„Máš to tady pěkné,“ rozhlédne se Marián po obýváku a sundá batoh z ramene.

Je to už týden od té nešťastné události s Mariánovými rodiči a Marián navrhl, že by u mě dnes mohl přespat. A já kdovíproč souhlasil.

„Dáš si večeři?“ zeptám se.

„Jasně. Proč ne?“ usměje se Marián a následuje mě do kuchyně.

„Udělal jsem zapečená rajčata s tofu nebo se sýrem,“ vyndám rajčata z trouby.

„Hm, to vypadá dobře,“ vyhoupne se Marián na kuchyňskou linku.

Usměju se na něj a nandám rajčata na talíř. Vezmu příbory, dám všechno na stůl a posadím se. Marián sklouzne z linky a posadí se naproti mně.

„Tak dobrou chuť!“ popřeju mu a chopím se příboru.

„Dobrou chuť!“ opětuje mi Marián, vezme příbor a pustí se do jídla.

Večeříme v tichosti. Přijde mi, jako by byl Marián z něčeho nervózní. Možná je jen nesvůj z jiného prostředí. Dojíme a já dám nádobí do dřezu. Umyju je až zítra.

„Bylo to výborné!“ usměje se na mě Marián.

„Jsem rád, že ti chutnalo,“ vezmu ho kolem pasu a políbím ho.

„Chutnalo a moc,“ políbí mě Marián na čelist.

„Bezva. Co kdybychom si teď pustili film?“ navrhnu.

„Hm, máš nějaký vybraný?“ zeptá se Marián.

„Vlastně ne,“ přiznám.

„Co takhle Deset důvodů, proč tě nenávidím?“ navrhne Marián.

„Podívám se, jestli to tady mám,“ přejdeme do obýváku.

Marián se usadí na pohovku a já se sehnu ke skříňce s DVD, které mi sem natahal Patrik. Po chvilce prohledávání se mi podaří daný film najít. Vložím ho do přehrávače a pustím. Usadím se na pohovce a Marián se ke mně přitulí. Jednou rukou ho vezmu kolem ramen a hladím ho po paži.

„Půjdeme spát?“ zeptá se Marián v polovině filmu.

„Dobře. Jestli chceš,“ pokrčím rameny.

„Chci. Ale nejdřív si skočím do koupelny,“ líbne mě Marián na tvář, natáhne se pro batoh, ze kterého vytáhne kartáček na zuby, šampon, sprchový gel a pyžamo.

„Ten modrý ručník je tam pro tebe,“ zavolám za ním, když odchází do koupelny.

„Jasně díky!“ zavolá nazpět a uslyším už jen zavření dveří.

Ještě štěstí, že jsem tam dal tu zubní pastu. Zatřesu hlavou a začnu se znovu věnovat televizi. Protáhnu se, když film skončí a uvědomím si, že Marián za celou dobu nevylezl z koupelny. Zvednu se, vyjdu z obýváku a přejdu ke dveřím od koupelny.

„Mariáne, jsi v pořádku?“ zaklepu na dveře.

„Jo, jsem. Hned jsem venku,“ ozve se z koupelny.

„Dobře,“ vrátím se do obýváku, vypnu televizi, vyndám DVD z přehrávače a uklidím ho.

„Jsem hotový,“ nakoukne do obýváku Marián.

„Fajn. Taky si skočím do koupelny. Ty si zatím běž lehnout. Nebo pokud chceš dělat něco jiného,“ pokrčím rameny.

„Nene, půjdu si lehnout,“ usměje se Marián a zmizí v ložnici.

Já přejdu do koupelny, kde zruším iluzi. Umyju se pomocí slizu, který na sebe napatlám a pak ho stáhnu. Otevřu malou skříňku, kam jsem dal koš speciálně na tohle. Pomocí laseru si vyčistím zuby a natáhnu si pyžamové kalhoty. Opět aktivuju iluzi a vyjdu z koupelny. Přejdu do ložnice, kde už Marián leží v posteli zachumlaný v peřině a s úsměvem na mě hledí. Přesto se mi zdá, že ten úsměv působí jaksi nervózně. Rozhodnu se to přejít a zhasnu světlo. Potmě pak přejdu k posteli, do které si zalezu. Marián se ke mně přiblíží a políbí mě. Polibek mu opětuju.

Marián polibek prohloubí. Netrvá dlouho a vyměňujeme si vášnivé polibky a jazyky zkoumáme ústa toho druhého. Marián skopne peřinu a obkročmo se mi usadí na klíně. Na chvíli přeruší polibek a rozsvítí malou lampičku na nočním stolku. Pak se ke mně skloní a opět se začneme líbat. Natáhnu ruce a hladím Mariána po stehnech. Po chvilce se vyhoupnu do sedu a opřu se o polštáře. Přitisknu si Mariána těsněji k sobě a vášnivě ho líbám. Marián se chytí mých ramen a spokojeně zafuní. Odtrhne se ode mě a hledí mi do očí, přitom mě začne hladit po tvářích, krku a ramenou.

„Danieli, chci to! Chci se s tebou milovat! Chci abys byl můj první!“ vydechne.

Šokovaně strnu.

„To myslíš vážně?“ zeptám se šeptem.

„Naprosto. Já cítím, že ty jsi ten pravý,“ zašeptá Marián a začne mě líbat na čelistech a krku.

„Mariáne, počkej!“ zarazím ho.

„Mmmm, co?“ zamručí a dál mi rty oždibuje krk.

„Já tohle nemůžu,“ řeknu.

Ucítím, jak se Marián zarazí, pak se narovná a zahledí se na mě.

„Co? Jak jako že nemůžeš?“ zeptá se nechápavě.

„Já...jsem na tom stejně jako ty. Taky jsem to ještě nedělal a upřímně, nemyslím si, že teď je vhodná doba,“ řeknu.

„Ty jsi panic? No, to je...překvapivé. Ale mě to nevadí. Vlastně mi to přijde romantické. Zbavíme toho jeden druhého. Společně poznáme rozkoš milování a společně přijdeme na to, co se nám líbí,“ vjede mi Marián rukama do vlasů.

„Mariáne, já....opravdu si nemyslím, že teď je vhodná doba,“ snažím se ho odradit.

„A kdy, když ne teď?“ zamračí se Marián.

„Já nevím,“ povzdechnu si.

Marián ze mě sleze a se sklopenýma očima hledí do matrace.

„Nepřitahuju tě, viď? Proto nechceš,“ špitne.

„Co? To není pravda. Přitahuješ mě a moc. Kdybych mohl, tak tě pomiluju tak, že by sis ještě měsíc nesedl, ale nejde to,“ zvednu mu za bradu obličej, abych ho přiměl se na mě podívat a pak si ho přitáhnu do náruče.

„Jsi impotentní? Nebo máš nějaký zdravotní problém?“ zeptá se Marián.

„Ne, nic takového. Jsem naprosto zdravý a v pořádku,“ odpovím.

„Pak nechápu, proč nemůžeš,“ zakroutí Marián hlavou.

Posadím se na kraj postele zády k Mariánovi a nohy dám na podlahu.

„Protože to, co vidíš není pravda,“ řeknu.

„Jak to myslíš? Co není pravda?“ zeptá se Marián.

„Protože takto nevypadám. Tohle je jen iluze. A Daniel není mé skutečné jméno. To všechno je jen iluze,“ vykřiknu, stoupnu a začnu přecházet po pokoji.

„Jaká iluze? Co to povídáš?“ třeští na mě Marián oči.

Zastavím se, zavřu oči a zhluboka se nadechnu.

„Jsem, jak vy říkáte, mimozemšťan. Pocházím z velmi, velmi vzdálené planety, o které vy nevíte. Sem jsem přišel, abych tady udělal průzkum a něco o vás, pozemšťanech, zjistil. Potřeboval jsem novou identitu a vzhled, abych zapadl a nevzbuzoval podezření. Takže většina toho, co o mě víš, je jen lež,“ otočím se k Mariánovi a řeknu mu pravdu.

Marián na mě chvíli zírá jako na blázna. Pak vyleze z postele a přejde ke mně.

„Podívej, miluju tě a nic to nezmění. A pokud potřebuješ brát nějaké prášky kvůli psychické nemoci, tak...tak to nějak...nějak zvládnu,“ hledí mi do očí a vezme mě za ruku.

„Já nemám psychickou nemoc. Ani neberu léky. Je to pravda,“ zamračím se.

„Dobře. Tak...ukážeš mi, jak skutečně vypadáš?“ zeptá se mě Marián, ačkoliv je na něm vidět, že mi nevěří.

„Jak chceš,“ vymaním svou ruku z jeho, rozsvítím a zruším iluzi.

Marián odskočí a šokovaně a zároveň vyděšeně na mě zírá.

„Vidíš? Tohle jsem skutečně já,“ zašeptám.

„Ty...ty jsi...vážně...mimozemšťan,“ zašeptá vyděšeně a jako by se snažil sám sebe přesvědčit.

„Ano, jsem,“ přikývnu a udělám k němu krok.

„Nepřibližuj se ke mně!“ vřískne Marián.

Zastavím se a jen na Mariána smutně hledím.

„Pryč. Musím pryč,“ začne si pro sebe mumlat Marián.

„Nedržím tě tu,“ řeknu tiše.

Marián po mě šlehne pohledem, pak mě obloukem obejde a přitom si dává pozor, aby se ke mně neotočil zády a měl mě pořád na očích. Pak vyběhne z ložnice, jako by mu za patama hořelo. Povzdechnu si a pomalu vyjdu z ložnice. Zamířím do obýváku, odkud slyším různé zvuky. Nahlédnu dovnitř a spatřím, jak se Marián urychleně převléká. Vrátím se na chodbu a se zrakem sklopeným do země čekám, až se Marián převlékne. Ten po chvíli vyjde z obýváku s batohem v rukou. Obezřetně projde kolem mě, popadne svoje boty a bundu a vyběhne z mého domu.

Smutně se doploužím do obýváku a posadím se na pohovku. Roztřeseně se nadechnu a poprvé v životě zalituju, že náš druh neumí plakat. Vědomí, že jsem Mariána zřejmě právě ztratil, mě neuvěřitelně bolí. Ale možná je to tak lepší. Bude lepší když mě bude nenávidět a bát se mě, než abych mu potom musel ublížit, až odsud budu odcházet. Hlavou se mi prohánějí různé myšlenky, zatímco zničeně sedím na pohovce.

Jsem úplně mimo. Nevnímám zimu, která se do mě dá ani kolik času už uběhlo. Vyruší mě zabouchnutí domovních dveří. Překvapeně se otočím a přemýšlím, kdo to může být. Vstanu z pohovky a jdu do chodby. Zůstanu překvapeně stát, když u vchodových dveří stojí Marián a tiše na mě hledí.

„M-mariáne?“ oslovím ho nejistě.

„Mám otázky. A chci abys mi na ně odpověděl. Pravdivě!“ řekne rozkazovačným tónem Marián.

„Jistě,“ souhlasím.

Marián se vyzuje a sundá si bundu. Pak přejde do obýváku, kde se usadí do křesla. Zhluboka se nadechnu a jdu za ním. Zřejmě nás čeká dlouhá noc.