„To ne, tomu nevěřím,“ směje se Patrik jedné mé historce.

Je už večer a já sedím s Patrikem a Mariánem v Patrikově pokoji. Usmívám se, zatímco Patrik se doslova řehtá na celé kolo a Marián se tiše směje.

„Ale ano. Skutečně se to stalo přesně takhle,“ řeknu, když se Patrik trochu zklidní.

„To jsem si nemyslel, že se vy mimozemšťané umíte takhle bavit,“ uchechtne se Marián.

„To si piš, že se umíme bavit. Chcete vidět, jak se dokážou bavit mimozemšťané?“ ušklíbnu se na ně.

„No jasně!“ vykřikne nadšeně Patrik, zatímco Marián si skousne dolní ret a je na něm vidět váhání.

„Nic se vám nestane. Jsme celkem přátelští a navíc vás budu chránit,“ vezmu ho kolem ramen a šeptám mu do ucha.

„No, jsem celkem zvědavý,“ přizná Marián.

„Tak fajn,“ odtáhnu se a zruším iluzi.

Patrik se mě chytí a pokyne Mariánovi, aby udělal to samé. Jakmile se mě oba drží, stisknu tlačítko na náramku a přenesu nás na loď. Oba se mě pustí a Marián se udiveně rozhlíží.

„To...to je skutečný vesmír?“ dostane ze sebe po značné době.

„Ano, je,“ přikývnu.

„A odtud můžeš vidět Zemi. A taky Měsíc a Slunce,“ popadne ho Patrik za ruku a táhne ho k můstku, kde je celá stěna prosklená.

„To je hrozný,“ couvne Marián a pevně zavře stiskne víčka.

„Jestli ti to nedělá dobře, tak se můžeme vrátit,“ obejmu ho a starostlivě si ho prohlížím.

Chudáček, celý zbledl a jasně můžu cítit, jak se třese.

„Ne, to je dobrý. Jen se nesmím koukat ven nebo na to myslet,“ usměje se na mě roztřeseně Marián.

„Jsi si jistý?“ zeptám se.

„Jo, jsem,“ ujistí mě.

„Dobře, ale kdyby něco, tak mi řekneš, jasný?“ pohladím Mariána po tváři.

Marián jen přikývne.

„Hurá! Tak jdeme!“ poskočí natěšeně Patrik, který byl doteď zticha.

„Pojďte za mnou,“ usměju se, vezmu Mariána za ruku a vedu je do podpalubí.

„Jakto že tu nikdo není? Když jsem tu byl posledně, tak se to tu hemžilo jako v mraveništi,“ poznamená Patrik.

„No, ti co mají noční službu se věnují své práci a zbytek buď spí nebo se baví na místě, kam právě jdeme,“ odpovím.

„Jak tady poznáte, kdy je den a noc?“ zeptá se mě Marián.

„Máme tady digitální hodiny, které ukazují čas podle naší planety. Tedy podle časového pásma naší planety, kde žijeme. A pak, kdyby se třeba porouchaly, tak se můžeme kdykoliv spojit s hlavní centrálou na naší planetě a zjistit si čas skrz ni,“ pokrčím rameny.

„Ty jo. Máte to fakt vymakaný, co?“ usměje se Patrik.

„To máme. A jsme tady,“ zastavím před jedněmi dveřmi.

„Není nic slyšet,“ zamračí se Patrik.

„Ty dveře jsou zvukotěsné,“ vysvětlím a otevřu je.

Okamžitě jsme zavaleni kakofonií zvuků. Hlasitá hudba, smích, křik těch, kteří se spolu snaží komunikovat. Vstoupíme dovnitř a zavřeme za sebou dveře. Jakmile si nás ostatní všimnou, zmlknou a kolem nás se rozhostí téměř až ohlušující ticho.

„Zdravím!“ usměju se na všechny.

„Achu? Proč jsi je sem přivedl?“ přejde ke mně bratr a přejíždí pohledem mezi mnou a mými dvěma společníky.

„Chtěli vidět, jak se bavíme. Tak jsem je vzal s sebou,“ pokrčím rameny.

„To nemůžeš myslet vážně! Vždyť pro nás můžou být nebezpeční,“ přistoupí k nám žlutooranžový muž, který je jedním z pilotů.

„Nejsou nebezpeční. Minimálně tihle dva ne,“ ohlédnu se na Patrika s Mariánem a usměju se na ně.

„Můžeš se za ně zaručit?“ bílostříbrný muž ve vojenské uniformě, který má na starosti naši bezpečnost.

„Můžu. Nic vám neudělají. Chtějí se jen pobavit,“ odpovím mu.

„Dobře. Ale kdyby nastaly problémy, tak to padá na tvoji hlavu,“ otočí se zpět ke kartám, které hrál se dvěma dalšími muži.

Souhlasně přikývnu a znovu se pozvolně rozjede zábava.

„Achu pojď! Zatancujeme si,“ zasměje se bratr a popadne mě za paži.

Zasměju se, ale zaklenu se paží do jeho a začneme tančit. Zpozoruji, že skupinka průzkumníků a vědců k sobě vezmou Patrika a Mariána, nabídnou jim nějaké občerstvení a zároveň si je důkladně prohlíží. Jsou prostě zvědaví a jasně na vědcích vidím, že by je nejradši odtáhli do nejbližší laboratoře a tam na nich dělali všemožné testy. Patrik vypadá stejně zaujatě jako oni a je vidět, že se baví. Zato Marián vypadá nejistě a řekl bych i vystrašeně. Dotančím a přejdu k nim.

„No, tak co říkáte na naši zábavu?“ zeptám se a hodím ruku kolem Mariánových ramen.

Ten se na mě vděčně podívá.

„Dobrý. Jen mi řekni, co to támhleti kouří,“ ukáže Patrik na několik mužů sedících u stolů, kteří se spolu hlasitě baví, smějí a přitom pokuřují něco na způsob cigarety, ze kterého stoupá nazelenalý kouř.

Ostatní z naší skupiny se, stejně jako já, podívají směrem, kterým Patrik ukázal.

„To je taková zvláštní rostlinka, kterou pěstujeme. Máme to místo alkoholu,“ vysvětlím.

„Tak to musím zkusit,“ prohlásí Patrik a než ho stihnu zadržet, přejde ke skupince a posunky naznačuje, že chce taky.

Muži na něj chvíli divně koukají, než pochopí, co po nich Patrik chce. Dají mu jednu tyčinku a připálí mu.

„Ty vole, to je síla!“ rozkašle se Patrik, téměř hned jak vdechne kouř, čemuž se skupinka mužů rozesměje.

Patrik se na ně děkovně usměje a vrátí se k nám.

„Chceš to zkusit?“ nabídne Mariánovi.

„Jen jeden šluk,“ převezme si tyčinku Marián a potáhne.

Stejně jako Patrik se hned rozkašle.

„Teda nic moc. Ale já nemám rád ani náš alkohol,“ vrátí tyčinku Patrikovi.

Usměju se a nenápadně ho vezmu ze zadu kolem pasu. Patrik dál pokuřuje a skvěle se baví s ostatními.

„Uznávám, že se umíte bavit. Nevím, proč jsem si myslel, že ne,“ otočí se ke mně Marián čelem.

Usměju se a automaticky Mariána obejmu a políbím ho. Znovu se kolem nás rozhostí ticho. Ignorujeme to a dál si vyměňujeme vášnivé polibky.

„Achu, co to děláš?“ ozve se bratrův hlas.

V tu chvíli si uvědomím, kde se nacházíme, odtrhnu se od Mariána a přejedu pohledem ostatní a skončím u svého bratra. Všichni na mě udiveně a nechápavě zírají, tedy až na Patrika, který na nás kouká spíše pobaveně.

„Líbám ho,“ odpovím a lehce hladím Mariána po zádech.

Marián mi omotá ruce kolem pasu a přitulí se ke mně.

„Takže to je ten, kterého miluješ,“ zašeptá bratr a prohlíží si Mariána s novým zájmem.

„Ano. Není úžasný?“ usměju se na něj a podívám se na Mariána se zbožným pohledem.

„Radši ani nechci vědět, co si říkáte,“ zamumlá Marián.

„Nic špatného, lásko,“ zašeptám a líbnu ho do vlasů.

„Tušil jsem, že přede mnou něco tajíte, ale že to bude něco tak vážného jsem nečekal,“ vystoupí ze stínů otec a z jeho výrazu je mi jasné, že je hodně naštvaný.

„To je náš otec,“ vysvětlím šeptem Mariánovi a Patrikovi, který k nám přejde.

„Já vím. Už jsem tu byl, pamatuješ?“ pokusí se Patrik uvolnit atmosféru.

Naneštěstí bez úspěchu. Otec k nám pomalu přejde a naštvaně na nás hledí.

„Jak dlouho to trvá?“ zeptá se tichým nebezpečným hlasem.

„Nějakou chvíli ano. Přesně to nevím,“ odpovím a nenápadně přesouvám Mariána za sebe.

„Tak proto ses v poslední době choval tak divně. No, to je jedno. Ať je to cokoliv, tak to okamžitě ukončíš!“ rozkáže mi otec.

„To tedy neukončím. Já Mariána miluju a budu s ním každou vteřinu, kterou budu moci,“ to je poprvé v mém životě, kdy jsem se postavil otci.

Všichni na nás nevěřícně hledí a na otci je vidět, že se mi ho podařilo šokovat.

„V tom případě tě suspenduju a nahradím tě někým jiným,“ zavrčí na mě otec.

„To nemůžeš! Za prvé naučil jsem se jejich řeč a díky Patrikovi se mi podařilo zapadnout. A za druhé sám jsi říkal, že se mi podařilo sehnat tolik informací, že jste to nečekali. Takže mě nemůžeš jen tak suspendovat. A vůbec ne kvůli lásce,“ propalujeme se s otcem navzájem pohledy.

„Budeš mě poslouchat!“ rozkřikne se na mě otec.

„Ne v tomhle směru. Zvlášť když sám nevíš, jaké to je milovat,“ stejně jako otec křičím.

Otec zatne pěsti a otevře pusu, aby něco řekl. Nehodlám zjišťovat co, popadnu Mariána i Patrik a transportuju se do mého domu na Zemi.

„Co se stalo? Proč se tvůj táta rozzlobil?“ začne se ihned vyptávat Marián.

„Kvůli našemu vztahu. Nelíbí se mu to,“ povzdechnu si a padnu do křesla.

„Protože jsem z jiné planety,“ posmutní Marián.

„To taky, ale nejen proto,“ stáhnu si ho na klín.

„Tak proč ještě?“ nechápe Marián.

„Protože oni neznají lásku. Ženy tam mají jen jako chovné kobyly a muži mezi sebou milostné vztahy nemají,“ posadí se Patrik na pohovku.

Marián mezi námi přelétne nechápavým pohledem. Znovu si povzdechnu. O našem chování k ženám a naší tradici jsem mu radši neřekl. Ale teď budu muset. Zhluboka se nadechnu a dám se do vysvětlování.