Na plavidle mířím do laboratoře. Celá Dvořánkovic rodina jde za mnou. Všichni vypadají nervózně, ale odhodlaně a Patrik dokonce i zvědavě. Dojdeme tam a přejde k nám vedoucí vědců, který se na nás spokojeně a zároveň uklidňujícně usměje.

„Jsem rád, že souhlasili. Řekni jim, že jsem jim za to vděčný a že jim moc děkuju!“ řekne.

Otočím se k Dvořánkovic rodině a přeložím jim vědcova slova. Ti se na něj usmějí.

„Jo a my tady máme vzorky moči a spermatu. Jedná se o ranní, denní a večerní moč,“ vytáhne Patrik papírový pytlík a podá ho vědci.

„Dali jsme tam i štítky komu co patří,“ dodá paní Dvořánková.

To nevydržím a dám se do smíchu. Když se dosměju, přeložím vědci, co v tom pytlíku je. Ten na něj jen překvapeně kouká a po chvilce si ho od Patrika opatrně převezme.

„Děkuji. Teď se prosím posaďte,“ ukáže vědec na lůžka, která se v laboratoři nacházejí a která sem byla pravděpodobně dodána z ošetřovny.

Dvořánkovi se pohodlně usadí na lůžka, poté co jim přeložím vědcovu žádost, a čekají, co se bude dít. Přejde k nim mimozemšťan s indigovou kůží s tmavě modrým žíháním, tmavě modrými vlasy i očima, což je jeden ze zdejších lékařů. V rukou drží kovový tácek s několika jehlami,vatovými tyčinkami, vatou, několika kousky náplasti a zkumavkami.

„Teď jen odeberu vzorek vašich slin, vlasů a krve,“ oznámí a přistoupí k panu Dvořánkovi.

Pak počká až přeložím, co řekl a vezme z tácku vatovou tyčinku. Pan Dvořánek přikývne a otevře ústa. Lékař udělá výtěr dutiny ústní a pak mu podá zkumavku se, ode mě přeloženou žádostí, aby do ní naplival, pan Dvořánek vypadá překvapeně, ale udělá, co se po něm žádá. Lékař mu následně vytrhne pinzetou několik vlasů a nakonec z tácku vezme jehlu.

„Nemá nějakou pásku nebo něco, čím by mi tu ruku zaškrtil, aby mu šel odběr jednodušeji?“ zeptá se mě pan Dvořánek.

Jeho dotaz lékaři přeložím. Ten překvapeně zamrká, ale přikývne. Na chvilku odejde a když se vrátí, nese pásku, která slouží jako škrtidlo. Uváže a stáhne ji na nadloktím pana Dvořánka. Pak nahmatá žílu a opatrně vetkne jehlu, ke které přidělá zkumavku a začne ji napouštět krví. Celkem nabere pět zkumavek, než jehlu vytáhne a vtiskne tam kousek vaty. Pan Dvořánek na vatu zatlačí a lékař tak může rozbalit jeden kousek náplasti, který po odendání vaty vlepí na místo vpichu.

„A je to,“ usměje se na pana Dvořánka.

Ten sice nerozumí, ale podle úsměvu zřejmě pochopí a také se usměje. Lékař stejné testy zopakuje i ustatních. Poté vzorky předá vědci, který je společně se sáčkem odnese pryč. Jakmile se vědec vrátí, požádá Dvořánkovi, aby odešli do uzavřených kabinek na konci ošetřovny, tam se svlékli a poté druhou stranou vešli do přístroje, který je prohlédne, zrentgenuje, proskenuje a tak dále. Ti souhlasí a udělají co se po nich žádá.

„Máte dost materiálu?“ zeptám se.

Lékař vědec spokojeně přikývnou.

„Ano. Vlastně mě překvapilo, že byli tak ochotní,“ dodá ještě vědec a posadí se k počítači, kde se mu po chvilce začnou zobrazovat siluety a následně i struktury těl členů Dvořánkovic rodiny.

Vědec, spolu s lékařem, se začne soustředit na ně a mě si přestanou všímat. Zvědavě se zahledím na několik obrazovek s jednotlivými těly. Je to zajímavé i pro mě, ačkoliv většivě věcí tam nerozumím.

„Hotovo,“ oznámí mi věděc po asi deseti minutách.

Přikývnu a skloním se k mikrofonu, který věděc zapne.

„Hotovo. Můžete přejít do kabinek a obléknout se,“ promluvím.

Věděc se začne věnovat své práci, která mě nic neříká a já tiše čekám až Dvořánkovi vyjdou ven, což trvá jen chvilku.

„Tak teď už zbývají pouze vaginální výtěry a prohlídku. Pokud tedy souhlasíte?“ zeptá se věděc a zahledí se na paní Dvořánkovou a Rozárii.

Přeložím jeho dotaz a sleduji, jak si Rozárie s paní Dvořánkovou vymění pohledy. Lékař někam odejde a po chvilce přijede s takovým zvláštním křeslem. Já na to jen zírám a netuším o co jde.

„Je to gynekologické křeslo. Lékaři ho na jistých místech naší planety využívají k vyšetřování žen,“ vysvětlí mi lékař, když si všimne mého pohledu.

Vědec mezitím otevře jedny dveře a vyndá z místnosti za nimi složenou plentu, kterou roztáhne kolem křesla, aby ženám poskytl soukromí. Tedy alespoň v dolní části, horní část nechá odhalenou.

„Souhlasíte?“ otočím se na paní Dvořánkovou a Rozárii.

„Tak dobře. Bude to jako u gynekologa. Nic co bych neznala,“ odpoví paní Dvořánková a zajde za plentu.

Po chvilce se její hlava a horní část trupu objeví na odhalené části křesla, zatímco spodní část trupu, intimní partie a nohy jsou schovány za plentou. Lékař také přejde za plentu a dá se do práce.

„V pořádku? Kdyžtak mu můžu říct, aby to ukončil,“ řeknu paní Dvořánkové starostlivě, když podle jejích výrazů poznám, že to pro ni není kdovíjak příjemné.

„Ne, to je dobré. Skutečně je to jako u gynekologa,“ usměje se na mě.

Pan Dvořánek si zatím povídá s Patrikem, aby paní Dvořánkové nepůsobili zbytečné rozpaky a tak se k nim přidám. Po nějaké době se za plentou ozve šustění a paní Dvořánková vyjde ven. Lékař vyjde za ní a zahledí se na Rozárii.

„Omlouvám se, ale já tohle nemůžu,“ zahledí se na mě Rozárie.

„V pořádku. Když nechceš, nebudeme tě nutit,“ usměju se na ni a položím jí ruku na rameno v uklidňujícím gestu.

Následně lékaři a vědci sdělím, že Rozárie vyšetření a výtěry odmítá. Oba souhlasně přikývnou a vše sklidí.

„Je to vše?“ otážu se, když mají sklizeno.

„Ano. Mohou odejít. A řekni jim, že jim ještě jednou děkuji!“ řekne vědec.

Usměju se na něj, otočím se k Dvořánkovic rodince a přeložím jim, co vědec řekl. Ti se usmějí a vydají se pryč z laboratoře.

„No, nakonec to nebylo tak strašné, jak jsem si představoval,“ vydechne úlevně pan Dvořánek, zatímco míříme k můstku.

„Jste opravdu všichni v pořádku?“ zeptám se a rychle pohlédnu na paní Dvořánkovou.

Všichni souhlasně přikývnou a paní Dvořánková se na mě usměje. Dojdeme k můstku, všichni se mě chytí a Patrik aktivuje transport.

Transportujeme se do mého domu a všichni popadají do křesel a na pohovku.

„Dáte si něco?“ zeptám se jako správný hostitel.

„Něco k pití, prosím. Mám hroznou žízeň,“ řekne paní Dvořánková.

„Já taky,“ ozve se trojhlasně.

Jen se usměju a odejdu do kuchyně. Vyštrachám z ledničky krabici jablečného džusu a naliji ho do čtyř skleniček, které pak postupně odnosím do obýváku.

„Ještě jednou vám všem moc děkuji!“ usadím se do křesla.

„Není zač. Alespoň jsme si od mimozemšťanů vyzkoušeli něco dalšího. A navíc jsme vám pomohli. Sice nevíme v čem, ale pomohli,“ zazubí se Patrik.

„Já jsem ráda, že mě nenutili do toho gynekologického vyšetření, když jsem ho odmítla,“ poznamená Rozárie a napije se džusu.

„Nenutili by vás do ničeho a já také ne. Mohli jste kdykoliv odmítnout cokoliv. Vše záleželo jen na vaší ochotě a spolupráci. Takový byl slib a my sliby držíme,“ zareaguji na její poznámku.

„Jo a mimochodem, mohli bychom se o tom zmínit Jerkovým? Třeba by je to přesvědčilo, aby tě přijali,“ obrátí se na mě Patrik.

„Můžeš to zkusit,“ přikývnu, ale pochybuju, že to pomůže.

„Nevěš hlavu. Uvidíš, že nakonec vše dobře dopadne,“ povzbudí mě Rozárie a mile se na mě usměje.

***

Druhý den ráno

Zavrčím, když mě probudí drnčivý zvuk. Otevřu oči a chvíli mi trvá, než mi dojde, že ten zvuk není nic jiného než domovní zvonek. Se zíváním se vyškrábu z postele a dopotácím se k domovním dveřím.

„No jo, už jdu,“ řeknu hlasitě, když se znovu ozve zvonek.

S brmláním se podívám do kukátka a překvapeně strnu. Pan Jerk! Zhluboka se nadechnu a roztřesenou rukou otevřu.

„Dobré ráno!“ pozdravím.

„Ty jsi dělal na Dvořánkových nějaké testy?“ vyštěkne na mě pan Jerk bez pozdravu a v prstech mu zacuká, jako by měl nutkání sáhnout po zbrani a zastřelit mě.

„Pojďte dál! Tohle není vhodné probírat mezi dveřmi,“ ustoupím ze dveří.

Pan Jerk mě sežehne vražedným pohledem, ale projde kolem mě do útrob domu. Nasměruju ho do obýváku, kde se usadí do křesla blíž ke dveřím a ostražitě se rozhlíží.

„Dáte si něco?“ zeptám se ho.

„Ne, nic. A teď mi odpověz!“ rozkáže mi.

„Ano, Dvořánkovi u nás postoupili jisté testy, ale neprováděl jsem je já. Prováděl je odborný lékař a jeden vědec. A Dvořánkovi měli možnost ty testy odmítnout. Buď úplně, aby k testům nedošlo a i v průběhu testů měli možnost říct stop! Vše záleželo na jejich ochotě a spolupráci,“ odpovím na dříve položenou otázku.

Pan Jerk mě přeměřuje pohledem.

„Oni tam nebyli poprvé, že?“ zeptá se tiše.

„Ne, nebyli. Patrik tam byl několikrát. Jeho rodiče a sestra tam byli dvakrát. I Marián tam jednou byl,“ řeknu.

„Marián byl u vás ve vesmírné lodi?“ jasně na panu Jerkovi vidím, že je překvapený a trochu šokovaný.

„Ano, byl. A jak jste mohl vidět, je zcela v pořádku,“ zahledím se na něj.

„Proč jsi ho svedl, když víš, že odsud jednou odejdeš?“ zeptá se tiše.

„Ze začátku to bylo kvůli průzkumu. My lásku neznáme. Alespoň tu mileneckou ne. Ale pak jsem se do něj zamiloval. Nevěděl jsem co to je a věřte mi, že jsem byl svými city vyděšený a zmatený. A pak jsem to zjistil. Nevím, jak to bude až budu muset odejít, ale to vyřešíme s Mariánem spolu. A do té doby s ním chci být tak často, jak jen to půjde,“ řeknu.

„Marián mi řekl něco podobného,“ zamyslí se pan Jerk.

„Vím, že jsem u vás ztratil důvěru a že mi nejspíš nebudete věřit, ale já Mariána opravdu miluju. A proto vás prosím, nebraňte nám být spolu. Slibuji vám a přísahám, že Mariánovi ani nikomu jinému neublížím,“ zahledím se na něj prosebně.

Pan Jerk si povzdechne.

„Dobrá. Dám vám šanci. Ale jednou jedinkrát mu ublížíš a přísahám, že tě zastřelím. I kdybych kvůli tomu měl rozpoutat mezigalaktický konflikt,“ zamračí se na mě.

Chvíli na něj šokovaně hledím, ale pak mi dojde, co řekl a rozzářím se.

„Děkuji! Moc moc vám děkuji!“ vyskočím nadšeně z křesla a kdybych z pana Jerka neměl takový respekt, tak bych ho snad i objal.