Kapitola XII. – Obraz zkázy

Obraz, který mladému princi trhal srdce na kusy. Zoufalý křik umírajících pro něj byl doslova jako rozbuška, jeho nenávist k násilí a krvi mu nedovolila rozumně přemýšlet. Talan byl naštěstí při smyslech ažaž, a dohnal Arlena právě včas. Popadl ho a smýkl s ním do strany, pevně ho držel, a ačkoliv se vzpouzel, táhl ho pozpátku zpět ke koním.

 „Nech mě,“ vykřikl Arlen, v hlase směsici zoufalství a vzteku, „copak to nevidíš? Musíme jim pomoct.“

Vyděšený jekot přicházející ze stráně upoutal Vlkovu i princovu pozornost. Vojáci táhli starou ženu, vystrašenou k smrti a Vlk věděl, co bude následovat. Zbaví se všech svědků. Arlen chtěl zakřičet, ale Talan mu jednou rukou zacpal pusu a pevně ho přitiskl k sobě, aby se princ nemohl ani hnout.

„Zbláznil ses? Co tě to popadlo, sakra? Nemůžeme jim pomoc, rozumíš. Je jich moc. Pokud tě nepoznají, zabijí tě. A jestli tě poznají a král se dozví, že tě viděli kousek od hranic, bude mu jasné, že jsem dohodu nesplnil, a půjde po nás, rozumíš mi?“ šeptal mu do ucha.  

Žena křičela, zmítala se v jejich rukou a Talan viděl meč, který jeden z vojáků držel v ruce. Pak se rozmáchl a ženu nemilosrdně a bez váhání probodl. Další dva vojáci o kus dál vlekli muže, oděného jen ve špinavých plátěných kalhotách ke stromu. Přehodili přes větev lano s oprátkou, a muže bez milosti oběsili. Pro vojáky to byla výborná zábava, shromáždili se okolo stromu, a jejich smích nad zmítajícím se tělem ve vzduchu bylo slyšet až k Vlkovi a Arlenovi.

 Arlen se stále pokoušel vzpírat, dostat se z jeho pevného sevření, ale z Vlkových pevných paží neměl šanci uniknout. Talan cítil, jak mu po ruce tečou jeho slzy, protože se na tenhle obraz zkázy a utrpení nedokázal dívat jen tak.

Rychle se obrátil a prince doslova odvlekl ke koním. „Musíme pryč, vrátíme se zpět na křižovatku a zkusíme jinou cestu,“ sykl, ale princ ho očividně nehodlal poslouchat ani omylem.

„Proč jsme jim nemohli pomoct,“ vyprskl vztekle na Talana, oči zarudlé pláčem.

Byl skutečně příliš citlivý, aby dokázal snášet krutosti svého otce. Ale takové rozpoložení a citlivost ho v tomto světě předurčovala být kořistí a štvancem. Tady nemohl přežít.

Další z důvodů, proč ho chce otec mrtvého.

„Chci tě dostat přes hranice živého, rozumíš? Znovu ti to opakuju, kdybys tam šel, zabili by tě,“ zasyčel Talan a pořád ho pevně držel za paži, kdyby ho napadla zase nějaká blbost, ale podle zlostného Arlenova výrazu neměl pocit, že by ho princ chápal či vůbec poslouchal. Snažil se mu vší silou vyškubnout, meč mu přitom vypadl z ruky.  

„Rozumíš mi, Arlene?“ zeptal se znovu naštvaného mladíka, snažícího se opětovaně dostat z jeho stisku, a musel s ním zatřást, aby ho vůbec začal vnímat.

„A není to snad jedno, Talane? Když mě pak necháš samotného, bude to stejně jedno, slyšíš. Měl jsi mě raději zabít,“ vykřikl Arlen zoufale, ale o vteřinu později se zdál být zaskočen tím, co vyslovil.

Stejně jako Talan. Ale nebyl čas na váhání, přemýšlení ani na žádné rozmluvy, hrozilo, že vojáci pojedou touto cestou. Neměl čas ho tady uklidňovat a přesvědčovat, aby se uklidnil a vylezl na koně, že tahle situace byla neřešitelná a nemohli pomoci nikomu z lidí.

Zbývala mu jediná možnost. Rozmáchl se a prostě Arlena praštil. Jedna dobře mířená rána prince poslala do říše snů a Talan opatrně chytil do náručí jeho padající tělo. Opatrně ho přehodil přes sedlo jeho koně, vysedl na svého, Arlenova šedáka vzal za opratě a co to jen šlo, snažil se co nejrychleji zmizet. Projíždějící vojáky viděl z dálky, když už byli v bezpečí.

Teď měli štěstí. Ale co dál?