Kapitola XVIII.  – Loučení

Takže nakonec všechno dopadlo úplně jinak. A na začátku to vypadalo tak prostě.

Jak to, že se všechno obrátilo naruby? Jak je to vůbec možné?

Z cesty, která začala jako poslední úkol, se na chvíli stal boj o život a o svobodu. Princ, který měl na rozkaz svého otce zemřít, teď našel, alespoň na nějakou dobu, nový domov. Naprosto nečekaný domov a Talan, jenž se vzdal naděje na to, že je z jeho klanu ještě někdo naživu, zde potkal svoje přátele a spolubojovníky.

Oba něco našli. Talan, i princ. Jenže, ten druhý především, našel mnohem více. Možná přítele, kterému může věřit. Či snad ještě něco víc? Milence, který odkryl dosud tajené city a emoce. Prvního člověka, který ho držel v náručí a na pár chvil učinil šťastným.

Člověka, který rozzářil jeho oči. Jenže při loučení budou i hvězdy plakat.

„Můžeš tu zůstat,“ řekl Vlk princovi. Jeho smutné oči mu prozradily, co si o tom Arlen myslí. „Zabijou mě. Zabijou mě, protože jsem syn krále Raona,“ odpověděl mu zdrceně, ale Vlk zavrtěl hlavou.

„Ne, toho se nemusíš bát. Kendal mi dal svoje slovo, že se o tebe postará. A tak se i stane,“ usmál se na něj. A ve skrytu duše doufal, že to udělá co nejlépe.

„Proč tu nemůžeš zůstat taky?“ pokračoval Arlen, v tváři zoufalý výraz a v očích se mu objevily první slzy. Nestyděl se za ně, proč taky. Celý jeho dosavadní život byla jen krvavá řeka a slzavý potok. Ani to nechtěl ovládnout, stékaly mu po tvářích, jen občas je setřel rukávem. Srdce ho najednou zase bolelo k uzoufání.

„Neopouštěj mě,“ zašeptal najednou, zrak upřený k zemi, snad se styděl i za svoje slova. A Talan, ten chrabrý a nebezpečný bojovník, Vlk s pověstí neúprosného válečníka, se najednou cítil tak zraněně a smutně. Samotného ho to zaskočilo, na tyhle city nebyl zvyklý. Ten mladík, který stál před ním, ho zasáhl do srdce víc, než si připustil.

Ale zůstat s ním nemohl. Alespoň ne teď.

„Je mi líto, Arlene, musím jít. Říkal jsem ti to od začátku, že se naše cesty rozejdou. Máš tady teď nový domov, važ si toho. Pomáhej jim, určitě se ti tu bude dobře žít,“ snažil se přesvědčit prince, ale dobře viděl, že ať řekne cokoliv, neuspěje.

Princ jen sklesle pokýval hlavou. „Vrátíš se někdy?“

Vlk se usmál. „Možná, někdy.“ Možná? Někdy? Jak chabá naděje pro nešťastného prince. Přijal jeho odpověď s kývnutím hlavy. Nic víc nemohl. Všichni po nich koukali, nemohl ho ani obejmout…Nemohl nic. Jen plakat, a i s tím bude muset za chvíli přestat, aby ho tu neměli za měkkotu.

Talan si vzal věci, Kendal mu nabalil ještě pár dalších potřebností, a hodil si připravený ranec na záda. Nechtěl to protahovat, bylo to nesnesitelné. I to byl důvod, proč odcházel. Vedle prince ztrácel koncentraci a přestával se soustředit. Rozptyloval by ho, a to nebylo dobré. A on potřeboval být ve střehu. Potřeboval mít jasnou mysl. Teď obzvláště….

Kývnutím se rozloučil a ostatními a naposledy se usmál na svého smutného prince.

Pak se stezkou, kterou přišli, vydal do temného nitra Denkarského hvozdu. A tam, na kopci, kde ještě bylo vidět z dálky na osadu, se zastavil a otočil. Viděl, jak Kendal odvádí Arlena, jeho prince, kterého měl zabít. Prince, který mu zcela nečekaně rozbil srdce na kusy.

Neopustí ho, nedovolí, aby mu kdokoliv ublížil. Bude poblíž, bude ho střežit, jeho život i jeho bezpečí.

Stane se jeho strážcem. Jeho Stínem.

Navždy.

KONEC?   (první části)