„Nevadí, když si udělám kafe?“ zeptá se mě Patrik, když dorazíme ke mně domů.

„Klidně,“ pokrčím rameny a vydám se do svého pokoje.

Převléknu se z oblečení pozemšťanů do našeho a zruším iluzi. Přejdu do obýváku, kde už si v křesle hoví Patrik a labužnicky upíjí z hrnku kávu. Usadím se na pohovku.

„O víkendu tady budou trhy a pouť,“ poznamená Patrik.

„Slyšel jsem o tom, ale nějak nechápu o co jde,“ povzdechnu si.

„Vy u vás nemáte pouť a trhy?“ podiví se Patrik.

Jen pokrčím rameny. Patrik si povzdechne.

„Na trzích se prodává. Většinou tam najdeš nějaké dobroty, hračky, výrobky ze dřeva, šperky, alkohol. No a na pouti jsou různé atrakce, na kterých se můžeš pobavit. Kolotoče a střelnice. Počkej, ti to najdu,“ odloží Patrik kafe, vyndá z kapsy mobil a něco na něm hledá.

Nakonec mi ho podá. Převezmu ho a podívám se na něj. Jsou tam nějaká videa, tak je postupně spustím. Většinou jsou amatérská, ale jsou tam vidět různé atrakce z poutě.

„No, vypadá to zajímavě,“ zkonstatuju nakonec, když videa doprohlédnu a vrátím mobil Patrikovi.

„Hlavně je to zábava,“ usměje se Patrik.

„Když to říkáš. Ale neviděl jsem tam tu střelnici, o které jsi mluvil,“ podotknu.

„Jo ta. No na střelnici se prodávají hračky, klíčenky, papírové kytky a podobně. Něco z toho si můžeš koupit, anebo to můžeš zkusit vystřelit. To ti dají takovou pušku a strefuješ se do terče nebo papírových kytek. Každý to má jinak. Ve většině případů si vystřelíš jen tu papírovou kytku. Kdybys měl hodně velké štěstí, tak bys vystřelil nějakého menšího plyšáka,“ vysvětlí mi Patrik význam střelnice.

„To je spíše pro děti, ne?“ zamračím se zamyšleně.

„Nejenom pro ty. Ale i pro páry. Holky považují za romantické, když jim tam kluk něco vystřelí. A pro kluky je to zase možnost, jak se vytáhnout před dívkami,“ uchechtne se Patrik.

„Pro páry, říkáš?“ tahle část mě zaujme.

„Jo, já už pozval Kláru. Tedy na sobotu na večer. Dopoledne tam půjdu s Rozárií a rodiči,“ usměje se Patrik.

„Aha. Myslíš, že by Marián přijal mé pozvání?“ zeptám se.

„Na večer určitě. Dopoledne tam chodí se svou sestrou,“ zapřemýšlí Patrik.

Usměju se. Musím se Mariána co nejdříve zeptat.

„Hele, jestli chceš, tak můžeš jít dopoledne s námi,“ navrhne mi Patrik.

„Nechci obtěžovat,“ povzdechnu si.

„Ale prosímtě, jaké obtěžování? Nikomu to vadit nebude, naopak Rozárie bude ráda a rodiče jistě taky nebudou mít nic proti,“ mávne rukou Patrik a vezme do rukou hrnek s kafem.

„Pokud to opravdu nebude vadit, tak s vámi půjdu rád,“ usměju se.

„Super. A teď mazej zavolat Mariánovi,“ uchechtne se Patrik a napije se.

Ušklíbnu se na něj, ale vezmu svůj mobil, vstanu a přejdu do kuchyně. Vytočím Mariánovo číslo a přiložím si mobil k uchu.

***

Vyjdu z domu a zamířím na pouť. Je kousek za městem a kousek od mého domu. Pomalu dojdu na místo, kde se mám setkat s Patrikem a jeho rodinou. Přijdu právě ve chvíli, kdy na onom místě zastaví tmavě modré auto.

„Ahoj! Dobrý den!“ pozdravím celou Dvořánkovic rodinu, když vystoupí z auta.

Všichni mi pozdrav s úsměvem opětují. Pan Dvořánek zamkne auto a všichni se zamícháme do davu mířící na pouť. Ve veselém rozhovoru procházíme mezi stánky a já se nestačím rozhlížet. U stánků se sladkostmi mě až mrzí, že nemohu jíst nic živočišného, protože ty perníky, žužu, pendreky a další vypadají tak lákavě.

„Pojď, dáme si cukrovou vatu,“ šťouchne do mě Rozárie a ukáže na menší stánek.

Přikývnu a oba tam zamíříme. Koupíme si cukrovou vatu. Nejdřív na ni nejistě hledím, ale pak si po vzoru Rozárie strčím kousek do úst. Páni! To je dobrota! Vydáme se najít ostatní. Nakonec najdeme Patrika, který stojí u stánku s různýmo kamennými šperky a kamínky.

„Ty jsou krásné,“ nakoukne mu Rozárie přes rameno a ukáže na jedny náušnice z bledě modrých kamínků.

Patrik sebou vylekaně cukne a otočí se na nás.

„Fuj, jsem se lekl. Tohle mi nedělej,“ zamračí se Patrik na Rozárii.

„Promiň, brácho! Vem si vatu,“ strčí mu Rozárie vatu přímo pod nos.

„Dík!“ usměje se Patrik a kousek si utrhne.

Rozárie mu strčí kornout s cukrovou vatou do ruky a přiblíží se ke stánku. Postarší prodavačka se na ni usměje.

„Kolik stojí tyhle náušnice?“ zeptá se Rozárie.

„Sto padesát korun,“ odpoví prodavačka.

„Vezmu si je,“ řekne Rozárie po chvilce přemýšlení, vyndá peněženku a zaplatí.

Prodavačka peníze uloží do menší kasičky a pak náušnice zabalí a podá je Rozárii. Opět se vydáme mezi stánky. Postupně sníme obě cukrové vaty a každý si něco koupíme. Rozárie i Patrik mě přemluví k vyzkoušení autodromu a lavice. To mě docela pobavilo. Nakonec nás najdou jejich rodiče s tím, že už by měli jet. Rozloučíme se a celá rodinka odjede. Já se vydám ještě k jednomu stánku, který mě zaujal. Nějaký muž tam smaží tenké proužky brambor.

„Dobrý den!“ pozdravím.

„Dobrý! Malý nebo velký balení?“ zeptá se mě.

„Velké, děkuji! Ale nejdřív bych měl otázku,“ řeknu.

„Ano?“ podívá se na mě muž.

„V jakém oleji to smažíte?“ zeptám se.

„Ve slunečnicovém,“ odpoví mi muž a divně se na mě dívá.

„Promiňte! Ptám se kvůli své alergii,“ pousměju se.

„Ach tak. Takže velký?“ ujistí se muž.

Přikývnu a zaplatím. Muž nabere dávku bramborových proužků a osmaží je. Dá je do papírového pytlíku a nasype na ně sůl. Podá mi je, já si je převezmu a otočím se, abych se mohl vydat domů. Naneštěstí při otočení do někoho vrazím. Tím někým je malá drobná hnědovláska vlastně ještě dítě, která zavrávorá a upustí sáček s brambůrky.

„Omlouvám se! Jsi v pořádku?“ zeptám se jí, když zavrávorání vybere a zůstane stát.

„Jo, jsem,“ krátce na mě pohlédne a pak se smutně podívá na brambůrky rozsypané po zemi.

„Opravdu se omlouvám! Vůbec jsem si tě nevšiml. Dejte mi prosím ještě jedno velké balení,“ otočím se na muže smažícího brambůrky.

Ten přikývne a po chvilce mi podá nový sáček. Zaplatím a převezmu si ho.

„Tady máš. Jako náhradu za ty rozsypané,“ podám sáček dívce.

„Děkuji!“ pohlédne na mě překvapeně.

Otevřu ústa, abych něco řekl, ale jsem přerušen.

„Adel! Kolikrát ti mám říkat, že mi nemáš utíkat,“ přiběhne k nám Marián a tváří se rozzlobeně.

Překvapeně o krok ustoupím. Marián si mě všimne a na okamžik se jeho tváří mihne překvapení.

„Já neutekla. Šla jsem si pro brambůrky,“ zamračí se na Mariána dívka.

„Jenže jsi mi to neřekla,“ zamračí se na ni Marián.

Oba se přeměřují pohledem. Vlastně je to docela vtipné. Odkašlu si a Marián po mě střelí pohledem.

„Brambůrky?“ zeptám se s nevinným úsměvem a natáhnu k němu pytlík s brambůrkami.

Marián i dívka na mě chvíli zírají jako kdybych se zbláznil a pak se Marián hlasitě rozesměje.

„Ty jsi neskutečný,“ dostane ze sebe a sáhne do mého pytlíku, odkud vytáhne jednu brambůrku a sní ji.

„A ty jsi krásný,“ mrknu na něj a dám mu pramínek vlasů za ucho.

„Lichotníku,“ zamumlá, ale usměje se na mě.

„Vy dva se znáte?“ ozve se vedle nás.

Oba stočíme pohledy na dívku, která mezi námi těká pohledem.

„No ano. Tohle je Daniel, můj přítel. Danieli, moje sestra Adéla,“ představí nás vzájemně Marián.

„To je ten, se kterým sem večer jdeš?“ zeptá se Adéla.

„Ano,“ přikývne Marián.

„Hmm,“ přejede mě Adéla hodnotícím pohledem.

„Měli bychom už jít. Tak zatím ahoj!“ popadne Marián svou sestru a odtáhne ji do davu lidí, kde mi zmizí.

Jen za nimi zírám s otevřenou pusou. Po chvíli ji zase zavřu a sám pro sebe se usměju. Už teď se těším na večer. Rozejdu se domů.

***

„Škoda, že už tu nejsou stánky,“ postesknu si, zatímco s Mariánem čekáme ve frontě na lístky do strašidelného domu.

„Pravda. Ty jsou na tom všem nejlepší,“ obtočí mi Marián ruce kolem pasu a přitiskne se mi k boku.

Rukou ho vezmu kolem ramen a usměju se na něj. To už dvojice před námi dostane své lístky a uvolní nám pokladu.

„Dobrý večer! Dva lístky, prosím!“ řeknu pokladní a podám jí peníze.

Pokladní nás přejede znechuceným pohledem, vezme si peníze a dá nám lístky. Převezmu si lístky a společně zamíříme ke vchodu, u kterého stojí mladý kluk s cigaretou v puse.

„Lístky?“ natáhne k nám ruku.

Podám mu lístky a kluk nám hlavou pokyne ke vstupu do strašidelného domu. Pomalu procházíme strašidelným domem a z různých koutů a výklenků na nás vyskakují zombie, upíři, vlkodlaci, čarodějnice a to vše s náležitými strašidelnými výkřiky. Zasměju se, když se ke mně Marián vystrašeně přitiskne ve chvíli, kdy proti nám jakoby vyletí hejno umělých netopýrů.

„Copak, pane veterináři? Bojíme se malých netopýrků?“ nedá mi to a musím si z něj utahovat.

„To teda ne,“ zatváří se uraženě Marián a na důkaz své nebojácnosti se mě pustí.

„Ale já chci, aby ses bál. Mohl bych tě pak ochraňovat,“ chytím ho za ruku.

„Já tě za tohle nesnáším,“ zamračí se Marián.

„Za co?“ zeptám se.

„Za tohle. Když se na tebe byť jen trošičku rozzlobím, tak řekneš něco takového a já se pak nemůžu zlobit,“ zaprská.

„Dobře pro mě,“ zamrkám na něj.

Marián se uchechtne a to už dojdeme na konec strašidelného domu a vyjdeme ven.

„Kam teď?“ zeptám se ho.

„No, už jsme byli na řetízkáči, na autodromu, na šálcích, teď ve strašidelném domě. Takže teď už v podstatě zbývá dětský kolotoč, kam ale nepůjdeme, lavice a horské kolo. A rovnou upozorňuju, že na lavici mě nedostaneš ani párem volů,“ podívá se na mě Marián.

„Neboj, když tam nechceš, nutit tě nebudu. Ale na horské kolo se mnou půjdeš, ne?“ udělám na něj psí oči.

„Samozřejmě,“ přikývne Marián.

Společně se vydáme k horskému kolu. Tentokrát vstupné zaplatí Marián a společně se usadíme na jednu z lavic. Postarší muž, který tady dělá obsluhu, přes nás přetáhne hrazení, které slouží jako ochrana před vypadnutím. Pak přejde k řízení a nechá nás popojet nahoru, aby uvolnil místo pro další lavici. Takto to pokračuje až do chvíle, než jsou všechny lavice zaplněny. Pak spustí ruské kolo naplno. V pomalých kruzích jezdíme nahoru a dolů a kocháme se výhledem.

„Je to nádhera, viď?“ řekne Marián a opře si hlavu o mé rameno.

„Ano, je to nádhera,“ souhlasím a rukou ho vezmu kolem ramen a hladím ho po paži.

Nakonec ruské kolo zastaví a my musíme dolů.

„Dáme ještě jedno kolo?“ zeptám se.

„Ne, to už by nemělo to správné kouzlo. A navíc už bych se měl pomalu vydat domů,“ zavrtí Marián s povzdechem hlavou.

„Chápu. Ale alespoň tě doprovodím,“ řeknu.

„To nemusíš. Jak by ses pak dostal zpátky?“ zeptá se Marián.

„Je tu plno taxíků,“ pousměju se.

Marián na mě překvapeně pohlédne.

„No co? Snad sis nemyslel, že bych tě nechal jít pěšky? A samotného?“ pozvednu obočí.

Ve skutečnosti však na odpověď nečekám a vedu Mariána směrem k taxíkům. Když procházíme kolem střelnice, vzpomenu si, co mi říkal Patrik. Změním směr a Mariána táhnu za sebou.

„Ehm Danieli?“ z Mariánova hlasu zní nechápavost.

„Vystřelím ti toho největšího plyšáka, jakého tam mají,“ usměju se na něj.

„Co? Neblázni. To nemusíš,“ zapře se Marián a odmítá pokračovat.

„Ale já chci. No tak dovol mi ti vystřelit plyšáka!“ otočím se na něj.

„Ale já...“ chce Marián něco namítnout.

„Prosím!“ nasadím smutný kukuč.

„No dobře,“ rezignuje Marián.

Široce se zazubím a znovu se rozejdu ke střelnici. Marián se mnou srovná krok. Společně vystoupíme na plošinu u střelnice.

„Dobrý večer! Co to bude?“ usměje se na nás prodavačka ve středním věku.

„Chci vystřelit toho největšího plyšáka co tu máte,“ usměju se na ni.

„Na kolik střel?“ zeptá se prodavačka.

„Na tři,“ odpovím.

Prodavačka přikývne a spočítá mi cenu. Zaplatím a prodavačka mi nabije pušku, kterou mi podá, ukáže mi na terč, na který mám střílet. Převezmu ji a začnu střílet. Naštěstí mám výcvik i se zbraněmi. Ačkoliv ne takový jako kdybyych byl voják, ale střílet umím dobře. Prodavačka jen udiveně zírá, když se mi skutečně podaří vystřelit toho největšího plyšáka, kterého tu má. Což je mimochodem plyšový medvěd měřící téměř dva metry.

„Moji výhru, prosím!“ sladce se na ni usměju, když jí vrátím pušku.

„A-ale to...“ moc se jí do toho nechce.

Jen se na ni dál usmívám, takže jí nezbyde nic jiného než mi medvěda vydat. Ne že by z toho byla kdovíjak nadšená.

„Ten je pro tebe,“ dám medvěda před Mariána, který na mě zírá s otevřenou pusou a zazubím se na něj.

„Já...nevím, co říct,“ dostane ze sebe po chvíli.

„Stačí děkuju,“ napovím mu.

„Děkuju!“ usměje se na mě Marián stydlivě.

„Půjdeme?“ zeptám se s úsměvem.

Marián přikývne. Popadnu do náruče medvěda a oba se vydáme k taxíkům. Marián zamíří k tomu největšímu a já ho následuji.

„Dobrý večer! Jste volný?“ zeptá se řidiče, který se opírá o dveře a kouří.

„Jasně,“ přikývne řidič a otevře dveře.

„Myslíte, že se vám do auta vejde i on?“ pokývne ke mně Marián.

Jen pozvednu medvěda, abych dal najevo, že Marián myslel jeho a ne mě.

„No to si ze mě děláte prdel!“ spadne řidiči brada až někam na zem.

„Ne, neděláme,“ spustím o kousek medvěda a zahledím se na řidiče.

„No, snad se vejde do kufru,“ přejde řidič k zadní straně auta a otevře dveře od kufru.

Prohlédnu si prostor. Vypadá čistě, řidič se o auto nejspíš velmi dobře stará. Přistoupím ke kufru auta a pokusím se medvěda vtěsnat dovnitř. Naštěstí se mi to povede. Řidič kufr zavře a já i Marián nasedneme na zadní sedadla. Řidič se posadí za volant.

„Kam to bude, pánové?“ zeptá se nás.

Nadiktuju Mariánovu adresu a řidič se rozjede. Přitáhnu si Mariána k sobě, ten nic nenamítá a opře se o mě. Nemluvíme, jen si vychutnáváme blízkost toho druhého a hledíme z okýnka na ubíhající cestu.

„Jsme tady,“ oznámí nám vcelku zbytečně řidič, když dojedeme k paneláku, kde Marián bydlí.

„Můžete zde chvíli počkat? Pojedeme pak ještě někam,“ podívám se na řidiče.

„Jistě. Ale upozorňuji vás, že tachometr pořád poběží,“ řekne řidič.

„Beru na vědomí,“ přikývnu.

Řidič pokrčí rameny a vystoupí společně s námi. Obejde auto a otevře kufr. Přejdu k němu a vyndám medvěda. Poté se s Mariánem vydám ke vchodovým dveřím.

„Byl to nádherný večer,“ zašeptám a položím medvěda před dveře.

„To byl,“ přikývne Marián a s úsměvem se otočí čelem ke mně.

„Chceš s ním pomoct?“ zeptám se a pokynu hlavou k medvědovi.

„Myslím, že to zvládnu,“ odpoví.

Nic na to neřeknu. Jen si přitáhnu Mariána na boky k sobě.

„Můžu tě teď políbit nebo by to bylo moc rychlé?“ zašeptám.

„Nebylo,“ vydechne Marián.

To je to, na co jsem čekal. Skloním se k němu a jemně přejedu svými rty po jeho. Marián roztřeseně vydechne a chytí se mě za paže. Prohloubím polibek. Přesto není dravý ale spíše jemný a něžný. Ani nevím, jak dlouho se líbáme, než nám dojde dech a odtrhneme se od sebe. Marián mě obejme kolem krku a zaboří mi hlavu do prohlubně krku, kde zrychleně oddechuje. Jemně ho hladím po bocích. Nakonec se ode mě odtáhne. Usměju se na něj.

„Dobrou noc!“ zašeptám a ještě jednou ho políbím.

„Dobrou noc!“ odpoví Marián, když se odtáhnu.

Pustím ho a odstoupím. Marián vyndá z kapsy klíče, odemkne dveře, vezme medvěda a zmizí za dveřmi. Přes skleněnou výplň se na mě ještě jednou podívá a usměje se. Usměju se na něj nazpátek, pak se oba otočíme a vydáme se po svých. Marián do bytu a já k taxíku, který mě zaveze domů.

Když sedím v taxíku a nechávám se odvážet domů, v duchu se sám sebe ptám, co se se mnou děje? Proč mi tak moc bije srdce? Proč cítím v břiše ten zvláštní šimravý pocit? A proč se cítím tak lehký, jako bych každým okamžikem mohl vzlétnout a zároveň těžký, jako bych se měl co chvíli propadnout k zemskému jádru?