„Ahoj všichni!“ pozdraví Marián, když vstoupíme do obýváku, kde je celá rodinná sešlost.

Všichni mu pozdrav opětují a zaměří svou pozornost na mě. Já mezitím počítám, kolik lidí tu je. Takže krom Mariánových rodičů a Adélky, jsou zde 4 postarší lidé, což budou babičky a dědečkové, pak pět mužů a žen ve středním věku, což budou strýcové a tetičky a pak 5 mladíků a 3 dívky, což budou bratranci a sestřenice.

„To je Daniel, můj přítel,“ představí mě Marián.

„Ahoj! Ráda tě poznávám,“ přitočí se ke mně blonďatá dívka, která vypadá tak na 18 let.

„Ahoj!“ stisknu jí ruku.

„To je Kristýna. Jedna z mých sestřenic,“ pošeptá mi Marián do ucha.

Přikývnu a Marián se dá do představování. Dozvím se, že Kristýna má bratra Tomáše, který je stejně blonďatý jako ona a ve stejném věku jako Marián. Růžovovlasá dívka, která Mariánovi vběhla do pokoje se jmenuje Jana, je jí 15 let a je jedináček. Poslední dívka s hnědými vlasy se jmenuje Eva, které je 17 let a je taktéž jedináček. Dva černovlasí mladíci, se jmenují Robert a Mirek, jsou dvojčata a je jim 16 let. Poslední dva mladíci, jeden hnědovlasý a druhý blonďatý se jmenují Adam a Petr, Adamovi je 19 let a Petrovi 25 let. Všichni se na mě mile usmívají.

Pak následují tetičky a strýčkové. Rodiče Kristýny a Tomáše se jmenují Iveta, štíhlá s hnědými vlasy, a Jan, hubený s blond vlasy, a Iveta je sestra Mariánovi mámy. Rodiče Jany se jmenují Jana, s trochu plnější postavou a hnědovlasá, a Pavel, hubený brunet, a Jana je sestra Mariánovy mámy. Rodiče Evy se jmenují Hana, štíhlá blondýnka, a Rostislav, hubený a hnědovlasý, a Rostislav je bratr Mariánovy mámy. Rodiče Roberta a Mirka, se jmenují Radka, drobná černovláska, a Michael a Michael je bratr, dokonce dvojče, Mariánova táty, takže vypadá úplně přesně jako on. Rodiče Adama a Petra, se jmenují Vladimíra, menší baculatá blondýnka a Ladislav, vysoký hnědovlásek, a Ladislav je bratr Mariánova táty.

Nakonec dojde na Mariánovy prarodiče. Rodiče jeho matky se jmenují Marie a Vendelín. Marie a Mariánova máma jsou si hodně podobné, Vendelín je vysoký a plešatý, ale vypadá velmi mile. Rodiče jeho otce se jmenují Božena a Ivan, Božena je boubelatá šedovlasá dáma, vypadající velmi laskavě, Ivan je, až na šedé vlasy, velmi podobný Mariánovu tátovi a jeho dvojčeti a vypadá velmi přísně.

„Co jste tam nahoře dělali, že jste tam byli tak dlouho?“ zeptá se nás Petr, když představování skončí a já a Marián se usadíme na zem před pohovkou, kde sedí jeho rodiče a Adélka s prasátky.

„Nebuď zvědavej,“ odpoví mu Marián.

„Tak teď mě to zajímá taky,“ řekne Tomáš a pobaveně se směje.

„To je soukromé,“ doufám, že je tímhle odradím.

Naneštěstí se stane přesný opak. Všichni až na Janu na nás začnou dotírat a vyzvídat.

„Šukali,“ prozradí nakonec Jana, když už to nemůže vydržet.

„Jano!“ okřikne ji Pavel.

Všichni zmlknou a tváří se rozpačitě. Nejspíš je jim to trapné.

„Ehm, máš opravdu nezvyklé mazlíčky, Adélko,“ řekne Božena.

„To tedy ano. Kdo to kdy slyšel, aby v baráku choval prasata,“ odfrkne si Ivan.

„To jsou miniprasátka, dědo. Ti se chovají jako domácí mazlíčky. A jsou naprosto úžasní,“ našpulí Adélka rty a pohladí prasátka, která leží s hlavami v jejím klíně.

„To je pravda. Už jsem o nich taky slyšel. Sice jsem se s nimi nesetkal, ale chová je hodně lidí,“ zastane se Adélky Adam.

„To je fakt. Hele, kdes je vůbec vzala?“ zeptá se Adélky Jana.

„Koupil mi je Daniel k narozeninám,“ odpoví Adélka.

„No snad bys je nechtěla taky?“ zeptá se Jany Jana.

„A proč se? Vždyť jsou tak roztomilá,“ zavrká Jana.

„Prasata obvykle vyjdou docela draho,“ poznamená Vendelín.

„Tahle byla opravdu drahá. Myslel jsem, že toho kluka na místě zastřelím, když jsem se dozvěděl jejich cenu,“ řekne Mariánův táta.

„Kolik stála?“ zeptá se Marie.

„55 000 jedno,“ odpovím.

„To žertuješ,“ vytřeští na mě oči Jana starší.

„Nežertuju,“ zakroutím hlavou.

„Tak to se s nimi rozluč. Tak drahé mazlíčky ti rozhodně nekoupíme,“ otočí se na Janu mladší Pavel.

„To je tedy pěkně drahá sranda,“ poznamená Robert.

Ostatní začnou souhlasně přikyvovat.

„Mohu s tebou mluvit? V soukromí?“ zeptá se Ivan Mariánova táty.

„Jistě,“ přikývne Mariánův táta a oba odejdou do kuchyně.

Všichni ostatní se dále baví a do svých rozhovorů se snaží vtáhnout i mě. Vesměs se všichni chovají velmi mile. Rozhovory ale ustanou ve chvíli, kdy z kuchyně uslyšíme křik.

„Takže tobě nevadí, že se ti kluk tahá s chlapama a dělá ze sebe buznu?“ jasně rozpoznávám hlas Ivana, všichni zmlknou.

„Ne, nevadí. Marián prostě takový je a já s tím nic nenadělám. Je to můj syn a já ho beru takového jaký je,“ odporuje Mariánův táta.

„Óch, tak tím je všechno vyřešené, že? Všechno je v naprostém pořádku! Kluk se ti kurví s kdovíkým, ale je to v pořádku, protože ty ho bereš takového jaký je,“ křičí dál Ivan.

„A co s tím mám jako dělat? Marián je gay a tak to je,“ hájí Mariánův táta svého syna.

„Něco ti řeknu. Přijít jeden z vás s tím, že je buzna, tak bych to z vás vymlátil. Dobrý výprask spraví všechno. Vsadím se, že kdybys mu zmaloval prdel do modra, tak by ho tyhle úchylné nenormálnosti přešly a Marián by si pak našel nějaké milé a hodné děvče,“ jasně v Ivanově hlasu slyším úšklebek.

Marián bolestně přivře oči. Natáhnu se a přitáhnu si ho do náruče. Marián se ke mně přitiskne a já cítím, jak se třese. Ostatní ho soucitně sledují. Jeho sestřenice si posedají kolem nás a hlazením se snaží Mariána utěšit.

„Ty možná, ale já na své děti nevztáhnu ruku,“ odmítne návrh Mariánův táta.

„Protože seš srab. Klidně ho vypráskám místo tebe,“ nabídne se Ivan.

„Opovaž se! Garantuju ti, že jestli na Mariána nebo Adélku vztáhne ruku, tak tě odsud poženu svinským krokem a do konce života už s tebou nepromluvím,“ vykřikne Mariánův táta.

„Jak se opovažuješ se mnou takhle mluvit? Jsem tvůj otec!“ Ivan je doslova nasraný.

„Ano, a já jsem otec Mariána. A také Adélky. A budu své děti chránit. Klidně i před tebou,“ chrání Mariánův táta své děti.

„Takže budeš klidně trpět Mariánovi jeho úchylku?“ zeptá se naštvaně Ivan.

„Homosexualita není žádná úchylka. Je to naprosto normální,“ odpoví Mariánův táta.

„Normální. Kurví se s tím druhým klukem a tobě to přijde normální?“ křičí Ivan.

„Ano, přijde mi to normální. A Daniel je pro něj dobrý. Je to správný muž. Čestný, statečný, odvážný a chytrý. Opravdu Mariána miluje a je ochotný se za něj postavit, bojovat za něj a starat se o něj. A nejen za Mariána, ale i za Adélku, kterou má rád a ona ho přímo zbožňuje. Marián je šťastný a to je pro mě to nejdůležitější,“ řekne Mariánův táta.

„Tak to je výborný. Místo abys to z něj vymlátil, tak tu jeho nenormálnost ještě podporuješ,“ vykřikne Ivan.

„Omlouvám se, ale musím pryč!“ vyskočí Marián na nohy a žene se do chodby.

Okamžitě se postavím a jdu za ním. Marián se na mě podívá se slzami v očích, ale nic nenamítá, když si začnu obouvat boty.

„Mariáne,“ osloví ho tiše Božena, která za námi přišlo.

„Ano, babi?“ zeptá se Marián.

„Nebuď z toho smutný. On to tak nemyslí. Nakonec se s tím smíří. Ostatně nejdůležitější přeci je, že se máte rádi,“ pohladí ho Božena po tváři.

„Všichni jsme na tvé straně,“ ujistí ho Michael, který přejde do chodby.

A nejen on. Do chodby se vtěsnají skoro všichni a ti, kterým se to nepodaří, se mačkají mezi futry dveří do obýváku.

„Děkuji! Ale já prostě potřebuju pryč. Nevím, jestli bych teď zvládl dědu vidět,“ řekne Marián a otevře dveře a vyběhne ven.

„Danieli, buď s ním a dej na něj pozor, prosím!“ požádá mě Mariánova máma.

„To udělám,“ přikývnu a vyběhnu za Mariánem.

Doběhnu Mariána před domem a vtáhnu si ho do náruče.

„Proč to říkal?“ zeptá se Marián a z očí mu začnou téct slzy.

„Šššš, z toho co jsem prozatím vypozoroval, je pro staré lidi těžké přijmout homosexualitu a považují to za nemoc nebo nenormální úchylku. Ale pokud tě má tvůj děda rád, tak se s tím smíří a přijme tě takového jaký jsi. I kdyby to mělo nějaký čas trvat. A dívej se na pozitivní stránku této věci. Tvůj táta se tě zastal. Chránil tě a bojoval za tebe. Miluje tě! Dokonce natolik, že mě přijal a bojoval i za mě, i když to dělat nemusel. A ostaní jsou na tvé straně. I oni za tebe budou bojovat a chránit tě,“ tiším ho.

„Ale babičky a děda Vendelín nás přijali. Nemyslí si, že jsem nemocný nebo nenormální. On je jediný,“ vzlyká Marián.

Povzdechnu si.

„Má asi jinou povahu a možná i jinou výchovu,“ sám vím, že moje argumenty jsou slabé.

„Je to bývalý voják,“ řekne Marián.

„No vidíš. Vojáci jsou učení disciplíně a pořádku. Musí prodělávat tvrdý výcvik a v letech, kdy byl tvůj děda voják, byla homosexualita něco zapovězeného a odsuzováno. Možná proto je pro něj těžké to přijmout. Ale časem se to jistě povede,“ začnu ho konejšivě hladit po zádech, i když přes zimní bundu to zřejmě není tak znatelné.

„Myslíš?“ zvedne ke mně oči.

„Ano, myslím. Z jeho úhlu pohledu tě zřejmě chtěl jen chránit a pomoct ti. Ale časem jistě pochopí, že to byla chyba a smíří se s tím. I když to pro něj bude těžké,“ setřu mu palcem slzy a políbím ho do vlasů.

„Můžeme jít k tobě? Ať je to tak nebo tak, nechci se s dědou teď vidět,“ požádá mě Marián.

„Dobře,“ souhlasím.

Vezmu Mariána za ruku a vydáme se na autobusovou zastávku. Dojdeme tam ve chvíli, kdy přijede autobus. Nastoupíme a já koupím jízdenky. Dojedeme na zastávku kousek od mého domu a vystoupíme. Dojdeme k mému domu a vejdeme dovnitř. Marián se vyzuje, svlékne si bundu a usadí se v obýváku.

„Chceš něco?“ dojdu za ním.

„Mohl bys mě jen držet?“ zašeptá.

Posadím se vedle něj a vtáhnu si ho do objetí. Když to Marián potřebuje, tak ho budu držet třeba do skonání světa. Naneštěstí jsou mé plány přerušeny, když se přímo před nás transportuje můj otec.