Kapitola VII. – Síla a chtíč

Srdce se Vlkovi sevřelo, když slyšel tyhle slova z jeho úst. Šel s ním, i když věděl, že jde na smrt. Nedokázal tu dýku zvednout a prostě mu ji jen tak vrazit do srdce. Jenže Arlen otevřel oči a když zjistil, že na něj Vlk jen tiše zírá, v jeho obličeji se najednou objevila zlost.

„Tak to udělej, ne. Zaplaceno jsi už přece dostal,“ vykřikl zničehonic, „no tak, dělej, zabij mě. Co jiného ti zbývá.“ A snad v naprostém zoufalství, že ho válečník před ním neposlouchá, ho pěstí praštil do hrudi.

To Talana probralo. Rozbouřené emoce, které se v něm vířily jako uragán, nenechaly jeho mysl čistou. Naštval se, ale netušil, jestli má větší vztek na sebe nebo na něj. Popadl ho za ruku a odvlekl marně se vzpouzejícího prince o kus dál, k místu, kde měl rozložené spaní a prudce ho hodil na zem.

Zabít ho nechce. Chce úplně něco jiného.

Ležel teď na jeho plášti, pod sebou vlčí kožešinu, rozhalená košile odhalila jeho hruď a Talan zase ucítil to zvláštní šimrání v podbřišku. Ale bylo to víc, víc než předtím. Bylo to vzrušení a chtíč, které ho nutilo přivlastnit si toho kluka se vším všudy. Jeho tělo, i jeho duši. Klekl si a naklonil se nad něj, Arlen ale otočil hlavu do boku a zavřel oči. Nechtěl na něj pohlédnout, nechtěl se podívat do tváře člověka, který ho má zabít. Stáhl z něj násilím košili. Podvolil se mu, ale tvář měl stále odvrácenou, oči zavřené. Ale neodporoval tolik, jak by Vlk čekal. Mohl křičet, nevzdat se tak snadno tomu, co chtěl teď udělat.

Opravdu už ztratil vůli žít a bránit se?

Naklonil se nad něj ještě víc. Chtěl ho líbat, ochutnat jeho rty tak, jak to chtěl během jejich cesty už stokrát. Podrobit si je mu netrvalo dlouho, nedal mu na vybranou. Bránil se, ale jen lehce, přidušeně vzlykl, a pak zase otočil hlavu. Nebude se na něj dívat? Dobrá tedy. Vlkovi docházely síly i trpělivost. Byl v jeho moci a on toho využije. Vezme si ho celého, protože prostě může.

Začal rozepínat přezku jeho opasku a stáhl z něj kalhoty. Ležel tam teď pod ním zcela nahý a pohled na jeho obnažené tělo doháněl Vlka téměř k šílenství. Sundal si košili a jeho široká hruď se zaleskla ve svitu ohně. Arlen na okamžik otočil hlavu a podíval se na něj, jak se svléká, ale možná ze studu ji zase obrátil. Vlk se na něj naklonil, princova hruď se v rytmu nádechů a výdechů zvedala a klesala, snad jen trochu rychleji než obvykle. Jemně jazykem přejel po jeho bradavce. Cítil, jak se zachvěl, jemný záškub jeho těla, a prsty, které sevřely kožešinu po ním. Chtěl ho, a zároveň ne.

Znovu a znovu laskal jazykem jeho bradavky a pokryl drsnými polibky celou jeho hruď. Přidušené zasténání ignoroval a rukou sjel o něco níže. Nechtěl už čekat, chtěl se zmocnit, proniknout do něj, ztratit se v něm jako ve věčnosti. Nebránil se, protože se ho bál.

Roztáhl mu nohy a naslinil si prst. Když do něj pronikl, slyšel tlumené zasténání, jeho tělo se zazmítalo, chtělo uniknout od toho, co se tu dělo, a poprvé od chvíle, kdy ležel na zemi, i promluvil.

„Nech mě, prosím,“ šeptal princ prosebně a prsty stále křečovitě svíral vlčí kůži pod ním. Ale to Vlk nemohl, už to zašlo příliš daleko, přestat by bylo horší než smrt. Když do něj zasunul druhý prst, bylo to už příliš. Ve svitu plápolajícího ohně viděl, jak se kousl do rtu, tak, že z něj vytekla krůpěj krve. 

Znovu ho políbil, ale jeho rty pořád odporovaly stejně, jako jeho tělo. Konečně otevřel oči a podíval se na něj. Polkl, neříkal nic, v očích slzu, která pomalu stekla po skráních dolů a zmizela někde v jeho plavých vlasech.

Pak zavřel oči a jeho prsty opět sevřely kožešinu. Odevzdal se mu, zničehonic přestal odporovat a odevzdaně čekal, co přijde. Vlk už nemohl dál čekat a sáhl po krabičce, kterou měl ve vaku. Ta mast se hodila na víc věcí. Když do něj začal pronikat, cítil, jak se princovo tělo vzepjalo a úst se mu vydral slabý výkřik. Kousek po kousku vnikal do jeho těla, slyšel jeho sténání a prosby, které ho vzrušovaly na maximum.

Podmanil si ho celého, úplně celého.

Pokračování příště.......