Kapitola XVII. – Nový domov

Bylo to, jako když bouchne sopka. Kendal zrudl a vstal, tak prudce, až se medovina z poháru, který držel v ruce, vylila na zem.

„Cože, zbláznil ses. Ty sebou táhneš králova spratka,“ vykřikl vztekle, a tak nahlas, že se muži stojící opodál otočili a Arlen se vyděšeně probral. Vytřeštil na ně oči, muži se zase překvapeně dívali střídavě na něj, a pak na Talana s Kendalem.

Talan vyskočil taky, ale spíš jen proto, aby zasáhl, kdyby chtěl Kendal nedej bože prince ve vzteku zabít.

„Kendale, prosím tě, vyslechni mě,“ chytil rudnoucího velitele stráží za paži. Byl takový kousek od cíle, musí ho za každou cenu přesvědčit o svém záměru. Nebylo to ovšem vůbec lehké, protože brunátný a vzteklý Kendal zíral s očima plnýma nenávisti na Arlena, bledého tak, že sotva dýchal. Po chvíli přesvědčování si nakonec sedl, ale v jeho tváři byl vidět nesmírný odpor.

„Nechápu, že se s ním taháš. Měl jsi ho zabít, spratka jednoho,“ hles vztekle, a znovu se natáhl po džbánu medoviny. Tohle musel zapít.

Talan vážně pokýval hlavou. „A to jsem měl taky udělat.“ Kendal překvapeně zvedl oči a Talan se smutně usmál. „Ano, slyšíš mě dobře. To jsem měl udělat. Můj poslední úkol a bohatě zaplacený, který si objednal sám král. Měl jsem ho zabít, někde po cestě k jižní hranici,“ řekl pomalu a Kendal zavrtěl hlavou.

„To ti nevěřím.“

„Věř, nikdy bych ti nelhal, a to ty víš. Král si objednal smrt vlastního syna. Je pro něj nepohodlný. Vždyť se na něj podívej. Bojům se vyhýbal, jak mohl, nedokáže ublížit ani mouše, nesnáší krev a násilí a jako jediný králi odporoval. Stal se pro něj překážkou. Tak ho prostě poručil zabít.“

„Měl jsi to udělat,“ zavrčel znovu Kendal a znovu se podíval na Arlena, který je sledoval se strachem v očích. Bál se mohutného velitele stráží a bylo to na něm sakra vidět.

„Měl, ale asi mi ho přišlo líto,“ usmál se Talan. Bylo, v tom nelhal. Sice to nebylo to jediné, ale všechno Kendal vědět nemusí.

„Podívej se na něj, Kendale. Ten kluk je úplně zlomený. Už nemá naprosto, naprosto nic. Jeho otec ho chtěl zabít, pro své bratry nemá naprosto žádnou cenu. Je na tom stejně jako kdokoliv z nás, ne-li hůř,“ pronesl tiše a Kendal se trochu ušklíbl. Ale bylo vidět, že o Talanových slovech přemýšlí.

Talan musel využít příležitosti. „Kendale,“ pravil vážně, „chci tě poprosit, jestli by mohl zůstat tady, s vámi.“

Kendalovi v šoku zaskočila medovina, kterou zrovna upíjel a dusivě se rozkašlal. „Zbláznil ses?“

„Ano, asi ano. Ale ten kluk sám těžko někde přežije.“

„Tak s tím jsi musel počítat, ne, když je to takový trdlo,“ zašklebil se Kendal, když se přestal dusit.

Talan pokrčil rameny. „Možná, ale možná, při troše výcviku, by se to mohlo zlepšit. Má v sobě něco, co tě na něj donutí pohlížet jinak. Něco královského, důstojného. Myslím, že i toho si byl král vědom. Byl hrozbou, tak ho chtěl odstranit,“ znovu mu zopakoval svoji myšlenku. Musí Kendala přesvědčit, musí, jenže na něm bylo vidět, že se mu tenhle nápad sakra nelíbí a znovu se podíval na vyděšeného Arlena, který se trošku krčil na schodech a nevěděl, koho má dřív sledovat.

Protože tenhle starý, životem otřískaný Vlk, dokázal přemýšlet do budoucna. Kdyby se král Raon dozvěděl, že je princ naživu, jen kousek od hranic, s jeho osadou by byl amen. Naštvaně se na Talana podíval. „Chlapům se to nebude moc líbit. Nebude to tady mít lehký,“ ucedil mezi zuby.

Talan přikývl a pak se podíval směrem k princi. „Já vím. Byl vyděděncem na hradě a je mi jasné, že bude i tady. Ale bude s vámi v bezpečí,“ usmál se na Kendala Vlk. „Děkuji.“

„Žádný děkuji. Dělám to jen kvůli tvému otci, jasný,“ prskl na něj, trochu rozzlobeně, ale Vlk věděl, že má vyhráno. Starý Kendal měl vždycky dobré srdce. Ještě notnou chvíli spolu hovořili a pak se Kendal zvedl a odešel ke svým mužům. Diskutoval s nimi snad ještě déle než z Talanem, ale Vlk dobře věděl, že má dost velkou autoritu na to, aby je přesvědčil. Byl spokojený. Nemohl pro prince zajistit lepší úkryt.

Díval se směrem ke Kendalovi, který se k němu nakonec otočil a kývl hlavou. Byl to souhlas.

Arlen mohl zůstat.