„Dobrý den!“ vstoupím do zverimexu.

„Dobrý! Jak vám mohu pomoci?“ zeptá se mě příjemně vypadající prodavačka ve středním věku.

„Máte ještě ta mini prasátka?“ zeptám se jí.

„Ano, máme. Chcete si nějaké koupit?“ usměje se na mě prodavačka.

„Možná. Mohla byste mi o nich dát nějaké informace?“ zeptám se.

„Ale jistě. Jde o mini prasátko Royal Dandies. Jde o nejmenší plemeno. Mohou vážit čtyři až dvacet kilo. Ta, která máme zde, jsou čistokrevná a jejich rodiče nepřesáhli váhu deseti kil, takže předpokládáme, že i oni by měli dosáhnout maximálně této váhy. Ale zaručit vám to nemůžeme. Jinak mini prasátka jsou velice inteligentní a lze je vycvičit stejně jako třeba psa. Můžete je naučit různé triky a reagovat na povely. Ovšem ve výchově musíte být důslední. Mají totiž výtečnou paměť a jakmile jim jednou něco dovolíte, tak už je to pak neodnaučíte. Takže stanovte hranice a za žádných okolností je neporušte. Jinak krmit byste je měl maximálně dvakrát denně a ke krmení je vhodnější rostlinná strava. Také s nimi musíte chodit na pravidelné procházky. Pokud možno co nejdelší. Jsou také velmi čistotná, tak se nemusíte bát, že by vám znečistili dům. Jsou mírná a přizpůsobivá a mohou jít snadno do společnosti jiných zvířat, to není problém. Ale nejvýhodnější je pro ně společnost jiného prasátka. Lépe tak prospívají,“ informuje mě prodavačka.

„Hm, máte o nich nějakou brožuru nebo knihu, kde jsou rady a typy, jak je vychovávat?“ zeptám se.

„Máme a kupujícím ji dáváme, jakmile si prasátko koupí,“ přikývne prodavačka.

„Mám už poslední otázku. Lze ho chovat v bytě?“ zeptám se.

„Ano, lze. Ale je vhodné chov v bytě kombinovat s pobytem v přírodě,“ řekne prodavačka zamyšleně.

„Dobrá. Tak já bych si jedno vzal. Nebo dvě. Říkala jste, že společnost jiného prasátka je pro ně ideální, že?“ ujišťuju se.

„Ano, to jsem říkala. Takže dvě prasátka?“ usměje se prodavačka.

„Ano,“ přikývnu.

„Pojďte si vybrat,“ pobídne mě.

Následuju ji do zadní části obchodu, kde je takové dá se říct akvárium, které má vystlaný vnitřek s pískovým záchodem podobným záchodu pro kočky. Tam je několik mini prasátek. Hledím na ně a přemýšlím.

„Vezmu si tohle a tohle,“ vyberu nakonec jedno strakaté, které mě zaujme černou skrvnou kolem oka a jedno bílé.

„Dobře. Jsou to dva zdraví samečci. Budete na ně chtít přepravku?“ zeptá se mě prodavačka.

„Ano. A také veškeré příslušenství, které je potřeba,“ odpovím.

Prodavačka přikývne a dojde pro větší přepravku, do které dá obě vybraná prasátka, která začnou vyděšeně kvičet. Poté jdeme k pokladně, kde prodavačka položí přepravku na pult.

„Takže pískový záchod, vodítko, přepravku, pelíšek, kniha o chovu, speciální krmivo, misky na krmení a vodu a také nějaké hračky,“ skládá prodavačka věci na pult.

„Kolik to dělá?“ zeptám se, když všechno zabalí a zadá do pokladny.

„Přesně to dělá 140 000 Korun,“ řekne mi prodavačka cenu.

Jen vytřeštím oči. S takovou cenou jsem nepočítal.

„Nedivte se. Jedno prasátko stojí 55 000 Korun. Není to zrovna levná záležitost,“ řekne a hledí na mě pohledem, ve kterém je znát, že čeká, že si to rozmyslím.

„Mohu platit kartou?“ zeptám se přiškrceně.

„Můžete,“ usměje se na mě.

Vyndám z kapsy peněženku a z ní vytáhnu platební kartu. Prodavačka mi přistrčí terminál, přiložím kartu a zaplatím.

„Přeji hodně štěstí. A zase nashledanou!“ rozlouči se se mnou prodavačka.

Já si na obě zápěstí zavěším tašky s věcmi pro prasátka a do náruče vezmu přepravku s prasátky. Opětuji prodavačce její pozdrav a vyjdu z obchodu. Okamžitě zamířím k Mariánovu bydlišti. Adélka má narozeniny sice až zítra, ale já ji dárek dám už dnes, protože zítra musím podat hlášení, takže celý den budu zřejmě na lodi. Dojdu k paneláku a zazvoním na zvonek Mariánovy rodiny.

„Prosím?“ ozve se z mluvítka dívčí hlásek.

„Ahoj Adélko! Tady Daniel. Mohla bys mi, prosím, otevřít?“ zeptám se jí.

„Jasně,“ souhlasí Adélka, pak se ozve pípnutí, následované bzučením dveří.

Otevřu si a jdu po schodech nahoru. V posledním patře jsou otevřené dveře a mezi nimi stojí Adéla.

„Ještě jednou ahoj!“ usměju se na ni.

„Ahoj! Marián není doma,“ oznámí mi.

„Ale já jdu za tebou,“ mrknu na ni.

„Za mnou?“ kouká na mě překvapeně.

„Ano. Marián mi říkal, že máš zítra narozeniny. Jenže já si zítra musím něco zařídit a nejspíš nebudu celý den doma, tak ti nesu dárek už teď,“ vysvětlím důvod své návštěvy.

„Ty mi neseš dárek? Vždyť se ještě tolik neznáme,“ zamrká udiveně.

„To sice ne. Ale jsi sestra mého přítele a taky už jsme se pákrát viděli,“ dál se na ni usmívám.

„Taky pravda. A cos mi koupil?“ zazáří jí očka nadšením.

„To uvidíš. Ale už bych to rád sundal, protože už mě začínají bolet ruce,“ zašklebím se.

„Jasně. Víš co, pojď dál,“ ustoupí ze dveří.

„Děkuji!“ vstoupím do bytu a v chodbě se zuju.

Adéla za mnou zavře dveře a pak mě odvede do obýváku. Položím tašky i přepravku na zem a shodím ze sebe bundu.

„Otevři tu přepravku,“ mrknu na Adélku, která stojí u křesla blíže dveřím a pohledem přejíždí mezi mnou, taškami a přepravkou.

Adélka se vrhne na přepravku a otevře ji. Chvíli do ní překvapeně hledí.

„To...to jsou...to jsou mini prasátka,“ vykřikne po chvilce nadšeně a skočí mi kolem krku.

„Líbí se ti?“ zeptám se jí se smíchem a poplácám ji po zádech.

„Hrozně moc. Děkuju! Strašně moc ti děkuju!“ piští a znovu se vrhne k přepravce.

Sáhne do ní a vyndá obě prasátka, která se třesou a vyděšeně kvičí. Postaví je na zem před přepravku a sedne si k nim.

„Nebojte se. Nikdo vám tady neublíží. Naopak budu se o vás hezky starat,“ mluví k nim a hladí je.

Obě prasátka se pomalu uklidňují a začnou Adélce očichávat ruce. To strakaté dokonce předníma packama vyleze Adélce na stehno a natáhne se rypáčkem k jejímu obličeji. Adélka se zasměje a podrbe ho za ušima, až prasátko spokojeně zachrochtá. Jeho kolega, když to vidí, udělá to samé a i jemu se dostane podrbání za uchem.

„Jsou to kluci nebo holky?“ otočí se Adéla ke mně, zatímco dál hladí prasátka.

„Oba jsou to kluci,“ odpovím ji.

„Dobře. Takže ty budeš Edward a ty Jacob,“ otočí se zpět k prasátkům a ukáže nejdřív na bílé a potom na strakaté.

Jen povytáhnu obočí a tiše se zasměju.

„No jo, ale já tady pro ně nic nemám,“ otočí se ke mně Adélka s vážným výrazem.

„Buď bez obav. Všechno jsem koupil. Je to v těch taškách,“ ukážu hlavou na tašky.

Adéla k nim přeleze a všechno z nich vyndá. Pak hned začne přemýšlet, kam ty věci dá a odnáší je na místa, která se jí zdají nejlepší. Já to jen s úsměvem sleduji. Po chvíli uslyším otevření a zavření dveří a vyhlédnu z obýváku.

„Ahoj!“ usměju se, když spatřím Mariána, který si zouvá boty a sundává bundu.

„Ahoj! Co tady děláš?“ zeptá se mě Marián překvapeně.

„Přinesl jsem Adéle dárek. Zítra nebudu moci, protože si musím něco zařídit a nebudu doma, tak jsem ho donesl už dneska,“ odpovím.

„To je od tebe pěkné. Ale co jsi ji donesl?“ zeptá se mě Marián.

Otevřu pusu, abych mu odpověděl, ale v tom kolem mě projde strakaté prasátko Jacob, které se zřejmě rozhodlo prozkoumat nový domov. S nevinným pohledem a úsměvem pohlédnu na Mariána, který s otevřenou pusou sleduje prasátko.

„No to si děláš....Tys jí koupil mini prasátko?“ pohlédne na mě, když se vzpamatuje.

„Vlastně dvě. Ta prodavačka říkala, že přítomnost jiného prasátka je pro ně nejlepší,“ pokrčím rameny.

Marián mě zatlačí do obýváku a zlostně na mě hledí. Nejistě přešlápnu.

„Kolik stála?“ zasyčí na mě Marián.

„To se u dárků neříká,“ namítnu.

„Teď nemám náladu na slušnost. Prostě mi řekni, kolik stála,“ syčí na mě.

„55 000 jedno,“ prozradím, abych ho ještě více nenaštval.

„Zbláznil ses? Koupit dvanáctileté, vlastně už třináctileté holce tak drahý dárek? Když už jsi jí chtěl koupit něco živého, tak jsi jí měl koupit křečka nebo morče a ne mini prasátka za tolik peněz. A to nemluvím o tom, že tady pro ně nemáme žádné příslušenství ani příručku, jak se o ně starat,“ začne Marián přecházet po obýváku a rozhazuje přitom rukama.

„To jsem koupil taky,“ pípnu nejistě a provinile Mariána sleduji.

Marián se zastaví a hledí na mě. Po chvilce zavře oči a zhluboka dýchá.

„No dobře. Stalo se. Koupil jsi mé sestře živý a drahý dárek. Já jí ho nevezmu, protože nechci, aby byla smutná. Ale příště až jí budeš chtít zase něco koupit, tak se se mnou poraď, ano?“ přistoupí ke mně.

„Dobře. Příště se s tebou poradím,“ slíbím.

„Fajn. Ale musím uznat, že jsou roztomilá. Zkusím si o nich na veterině něco zjistit,“ sehne se Marián a vezme bílé prasátko Edwarda, které šmejdí po obýváku, do náruče a hladí ho.

„Takže se na mě nezlobíš?“ zeptám se tiše.

„Trošku. Měl jsi jí koupit nějakou blbůstku, aby ti případně mohla oplatit a ne něco tak drahého. Ale jinak proti prasátkům nic nemám,“ usměje se a postaví Edwarda na zem.

Natáhnu se po Mariánovi a přitáhnu si ho do náruče. Políbím ho.

„Ještě pořád se zlobíš?“ zeptám se.

„Ano, trošku,“ přikývne Marián.

Přimhouřím oči a začnu sázet rychlé krátké polibky po celém jeho obličeji.

„Dost, dost, tak dobře, nezlobím se, vůbec se nezlobím,“ rozesměje se Marián.

Usměju se na něj a přitáhnu si ho do náruče. Marián se ke mně přitulí a hlavu si položí na mé rameno.

„Dáte si i pusu?“ ozve se ode dveří.

Marián zvedne hlavu a oba se podíváme ke dveřím, kde stojí Adéla s Jacobem v náručí a rozzářeně nás sleduje.

„Ne, nedáme. Protože jsme si ji už dali,“ vyplázne na ni Marián jazyk.

„Jsi jako malej,“ nafoukne Adéla tváře.

„Chceš taky pusu a objetí?“ zeptám se se smíchem.

„Jo, chci,“ přikývne vážně.

Na chvilku se zarazím, ale pak se usměju, pustím Mariána a roztáhnu ruce.

„Tak pojď,“ pobídnu Adélu.

Ta na mě chvilku hledí, pak položí Jacoba na zem, přejde ke mně a přitulí se. Omotám kolem ní ruce a chvíli ji objímám. Pak ji kousek odtáhnu a dám jí pusu na čelo.

„Tak co? Spokojená?“ pustím ji.

Adéla na mě chvíli pátravě hledí, pak se usměje a otočí se k Mariánovi.

„Brácho, já ti ho schvaluju. Je úžasnej. Jestli ho někdy pustíš k vodě, tak tě zabiju,“ ukáže na Mariána prstem, pak se sehne, vezme obě prasátka do náruče a odejde.

„Páni. Dostal jsi opravdu velké hodnocení,“ usměje se na mě Marián.

„Vsadím se, že tohle říkala o každém tvém příteli,“ zakroutím hlavou.

„To teda neříkala.Před tebou jsem měl jen dva, oba ségra zavrhla a odmítala s nimi třeba jen promluvit a navíc to se žádným z nich to nedopadlo moc dobře,“ povzdechne si Marián.

„Ten jeden je ten, se kterým ses tenkrát hádal před domem?“ povytáhnu obočí.

„Jo. A před ním jsem měl ještě jednoho. Ten byl můj první. Nebyl špatnej. Vlastně byl i celkem milý, jen mě neustále podváděl a když zjistil, že se s ním nevyspím, tak se se mnou rozešel. Tehdy mě to dost vzalo. Byla to moje první láska,“ zavzpomíná Marián se smutným úsměvem.

„Nemysli na to,“ znovu si ho přitáhnu do náruče.

„Nebudu. Ostatně teď mám tebe. Svého dokonalého prince, kterého mi i moje sestřička schválila,“ zašeptá Marián a položí si hlavu na mé rameno.

Projede mnou pocit viny. I já mu budu muset ublížit, protože tu nebudu věčně a navíc mu lžu. Vždyť on ani neví, ke komu se vlastně tulí, koho objímá a koho líbá.

„Už...už musím jít,“ pustím ho a přejdu do chodby, kde se začnu obouvat.

„Stalo se něco?“ zeptá se mě Marián.

„Ne, nic. Jen už opravdu musím jít. Musím udělat ještě něco do školy,“ usměju se na něj.

„Dobře. Uvidíme se,“ usměje se na mě Marián a ještě jednou mě políbí.

„Ano, uvidíme,“ pohladím ho po tváři, vezmu si bundu a odejdu.