Kapitola VIII. – Slzy a popel

Jen bledý měsíc a zářivé hvězdy na obloze byly nyní svědky toho, co teď odehrávalo dole pod nimi. Živelnost a drsnost válečníka se tvrdě střetla s křehkostí a něžností smutného prince.

Nedal mu na výběr a opatrně se v jeho klíně začal pohybovat. Přesto všechno, jak mu před chvílí vzdoroval, nyní jeho ruce pustily kožešinu a chytily se Talanových ramen. Opětoval jeho přírazy, vycházel mu vstříc, s každým dalším pohybem se jeho tělo přizpůsobovalo Vlkovu rytmu. Tiše sténal, a když Talan sklonil hlavu, viděl, že je vzrušený na maximum. To skrýt nemohl, jeho tělo ho právě v tomto okamžiku prozradilo.

Když se vzepjal a jeho prsty se zaryly do Talanových zad, bylo dokonáno. Bílá horká tekutina pokryla Arlenovo břicho a jeho výkřik se odrazil od skal a zanikl kdesi v černé tmě hlubokého lesa. To byla poslední kapka a Talanovo vyvrcholení na sebe nenechalo dlouho čekat. Přidušeně vykřikl, když jeho tělem projela slast přicházejícího orgasmu. Prudce oddychoval, opřený o lokty, pod sebou Arlenovo nahé tělo. Opatrně se od něho odtáhl, na chvíli se svalil vedle něj a zavřel oči.

Bylo po všem.

Slyšel jen praskání ohně a šumění v korunách stromů nad sebou, možná kdesi v dáli zahoukal sýček. Ještě chvíli ležel a nechával doznít poslední okamžiky. Jenže opojný okamžik vystřídal tvrdý návrat do reality. Podíval se na tělo vedle sebe. Arlen se přetočil na bok, zády k němu, stočený do klubíčka se chvěl jako list ve větru.

Talan se posadil. „Arlene,“ opatrně se dotknul jeho ruky. Najednou, až teď, pocítil výčitky svědomí. Nechal se naprosto ovládnou city, vášní a chtíčem, něčím, co si v životě vždy zakazoval a co téměř nepoznal. Tenhle kluk mu naprosto domotal hlavu a všechny hodnoty, a stačily mu na to pouhopouhé tři dny. Jenže mu ublížil, a to nechtěl.

Znovu se dotkl jeho ramene, ale on se neotočil, rukama si chránil obličej a jeho nahé tělo vypadalo v záři ohně tak křehce a zranitelně. Nešlo to jinak, Talan si klekl a opatrně ho zvedl do náruče. Arlen zanaříkal a začal se třást ještě víc, pevně sevřel jeho paži, tak silně, že jeho nehty nechaly ve Vlkově kůži krvavé ranky. V jeho ocelově modrých očích viděl jen zoufalství a bezmoc, slzy mu stékaly proudem po tváři.

„Vzal sis, co jsi chtěl. Tak už to konečně udělej,“ zasténal Arlen, „prosím tě, už mě netrap, udělej to, prosím tě.“ Poslední slova už téměř nedořekl. Zavřel oči, jeho křečovitě sevřené prsty povolily, jeho ruka se volně spadla dolů a hlava mu klesla na Talanovu hruď. Jeho bezvládné tělo zůstalo ležet Vlkovi v náručí a on se neskutečně vyděsil.

Srdce mu prudce bilo na poplach. Ne, tohle nechtěl, v tomhle princ pravdu neměl. Opatrně položil jeho tělo na kožešinu, jemně mu otřel břicho, hlavu mu podložil svým kabátcem a opatrně ho zabalil do jeho pláště. Jemně ho zvedl do náručí i s vlčí kožešinou, na které ležel a přenesl ho blíže k ohništi, aby byl v teple. Oblékl se a přiložil do ohně, sedl si a tiše pozoroval jeho tvář, obarvenou září šlehajících plamenů. A pak si uvědomil, že ve chvíli, kdy Arlen ztratil vědomí, se na okamžik lekl, že je doopravdy mrtvý.

Že ho doopravdy zabil.

Už jen při té myšlence se mu sevřelo srdce. Ale on nezemřel, a Talanovi došlo, že je vlastně rád a že se mu i ulevilo. Najednou ho nechtěl zabít, teď ho chtěl ochránit. Ochránit křehkou duši mladíka, který tolik trpěl krutovládou svého otce a zažil tolik příkoří od svých bratrů.

Netušil, jak je to možné, že za tu krátkou chvíli dokázal tenhle kluk rozbít veškeré jeho smýšlení na kusy.

Co bylo v jeho srdci tak úžasného, že dokázal zlomit i chrabrého Vlka?

Věděl, že pokud to udělá, už nebude cesty zpět.

A dohoda s králem se změnila v prach, který roznesl vítr do hor a lesů, stejně jako rozfoukával popel z hořícího ohně.

Už nebude cesty zpět.