Stojím před Mariánovou školou a čekám na něj. Marián po chvíli vyjde a když si mě všimne, tak ke mně s úsměvem zamíří.

„Ahoj!“ usměje se na mě a nakloní hlavu na stranu.

„Ahoj!“ vezmu ho za boky a skloním se pro polibek.

Naprosto ignoruju lidi z Mariánovy školy, kteří na nás zírají. Někteří s opovržením a znechucením, další naopak s úsměvem a zasněným pohledem, ačkoliv tohle se týká spíše dívek, a jiní po nás jen přejedou pohledem a dál si nás nevšímají. Marián se od mých rtů odtrhne a usmívá se na mě.

„Ták, řekneš mi, proč jsi sem přišel?“ zeptá se mě.

„Nemůžu za svým přítelem přijít jen tak?“ zeptám se tiše.

Marián se zasměje a krátce potřese hlavou. Pak se na mě opět zahledí.

„No dobře. Nepřišel jsem jen tak. Mám pro tebe překvapení,“ jemně ho hladím po bocích.

„Překvapení? Co to je?“ hledí na mě Marián překvapeně.

„Podařilo se mi vyhrát dva lístky na jeden koncert. Zkus hádat na jaký,“ zazubím se na něj.

„Netuším. Karel Gott?“ plácne Marián.

„Csss, to teda ne. Vyhrál jsem lístky na koncert Wagakki band,“ prozradím nakonec.

Marián na mě zůstane udiveně zírat.

„To myslíš vážně?“ zeptá se mě nakonec.

Jen souhlasně přikývnu a vytáhnu lístky z kapsy.

„Ááááá, to jsou skutečně lístky na Wagakki band. To není možné,“ popadne Marián lístky a piští radostí, až se po nás ostatní začnou ohlížet.

„Ale je,“ usměju se na něj.

Ano, ano, je to možné. Stačí mít jen hodného staršího bratříčka ochotného nabourat se do systému a zfalšovat výsledky soutěže.

Marián pořád radostně poskakuje kolem a hlasitě dává najevo své nadšení a radost. Chvíli trvá než se zklidní.

„Tak co? Půjdeš se mnou na ten koncert?“ usměju se na něj.

„Půjdu. To víš, že půjdu,“ kýve horlivě hlavou na souhlas.

„To jsem rád. A mám pro tebe ještě jednu novinku. Ale slib mi, že nebudeš jančit,“ zasměju se.

„Slibuju!“ odpřísáhne a dychtivě na mě zírá.

„Nevyhrál jsem jen lístky na koncert. Ale také setkání se členy skupiny v zákulisí hned po koncertě,“ oznámím.

Mariánovi spadne brada málem až na zem.

„Nejanči,“ radši kousek odstoupím.

„Já nejančím. Copak jančím? Proč bych měl jančit?“ vyhrkne Marián zvláštním vysokým a pištivým hlasem.

„Tak začni,“ povzdechnu si s úsměvem.

„Já se setkám s Wagakki band. To-to je snad sen. Nemůžu tomu uvěřit,“ křičí nadšeně a jen celý září.

Začnu se tiše smát. Marián mi přijde roztomilý. Ten ještě chvíli poskakuje kolem a nadšeně výská, než se zklidní a se širokým úsměvem mi skočí kolem krku a začne mě líbat.

„Kam teď půjdeme?“ zeptám se ho, když se odtrhne.

„Musím vyzvednout Adélu ze školy. Takže tam a pak domů,“ usměje se na mě.

„Dobře. Tak pojďme,“ vezmu ho za ruku a oba vykročíme směrem k základní škole.

Marián po cestě neustále mluví o skupině, na jejíž koncert mám lístky a jak je natěšený na její koncert. Jen ho s úsměvem poslouchám. Nakonec dojdeme k základní škole. Stojíme před ní a čekáme, až skončí vyučování. To skončí asi deset minut po našem příchodu a po chvíli se začnou hrnout ven děti různého věku, mezi nimi i Mariánova sestra. Na chvilku se zarazí, když mě spatří, ale pak k nám přejde s úsměvem.

„Ahoj!“ pozdraví nás.

Pozdrav jí opětujeme a rozejdeme směrem k jejich domovu. Ti dva si po cestě povídají a vzájemně se škorpí.

„No tak, brácho, co mi dáš k narozeninám?“ dotírá Adéla na Mariána.

„Nic, protože moc zlobíš,“ vyplázne na ni Marián jazyk.

Adéla si založí ruce na hrudi a nafoukne tváře.

„Kdy máš narozeniny?“ zeptám se.

„Patnáctého listopadu,“ odpoví mi.

Zamyslím se. Prvního listopadu, což je už pozítří. Takže její narozeniny jsou dva týdny po koncertě.

„Jů, oni mají mini prasátka,“ vytrhne mě z přemýšlení Adélin hlas.

Zvednu zrak a zjistím, že stojíme před zverimexem. Ve výloze jsou malinká prasátka, vlastně tipuju, že to jsou ještě mláďata, na které Adéla zbožně hledí. Zmateně zamrkám. Já myslel, že lidi prasata jí a ne že je chovají jako domácí mazlíčky.

„Jsou pěkná. A roztomilá,“ přikyvuje souhlasně Marián.

„Ony se ti líbí?“ zeptám se.

„Jo, líbí. Kdybych na to měla, hned bych si jedno koupila,“ povzdechne si Adéla.

„Hm,“ zamručím a zamyšleně se na prasátka podívám.

***

„To je paráda!“ zakřičí Marián, zatímco po podiu se pohybují členové skupiny Wagakki band a hrají.

Usměju se na něj a přikývnu. Marián se otočí zpět k podiu a zpívá společně se zpěvačkou. Jsem rád, že si to Marián užívá. Navíc mě ta jejich hudba a písničky taky začínají chytat.

„Thank you. I love you!“ rozhodí zpěvačka ruce a široce se usměje, když dozpívají poslední písničku.

Dav fanoušků začne jásat a tleskat. Sem tam je slyšet i pískot a ti, co stojí nejblíž hází na podium několik věcí. Členové skupiny se seřadí na začátku podia a s úsměvy na tvářích se pokloní. Pak na podiu zhasnou světla a celá skupina se vydá do zákulisí.

„Pojď,“ vezmu Mariána za ruku a proderu se s ním až k ochrance u podia.

Oba vytáhneme kartičky, které nám umožní vstup do zákulisí a setkání se členy skupiny. Ukážeme je jednomu chlápkovi z ochranky, který na si je s vytaženým obočím prohlédne. Pak pohlédne na nás a pokyne nám, abychom ho následovali.

„Bože, nemůžu uvěřit, že se s nimi vážně setkám,“ šeptá mi Marián natěšeně a nervózně zároveň.

„Jen klid. Jsou to lidé jako ty. Jen trochu známější,“ odpovím mu a pohladím ho po zádech.

Marián se na mě roztřeseně usměje. To už dojdeme k nějakým dveřím, na které muž zaklepe a nahlédne dovnitř. Něco řekne, pak se otočí k nám a pokyne nám k pootevřeným dveřím. Marián se zhluboka nadechne a vykročí. Vejdeme dovnitř a chlápek z ochranky na námi zavře dveře. My se ocitneme v místnosti s několika sedačkami, stolky se zrcadly, na kterých je několik líčidel. Na sedačkách sedí členové skupiny a usmívají se na nás. Cítím, jak Marián ztuhl.

„Dobrý den!“ pozdravím anglicky.

Angličtina, další jazyk, který se mi podařilo rozluštit a naučit. Celá skupina mi pozdrav opětuje. Marián se vzpamatuje a také pozdraví.

„Takže vy dva jste ti vítězové?“ povytáhne obočí Kurona, což je hráč na tradiční japonské bubny.

„Ano, to jsme my. Já jsem Daniel a toto je Marián,“ odpovím a zároveň nás představím.

„Rádi vás poznáváme. Pojďte si k nám sednout,“ usměje se na nás Beni, hráčka na šamisen a kousek se posune.

Marián se posadí vedle ní. Já se posadím na volné místo vedle Yuko, zpěvačky.

„Dáte si něco k pití?“ zeptá se nás Wasabi, druhý bubeník.

„Já ne, děkuji!“ odmítnu zdvořile.

„Možná trošku vody, prosím!“ usměje se nervózně Marián.

Wasabi přikývne, vstane a z mini ledničky vytáhne láhev vody, kterou spolu se skleničkou podá Mariánovi.

Marián se napije a pak se začne se členy skupiny bavit a postupně se uvolní. Baví se spolu, vtipkují a žertují. Já se do rozhovorů nijak nezapojuji, jen se usmívám a jsem rád, že je Marián šťastný.

„Tvůj kamarád se velmi baví. Ale ty se nebavíš? Proč? Jsi z nás snad nervózní?“ zeptá se mě tiše Yuko.

„Nejsem nervózní. Jen mu nechci vstupovat do zábavy. Takto mi to stačí,“ odpovím ji.

Yuko mě přejede pohledem a pak pohlédne na Mariána. V očích se jí mihne pochopení a jemně se na mě usměje.

„Chápu. On je víc než jen kamarád,“ poznamená.

„To je,“ přikývnu.

„Je od tebe hezké, že myslíš víc na jeho štěstí a radost, a že tě jeho štěstí těší víc než co jiného,“ usměje se na mě.

Úsměv jí opětuju a Yuko se zapojí do rozhovoru ostatních členů s Mariánem. Opřu se o opěradlo a jen tiše poslouchám.

Po dvou hodinách začínají být všichni unavení a tak Beni zavolá na chlápka z ochranky a tiše mu něco řekne. Ten jen přikývne a odejde. Po chvíli se vrátí a v rukou drží malý stříbrný fotoaparát.

„Fotografie na památku,“ usměje se na nás Beni.

Všichni se postavíme. Nejdříve nás chlápek vyfotí všechny dohromady a nakonec mě a Mariána s jednotlivými členy. Kurona si potom fotoaparát převezme, z tašky si vytáhne notebook a menší tiskárnu. Obojí zapne a zapojí, do notebooku pomocí USB zapojí fotoaparát a fotografie vytiskne. Pak fotografie rozdá svým spoluhráčům a ti se na ně podepíší a přidají i krátké vzkazy. Pak je předají Mariánovi, který je drží jako největší svátost.

„Já nevím co říct. Děkuju! Moc děkuju!“ řekne a přejíždí po členech skupiny pohledem.

„To my děkujeme! Naši fanoušci jsou pro nás důležití,“ usměje se na nás Daisuke, flétnista.

„A nejen jako fanoušci ale i jako lidé,“ dodá s úsměvem Yuko.

Rozloučíme se s nimi a odejdeme. Chlápek z ochranky nás vyprovodí ven a my zamíříme na hotel, kde jsme ubytovaní. Mimochodem jsme ubytovaní v pětihvězdičkovém hotelu. Marián si po cestě neustále prohlíží fotky.

„Pořád tomu nemůžu uvěřit,“ zašeptá.

„Tak tomu věř. Protože se to stalo,“ vezmu ho kolem ramen a líbnu na spánek.

„Je to jako sen. Ale nesním. Že nesním?“ pohlédne na mě.

„Ne, nesníš,“ zasměju se.

Marián se vrátí k fotkám. Dojdeme na hotel a já Mariána dovedu na pokoj. Vlastně je to apartmá. A to to nejluxusnější, co hotel nabízel. Marián padne na pohovku v obývacím pokoji a fotografie rozloží po konferenčním stolku.

„Musím je nechat zarámovat,“ poznamená.

„Jistě,“ souhlasím a sednu si vedle něj.

„Tohle mi nikdo neuvěří. Děkuji, že jsi mě tam vzal!“ pohlédne na mě.

„Neděkuj! Popravdě jsem tě tam vzal s postranními úmysly,“ přiznám.

„Jakými úmysly?“ přimhouří Marián oči a z tváře mu zmizí úsměv.

„Musím ti něco říct. Něco důležitého. A chtěl jsem ti to říct na nějakém zvláštním místě. A myslím, že tohle je zvláštní místo,“ ztiším hlas.

„Tak povídej,“ pobídne mě Marián a z hlasu mu zní zvědavost.

„Já...miluju tě!“ vyznám se mu a přitom se mu dívám do očí.

Marián vytřeští překvapeně oči a otvírá a zavírá pusu, připomíná tak rybu na suchu. Jemně se usměju a pohladím ho po tváři. Pak se nahnu a jemně ho políbím. Marián mi omotá ruce kolem krku a polibek prohloubí. Když mu začne docházet vzduch, odtrhne se ode mě a zaboří mi tvář do krku.

„Taky tě miluju!“ zašeptá.

Zhluboka se nadechnu a zpevním své objetí. Mé srdce plesá radostí.