V neděli mě probudí zvonění a vibrování mého náramku. Rozespale hrábnu po mobilu a kouknu kolik je hodin. No tedy, je skoro dvanáct. Se zíváním se posadím a stisknu malé tlačítko. Přede mnou se v malém čtverečku zjeví obličej mého otce.

„A...ano?“ nedokážu potlačit zazívání.

„Ty ještě spíš?“ zeptá se mě otec udiveně.

„Ano. Včera jsem se vrátil pozdě,“ prohrábnu si rukou vlasy.

„Kde jsi byl?“ otec se na mě zamračí.

„Na pouti,“ odpovím.

„Na čemže?“ zeptá se otec.

„Na pouti. Nenuť mě to teď vysvětlovat. Pošlu videa,“ promnu si kořen nosu.

„Ano, no teď jsi načal téma, o kterém jsem s tebou chtěl mluvit. Včera jsi měl podat hlášení a odevzdat prvotní výsledky svého průzkumu. Proč jsi to neudělal?“ pozvedne otec obočí.

Ve mě hrkne. Já na to úplně zapomněl.

„Omlouvám se. Zapomněl jsem na to. Hned to pošlu,“ zatvářím se kajícně.

„Do půl hodiny ať to mám tady,“ rozkáže otec a ukončí kontakt.

Povzdechnu si a vstanu z postele. Začnu shromažďovat všechny materiály, které tady mám. Jde o různé video nahrávky, písemné dokumenty, které jsem sepsal, fotografie a hlášení. Jakmile mám všechno, v rychlosti se převléknu, vyčistím si zuby a transportuju se na loď. Najdu otce a všechno mu předám.

„Zatím si sedni a dej si oběd. Určitě jsi ještě nejedl,“ poznamená otec, když si přebere materiály.

„Nemám hlad. A nechci vám ujídat zásoby. Najím se až tam,“ kývnu hlavou k planetě Zemi.

„Jak chceš. Ale zůstaň tady. Je možné, že budeme potřebovat sem tam něco vysvětlit,“ položí otec materiály na stůl, kolem kterého se shromažďují ostatní průzkumníci.

Nejdříve si rozeberou spisy, do kterých se začtou. Já se zahledím z okna. Co teď asi dělá Marián? Ještě spí? Nebo už je vzhůru a teď se svými rodiči a sestrou usedá k obědu? Podložím si hlavu rukama a zasním se. Vzpomínám na včerejší večer. Na to, jak se ke mně Marián tiskl. Na jeho teplou ruku, která se v té mé ztrácela. Na jeho úsměv. Na to jak krásně mu zářily oči. A na jeho zvonivý smích. Ze snění mě vytrhne až šťouchnutí do ramene.

„Co?“ otočím se na bratra, který do mě šťouchl.

Bratr pozvedne obočí a kousek odstoupí. Všimnu si, že všichni průzkumníci, včetně otce, na mě zírají.

„Ehm, přišel jsem o něco?“ zeptám se.

„Co je s tebou? Jsi úplně mimo,“ zeptá se mě otec starostlivě.

„Možná je nemocný. Kdoví jaké nemoci ti tvorové mají,“ podotkne jiný průzkumník.

„Nejsem nemocný. Jen jsem se zamyslel,“ odseknu a založím si ruce na hrudi.

„Laskavě nám tady neodsekávej! A pojď sem, musíš nám některé věci vysvětlit,“ rozkáže mi otec.

„Omlouvám se!“ sklopím hlavu a přejdu ke stolu, u kterého všichni sedí.

Posadím se na místo vedle otce. Ostatní se mě začnou vyptávat na to co je zaujalo nebo co nepochopili. Zhluboka se nadechnu a začnu odpovídat na jejich otázky.

***

Unaveně se doploužím na můstek a chystám se k transportu.

„Achu, počkej!“ zvědavě se otočím na bratra, který ke mně přibíhá.

On je jediný, kdo mé jméno takhle zkracuje.

„Co se děje?“ zeptám se.

Bratr u mě zastaví a chvilku se výdýchává.

„Nic se neděje. Jen jsem se chtěl zeptat, jestli jsi opravdu v pořádku?“ zeptá se mě starostlivě.

„Ano, jsem,“ odpovím.

„Jsi si jistý. Choval ses totiž velice zvláštně. Mám o tebe starost, bráško,“ dál na mě starostlivě hledí.

Povzdechnu si. Nemůžu se na něj zlobit za to, že má starost.

„Vlastně se cítím divně. Ale ne fyzicky, spíš jen pocitově. Nikdy jsem se tak necítil a nevím, co to je. Navíc je velmi těžké to popsat,“ povzdechnu si.

Já a bratr jsme mezi sebou měli vždy dobrý vztah. Vždy jsme se navzájem svěřovali a všechno jsme si říkali.

„Zkusíš to? Třeba budu vědět o co jde. Anebo to alespoň zkusím zjistit,“ stiskne mi bratr rameno.

„Cítím takový zvláštní šimravý pocit v břiše. Ale není to nepříjemné, jen zvláštní. A taky se cítím šťastně a zároveň smutně. Připadám si lehký a těžký zároveň. Jsem zmatený a ničemu nerozumím, ale zároveň je mi to jedno. Chce se mi skákat, tančit. Chci zpívat a smát se a zároveň se mi chce brečet,“ pokusím se popsat svoje pocity.

Bratr na mě zírá jako kdybych se zbláznil. Ne, že bych se mu divil.

„O něčem takovém jsem ještě nikdy neslyšel,“ zamračí se bratr.

„Já taky ne,“ povzdechnu si.

„Zkusím něco zjistit,“ řekne bratr.

Jen přikývnu a odstoupím. Aktivuju transport a přenesu se do obýváku svého domu. Znaveně padnu na pohovku v obýváku. Zavřu oči a odpočívám. Po chvilce mě ale vytrhne zakručení v žaludku. S povzdechem vstanu a přejdu do kuchyně. Nakrájím si na talíř zeleninu a usadím se opět v obýváku. Pustím televizi a při sledování nějakého seriálu se pustím do jídla. Při tom stále přemýšlím, co se se mnou děje.

Po jídle vypnu televizi a odložím nádobí. Začínám se nudit. Mohl bych navštívit Patrika. Přejdu do pokoje, kde se převléknu. Aktivuju iluzi a vyjdu z domu. Mám štěstí, že autobusy jezdí i o víkendu, i když je jich méně než ve všední den. Nasednu na autobus a nechám se odvést do města na zastávku nejblíže k Patrikovu bydlišti. Vystoupím a po asi deseti minutách chůze se ocitnu u paneláku, kde Patrik bydlí. Užuž chci zazvonit, když si všimnu, že na menším parkovišti zastaví Dvořánkovic auto. Z něj vystoupí pan Dvořánek.

„Dobrý den!“ přistoupím k němu.

„Och, ahoj Danieli! Jdeš za Patrikem?“ usměje se na mě pan Dvořánek.

„Ano,“ přikývnu.

Pan Dvořánek pokýve hlavou a vyndá z auta několik tašek. Zřejmě byl na nákupu.

„Pomůžu vám,“ nabídnu se a vezmu tři tašky.

„Děkuju! Jsi hodný,“ pan Dvořánek zamkne auto, vezme zbylé dvě tašky a zamíří ke dveřím.

Otevře je a nechá mě projít do domu jako prvního. Vystoupáme do schodů a pan Dvořánek otevře dveře od bytu. Vejdeme dovnitř a zamíříme do kuchyně, kde odložíme nákup na stůl. Vyndáme obsah tašek a pan Dvořánek začne nakoupené věci uklízet. Do toho mu nezasahuju. Naneštěstí to vypadá, že kromě nás v bytě už nikdo není.

„A hele vzkaz,“ řekne pan Dvořánek a sundá z ledničky malý lísteček, který na ní byl přichycený magnetem.

Zvědavě na něj hledím.

„Hm, takže moje holky jely na návštěvu k mé tchyni,“ zabručí si pod vousy.

Nic na to neřeknu. Jen povytáhnu obočí a přešlápnu.

„Patrik šel k nějakému známému, který mu měl opravit kolo,“ řekne už hlasitěji a podívá se na mě.

„Aha. No tak já půjdu,“ otočím se k odchodu.

„Jestli chceš, můžeš tu na Patrika klidně počkat. Podle toho co tu píše, by se měl každou chvíli vrátit,“ zastaví mě pan Dvořánek.

„Pokud vám to nevadí?“ otočím se na něj nejistě.

„Nevadí,“ zakroutí hlavou.

„Pak počkám. Děkuji!“ usměju se.

„Nemáš zač. Nedáš si něco k pití?“ přejde pan Dvořánek ke dřezu.

„Ne, děkuji!“ odmítnu.

„Fajn. No kdybys něco chtěl, tak si to vezmi,“ napustí si pan Dvořánek vodu z kohoutku do skleničky a zamíří do obýváku.

Jdu za ním. V obýváku se usadíme do křesel a pan Dvořánek pustí televizi. Já se ponořím do svých myšlenek, které se opět točí kolem Mariána a těch divných pocitů, které mám. Ani si nevšimnu, že na mě pan Dvořánek zkoumavě hledí.

„Co tě trápí?“ zeptá se mě po chvíli a zeslabí zvuk na televizi.

„Nic,“ zatřesu hlavou.

Přijde mi blbé to panu Dvořánkovi vykládat.

„Nemusíš se stydět. Klidně se mi svěř. Otcovské rady jsou občas i k užitku,“ zasměje se.

Povzdechnu si a ani nevím jak, začne ze mě všechno padat. Popisuju mu pocity, které mě tak matou a o kterých nevím, co jsou zač. Pan Dvořánek mi trpělivě naslouchá. Když skončím, jen se na mě vědoucně usměje.

„A tohle všechno cítíš, když jsi s nějakou osobou nebo na tu osobu myslíš, viď?“ řekne.

„Ano. Ale jak to víte?“ podivím se.

„Chlapče, chlapče. To je totiž úplně jednoduché. Zamiloval ses,“ zasměje se.

„Zamiloval? Takže to co cítím, je láska?“ zeptám se udiveně.

„Přesně tak,“ souhlasí s úsměvem.

Zahledím se do před sebe. Takže ty divné pocity jsou láska? Takže jsem se zamiloval do Mariána? Nechápu jak je to možné.

„Prozradíš mi, kdo to je? Nebo je to tajemství?“ zeptá se mě pan Dvořánek s úsměvem.

„Je to Marián,“ odpovím a skousnu si dolní ret.

Na panu Dvořánkovi je jasně vidět, že jsem ho překvapil.

„Marián ze shora?“ zeptá se překvapeně.

Přikývnu.

„Co mám dělat?“ zašeptám po chvilce ticha.

„No, to záleží na tom, jestli tvoje city opětuje nebo ne,“ odpoví pan Dvořánek.

„Já nevím. Chci říct, párkrát jsme si vyšli. A včera večer jsme spolu byli na pouti a on se mě vždy držel. Buď za ruku a nebo se ke mně tulil. A když jsem ho doprovodil domů, tak jsme se políbili. A byla to nádhera,“ dopovím zasněně.

„Pak zbývá jen jeden způsob, jak to zjistit,“ řekne pan Dvořánek.

„Jaký?“ zeptám se.

„Vyznej se mu. Řekni mu, co cítíš a uvidíš co on na to,“ pokrčí pan Dvořánek rameny.

„Ano, přesně to udělám a udělám to na nějakém speciálním místě. Moc vám děkuji! Hodně jste mi pomohl,“ vyskočím nadšeně z křesla a vyběhnu z bytu nechávajíc za sebou rozesmátého pana Dvořánka.

V hlavě se mi rýsuje plán. Jen budu potřebovat bratrovu pomoc. Ale to by neměl být žádný problém.