Zavrtím se a zaskučím bolestí. Mám pocit jako by se mi měla rozskočit hlava na milion kousků.

„Krušná jsou rána opilcova, že ano?“ ozve se nade mnou.

Opatrně otevřu oči a zamžourám na svého otce, který se nade mnou sklání. Pohlédnu za něj a uvidím sedět svého bratra na židli se skloněnou hlavou a obličejem schovaným v dlaních.

„Budeš zvracet?“ zeptá se mě otec.

„Ne, jen mě bolí hlava a v krku,“ zachraptím po zvážení svého fyzického stavu.

Zavřu oči, schoulím se do klubíčka a snažím se nemyslet na tu úpornou bolest. Uslyším jak si otec povzdechne.

„Proč jste se vlastně takhle zřídili?“ zeptá se.

„Mohli bychom to řešit později, prosím? Jinak mi nejspíš vyskočí mozek z hlavy,“ zaúpí bratr.

„Fajn. Doufám, že máte pro tohle chování řádné vysvětlení,“ zavrčí otec a pak už jen uslyším kroky a otevření a zavření dveří.

„Konečně,“ oddechne si bratr, vstane, vrávoravým krokem přejde k posteli, na které ležím a lehne si vedle mě.

„Co kdybychom si ještě dáchli?“ zeptám se.

„To zní jako úžasný nápad,“ uchechtne se bratr a oba při tom zvuku zasténáme bolestí.

„Hlavně se nesměj,“ zavřu oči a zhluboka se nadechnu.

„Jasně,“ vydechne bratr.

Už znovu nepromluvíme a během chvíle znovu usneme.

***

Probudím se o pět hodin později. Hlava mě ještě trochu pobolívá, ale už to není tak strašné jako předtím. Posadím se na bratrově posteli a shlédnu na něj. Leží na boku, tváří ke mně a skrze pootevřené rty tiše oddechuje ze spánku. Poupravím mu peřinu a opatrně vylezu z postele. Vyjdu z pokoje a tiše za sebou zavřu. Vydám se do řídící místnosti, kde kromě pilotů a několika vojáků najdu i svého otce.

„Už jsi vzhůru?“ zeptá se, když mě zahlédne.

„Jo,“ promnu si kořen nosu.

„Pojď se mnou,“ vyzve mě otec a vede mě do své pracovny.

Ano, můj otec jako jeden z nejvyšších zde má na našem plavidle svou vlastní pracovnu. Vejdeme dovnitř a otec se usadí za svůj pracovní stůl. Sednu si naproti němu a provinile se na něj podívám.

„Ptal jsem se už předtím a zeptám se i teď. Proč jste se tak zřídili?“ pohlédne na mě otec.

Povzdechnu si. Nemá cenu lhát nebo si něco vymýšlet.

„Potřeboval přítomnost někoho blízkého a cítil jsem se mizerně. Tak mi bratr navrhl, že bychom se mohli opít a já souhlasil,“ pokrčím rameny.

„Nerozumím tomu. To ses pohádal s některým z těch pozemšťanů?“ zamračí se otec.

„Ne, to ne. S Mariánem ani Patrikem jsme se nepohádali. Já udělal...jsem...chybu,“ skloním hlavu.

„Co jsi udělal?“ zeptá se otec vážným tónem.

„Prozradil jsem se jejich rodinám. Netřeba dodávat, že to nepřijali moc dobře,“ přiznám se.

„To si děláš srandu! Dost na tom, že ses prozradil těm dvěma a teď mi tady, jen tak úplně v klidu, řekneš, žes to udělal u dalších? Co když na to upozorní tu jejich vládu? Co když tě udají? Co potom?“ vstane otec z křesla a rozzlobeně na mě hledí.

„To neudělají,“ namítnu tiše.

„Jak to víš? Řekli ti to?“ tlačí na mě otec.

„Ne, to sice neudělali, ale já jim věřím. Nejsou to žádné svině. Navíc Mariánova a Patrikova sestra stojí při nás. Zbývá jen zpracovat rodiče a jsem si jistý, že se jim to podaří,“ skousnu si ret a pohlédnu na otce.

„No, tak to mě uklidňuje. To je ta nejlepší jistota, jakou jsi mi mohl dát,“ tón hlasu, tvář i gesta mého otce jsou plná sarkasmu a ironie.

Jen sklopím hlavu. Na to nemám co říct. Přesvědčit otce, že to určitě bude v pořádku by bylo velmi těžké. Možná tak těžké jako přesvědčit Jerkovi a Dvořánkovi že nejsem nebezpečný. Otec si povzdechne a opře se o opěradlo své židle.

„Víš, proč jsme tam poslali zrovna tebe? Proč jsme neposlali tvého bratra nebo jiného průzkumníka?“ položí mi pár otázek.

„Protože jsem jako jediný byl schopen rozluštit většinu pozemských jazyků a naučit se je?“ odpovím otázkou a nejistě se na něj zadívám.

„To taky. Ale hlavně proto, že jsi nejlepší. Ať už jsme tě poslali kamkoliv, tvé výsledky byly vždy přesné, detailní a precizní. A teď? Děláš jednu botu za druhou. A já se ptám proč? Co se to s tebou děje?“ v otcově obličeji zahlédnu starost.

„Já nevím. Nevím, co se děje. Ale prosím, dej tomu šanci. Já vím, že to bude v pořádku,“ zaprosím.

„Taky si to myslím. Pro ty pozemšťany to byl jistě šok, ale určitě se s tím vyrovnají a Achua přijmou. Vždyť Patrik ho přijal hned. Mariánovi to sice trvalo, ale také ho přijal. A teď ho přijaly i sestry těch dvou. Takže je tu vysoká šance, že ho přijmou i rodiče,“ ozve se ode dveří.

Ohlédnu se na bratra opírajícího se o futra dveří s rukama založenýma na hrudi. Usměju se na něj a on mi úsměv oplatí.

„No dobrá. Stejně už se s tím nedá nic dělat,“ zabručí otec a znovu si sedne.

Já i bratr přikývneme a bratr se usadí vedle mě.

„Nepomohlo by, kdybychom si s nimi promluvili?“ otočí se ke mně bratr.

„To v žádném případě. Myslím, že v tomhle případě byste to jen zhoršili,“ zděsím se.

„Fajn, fajn, byl to jen nápad,“ začne mě bratr hned uklidňovat.

„Navíc má pravdu. Moc je sice neznám, ale podle vyprávění a z hlášení to vypadá, že povahově jsou velmi podobní nám. Takže se přikláním k tomu, že bychom je měli nechat a umožnit jim, aby si to srovnali,“ zamyslí se otec.

„Souhlasím,“ přikývnu.

„No, tak mé otázky byly zodpovězeny. Vy dva jste v pořádku. Tak teď běžte, mám tady ještě nějakou práci,“ otevře otec jednu složku a začte se do ní.

Já a bratr se zvedneme a odejdeme.

„Vrátíš se tam?“ kývne bratr hlavou k Zemi, když procházíme kolem můstku se skleněnou zdí.

„Co jiného?“ pokrčím rameny.

„Pak ti přeji hodně štěstí. A prosím, buď opatrný,“ obejme mě bratr.

„Budu,“ slíbím mu, kousek poodstoupím a aktivuju transport.

Objevím se u sebe v obýváku.

„No konečně. Kdes byl? Od včerejška tu na tebe čekám,“ otočí se ke mně Patrik, který do mého příchodu přecházel po obýváku a je na něm vidět, že se mu ulevilo.

„Na lodi. Co tu děláš? Jak ses sem dostal?“ zůstanu na něj překvapeně zírat.

„Nechal jsi odemčeno. A rodiče mě sem pustili. Sice to mě i Rózu stálo hodně velké úsilí, ale nakonec se nám podařilo je přesvědčit, že za tebou můžu chodit. Že mi neublížíš. Protože kdybys to chtěl udělat, tak bys to udělal už dávno,“ rozhovoří se Patrik.

„Tak to je fajn. A Rozárie sem může taky?“ na rtech se mi objeví úsměv.

Dvořánkovi to zřejmě jsou schopni skousnout lépe, než jsem si myslel.

„Jo, může,“ přikývne Patrik.

„To jsem rád. Co Jerkovi? Nevíš, jestli se Mariánovi a Adélce podařilo je alespoň nalomit?“ posadím se na pohovku a Patrik se posadí do křesla naproti mně.

„Nepodařilo. Co vím, tak o tobě nechtějí ani slyšet. Hlavně Mariánův táta. Dokonce vím, že Mariánovi řekl, že jestli se s tebou byť jen jednou setká, tak že tě zabije. Prý nedovolí, aby se jeho syn slejzal s nějakým UFOnem, který je zde kdovíproč,“ pohlédne na mě Patrik soucitně.

Posmutním. To nevypadá dobře.

„Takže jsem o Mariána přišel,“ roztřeseně se nadechnu.

„Ale no tak. Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř. Chce to čas. Adélka i Marián jsou v přesvědčování dost dobří a časem své rodiče jistě zlomí a přesvědčí je, aby tě přijali,“ přesedne si Patrik vedle mě a snaží se mě povzbudit.

„Kéž by to byla pravda. Nechci, nemůžu o ně přijít,“ řeknu zoufale.

„Je to pravda. Musíš jen věřit, doufat a nevzdávat se naděje. A musíš vytrvat,“ usměje se na mě Patrik.

„Když tobě se to řekne. Cítím se tak bezmocný. Chci něco udělat a nevím jestli můžu. Sedět s rukama v klíně a čekat mě zabije,“ opřu se o opěradlo pohovky a zadívám se do stropu.

Patrik si povzdechne a zaujme stejnou pozici jako já.

„Víš, nedovedu si představit, jak strašně těžké to pro tebe musí být. Ale nemůžeš dělat nic. Pokud by ses u nás objevil, tak by tě Mariánův táta nejspíš opravdu zabil. A radši ani nechci pomýšlet na to, jaké by to mohlo mít následky,“ řekne Patrik.

Nic na to neřeknu. Patrik také mlčí. Po chvíli se ozve zvonek. Oba se narovnáme a podíváme se po sobě. Vím, že Patrik si v duchu klade tu samou otázku jako já. Kdo to jen může být?

„Jdu tam,“ řeknu a zvednu se.

Aktivuju iluzi a přejdu ke dveřím, které pootevřu.

„Mariáne,“ vydechnu překvapeně, když ho uvidím a otevřu dveře dokořán.

„Achu,“ skočí mi Marián kolem krku a začne mě vášnivě líbat.

Chytím ho za boky a přitisknu ho k sobě. Jeho vášnivé polibky opětuju. Ale jen do chvíle než se za námi ozve odkašlání. Odtrhneme se od sebe a podíváme se na Patrika, který nás zamračeně sleduje.

„Nechci nic říkat, ale co tu děláš Mariáne? Tví rodiče ti to určitě nepovolili,“ řekne.

Teprve když to Patrik řekne, jako by se mi vrátil rozum a vyčkávavě se podívám na Mariána.

„To je pravda. Nepovolili. Řekl jsem jim, že jdu za jedním starším spolužákem, zeptat se na kripta na další semestr,“ odpoví Marián.

„To není moc dobrý nápad,“ řeknu.

„Co? Proč?“ pohlédne na mě nechápavě Marián.

„Není dobré, abys rodičům lhal a potají za mnou chodil,“ zastrčím jeden jeho pramen za ucho.

„Nejsi snad rád, že jsem tady?“ zamračí se na mě Marián, vymaní se z mého sevření a založí si ruce na hrudi.

„Jsem a ani nevíš, jak moc. Ale pokud by se to tví rodiče dohmátli, tak šance, že by mě přijali by byla hluboce pod nulou. Pokud chceme, aby tady byla alespoň sebenepatrnější šance, že mě přijmou a my budeme moci být spolu, tak musíme hrát podle jejich pravidel. Takže žádné tajné vykrádání se sem. A já se na vašem sídlišti pro jistotu nebudu vůbec ukazovat. Miluju tě! A chci být s tebou, ale ne za tu cenu, že mě tví rodiče zavrhnou,“ vezmu ho jemně za ruce a držím jeho dlaně ve svých.

„Máš pravdu. Ale bojím se, Achu, tolik se bojím,“ přitulí se ke mně.

„Nezoufejte. Určitě všechno dobře dopadne,“ přistoupí k nám Patrik.

„Přesně tak. Tak běž teď domů, ano?“ pohlédnu na Mariána a vtisknu na hřbety jeho rukou polibek.

„Dobře. Půjdu,“ souhlasí Marián.

Usměju se na něj a přitisknu své rty na své. Chvíli se líbáme a když nám dojde vzduch, odtrhneme se od sebe a chvíli stojíme ve vzájemném objetí.

„Tak běž,“ šeptnu.

Marián přikývne, ještě jednou mě políbí, pak se mě pustí, otevře domovní dveře a vyjde z domu. Ode dveří sleduju jeho vzdalující se postavu a v duchu doufám, že má Patrik pravdu a že vše dobře dopadne.