„Ahoj!“ usměju se, když konečně dokončíme úklid a já mám možnost jít k Patrikovi, abych předal dárek jemu.

„No nazdar! Pojď dál,“ usměje se Patrik a ustoupí.

Vejdu i s dárkovými taškami dovnitř a Patrik mě odvede do obýváku, kde sedí jeho rodiče a Rozárie, dívají se na televizi a něčemu se smějí.

„Dobrý den! Ahoj!“ pozdravím je.

„Jé, ahoj Dane!“ otočí se na mě Rozárie a usměje se.

„Ahoj Danieli! Dáš si něco? Cukroví, chlebíčky nebo něco jiného?“ vyskočí na nohy paní Dvořánková.

„Ne, nic, ale děkuju! Já jen přinesl dárky,“ přešlápnu.

„To jsi vůbec nemusel. Že si děláš škodu!“ zakroutí nade mnou pan Dvořánek hlavou a zabafá z dýmky, kterou si přidržuje u úst.

„Prosím vás, jakou škodu?“ usměju se a všem rozdám dárkové tašky různých velikostí.

„Prej jakou škodu? Tohle pití muselo stát hrozný majlant. Kdes to vůbec sehnal?“ pohlédne na mě pan Dvořánek, když vytáhne dřevěnou krabičku s lahví kvalitní whisky.

Já vím, nejsem moc originální, ale neznám Dvořánkovi tak dobře, abych si mohl dovolit koupit nějaký osobnější dárek a kvalitním alkoholem a parfémem snad nic nezkazím.

„Mám v Anglii známého a ten mi to sehnal,“ posadím se na pohovku mezi Rozárie a Patrika.

„Jo, ták. No tohle vypadá hrozně draze, to bude kvalitka. Nene, to se pít nebude. Já si to tady vystavím a kdo mi na to sáhne, tomu urazím pazoury,“ přejede pan Dvořánek očima etiketu, vstane a otevřenou krabičku s lahví si vystaví do skleněné vytríny.

„No, já se radši nebudu ptát, kolik stálo tohle. Děkuju Danieli!“ usměje se na mě paní Dvořánková, když vytáhne lahvičku docela drahého parfému a přičichne k němu, je to jiný parfém než jaký jsem dal Mariánově matce.

„Páni, díky Dane! Tenhle parfém dostala jedna spolužačka od svýho kluka a mě strašně voněl. Snažila jsem se na něj našetřit, ale nějak se mi to nepovedlo. Fakt díky!“ rozzáří se Rozárie, když vytáhne taktéž parfém, parfém, který je stejné značky jako parfém její matky, ale s jinou vůní.

„Tak teď už šetřit nemusíš,“ mrknu na ni a oba se tomu zasmějeme.

„To jo. Cos dostal ty?“ nakloní se přese mě Rozárie k Patrikovi.

„Nějaké sci-fi příběhy a kostým mimozemšťana,“ usměje se na ni Patrik.

„Ty a ti tvoji mimozemšťani,“ zakroutí nad ním hlavou pan Dvořánek.

„Nojono, co už? Jo, Danieli, když už tady jsi, chtěl jsem s tebou něco probrat. Mohl bys jít se mnou?“ zvedne se Patrik z pohovky.

„Jasně,“ souhlasím, vstanu a následuju Patrika do jeho pokoje.

„Tak fajn. Hele, poznal jsem vaše tradiční oblečení a za to ti děkuju! Ale co je tohle?“ vytáhne Patrik ze své tašky dva tradiční mimozemské obleky, jeden světle modrý a druhý zlatý, a několik knížek.

„Tyhle tři knížky obsahují naše pohádky. A ten zbytek jsou naše legendy, mýty a báje. Jo a tahle obsahuje naši historii,“ odpovím na Patrikovu otázku.

„Jo aha. Páni, tak to díky! Nemůžu se dočkat, až si to přečtu,“ zajásá Patrik s rozzářenýma očima.

„To jsem rád. Ty Patriku? Já o něčem jsem uvažoval, ale nevím, jestli je to dobrý nápad,“ posadím se na Patrikovu postel a nejistě se na něj podívám.

„O čem?“ posadí se Patrik naproti mně a listuje knížkama.

„No, přemýšlel jsem, že bych tvé a Mariánově rodině prozradil, co jsem opravdu zač. Víš jak, že bych jim řekl pravdu,“ přiznám nervózně a pohrávám si s okrajem peřiny.

Patrik ztuhne a nevěřícně se na mě podívá.

„To myslíš vážně?“ zeptá se tiše.

„Naprosto,“ odpovím.

Patrik odloží knihy a vážně se na mě zahledí.

„Víš, co všechno tím budeš riskovat? Navíc nemůžeme vědět, jak by to přijali. To že jsem tě já a Marián přijali, já dokonce s nadšením, neznamená, že to tak bude i u našich rodin,“ vstane Patrik a začne přecházet po pokoji.

„Já vím. Ale myslel jsem, že s tvou a Mariánovou pomocí, bych to mohl zvládnout,“ řeknu tiše.

„Už jsi o tom mluvil s Mariánem?“ zastaví se Patrik.

„Ne, zatím ne. Jsi první s kým o tom mluvím,“ zakroutím hlavou.

„Dobře. Tak co kdybychom za ním zašli a probrali to všichni dohromady?“ navrhne Patrik.

„No, proč ne?“ souhlasím a vstanu.

Oba vyjdeme z pokoje a následně i z bytu a vyběhneme o patro výš. Zazvoním na zvonek a čekáme.

„Ne že bych tě neviděl rád, lásko, ale co se děje?“ zatěká Marián mezi námi pohledem, když otevře dveře.

„Chceme s tebou něco probrat,“ odpoví mu Patrik dřív, než stačím něco říct.

„Pojďte,“ pustí nás Marián dovnitř, zavře za námi dveře a odvede nás do svého pokoje.

Tam se usadíme. Já s Mariánem na jeho posteli a Patrik si sedne na židli u psacího stolu.

„Tak co se děje?“ zeptá se Marián, když se mi napasuje do náruče.

„Tady Achuki dostal nápad,“ ukáže na mě Patrik hlavou.

Marián zakloní hlavu a zvědavě se na mě zadívá.

„Přemýšlel jsem o tom, že bych vašim rodinám řekl pravdu o tom, kdo a co jsem zač,“ řeknu.

„Co? Are you fucking kidding me?“ narovná se Marián a šokovaně na mě zírá.

„Ne. Myslím to zcela vážně,“ taky se narovnám a vezmu ho za ruku.

Marián se podívá na Patrika, jako by se chtěl ujistit, že jsem se nezbláznil.

„Myslel jsem si to samé, co ty. Ale on to opravdu myslí vážně,“ pokrčí Patrik rameny.

„Ty ses musel zbláznit! Co myslíš, že by naši udělali, kdybys jim to řekl?“ otočí se na mě Marián.

„To nevím. Ale jsou to vaše rodiny. To jim chcete neustále lhát?“ přejedu mezi nimi pohledem.

„To sice ne. Ale zároveň nechci, aby ti ublížili,“ promne si Patrik kořen nosu.

„Přesně tak,“ přidá se i Marián.

„Tak za prvé budete se mnou a já počítám, že víte jak své příbuzné uklidnit, a za druhé umím se bránit a v případě potřeby bych se prostě transportoval, i když z toho by asi ostatní průzkumníci nebyli nadšeni a můj otec nejvíc,“ snažím se je přesvědčit.

Marián a Patrik se po sobě podívají.

„No tak dobře. Naše asi chytne infarkt, ale řekneme jim to,“ povzdechne si Patrik.

„Fajn. Taky souhlasím. Ale je ti doufám jasné, že půjdeš na popravu? Protože táta tě jistojistě zabije,“ otočí se ke mně Marián.

„Bezva. Řekneme jim to tady nebo u Patrika?“ zeptám se těch dvou.

„Co? To to chceš udělat hned?“ vykulí na mě oba oči a dokonce řeknou tyto slova ve stejný čas.

„Naco čekat? Rozhodnutí už padlo,“ usměju se na ně.

„On se zbláznil,“ otočí se Marián na Patrika.

„Jo, pobyt na Zemi mezi námi pozemšťany na něj měl asi dost negativní vliv,“ souhlasí Patrik.

„A pořádný,“ přikývne Marián.

„Hele, já jsem tady, jestli jste si nevšimli,“ zamračím se.

„Jdu pro naše,“ protočí Patrik oči a zvedne se.

„A já musím naše připravit na návštěvu,“ povzdechne si Marián, vstane a oba vyjdou z pokoje.

Povzdechnu si, vstanu a zahledím se z okna. Kdybych řekl, že nejsem nervózní a že nemám strach, tak bych lhal. Mohu jen doufat, že vše dobře dopadne a že nebudou žádné větší problémy. Potřesu hlavou, odvrátím se od okna a přejdu k batohu, který jsem si tu nechal a vytáhnu z něj mimozemské oblečení, do kterého se převléknu. Sice už jsem si na pozemské oblečení tak trochu zvykl, ale stále pro mě není zrovna nejpohodlnější.

„Jsme připraveni. Ehm, to jim to chceš říct v tomhle?“ vstoupí do pokoje Marián.

„Je to naše tradiční oblečení. Pravděpodobně budu muset zrušit iluzi a v tomhle to bude vypadat lépe. Nehledě na to, že je pro mě příjemnější, než vaše,“ odpovím.

„No jak chceš,“ otočí se Marián a chce vyjít z pokoje.

„Počkej!“ zastavím ho a zezadu ho obejmu.

Marián zhluboka vydechne a opře se do objetí.

„Miluju tě!“ zašeptám

„Taky tě miluju! A budu tě milovat, ať se stane cokoliv,“ zašeptá Marián.

Ještě chvíli stojíme v objetí, než se odhodlám Mariána pustit.

„Tak půjdeme?“ zeptám se.

„Půjdeme,“ přikývne Marián, vezme mě za ruku a společně vyjdeme z jeho pokoje a zamíříme do obýváku.

Tam už na nás čeká Mariánova rodina společně s Patrikem a jeho rodinou.

„Co se děje? Patrik říkal, že prý nám chcete říct něco důležitého. Jen doufám, že to není nic špatného,“ spustí hned paní Dvořánková a starostlivě si nás přeměřuje.

„Musíš je pustit ke slovu. Pak nám to jistě řeknou,“ zarazí ji pan Dvořánek.

„Jistě, jistě. Už mlčím,“ usměje se křečovitě paní Dvořánková.

„Kdyby byl Marián holka, tak bych řekl, že nám chcete oznámit těhotenství,“ zavrčí Mariánův táta.

„Tak toto to rozhodně není, ale řekl bych, že je to stejně, ne-li dokonce více, závažné,“ řeknu.

„Začínám se bát,“ řekne Mariánova matka a vymění si pohled s manželem.

„No, totiž, jde o to, že...že jsem vám lhal o...o své identitě. Nejsem ten, za koho mě máte. Marián i Patrik znají pravdu,“ řeknu a přejedu Mariána s Patrikem pohledem.

Oba se na mě povzbudivě usmějí. Zato ostatní se vymění nechápavé pohledy.

„Já to nechápu,“ ozve se Adélka.

„To nejsi jediná. Já to taky nechápu. Copak nejsi Daniel?“ podívá se na mě Rozárie.

„Vlastně nejsem. Mé pravé jméno je Achukichuhmniztzvfab a jsem mimozemšťan. Pocházím z velmi vzdálené planety, jejíž jméno vám ale neprozradím. Vlastně byste ho ani nedokázali vyslovit. Jsem výzkumník a sem jsem přišel proto, abych zkoumal zdejší obyvatele a jejich zvyky, chování, tradice a další věci. Nebyli jsme si totiž jistí, zda pro nás nejste nebezpeční a zda pro nás nepředstavujete nebezpečí,“ přiznám vše na jeden nádech.

Všichni kromě Mariána a Patrika na mě překvapeně zírají.

„Tedy to je dobrý vtip,“ rozesměje se nakonec Rozárie.

„To není vtip. Je to pravda,“ řekne tiše Patrik a pohlédne na svou sestru.

„To určitě. A propříště si srandu dělejte z někoho jiného. Od toho tady my nejsme,“ zavrčí Mariánův táta rozzlobeně.

„To není sranda, tati. Je to skutečnost. Achu opravdu nepochází z naší planety a je mimozemšťan,“ začne ho přesvědčovat Marián.

„Nevypadá jako mimozemšťan,“ poznamená Adélka a bedlivě si mě prohlíží.

„To co tady vidíte, není skutečné. Je to iluze, kterou vytvořili naši vědci, abych sem zapadl,“ vysvětlím jí.

„Skutečně? Tak proč tu iluzi nezrušíš a neukážeš nám jak skutečně vypadáš? A být tebou, tak to udělám, protože jinak zavolám do blázince, aby si pro tebe dojeli,“ vstane Mariánův otec a měří si mě zlým pohledem.

Jen si povzdechnu a vyměním si s klukama pohled. Oba na mě kývnou, ať to udělám. Vyprostím svou ruku z Mariánovy a zmáčknu tlačítko na náramku a zruším tak iluzi. Ozve se několik vyjeknutí a zalapání po dechu. Rozhlédnu se. Všichni na mě zírají s vykulenýma očima a zřejmě nemůžou uvěřit tomu, co vidí.

„Ještě pořád to považujete za srandu?“ zeptám se tiše Mariánova otce, v jehož pohledu i výrazu se odráží šok.