Vydechnu, když se objevím ve svém obýváku. Tentokrát schůzka s ostatními průzkumníky netrvala tak dlouho jako před tím, protože jsem nemusel vysvětlovat tolik věcí. Akorát bratr si dělal starosti, když jsem mu řekl, co znamenaly ty pocity, které jsem mu popsal a že mám vztah s mužem. Ne, že bych se tomu divil. Být to opačně, taky bych si dělal starosti. Pohlédnu na hodiny. Teprve čtyři hodiny odpoledne, tak teď nevím, co mám teď dělat. Možná bych mohl překvapit Mariána. Usměju se při té myšlence a tak mi chvíli trvá než zaregistruju zvonění mobilu. Podívám se na display, který mi hlásí, že mi volá Patrik.

„Ahoj!“ zvednu hovor.

„Ahoj! Kde jsi?“ zeptá se mě Patrik.

„Teď jsem se transportoval domů,“ odpovím.

„Bezva. Tak to bys mi mohl jít otevřít. Stojím totiž před tvým domem,“ řekne Patrik a ukončí hovor.

Překvapeně zamrkám, odložím mobil a vydám se ke dveřím, které otevřu a urychleně Patrika vtáhnu dovnitř. Patrik se zuje a sundá bundu. Poté zamíří do obýváku. Jdu hned za ním.

„Můžeš mi říct, cos to včera u Mariána prováděl?“ otočí se na mě Patrik a v jeho obličeji i očích je vážnost, kterou jsem viděl jen tehdy, když jsem byl otráven.

„Co bych tam prováděl? Nic. Jen jsem jeho sestře donesl dárek k narozeninám,“ pokrčím rameny.

„A cos jí koupil?“ zeptá se Patrik.

„Dvě mini prasátka a veškeré vybavení,“ odpovím.

„Tak teď už to chápu,“ poznamená Patrik tiše.

„Co chápeš?“ nechápu tu poznámku.

„No včera večer k nám vlítl Mariánův táta. A věř mi, že byl pořádně nasranej, jinak se to ani popsat nedá. Chtěl vědět, kde bydlíš a kde momentálně jsi a vyžadoval po mě tvoje telefonní číslo. Nic z toho jsem mu pochopitelně nedal. Taky na tebe dost nadával a nenuť mě opakovat, co všechno říkal, protože taková slova bych snad nikdy nebyl schopen vypustit z úst,“ padne Patrik do křesla a mne si čelo.

„To nevypadá dobře,“ skousnu si dolní ret.

„Jo, být tebou tak se u nás v baráku nějakou dobu vůbec neobjevuju,“ podívá se na mě Patrik.

„Děkuji za varování!“ řeknu.

Patrik jen přikývne a zvedne se k odchodu.

„Je mi líto, že už musím jít, ale mám domluvenou schůzku s Klárou,“ pohlédne na mě.

„V pohodě,“ odmávnu to.

Patrik přikývne a přejde do chodby, kde se obuje, obleče si bundu a odejde z domu.

„No to jsem tomu dal,“ povzdechnu si.

***

Stojím před panelákem a v ruce si pohrávám s mobilem. Nakonec s hlubokým povzdechem vytočím Mariánovo číslo a přiložím si mobil k uchu.

„Víš, teď bys mi neměl volat,“ řekne Marián místo pozdravu, když mi hovor zvedne.

„Ano, já vím. Patrik mi včera referoval, že tvůj táta byl kvůli těm prasátkům rozzlobený,“ řeknu.

„To je ještě slabé slovo,“ povzdechne si Marián.

„Mohl bys mi otevřít? Stojím před vaším domem,“ usměju se.

„Jsi sebevrah? Jestli tě táta uvidí, tak tě zabije!“ vyhrkne Marián po chvíli ticha.

„Možná,“ pokrčím sám pro sebe rameny.

„Chvilku vydrž. Hned jsem dole,“ s tím mi Marián vypne hovor.

Přesunu se ke vchodu a opřu se o zeď. Po chvíli se otevřou dveře a Marián vyjde ven.

„Být tebou, tak tam nechodím,“ podívá se na mě zamračeně.

„Hele, to že je tvůj táta naštvaný, je moje vina. A já bych to měl napravit. Nebo se o to alespoň pokusit,“ odrazím se ode zdi a obejmu Mariána kolem pasu.

„Není to jen táta. Máma je naštvaná taky,“ povzdechne si Marián, vykroutí se z mého sevření a otevře dveře.

Vejdeme dovnitř a v tichu vystoupáme schody. Před bytem se na mě Marián otočí s tázavým pohledem. Jen přikývnu. Marián s povzdechem otevře dveře a oba vstoupíme dovnitř.

„Měl bys jít pryč,“ ozve se, jen co se za námi zavřou dveře.

Pohlédnu na Adélu, která stojí na začátku chodby se sklenicí vody v ruce a dívá se na mě zarudlýma očima. Podle její bledosti, skvrn na tvářích a zarudlých očí, usoudím, že plakala. Bodne mě pocit viny. Má narozeniny a měla by si je užívat a místo toho se trápí. A to mojí vinou.

„Pojď sem,“ zašeptám.

Adéla odloží skleničku na malou poličku s květinou na chodbě a vrhne se mi do náruče.

„Je mi to líto! Tohle jsem nechtěl!“ obejmu ji a šeptám ji do ucha.

„Já vím, že ne. Ale táta mi chce ta prasátka vzít,“ rozpláče se.

„Šššš, zkusím to s ním urovnat. A kdyby se mi to nepodařilo, tak bys je měla u mě. Mám velkou zahradu, tam by se jim určitě líbilo,“ konejším ji.

„Vážně?“ odtáhne se ode mě a uplakanýma očima na mě hledí.

„Vážně,“ přikývnu.

„Tak jo,“ přikývne a začne si stírat slzy.

„Adélo, s kým to tam mluvíš?“ vyleze z kuchyně hnědovlasá žena menšího vzrůstu, která na mě zůstane překvapeně hledět.

„Dobrý den!“ pozdravím ji.

„Dobrý!“ opětuje mi překvapeně pozdrav a přejede pohledem na své děti.

„Mami, tohle je Daniel, můj přítel, Danieli, tohle je moje máma, Lenka Jerková,“ představí nás vzájemně Marián.

„Ach tak to jste vy. No jen pojďte, pojďte, musíme si s vámi některé věci ujasnit,“ ztvrdne ženě pohled.

Vezmu Mariána za ruku a nechám se odvést do obýváku, kde se nachází hnědovlasý muž středního vzrůstu, což je zřejmě Mariánův a Adélčin táta, a dívá se na televizi. Jejich máma, která vstoupila do místnosti před námi, se u něj sklání a něco mu tiše říká. Když domluví, Mariánův táta se na nás obrátí a dívá se na mě zlostným a možná i trošku nenávistným pohledem.

„Dobrý den!“ pozdravím ho.

„Sednout!“ rozkáže a hlavou pohodí k pohovce.

Marián mi jen silněji stiskne ruku, zatímco kráčíme k pohovce, na kterou se usadíme. Z druhé strany se posadí Adéla, která mi omotá prsty kolem zápěstí, které pevně tiskne.

„Takže, musíme si vážně promluvit,“ zavrčí na mě pan Jerk.

„Jistě, pane,“ přikývnu.

„Nemám proti vám nic. Marián nám řekl o svém novém příteli, o vás, a podle jeho vyprávění jsme si o vás udělali velmi dobré mínění. Pak jste Mariána vzal na koncert jeho oblíbené skupiny, kde se dokonce setkal s jejími členy. Dobře, vyhrál jste lístky i setkání. To se mohlo podařit kdekomu, ale štěstí se usmálo na vás. Ubytovali jste se v tom nejluxusnějším apartmá v pětihvězdičkovém hotelu. Dobře, vyjeli jste si a chtěli jste mít pohodlí a já to beru. A že jste mé dceři koupil dárek. Dobře, bylo to od vás hezké. Dokonce bych s tím i souhlasil a byl bych rád, že si můj syn našel tak dobrého a hodného přítele. Ale nelíbí se mi, že jste jí koupil něco tak drahého. Nehledě na to, že jde o zvířata. Kdybyste jí koupil akvarijní rybičku nebo křečka, tak bych to skousl. Ale ta prasata prostě neskousnu. Takže si je vemte a dělejte si s nimi, co chcete,“ dokončí pan Jerk svůj proslov.

„Tati, ne. Prosím!“ vykřikne Adélka, která má opět na krajíčku.

„Ticho! Ta prasata tady prostě nezůstanou. A basta!“ okřikne ji pan Jerk.

„Budu se o ně starat. Ani o nich nebudeš vědět,“ začnou Adéle stékat z očí slzy.

„A já jí pomůžu. Jsem budoucí veterinář, nebude pro mě těžké si o nich zjistit vše, co půjde. No tak tati, nechceš přece, aby Adélka byla na své narozeniny smutná a nešťastná,“ zapojí se do přesvědčování i Marián.

„Už jsem řekl!“ bouchne pan Jerk pěstí do stolu.

„Jak se vaše dcera tvářila, když jste včera přišel domů?“ zeptám se tiše.

Podle pohledů, kterými na mě celá rodina pohlédne, je jasné, že je moje otázka zarazila.

„Usmívala se. A oči jí radostně jiskřily,“ odpoví mi pan Jerk.

„Takže byla šťastná,“ zkonstatuju.

„Ano, ale nechápu, proč se na tohle ptáte,“ zamračí se pan Jerk.

„Dobře a podívejte se na ni teď. Připadá vám teď šťastná?“ zeptám se.

„Ne, je smutná,“ odpoví mi pan Jerk.

„A který pohled se vám líbil víc?“ položím další otázku.

„Už chápu, kam míříte. Ale dobře odpovím vám. Líbilo se mi víc vidět ji šťastnou,“ přimhouří pan Jerk oči.

„Proč jí pak nedovolíte takovou zůstat? Ano, chápu vás. Dal jsem jí drahý dar a navíc živá zvířata, s čímž nemusíte jako rodič souhlasit. Ale nehodlám jí je vzít jen proto, že vaše nesnášenlivost ke zvířatům a pocit, že to bylo příliš drahé jsou pro vás důležitější než štěstí a radost vaší dcery. Odnesu si je, budete-li na tom trvat, ale stále zůstanou Adélky. Jen změní prostředí. Dokonce dám Adélce klíče od mého domu, aby za nimi mohla kdykoliv přijít,“ vyzývavě na pana Jerka hledím.

„Jak se opovažujete něco takového říct? Ostatně o co jste lepší? Koupil jste je jen proto, abyste na Mariána udělal dojem. A možná i na Adélku, protože jste si možná myslel, že když vás schálí ona, že vás schválíme i my. Ale takto to nefunguje,“ pustí se do mě paní Jerková.

„To se ale mýlíte,“ zůstanu klidný.

„Tak my se mýlíme. Tak prosím, vysvětlete nám své důvody, proč jste Adélce koupit ta mini prasátka,“ v hlase pana Jerka je slyšet sarkasmus.

„Viděl jsem, jak se nad nimi rozplývala, když je v tom obchodě viděla. A představil jsem si, jak bude šťastná až jí je dám. To rozhodlo. Chtěl jsem jí prostě udělat radost. Pravda, nečekal jsem, že budou tak drahá, ale nevadí. Stalo se, pro mě bylo rozhodující, že sestře svého přítele udělám radost. A že jsem chtěl udělat dojem na Mariána? No možná trošku, ale nebyl to hlavní důvod,“ pohladím Mariána palcem po hřbetu ruky a Adélku pohladím po paži.

Oba se na mě usmějí. Paní a pan Jerkovi na mě zírají přemítavými pohledy.

„Zajímavé,“ poznamená po chvilce pan Jerk.

Navzájem se přeměřujeme pohledy. Vypadá to jako bychom vedli nějaký mentální souboj.

„No dobrá. Adélka si ta prasátka může nechat. Ale pod jednou podmínkou,“ přimhouří znovu oči.

„Jakou?“ zeptám se, zatímco Adélka vedle mě zatají dech a oči jí zazáří nadějí.

„Že už Adélce a Mariánovi nikdy nekoupíte tak drahý dar. A že jim už nikdy nekoupíte žádné zvíře bez našeho souhlasu,“ řekne pan Jerk svou podmínku.

„Trochu vaši podmínku poupravím, ano?“ usměju se na něj.

Pan Jerk mi pokyne hlavou.

„Nekoupím Adélce ani Mariánovi drahý dar ani zvíře bez vašeho souhlasu do doby, než budou bydlet ve vlastním bytě nebo domě. A v případě, že by se Marián stal mým manželem mu budu moci kupovat tak drahé dary, jaké se mi jen zachce,“ poupravím podmínku pana Jerka.

„Vy uvažujete o svatbě s Mariánem? Vždyť jste spolu jen krátce a ani jste spolu nežili,“ vyhrkne překvapeně paní Jerková, zatímco pan Jerk i Marián a Adélka na mě jen překvapeně třeští oči.

„Prozatím ne, jen jsem si to občas představoval. Až spolu budeme déle, pak o tom začnu uvažovat napevno,“ pohlédnu s úsměvem na Mariána, který na mě beze slov zírá, jako by nemohl uvěřit tomu, co jsem právě řekl.

„Víte, musím přiznat, že jste si získal můj respekt. Přišel jste sem, i když jste věděl, že jsem na vás rozzlobený a postavil jste se za Adélku. A chováte se slušně a s respektem k Mariánovi. Jste statečný a odvážný. A co jsem slyšel tak i chytrý a spravedlivý. Prostě takový ten typ ochránce, který pro své blízké udělá cokoliv a chrání je do posledního dechu,“ vysekne mi poklonu pan Jerk.

„Snažím se. A pokud by vám to nevadilo, tak bych rád vás i vaši paní poznal trochu víc. A rád bych, abyste i vy poznali mě. Mrzelo by mě, kdybyste mě neschválili a hádali se kvůli mně s Mariánem, který by se tak stal kamenem mezi dvěma mlýnskými kameny,“ usměju se na ně.

„Tak co kdybyste zítra přišel na večeři?“ zeptá se mě paní Jerková.

„Moc rád,“ usměju se na ni a zvednu se k odchodu.

„A mimochodem, nemůžeme Mariánovi diktovat, s kým se má vídat. Je to už dospělý muž a i kdyby si vzal nějakého feťáka, tak je to jeho věc a my mu do toho nemáme co mluvit. Můžeme říct svůj názor, ale konečné rozhodnutí by záviselo na něm,“ vstane pan Jerk z křesla.

„Rozumím. Nashledanou!“ rozloučím se a nechám se Adélkou a Mariánem doprovodit ke dveřím.

Oba se na mě šťastně usmívají.