Pomalu otevřu oči. Poté je zase rychle zavřu, když mě do nich udeří ostré světlo.

„Achukichuhmniztzvfabe?“ ozve se.

„Minutku,“ odpovím tiše.

Začnu pomalu otevírat oči, aby si zvykly na světlo. Když je mám otevřené, pohlédnu nalevo a uvidím svého otce, který na mě starostlivě hledí.

„Co se stalo?“ zeptám se.

„Nepamatuješ si to?“ zeptá se mě otec tiše.

„Pamatuju si, že jsem byl v restauraci s jednou pozemšťankou a ta mi změnila objednávku z tofu na maso. Snědl jsem pár kousků než jsem na to přišel. Pak jsem se vyzvracel, ale už bylo pozdě. Vím, že jsem nasedl do taxíku a jel za Patrikem. To je pozemšťan, který mi dělá průvodce. Pak už si nic nepamatuju,“ shrnu své poslední vzpomínky.

„Nebýt toho pozemšťana, byl bys mrtvý. Tvé květiny začaly pištět a pak ses tady objevil i s tím pozemšťanem. Transporovali jste se sem a on křičel, že jsi snědl maso. Bylo štěstí, že tvůj bratr se rozhodl naučit řeč státu, kam jsme tě poslali. Díky tomu byl schopný říct lékařům, proč jsi v bezvědomí a ti tě tak mohli zachránit. Ten pozemšťan, Patrik jsi říkal? Taky dodal, že prý ses zmínil, že jsi zvracel, což ti podle lékařů zachránilo život,“ řekne mi otec, co se dělo poté, co jsem upadl do bezvědomí, zatímco já se podívám na noční stolek u své postele, kde se nachází skleněná váza se světle hnědými květinami se žlutým žíháním a taky bílými květinami se stříbrným žíháním, které vypadají, že jsou vyrobeny z křištálu a poseté malými diamanty.

„A kde je teď?“ zeptám se a rozhlédnu se po ošetřovně, jestli Patrika někde neuvidím.

„Když jsme ho ujistili, že budeš v pořádku, tak začal něco nadšeně blábolit, rozhazovat rukama rozhlížel se a tvůj bratr ho nakonec vzal na prohlídku. Je to divný pozemšťan. Nebo se tam takhle chovají všichni?“ pozvedne otec obočí.

„Ne, nechovají. Patrik je svůj a jeden si na něj musí zvyknout. Ale je to hodný kluk a hodně mi pomohl,“ pousměju se.

„Ano, já vím a jen proto jsem mu dovolil prohlídku. Jen mi řekni, jak věděl, jak tě sem dostat?“ zamračí se otec.

„Řekl jsem mu to. Aspoň myslím. Moc si toho nepamatuju, bylo mi strašně zle,“ povzdechnu si.

Otec přikývne a na prstenu stiskne malé tlačítko. Okamžitě se ve vzduchu před otcem v malém obdélníku objeví bratrův obličej za kterým je vidět hlavní středisko lodi.

„Je vzhůru,“ řekne otec jen.

Bratr s úsměvem přikývne a obraz zmizí. Nadzvednu se na rukou, abych se posadil.

„Počkej,“ vstane otec ze židle, na které seděl a naskládá za mě několik polštářů, které vzal z ostatních postelí.

„Děkuji!“ usměju se na něj a pohodlně se opřu o polštáře.

Otec jen přikývne a posadí se zpět. Rozhostí se mezi námi ticho. My dva jsme spolu nikdy moc nemluvili. Naštěstí se po chvíli rozrazí dveře a na ošetřovnu vletí tornádo jménem Patrik.

„No ty vole, to je dost, že ses probudil. Docela jsi mě vyděsil. Vlastně hodně vyděsil. To je jedno. Hlavně že už jsi v pořádku. A představ si, já jsem viděl vesmír. Fakt opravdovej vesmír. A naši planetu a Měsíc a dokonce i Slunce. A hvězdy a meteority. A spoustu dalších a dalších věcí. Nemůžu tomu uvěřit. Nikdy jsem ani nedoufal, že bych něco z toho viděl na vlastní oči a teď se to stalo. Je to zázrak. Úžasný a dokonalý zázrak. Ale to tě teď asi nezajímá co? Jak se cítíš?“ Patrik se nijak nerozpakuje a vleze za mnou do postele a vůbec mu nevadí, že otec i bratr na něj udiveně a trošku šokovaně zírají.

„Cítím se docela dobře. Ale jak dlouho tu jsem?“ zeptám se.

„Jen pár hodin. Vlastně podle mobilu je u nás něco kolem půlnoci,“ vytáhne Patrik mobil z kapsy a koukne na něj.

„Tví rodiče budou mít starost,“ poznamenám.

„Neboj. Máte tu dost dobrý signál, takže jsem rodičům volal a řekl jim, že jsi měl hodně silnou alergickou reakci a že jsem s tebou v nemocnici,“ pokrčí Patrik rameny.

Chci něco odpovědět, ale přeruší mě příchod lékaře.

„Takže už ses probudil. To je dobře. Podle posledních výsledků léky, které jsme ti dali na sebe plně navázaly veškeré živočišné složky a pomohly je vyloučit z tvého těla. Což znamená, že jsi úplně v pořádku, dokonce i tvé květiny umlkly. Ale pro jistotu si tě tady ještě necháme na pozorování, abychom měli úplnou jistotu, že nenastane žádná opožděná reakce nebo vedlejší účinky,“ usměje se na mě lékař, který zkontroloval poslední výsledky na přístroji nápadně připomínající pozemský tablet.

„Jak dlouho si mě tady chcete nechat?“ zeptám se.

„Pokud se nic z toho neprojeví, tak bychom tě pustili zítra ráno podle pozemského času,“ podívá se lékař do přístroje.

Přikývnu a usměju se. Pokud mě pustí zítra, tak nebudu muset zklamat Mariána, což by se stalo, pokud bych s ním nemohl jít na tu show, na kterou mě pozval.

„Co ti říkal?“ zeptá se mě Patrik, který samozřejmě nerozuměl.

„Jen to, že si mě tady ještě nechají na pozorování a zítra ráno by mě měli pustit,“ přeložím ve zkratce, co mi lékař řekl.

Otec a bratr se zvednou ze židlí a se slovy, že mají práci a že za mnou přijdou později odejdou.

„Tak to jo. Och a chtěl jsem se zeptat, co je to za květiny? Ptal jsem se na to tvého bratra, ten se mi to snažil vysvětlit, ale jediné co jsem pochopil je, že ty květiny piští, když se ocitnete na pokraji smrti,“ ukáže Patrik na květiny na nočním stolku.

„Říkáme jim Duševní květiny. Rostou v jedné jeskyni. Neslavíme narozeniny jako vy, ale každý rok, v den našeho narození, jdeme do této jeskyně tam utrhneme jednu tuto květinu. Malým dětem zhruba do pěti let vybírá květiny otec, pak si tam děti v doprovodu otce chodí pro květiny samy. Od patnácti let tam pak chodíme sami. Ty květiny jsou s námi provázány. Pokud se ocitneme na hraně života a smrti, ty květiny to dají najevo. Pokud je možnost toho dotyčného zachránit a to bez nějakého většího omezení, začnou pištět. Čím hlasitější pištění, tím větší naděje. Čím menší naděje, tím je pištění menší a menší až se objeví takový tichý cinkavý zvuk. Teprve poté co květiny utichnou víme, že dotyčný zemřel. To pak zesnulého vezmeme a společně s jeho květinami ho zaneseme do té jeskyně, kde ho položíme na zem a květiny pokládáme na jeho tělo. Ty květiny ho omotají a rozloží ho na jemný prach. Z toho prachu pak vyrostou další květiny, které mají stejnou barvu jakou měla kůže dotyčného. A květiny, které ho rozložily znovu zakoření. Je to vlastně takový koloběh,“ vysvětlím význam květin.

„Páni, tak to je síla,“ hvízdne Patrik.

Jen pokrčím rameny.

„Hele a z čeho ty květiny vlastně jsou? A jak je možné, že vycítí, že jste na pokraji smrti nebo že jste zemřeli a dávají to najevo?“ začne se vyptávat Patrik.

„To nevíme,“ odpovím.

„Nevíte? To jste je nezkoumali?“ podiví se Patrik.

„Ne, nezkoumali. Ty květiny jsou z těl našich předků. A my máme své zesnulé v úctě. Jistě, utrhneme je a necháváme je u nás po celý život, ale jakmile zemřeme, vrátíme je zpět. Zkoumáním bychom je mohli zničit a tím tak narušit koloběh. Máme strach, že by to mohlo způsobit nepředvídatelné následky a to nechceme riskovat,“ vysvětlím.

„Hm, promiň, že to říkám, ale když je tedy máte v úctě, tak byste je neměli trhat, ne? Jejich trhání mi nepřijde zrovna uctivé,“ řekne Patrik.

„My je ale netrháme jen tak. Než je utrhneme, tak jim řekneme proč tam jsme a žádáme je o ochranu a pokud pohřbíváme zesnulého, tak se s ním rozloučíme, květinám poděkujeme za ochranu, kterou mu poskytly a poprosíme je, aby zesnulého přijaly mezi sebe,“ hájím náš zvyk.

„Jak?“ zeptá se Patrik.

„Co jak?“ nechápu.

„No jak je žádáte o ochranu, jak jim děkujete a jak je prosíte?“ ujasní Patrik a oči se mu rozzáří.

„Zdravím vás květiny! Přišel jsem, abych odtud odnesl jednu z vás. Slibuji, že květinu, jež si odnesu, budu chovat v úctě a respektu a budu o ni pečovat. Stejně tak slibuji, že ji odsud neodnesu navždy ale že se sem jednoho dne vrátí,“ odrecituju rituální pozdrav, který mi byl vtloukán do hlavy od narození.

„To je váš pozdrav?“ zeptá se Patrik.

„Ano. A tohle je naše žádost o ochranu: Drahá květino! Tebe jsem si vybral a přidám tě k dalším, které jsem si již vybral dříve. Snažně tě prosím a žádám o tvou ochranu. Bdi nade mnou a ochraňuj můj život až do chvíle, kdy budu připraven stát se také květinou,“ odrecituju.

„A o ochranu dítěte se žádá stejně?“ zeptá se Patrik.

Přikývnu na souhlas.

„A teď rozloučení se zesnulým a poděkování. Zemřel náš drahý tady doplňujeme jméno a přišli jsme sem s pokorou v srdci, abychom se s ním rozloučili. Staň se květinou náš drahý opět jméno a dojdi klidu a pokoje. Budeme na tebe vzpomínat. Pak ho položíme na zem a na jeho tělo položíme květiny a děkujeme. Poděkování zní takto: Drahé květiny! Celý život jste nad ním bděly a poskytovaly jste našemu drahému jméno ochranu. Vřele vám za to děkujeme a vracíme vás na místo, odkud jste byly vzaty. Pokorně vás prosíme, přijměte našeho drahého jméno mezi sebe ať se stane jedním z vás. Znovu vám děkujeme!“ odrecituju.

„Vy ty květiny opravdu uctíváte, co? A jak dlouho trvá než ty květiny rozloží tělo zesnulého a než se i z něj stanou květiny?“ vyptává se dál Patrik.

„To záleží na mnoha faktorech. Jestli jde o dítě nebo dospělého. Jak byl vysoký a tlustý. Ale většinou je rozložen do týdne a do dalšího týdne jsou z něj květiny,“ pokrčím rameny.

„Říkal jsi, že malým dětem chodí pro květiny otcové a od jistého věku si pro ně chodíte sami,“ řekne Patrik.

„Ano,“ přikývnu.

„Dobře, ale co když je někdo upoutaný na lůžko? Však víš, ležák, který se nemůže hýbat,“ zeptá se zamyšleně Patrik.

„U nás nikdo takový není. Hodně nemocí i zranění umíme vyléčit. Dokonce i přelomenou páteř umíme vyléčit bez toho, aby dotyčný zůstal ochrnutý. A navíc, lékaři už podle pištění dokážou rozeznat, zda ten dotyčný bude mít nějaká omezení a jak velká. Samozřejmě si to ověří i pomocí přístrojů a pokud zjistí, že by dotyčný sice přežil, ale zůstal ležákem, pak ho nechají zemřít,“ odpovím.

„Proč takové nezachraňujete? Vždyť i kdyby zůstal ležákem, tak by žil. A na tom přeci záleží, ne?“ zamračí se Patrik.

„Nesouhlasím. Zkus se nad tím zamyslet, ano? Představ si, že bys dostal mrtvici a měl po ní zůstat ležákem. Že bys po zbytek života jen ležel na posteli a díval se do stropu nebo do zdi, neschopný čehokoliv jiného. Ostatní by tě museli otáčet, krmit, dávat ti pít, myli by tě a přebalovali a ty bys proti tomu nemohl nic dělat. Dbáte na důstojné dožití. Připadá ti tohle důstojné?“ přinutím ho k zamyšlení.

„Ne, nepřipadá. A upřímně? Nechtěl bych být ležákem. To bych byl radši mrtvý,“ prohlásí Patrik.

„Přesně. Ani nám to nepřipadá důstojné. Když se nad tím tak zamyslíš, tak to už není ani život. Jen přežívání a čekání na smrt. Proto naše lidi necháváme raději zemřít, připadá nám to lepší a důstojnější než tohle. A taky milosrdnější,“ neudržím se a zazívám.

„Asi máš pravdu,“ řekne zamyšleně Patrik.

„Měl by ses vrátit domů,“ změním téma.

Patrik na mě stočí pohled.

„Vím, že se ti tady líbí a že tě všechno kolem fascinuje a zajímá. Ale určitě je už pozdě a ty musíš ráno do školy. Když zanedbám docházku já, tak mi nic nehrozí, ale ty ji budeš potřebovat ke svému živobytí. A rodiče o tebe mají určitě strach, i když jsi jim řekl, kde jsi,“ znovu zívnu.

„Dobře. Půjdu. Jen musím najít tvého bratra. Je tady jediný, kdo mi jakžtakž rozumí,“ usměje se Patrik.

„To nemusíš,“ zakroutím hlavou.

Zmáčknu další tlačítko na svém náramku, který vezmu ze stolku. Po chvíli vejde na ošetřovnu můj bratr.

„Mohl bys Patrikovi zařídit přenos domů?“ zeptám se ho.

„Jistě,“ usměje se bratr.

Úsměv mu oplatím a otočím se na Patrika.

„Bratr tě pošle domů. Uvidíme se zítra,“ řeknu.

„Jasně, kámo,“ vstane Patrik a společně s mým bratrem odejde z ošetřovny.

S úsměvem odendám polštáře, které mi dal otec za záda, uvelebím se a zavřu oči. Během chvíle usnu.