochu.“ Dostat to do něj bylo těžší než skolit divokého kance. Ale zadařilo se.

Princova nejistota v očích, jeho očividný strach z jeho blízkosti ho nakonec donutil reagovat. Nechtěl, aby se po nocích budil hrůzou, že ho….

„Neublížím ti, neboj, odpočívej,“ usmál se na něj Talan. Potřeboval ho ukonejšit, uklidnit, ale bylo mu jasné, že princovu důvěru bude těžké si získat, ne-li nemožné. Po tom všem mu přece nemůže věřit. Ví, že ho měl zabít, jak by mohl? Ale zkusit to musel.

Se stejnou opatrností, se kterou ho zvedal, ho i položil a znovu ho zabalil do pláště. Musel odpočívat.

A on teď bude jeho stráž.