Kapitola X. - Rozhodnutí

„Jako vážně to musím zase vypít?“

V Arlenově hlasu bylo trochu zoufalství, když mu Vlk podával další hrnek s léčivým odvarem, a maličko se u toho zašklebil. Nebylo to zrovna chutné, to Vlk musel vážně uznat, ale po dvou dnech se podařilo srazit mu horečku na minimum. Princovy oči už měly mnohem jasnější barvu, jeho rty, kterých se Talan dotkl jen když spal, a to jen proto, aby mu je zvlhčil vodou, už nebyly tolik popraskané a suché. Vše směřovalo tím správným směrem.

Tedy, téměř všechno. Mluva vázla, Talan byl spíše mlčenlivý typ a princ se už do žádné dobrovolné konverzace s ním nepouštěl. A nebylo to jen proto, že půl den prospal kvůli nemoci. Bylo to i něčím jiným. Nedůvěrou, stálým strachem z toho, co od něj může čekat. Ale i možná i tím, co se stalo tehdy v noci.  

Něco nečekaného, nepoznaného, tajeného, co vyplulo na povrch v zcela nečekanou chvíli.

A možná i studem.

Bylo třeba si některé věci vyjasnit, a pokud možno co nejdříve. Vlk o tom přemýšlel dlouho. Vlastně každou minutu, kdy nezaměstnával svoji mysl něčím jiným, třeba lovem, starostí o koně, nemocného prince, sběrem bylin. Ale vlastně i u toho. Seděl a dumal, protože situace, která nastala, je vystavila nebezpečí oba. Kdyby ho zabil, měl by možná po starostech, ale zcela určitě to vědět nemohl. Král Raon měl dlouhé prsty a byl nevyzpytatelný, nemohl mu věřit. Přemýšlel, kudy chodil, a snažil se najít způsob, jak z téhle zatracené situace ven.

A nebyl to jen on, kdo na to myslel. Arlen byl první, kdo to nevydržel. Sžírající nejistota prince dohnala k otázce, kterou už Talan vlastně nechtěl slyšet. Seděl u ohně, přikrytý pláštěm a nasál do nosu vůni pečeného masa. Bylo každý den, zdejší lesy skýtaly potravy požehnaně. Seděl tam a díval se na Vlka, jak porcuje opečené maso, na jeho svalnaté tělo a černé havraní vlasy, a…..

A stejně tak, jako Talan, rychle zahnal tyhle myšlenky pryč. Nechtěl se nechat strhnou živelným Vlkem, jeho očima, jeho větrem a sluncem ošlehanou kůží, jeho…Už zas? Ne, sakra! Soustřeď se.

Až když se Vlk otočil a podal mu kousek masa, tiše hlesl směrem k němu. „Řekni mi, co bude dál?“

„Nezabiju tě, jestli myslíš tohle,“ odvětil Talan tiše a sám si utrhl ještě kousek masa z voňavé pečínky. „Měl jsem o tom pochybnosti od počátku, ale teď to vím jistě. Takže se nemusíš bát, neublížím ti,“ a zpříma se na prince podíval.

Arlen ho upřeně sledoval, ale v jeho očích byly pochyby.

Je těžké uvěřit mu po tom všem, co se stalo. Ale na druhou stranu, už ho mohl zabít dávno, mohl ho nechat v té rokli, před pár dny. I teď, kdyby ho tu ponechal v horečkách napospas divoké přírodě, neschopného postarat se sám o sebe, měl by svůj úkol splněn. Ale on to neudělal, pečoval o něj, možná lépe než kdy kdo v jeho životě.

Najednou měl pocit, že jeho srdce je rozpolcené na dvě poloviny. Nechápal to, a bolelo to…

Talan tušil, co se mu honí hlavou, vytrhl ho z přemýšlení a pokračoval po svém.

„Až ti bude líp, budeme pokračovat dál, směrem k jižním hranicím. Domů už se vrátit nemůžeš, to je jasné. Denkarský hvoz Jižního království za hranicemi je dost hluboký, aby se tam jeden ztratil. Třeba na pár let, nebo klidně i navždy,“ uvažoval nahlas a z Arlenovy tváře bylo znát překvapení. Tohle nečekal.

„Počkej, ty mě…,“ vyjekl užasle, ale Talan ho nenechal pokračovat, a mluvil dál. „Až ti bude dobře, a budeš moci pokračovat v cestě, doprovodím tě tam. Když se vyhneme strážním věžím, neměl by to být problém.“

„Doprovodíš?“ Arlen se na to musel zeptat znovu, pro jistotu, že správně slyšel a Talan přikývl.

„Ano, doprovodím. Můžeš se tam ukrýt. A budeš to muset udělat dobře,“ dodal ještě. Ale nebyl si úplně jistý, jestli tam Arlen dokáže sám i přežít. Bylo vidět, že je zvyklý pohybovat se venku, ale do kvalit bojovníka a lovce schopného se sám o sebe postarat, mu ještě hodně chybělo. Chtělo to trénink a cvik, a ten tenhle mladík je ještě neměl.

Arlenova tvář přešla najednou z překvapené do smutné. Sklopil oči a bylo vidět, jak přemýšlí.

„A ty?“ Zeptal se ho tiše, nejistě, jako by se bál odpovědi.

„Půjdu dál,“ odvětil Vlk, trochu netečně, aby nedal na sobě nic znát. Co se stalo, stalo se. Doprovodí toho kluka k hranicím a pak už ho nikdy neuvidí. Bude se muset naučit postarat se sám o sebe, bude se to muset prostě naučit.

Hotovo.

Arlen, očividně zaskočený, teď mlčel a přemýšlel. A Talan také, protože uzavřená dohoda s králem mu dělala největší starosti. Pamatoval si na králova poslední slova.

Jestli svůj úkol nesplníš, najdeme si tě....

Budou muset prostě zmizet ze světa oba. Tušil, co se stane, pokud král Raon zjistí, že jeho syn je stále na živu a on svůj úkol nesplnil.

Princova svoboda bude vykoupena tvrdým trestem.