Brouzdám se městem a znudeně se rozhlížím kolem. Nevím, co dělat. S Mariánem se vídat nesmím a Patrik má rande s Klárou. Navíc se blíží Silvestr, takže obchody s alkoholem a pyrotechnikou praskají ve švech. Povzdechnu si. Jak rád bych byl na Silvestra s Mariánem, ale to nejspíš nebude možné. Odkopnu kousek ledu, který nejspíš spadl ze střechy a znovu si povzdechnu.

„Achu ahoj!“ ozve se za mnou.

Otočím se a usměju se.

„Ahoj Adélko! Co ty tu?“ zeptám se jí.

„Máma chtěla, abych jí šla pomoct s nákupem. Na Silvestra vždycky dělá chlebíčky, jednohubky a různě obložené talíře, tak na to potřebuje nakoupit. Plus nějaké šampaňské. No a táta si umanul, že bude vypouštět rachejtle, tak je shání,“ pokrčí Adélka rameny.

„Není vypouštění rachejtlí nebezpečné?“ svraštím obočí.

„Je, ale táta v tom má už praxi. A nejenom to. Nevím, jestli ti to Marián řekl nebo ne, ale táta je vyučený pyrotechnik a dělá u policie,“ usměje se na mě Adélka.

„No, to by vysvětlovalo, jak je možné, že má pistoli,“ zamumlám si pro sebe.

„Jo,“ uchechtne se Adélka, která mě nejspíš slyšela a rozuměla mi.

„Okamžitě jdi od ní!“ přiřítí se k nám pan Jerk, stáhne Adélku za sebe, zaujme ochranný postoj a propaluje mě vražedno-nenávistným pohledem.

„Jen jsme si povídali,“ řeknu a radši o krok ustoupím.

„Achu by mi neublížil,“ obejde Adélka svého tátu, založí si ruce na hrudi a mračí se na něj.

„Jak to můžeš vědět? Kdoví z jaké planety pochází a jak jsou zvyklí se tam chovat,“ zavrčí pan Jerk.

„Tati, uvažuj! Kdyby nám chtěl ublížit, tak už by to dávno udělal. Vždyť u nás přespával a taky se mnou a Mariánem byl o samotě. Takže měl ideální příležitost nám něco udělat, ale nic neudělal. Nikdy nám neublížil, naopak snažil se nám dělat radost a pomáhat nám,“ argumentuje Adélka.

„To mě nezajímá. Okamžitě odcházíme. A žádné odmlouvání!“ popadne pan Jerk Adélku za paži a táhne ji pryč.

Slyším, jak si Adélka zklamaně a smutně povzdechne, ohlédne se na mě a volnou rukou mi zamává. Smutně se pousměju a zvednu ruku, abych jí mohl zamávání oplatit. No malé zlepšení tu přeci jen je. Tentokrát na mě nevzal nůž ani nevytáhl pistoli. Otočím se a pokračuju dál svou cestou. Ani nevím, kam jdu. Možná bych se měl na Silvestra transportovat na naše plavidlo a oslavit Nový rok tam. Otočím se a zamířím domů.

***

Dojdu ke svému domu a překvapeně hledím na celou Dvořánkovic rodinu, která stojí před mým domem.

„Ehm. Dobrý den! Ahoj!“ pozdravím je zaraženě.

Všichni mi pozdrav opětují.

„Ehm, sorry, že jsme tě tady tak přepadli, ale rodiče s tebou chtěli mluvit,“ přitočí se ke mně Patrik.

„Jasně. Pojďte dál!“ otevřu dveře a nechám je vejít.

Patrik je nasměruje do obýváku a pak přejde do kuchyně, kde něco kutí. Dojdu do obýváku a nervózně se usadím do křesla, naproti pohovce, kde sedí zbývající členové rodiny. Sedíme v naprostém tichu a nejistě na sebe hledíme.

„Máš to tu pěkné,“ usměje se na mě nervózně paní Dvořánková, která už zřejmě ticho nemůže dál snést.

„Děkuji!“ oplatím jí úsměv a všichni se znovu pohroužíme do ticha.

„Už to nesu,“ vejde do obýváku Patrik s tácem v rukou.

Tác položí na stolek a začne rozdávat hrnky, ve kterých je, alespoň podle pachu, káva a v jednom, který dá Rozárii, ovocný čaj.

„No, tak...o čem jste chtěli mluvit?“ zeptám se.

„Podívej, Patrik nám o tobě řekl všechno, co ví a my jsme usoudili, že nejspíš nejsi nebezpečný. Nebo spíše jsi nebezpečný, ale nemáš v úmyslu nám ublížit. Tak jsme se chtěli zeptat na pár otázek,“ odpoví mi pan Dvořánek.

„Jo. Hele zrušíš tu iluzi?“ poposedne nadšeně Rozárie a usměje se na mě.

„Pokud vám to nebude vadit, tak klidně. A taky se dojdu převléct. V našem oblečení se cítím pohodlněji než v tomhle,“ vstanu z křesla.

„Jistě, pokud se tak cítíš lépe,“ přikývne paní Dvořánková.

Jen přikývnu a odejdu do své ložnice, kde se převléknu. Před odchodem z ložnice ještě na chvíli zavřu oči a zhluboka se nadechnu. Teprve pak najdu odvahu vrátit se do obýváku. Znovu se usadím ve křesle a zahledím se na Dvořánkovi.

***

Po dvou hodinách plných otázek a odpovědi se zdá, že se mi podařilo je přesvědčit a že jsou ochotni mě přijmout.

„No, tak, myslím, že bychom měli jít,“ řekne pan Dvořánek a usměje se na mě.

„Ještě počkej tati! Nechtěli byste vidět kosmickou loď?“ přejede Patrik pohledem ze svého táty na mě a zpět.

„Jó, já chci vidět. Prosím, prosím!“ rozzáří se Rozárii oči a pověsí se mi na paži.

„Možná by to neuškodilo,“ poznamená paní Dvořánková.

„Mohli bychom?“ otočí se na mě pan Dvořánek.

„Ostatní nebudou nadšení, ale vezmu vás tam,“ přikývnu.

„Super!“ zaraduje se Rozárie.

„Musíte se mě chytit, abych vás mohl transportovat,“ natáhnu k nim volnou ruku.

Patrik se mě chytí jako první. Pan a paní Dvořánkovi zaváhají, ale nakonec se mě chytí taky. Paní Dvořánková mě vezme za paži, za kterou se mě drží i Rozárie a pan Dvořánek za druhou.

„No, tak takhle to asi nezaktivuješ, co?“ podívá se na mě Patrik.

„To ne,“ přiznám.

Samou radostí a pocitem štěstí, že mě Dvořánkovi přijali, mi nedošlo, že když se chytí mých paží, tak nebudu schopen aktivovat transport.

„Já to udělám,“ nabídne se Patrik.

Přikývnu a Patrik se natáhne pro můj náramek, kde aktivuje transport, který nás přenese na naše plavidlo.

„No tedy. Představoval jsem si to jinak,“ pronese s úžasem pan Dvořánek, který se rozhlíží po středové části našeho plavidla.

Paní Dvořánková a Rozárie se fascinovaně a užasle rozhlíží.

„Pojďte, musím vám ukázat něco fakt suprovýho,“ popadne Patrik Rozárii za ruku a táhne ji k můstku.

My ostatní je následujeme. Paní a pan Dvořánkovi se nervózně ohlížejí po členech posádky, které míjíme a kteří se zastavují a překvapeně a zároveň udiveně se po nás dívají. Hlavně teda po paní Dvořánkové a Rozárii. Začínám se bát, aby na ně někdo nezaútočil a neublížil jim.

„Páni, to je úžasný. Skutečný vesmír,“ vydechne Rozárie, když dojdeme k prosklené stěně a celá rodina vyhlédne ven.

„Tedy to je nádherné. A děsivé zároveň,“ zašeptá paní Dvořánková a postaví se vedle své dcery.

Pan Dvořánek se postaví vedle své dcery z druhé strany a s úžasem hledí ven.

„To je naše Země?“ zeptá se po chvíli.

„Jo, to je ona. A támhle je Slunce a když se trošku nakloníš, tak támhle uvidíš Měsíc,“ začne jim Patrik nadšeně všechno ukazovat.

„Tedy doufal jsem, že je to jen nějaká lež, ale teď vidím, že je to pravda,“ ozve se za námi.

Všichni se otočíme a spatříme bílostříbrného vojáka, který si nás zamračeně prohlíží.

„Co je pravda?“ zeptám se ho.

„Že jsi sem dovedl další pozemšťany. Kolik jich sem chceš ještě dotáhnout? Všechny co tam žijí? Jsem zodpovědný za vaši bezpečnost, ale jak vás mám udržet v bezpečí, když sem taháš pozemšťany? Ty dva bych ještě překousl, protože slíbili, že o tom nikomu neřeknou a ty sem dotáhneš další? A ženský k tomu,“ začne nadávat voják.

„Oni pro nás nejsou hrozbou nebo nebezpečím. Za to se ti můžu zaručit,“ postavím se naproti němu.

„Co říká?“ uslyším za sebou Rozárii.

„Nevím. Neumím jejich řeč,“ odpoví jí tiše Patrik.

Voják si odfrkne a zlobně se na mě zahledí. Povzdechnu si.

„Opravdu z nich nemusíme mít strach,“ snažím se ho přesvědčit.

„No jak myslíš. Ale pokud se něco stane, tak to padá na tvou hlavu a ty se za to budeš zodpovídat. Je ti doufám jasné, co by to znamenalo v případě útoku nebo vyhlášení války?“ ušklíbne se na mě.

„Trest smrti,“ odpovím.

„Výborně. Takže pokud si svého života nevážíš, tak je sem klidně dál voď. Já tě varoval a řekl ti k tomu své. Což znamená, že já budu v suchu, na rozdíl od tebe,“ s tím se voják otočí a odejde.

„Nebyl z nás moc nadšený, co?“ přistoupí ke mně Patrik.

„Ne, to není,“ povzdechnu si.

„Možná bychom měli odejít. Nechceme ti dělat problémy,“ položí mi paní Dvořánková ruku na rameno.

„To je v pořádku. Zdejší vojáci, kteří tu jsou, jsou zodpovědní za naši bezpečnost a mají jen strach a bojí se, aby nedošlo k útoku,“ usměju se na ni.

„Opravdu ti nezpůsobíme žádné problémy?“ zeptá se mě pan Dvořánek.

„Myslím, že tohle bylo to nejhorší. Pochybuju, že bych nějaké problémy měl,“ zlehčuju to.

Pan Dvořánek přikývne, ale nevypadá přesvědčeně.

„Pojďte ukážu vám loď a pak bychom mohli zajít na večírek,“ usměju se na ně.

„Paráda. Večírek se vám bude líbit. Oni se opravdu umí bavit,“ rozjasní se Patrik.

„Fajn. Já tam zajdu moc ráda,“ připojí se nadšeně Rozárie.

„Bezva. A teď pojďte, provedu vás po lodi,“ rozejdu se a ostatní mě následují.

Provádím je po lodi a ukazuju jim vše, o čem si myslím, že by pro ně mohlo být zajímavé. Nakonec je zavedu do svého pokoje, kde jim ukážu věci, které běžně používáme a také jim ukážu své květiny a vysvětlím jim jejich význam.

To zaujme hlavně paní Dvořánkovou, kterou květiny fascinují a líbí se jí. Dokonce se zeptala, zda by si je mohla vyfotit, aby si je mohla nechat vyrobit na zakázku u nějaké sklářské firmy nebo v klenotnictví.

Poté zajdeme do podpalubí, kde probíhá další večírek. Členové posádky, kteří zde jsou, se snaží tvářit normálně, ale vidím na nich nervozitu a napětí. Hlavně z paní Dvořánkové a Rozárie. Prostě nejsou zvyklí na ženy a neví, jak se v jejich přítomnosti chovat. Také se zde seznámí s mým otcem a bratrem, kteří se k nim chovají velmi příjemně. Skoro mi to připadá jako by se znali už několik let. Možná i díky tomu se manželé Dvořánkovi, Rozárie a Patrik brzy uvolní, i když svůj podíl na tom má také jistá alkoholová rostlinka, a začnou se bavit. Tančí spolu, smějí se, Patrik dokonce zkusí jeden z našich hudebních nástrojů. Můj bratr a otec si dokonce zkusí tanec s paní Dvořánkovou a Rozárií.

„Můžu s tebou mluvit?“ poklepe mi na rameno muž s černou kůží s rudým žíháním, rudýma očima i vlasy, což je vedoucí vědců.

„Jistě. Co potřebuješ?“ usměju se na něj.

S vedoucím vědců nemám žádné spory, naopak známe se od dětství a jsme přátelé. Navíc jsme si povahově velmi blízcí.

„Víš, říkali jsme si to už, když jsi sem přivedl ty dva chlapce, ale nevěděli jsme, jak ti o tom říct. No, jde o to, že bychom ty pozemšťany rádi prozkoumali. Nebo alespoň jednoho. Myslíš, že by to bylo možné?“ vidím na něm dychtivost a přání, abych s tím souhlasil.

„Možná ano. Ale nejdřív chci vědět, o jaké testy by šlo?“ nehodlám riskovat zdraví nebo dokonce život někoho z Dvořánkovic rodiny nebo dokonce Mariána.

„Nešlo by o nic nebezpečného. Jen vizuální prohlídka, vyšetření a prozkoumání přístroji, nic invazivního samozřejmě a odebrání vzorků. Pár chloupků, vlasů, sliny, troška krve, taky té tekutiny, které říkají moč, taky vzorek spermatu, v případě, že by šlo o tu dívku nebo tu ženu, tak výtěr z intimních partií. To by bylo v podstatě všechno. A pokud by něco z toho odmítli, tak bychom je nenutili. To ti můžu slíbit a osobně na to dohlédnu,“ vysvětlí mi, o co by šlo.

„Zeptám se. Hlavně Patrika a Rozárie. U nich je největší šance, že by souhlasili. Ale opravdu mi můžeš slíbit a zaručit mi, že jim nebude ublíženo a že se vrátí v takovém stavu, v jakém přijdou?“ skousnu si ret, tohle je vážné a já mám Patrika i Rozárii opravdu rád a nechci je ohrozit.

„Slibuji. Slibuji ti to jako muž, jako věděc i jako tvůj přítel. Slibuji a přísahám na svou čest a svůj život. Pokud slib a má přísaha budou porušeny, pak se osobně vydám té rodině a nechám je vzít si můj život,“ jeho slib i přísaha mě uklidní, protože to, co právě řekl, je u nás považováno za velmí vážné a nic není tak závažné a pevné, jako tento slib a přísaha.

„Dobrá. Zeptám se jich a dám ti vědět, zda souhlasí a kdy by ty testy mohly proběhnout,“ přikývnu souhlasně.

„Děkuji. Och, a mimochodem, u těch testů budou i lékaři, aby dohlédli na hladký průběh a v případě potřeby mohli zasáhnout,“ usměje se na mě vědec.

Spokojeně se usměju. Pokud je to tak, pak se není čeho bát.