Patrik se rozvalí v křesle v mém obýváku.

„Hele, když jsme teď u tebe, zrušíš tu iluzi? Rád bych viděl jak doopravdy vypadáš,“ upře na mě pohled.

„Zruším. A taky se převléknu. Tohle vaše oblečení je hrozně nepohodlné. Všude to škrábe a škrtí,“ ošiju se a jdu do svého pokoje.

Shodím ze sebe to nepohodlné oblečení pozemšťanů. Opravdu nechápu, jak v tom můžou chodit. Obleču si naše oblečení, ve kterém se prostě cítím lépe. Asi proto, že jsem na ně zvyklý celý život. Kalhoty i vršek mají stříbrnou barvu. Stisknu tlačítko na prstenu a zruším tak iluzi. Pak se vrátím do obýváku.

„No ty bláho! Čekal jsem leccos ale tohle ne. Páni!“ vytřeští na mě Patrik oči, vyskočí na nohy, chytí mě za ruku a studuje ji.

„Nevím, co hledáš ale je to obyčejná ruka,“ zamračím se.

„No jo no jo, promiň! Já jen že to je prostě ...prostě...wow! Hele, čím vším se od nás vlastně lišíte?“ usadí se Patrik znovu do křesla a hledí na mě jako dítě na sladkost.

„Myslíš navenek nebo uvnitř?“ povytáhnu obočí a usadím se na gauč.

„Obojí,“ vyhrkne Patrik.

„Navenek jen tím, co vidíš. Uvnitř jsme skoro stejní jako vy. Jen krev nemáme tekutou ale ve formě plynu. Stejně tak vše ostatní co vy máte tekuté nebo polotekuté, my máme plynové nebo v pevné hmotě. A taky nemáme ledviny, močovody a močový měchýř,“ pokrčím rameny.

„Počkat, vy nemáte ledviny a močák? A čím tedy vylučujete moč?“ pootevře Patrik překvapeně pusu.

„Nevylučujeme. Vylučujeme pouze stolici. A zavři tu pusu!“ zavrčím na něj.

Patrik mě poslechne a pusu zavře, ale dál na mě zírá, jak vyoraná myš. Povzdechnu si, opřu se o opěradlo gauče a založím si ruce na hrudi.

„Ještě něco chceš vědět?“ zeptám se.

„Jo. Když nevylučujete moč, jak vypadáte tam dole? Mezi nohama?“ nakloní se ke mně Patrik a pohledem sjede do mého rozkroku.

„Úplně stejně jako vy. Muži mají penis, šourek a varlata. Ženy pochvu, vagínu, dělohu,“ zamračím se.

„Fakt?“ hledí na mě nedůvěřivě Patrik.

„Ano,“ zavrčím.

Patrik na mě zůstane hledět a navzájem se probodáváme očima. Po chvíli to začne být hodně nepříjemné.

„Je to pravda. Mám se snad svléknout, abych ti to dokázal?“ vyštěknu, když už to ticho a Patrikův pohled nesnesu.

„To bys stejně neudělal,“ uchechtne se Patrik.

„Že ne?“ vyštěknu.

„Ne,“ zakroutí Patrik hlavou.

Prudce se postavím.

„Já to udělám. Klidně se svléknu,“ vykřiknu.

„Nevěřím,“ ušklíbne se Patrik.

„Tak se dívej,“ přetáhnu si přes hlavu vršek a stáhnu si kalhoty.

Patrik pohledem okamžitě sjede k mému rozkroku a v úžasu vytřeští oči.

„No ty vole! To je teda macek!“ vyhrkne.

Jen si založím ruce v bok a zamračeně na něj zírám.

„Ještě by ses mohl otočit,“ rozesměje se.

Překvapeně zamrkám a teď si uvědomím, jak jsem se nechal nachytat.

„Já tě nesnáším,“ zavrčím a hrábnu po svém oblečení, které si okamžitě obléknu.

Patrik se ještě chvíli svíjí smíchy a pokouší se uklidnit.

„Promiň! Ale když já si prostě nemohl pomoct,“ řekne, když se mu to podaří.

Jen zasyčím pár nadávek ve svém rodném jazyce a plácnu sebou na gauč.

„Ale no tak, vždyť se zas tak moc nestalo. Nejsi první chlap, kterýho jsem viděl nahýho. Tedy ne, že by mě muži přitahovali. Já mám rád holky. Ale občas jsme si je s klukama měřili. S kamarády a se spolužáky ze základky a ze střední. To určitě děláte taky, ne?“ zahledí se na mě s úsměvem.

„A proč myslíš, že máme tohle?“ vezmu mezi prsty copánek a zamávám jím.

„Počkej, to jako, že ten copánek, co nosíte, má stejnou délkou jako...“ nedokončí.

„Ano, přesně tak. Čím delší copánek, tím větší mužnost. Čím tenčí, tím vyšší postavení ve společnosti,“ vysvětlím význam copánku.

„Hm, to je zajímavé,“ zamyslí se Patrik.

„Jak jsi to myslel, že tě nepřitahují muži? To je přeci samozřejmost. Jsi muž a jako takového tě mají přitahovat ženy,“ začnu přemýšlet.

„No, to se má tak. U nás existují muži, které přitahují jiní muži. A ženy, které přitahují jiné ženy,“ vysvětlí mi s pokrčením ramen.

„To jako vážně?“ zamrkám překvapeně.

„Jo. Vysvětloval jsem ti jak je to s mileneckou láskou a rozmnožovacím aktem,“ usměje se na mě.

„Ano, vysvětloval, ale to bylo mezi mužem a ženou. Nezmínil ses, že to může být i mezi mužem a mužem nebo ženou a ženou. Navíc, jaký pak má rozmnožovací akt význam, když nemůžete zplodit dítě?“ svraštím přemítavě obočí.

„My to neděláme jen kvůli zplození dítěte. Pro nás je to i zábava. A pro hodně lidí je to také vyvrcholení milostného vztahu. Ale i to už jsem ti říkal,“ vysvětlí mi.

„Vaše vztahy jsou složité,“ povzdechnu si a začnu si mnout spánky.

„To jsou. Ale pořád lepší než vraždění,“ odfrkne si Patrik.

„Máme své zvyky jako vy máte své. A já je taky nekritizuju, jen se vás snažím pochopit,“ ten kluk mě začíná štvát.

„Taky vás nechci kritizovat, ale vraždění žen mi přijde prostě odporné. Proč to vlastně děláte?“ zeptá se mě Patrik.

„Aby jedna žena nemohla mít děti s více muži. Dělalo by to pak problém při výběru. Aspoň to si tedy myslím. Vlastně si to myslíme všchini,“ řeknu lhostejně.

„Musí v tom být víc než to. Kdy jste s tím vlastně začali?“ zapřemýšlí Patrik.

Zůstanu na něj zírat. Kdy jsme vlastně začali zabíjet ženy? Má Patrik pravdu, že v tom muselo být něco víc?

„To nevím. Zabíjíme je už tak dlouho, že si nikdo nepamatuje, kdy se s tím začalo ani proč. Možná se to tak dělá už od počátku našeho vzniku,“ řeknu zamyšleně.

„Hm, až se vrátíš na svou planetu, zkus to zjistit,“ navrhne mi Patrik.

„Zkusím. Ale mohli bychom změnit téma?“ zadoufám.

„Jistě. To oblečení co máš. To tam nosíte běžně?“ ukáže hlavou na mé oblečení.

„Ano, to je naše běžné oblečení,“ přikývnu.

„Hm, vypadá pěkně a pohodlně,“ usměje se.

„Narozdíl od toho vašeho,“ řeknu.

Patrik se s uchechtnutím zvedne a přejde do mé kuchyně.

„Ty tu vážně nic nemáš. A já mám hlad. A chci kafe,“ zakňučí Patrik při pohledu do mé lednice.

„Mám vše co potřebuji. Ostatně zeleniny a pečiva se můžeš najíst i ty,“ pokrčím rameny, zatímco se opírám o futra dveří do kuchyně a jím jablko.

„Ale co kafe?“ upře na mě zoufalý pohled.

„To myslíš tu hnědou až černou břečku, kterou pijete?“ ujišťuju se, jestli dobře chápu, co je to kafe.

„Jóóó,“ zavyje Patrik.

„Říkal jsem ti, že nepotřebujeme pít. Tak na co bych tady měl něco, co nevyužiju?“ povytáhnu obočí.

„Třeba kvůli návštěvě? Kafe a čaj jsou základ. Kdyby tě někdo navštívil, tak abys mu měl co dát. A k tomu něco na talíř. Sušenky, chipsy, krekry nebo něco podobného,“ zavře Patrik ledničku.

„Ty jsi pravděpodobně jediný, kdo mě bude chodit navštěvovat. A vzhledem k tomu, že znáš pravdu si to můžeš donést sám, když to chceš. Ostatně vodovodní potrubí a také baterie jsou funkčí, stejně tak plotna, takže vodu si můžeš ohřát,“ odvětím.

„A co když se ti zalíbí nějaká pozemská dívka a ty si ji sem pozveš? Co jí dáš?“ založí si Patrik ruce na hrudi.

„Pochybuji, že se mi nějaká zalíbí. A i kdyby mám tu misi, která je pečlivě naplánovaná a já nemůžu z toho plánu vybočit,“ zamračím se.

„A já byl součástí toho plánu?“ zeptá se mě Patrik.

„Ne, to byla prostě náhoda,“ odpovím.

„Vidíš. A to je právě to. My pozemšťané říkáme, že náhoda je svině. Nikdy nevíš, co se stane. Dnes můžeš tvrdit, že se ti holky nelíbí a zítra můžeš mít v posteli hned tři. Nebo můžeš jeden den říct, že se ti líbí vyvinutá blondýna a ještě ten večer můžeš mít v posteli chlapa, který ti to udělá, že ani nebudeš vědět jak. A proto bys tady měl mít alespoň to zatracený kafe!“ vykřikne na konci proslovu Patrik.

„No dobře, dobře. Tak tedy koupím kafe,“ rezignuju.

„A taky nějaký čaj. A sušenky. Máslové, ne ovesné s rozinkami. A čokoládové, rozhodně čokoládové. A chipsy. S příchutí papriky, cibulky se smetanou a solené. A s příchutí chilly a limetky. Ty jsou nejlepší. A možná i nějakou čokoládu a zmrzlinu. A taky...“ začne Patrik vyjmenovávat, co bych měl ještě koupit.

„Hele, brzdi!“ zarazím ho.

„No jo, máš pravdu. Musíš koupit hodně věcí. Půjdu s tebou a pomůžu ti nakoupit. A víš co? Půjdeme hned. Tak se běž převlíct a vyrážíme,“ zatleská nadšeně Patrik rukama nad hlavou.

„Co?“ stačím jen vydechnout, ale to už mě Patrik tlačí do pokoje

Než se naděju jsem převlečený do toho nepohodlného oblečení a s aktivovanou iluzí stojím na zastávce, kde s Patrikem čekáme na autobus do města. Patrik vykládá něco o nějakém filmu, který viděl, ovšem já se ztratil už v začátcích a tak pouze přikyvuju a nechávám ho mluvit. Po chvíli přijede autobus a my nastoupíme. Poté, co nám Patrik koupí lístky, se usadíme na sedadle a autobus se rozjede.

Po půl hodině dojedeme do města, vystoupíme z autobusu a zamíříme do nejbližšího supermarketu.

„Rozpustný nebo klasický kafe? Ale co, vezmeme obojí,“ dá Patrik do košíku sáček kafe.

Pak mě táhne mezi regály a hází do košíku věci, které určitě musím doma mít. U poloviny ani nevím co to je. Když už je spokojený, zamíříme k pokladně, kde to vyndáme na pás a Patrik přihodí ještě několik igelitových tašek. Prodavačka to sečte a řekne nám výslednou částku. Vytáhnu platební kartu a přiložím ji k terminálu. Kousek poodjedeme a naskládáme nákup do tašek. Nakonec každý neseme tři tašky.

„Nezajdeme na pizzu? Opravdu už mám hlad,“ otočí se ke mně Patrik.

Jen s povzdechem přikývnu. Patrik se na mě zazubí a odtáhne mě do restaurace lomeno pzzerie.

„Dobrý den! Budete u nás jíst?“ přitočí se k nám číšnice jen co se usadíme.

„Ano,“ přikývne Patrik.

Číšnice se usměje a podá nám jídelní lístky.

„A co si dáte k pití?“ zeptá se.

„Točenou colu do půllitru,“ objedná si Patrik.

„Dobře. A vy?“ otočí se ke mně a mrká na mě.

„Nic,“ odvětím.

Číšnici trošičku povadne úsměv, ale přikývne a odejde. Oba se zadíváme do lístku. No, pro mě žádná sláva. Číšnice se po chvíli vrátí a přinese Patrikovi sklenici s colou.

„Máte vybráno?“ zeptá se.

„Ano, já si dám šunkovou pizzu s extra sýrem navíc,“ objedná si Patrik.

Číšnice si zapíše objednávku a otočí se ke mně. Opět se usmívá a mrká. Navíc se mi zdá, že trošku vypnula hruď.

„A co si dáte vy?“ téměř až zavrní.

„Ehm, nejspíš nic,“ povzdechnu si.

„Vlastně byste mu mohla poradit. Víte, kamarád je alergický na maso, mléko, masné a mléčné produkty. Neměli byste nějaké speciální menu pro vegany?“ pohlédne Patrik na číšnici.

„No, to bohužel nemáme. Ale mohu vám donést zeleninový salát se sójou bez jakkékoliv zálivky nebo vegetariánskou pizzu. Přimluvím se u kuchaře, aby všechno živočišné nahradil rostlinným,“ mrkne na mě.

„Tak tedy tu pizzu. Děkuji!“ objednám si.

Číšnice se usměje a odběhne. Patrik za ní hledí a pak se otočí ke mně.

„Tedy, ta po tobě jela jako slepice po flusu,“ uchechtne se.

„Nechápu,“ zahledím se na něj.

„Líbíš se jí. Ostatně iluze z tebe dělá opravdu hezkého muže. Holky na tebe poletí,“ culí se na mě.

„Ta iluze jen změnila barvu mých očí, vlasů a kůže. Ostatní rysy jsou stejné. Tedy kromě malíčků,“ zamračím se.

Patrik jen pokrčí rameny a začne si hrát s podtácky. To mu ale vydrží jen chvíli a pak začne opět mluvit. Mluví o všem možném a přebíhá z jednoho tématu na druhé tak rychle, že ho nestíhám a po chvíli se úplně ztrácím.

„Tak prosím, vaše pizza,“ donese nám číšnice po půl hodině naše pizzy a položí je před nás.

„Děkujeme!“ řeknu za oba, zatímco Patrik jen pokývne hlavou a začne se cpát.

„Nemáte zač! Ostatně, kdybyste někdy něco potřeboval, stačí říct,“ usměje se, opět mrká a na prst si natáčí pramínek vlasů.

„No zatím nic nepotřebujeme. A nemáte něco s očima?“ vzhlédnu k ní.

Číšnice strne a Patrik se zakucká.

„Co bych s nimi měla mít?“ zeptá se nechápavě.

„No já nevím. Neberte to špatně, ale obvykle když někdo takhle mrká, tak má většinou něco s očima. V lepším případě je má jen suché v tom horším se může objevit třeba ječné zrno nebo nějaký zánět,“ hledím na ni a prohlížím si její oči, zda tam nenajdu nějakou vadu.

„Já s očima nic nemám,“ vyštěkne a zle se na mě zamračí.

„Omlouvám se! Nechtěl jsem se vás dotknout nebo vás urazit. Jen jsem měl starost,“ zkusím to, co jsem u lidí vidíval dost často a to pohled nakopnutého psa.

„Óch, vy jste tak hodný. A roztomilý,“ začne se číšnice rozplývat, zatímco Patrik, který už dokuckal, se snaží zadržovat smích.

Číšnice dál vrká a dokonce si ke mně přisedne a začne se mi přehrabovat ve vlasech. Jen zmateně pohlédnu na Patrika.

„Žaneto! Už se zase flákáš?! Okamžitě do práce!“ objeví se u našeho stolu obtloustlý muž ve středním věku.

„No jo, už jdu,“ protočí číšnice otráveně oči a vstane.

„A mimochodem, dneska končím v deset večer,“ mrkne na mě s úsměvem a vzdálí se od našeho stolu.

Jen za ní nechápavě hledím.

„Co jsem ti říkal?“ řekne Patrik a začne se hlasitě smát.

Jen si povzdechnu a ukrojím kousek pizzy. Strčím si ho do úst a ochutnám. No tedy, to je opravdu dobré! Už na nic nečekám a začnu se cpát až se mi dělají boule za ušima.