„Vůbec nevím, co mám koupit,“ zabrblá Marián rozmrzele a vrátí do regálu knihu, kterou si předtím prohlížel.

„Stejně to nechápu. Proč si dáváte na Vánoce dárky?“ zamračím se.

Ano, přesně tak, jsme v knihkupectví a Marián se snaží vybrat dárky pro svou rodinu. Je tu s námi i Adélka, která zaběhla do oddělení detektivek.

„Já vlastně ani nevím. Je to prostě tradice. Chci říct, že někoho podaruješ a on podaruje tebe a oba máte radost a cítíte se dobře. Prostě to tak je,“ pokrčí Marián rameny a rozejde se dál.

Jdu za ním a v hlavě mi to šrotuje. Samozřejmě jsem si o Vánocích něco vyhledal, ale že bych je chápal se říct nedá. Ale je to pěkná tradice.

„Asi bych měl tvé rodině taky koupit nějakou maličkost, když už s vámi budu trávit Vánoce,“ řeknu zamyšleně.

„Ale opravdu jen maličkost,“ zasměje se Marián a pobaveně na mě mrkne.

Usměju se na něj a pohlédnu na knihy. Něco mě napadne.

„Můžou se dávat dárky k Vánocům i přátelům?“ zeptám se.

„Samozřejmě. Můžeš dát dárek komukoliv chceš,“ odpoví Marián a vezme do ruky nějakou knihu ze sekce bestseller.

„Co kdybys mi koupil tuhle knihu? Je to poslední díl serie, kterou čtu. A sháním ho už docela dlouho,“ přejde k nám Adélka a mává Mariánovi před nosem jednou knihou.

„Dárky nosí Ježíšek,“ odvětí Marián a dál si prohlíží knihu, kterou vybral.

„Brácha, Ježíšek neexistuje. To ví každej. Koupíš mi ji?“ zamračí se Adélka na Mariána.

„Nebudeš mít žádné překvapení,“ zamračí se na ni Marián nazpět.

„Brácho, tvý překvapení spočívá v tom, že všem nakoupíš voňavku. Mě už voňavky nebaví a klidně to tvé takzvané překvapení oželím,“ vrazí Adélka Mariánovi knihu do rukou a založí si ruce na hrudi.

„Vždyť se ti ty voňavky líbily. Vždycky říkalas, že ti je holky ve škole závidí, protože jim rodiče kupují voňavky pro děti,“ zamrká na ni překvapeně Marián.

„To sice jo. A mě se líbilo před nimi machrovat, ale mám těch voňavek už plno, tak co kdybys mi projednou koupil knížku, kterou sháním?“ nasadí Adélka štěněčí pohled.

„Fajn. Koupím ti ji. Ale dám ti ji až pod stromeček, dřív ji nedostaneš,“ rezignuje Marián.

„Díky! Jo a tuhle knížku mamce nekupuj. Už ji totiž má,“ poskočí nadšeně Adélka a vydá se ven z knihkupectví.

„Tak jí koupím kabelku,“ zavrčí Marián, uklidí knihu a vydá se k pokladně.

Štědrý večer

Sedíme ve slavnostním oblečení u štědrovečerního stolu, zatímco před ná Mariánova máma pokládá talíře s jídlem.

„Tak dobrou chuť všem!“ popřeje nám Mariánův otec, když se Mariánova matka usadí u stolu a všichni se pustíme do jídla.

Mariánovi rodiče mají bramborový salát a kapra, prý je to tradiční vánoční jídlo, Marián má bramborový salát a kuřecí řízek, Adélka kuřecí řízek a brambory, které jsou i na mém talíři a k tomu mám sójové maso.

„A teď dárky!“ vyskočí Adélka od stolu, když všichni dojíme.

Všichni se zasmějeme a vstaneme od stolu. Přesuneme se do obýváku, kde se usadíme. Já s Mariánem na pohovku, kde se ke mně Marián přitulí, jejich rodiče do křesel, které přesunuli tak, aby byli vedle sebe a Adélka se usadí před stromečkem. Mariánův otec načne láhev bílého vína, které zde měl připravené a naleje do tří skleniček.

„Tak na Vánoce!“ pozvedne jednu.

„Na Vánoce!“ odpoví Marián a jeho máma a všichni tři si přiťuknou.

„Danieli, opravdu si to víno nedáš?“ otočí se ke mně Mariánova máma.

„Opravdu ne. Ale děkuji!“ usměju se na ni.

„Proč vlastně nepiješ?“ zeptá se mě Mariánův otec.

„Mám špatné zkušenosti. Tedy ne své, ale někoho jiného,“ pokrčím rameny.

„Můžu začít rozdávat?“ zeptá se Adélka a zabrání tak tomu, aby se její otec dál vyptával.

„Jasně. Rozdávej!“ souhlasí honem Marián.

Adélka se usměje a začne zpod stromečku vybírat jeden dárek za druhým a dávat je těm, kterým patří. Jen doufám, že jsem vybral správné dárky. Mariánovu otci jsem koupil láhev kvalitního alkoholu, jeho matce dražší parfém, ale ne přehnaně drahý, Mariánovi stříbrný řetízek se zdobeným M jako přívěskem a Adélce CD od její oblíbené skupiny.

Sám jsem dostal od Mariána také stříbrný řetízek, který je silnější a jakoby celistvý, od jeho rodičů knihy o tradicích z různých částí světa a parfém, zde se musím usmát, protože to je stejná značka od jaké jsem koupil parfém Mariánově matce a od Adélky voňavý polštář naplněný bylinkami.

„Můžu ti ho připnout?“ zeptám se Mariána, když rozbalí řetízek.

„Jistě,“ usměje se na mě, podá mi krabičku a otočí se ke mně zád.

Převezmu si krabičku, vyndám z ní řetízek a připnu mu ho kolem krku.

Marián pak zopakuje to samé s mým řetízkem.

Jakmile jsou dárky rozbalené, usadí se Adélka k nám na pohovku a pustí televizi. Pohodlně se usadíme a začneme se dívat na pohádky. Jsem spokojený, ani ne tak z dárků, které mě taky potěšili, ale z toho, že se ke mně Marián tulí, hlavu má na mém rameni, ruce obtočené kolem mého pasu a nechává se ode mě hladit po zádech.

„Měli bychom si jít lehnout,“ poznamená Mariánova matka, když se Adélce začnou klížit oči.

Usměju se a shlédnu na Mariána, který to už dávno zalomil a spokojeně mi chrupká na rameni, stočený u mého boku do klubíčka.

„Máte pravdu. Měli bychom si jít lehnout,“ prohrábnu Mariánovi vlasy.

Opatrně ho ze sebe sundám, vstanu a vezmu ho do náruče.

„Dobrou noc!“ popřeju tiše zbytku osazenstva a odnáším Mariána do jeho pokoje.

Uložím ho do postele a šetrně z něj sundám oblek, který si pro dnešek vzal na sebe a pověsím ho na pripravené ramínko na skříni. Přikryju ho peřinou, aby mu nebyla zima, protože je jen v boxerkách a sám si sundám svůj oblek a pověsím ho vedle Mariánova. Pak si lehnu vedle něj a přitáhnu si ho do náruče. Zavřu oči a během chvilky se odeberu do říše snů.

Druhý den se proberu docela pozdě. Rozlepím víčka a rozespale zamžourám na Mariána, který si podpírá hlavu rukou a s něžným úsměvem mě sleduje.

„Dobré ráno!“ zašeptám ochraptěle.

„Ráno? Je téměř poledne,“ zasměje se Marián.

„Tak dobré poledne!“ usměju se na něj.

„Hm, dobré!“ usměje se na mě, skloní se ke mně a políbí mě.

„Asi bychom měli vstát, co říkáš?“ ustele si na Marián na mé hrudi.

„To bychom asi měli,“ přisvědčím.

„Tak jdeme,“ zvedne se Marián do sedu a protáhne se.

Následuju jeho příkladu a vstanu z postele. Vezmu si čisté oblečení a obléknu se. Vyndám z batohu ještě přenosný laser, položím ho na pracovní stůl, nastavím ho, dám bradu do držáku a nechám si vyčistit zuby.

„Hele, je ten laser dobrý?“ zeptá se Marián, zatímco se obléká.

„To je,“ přisvědčím.

„Můžu to zkusit?“ přiblíží se a zvědavě na něj kouká.

„No, můžeš, ale nesmíš si jit pak vyčistit zuby kartáčkem a pastou. To by sis je zničil. Naši vědci totiž zjistili, že ten laser a zubní pasta se moc dobře nesnáší a mezi jejich použitím by měl být nejméně šestihodinový odklad,“ upozorním ho.

„To není problém,“ pokrčí Marián rameny.

„Fajn. Tak pojď sem a polož bradu do tohoto držáku,“ instruuju ho.

Marián se řídí mými pokyny. Jakmile má bradu v držáku, upozorním ho, aby vycenil zuby a nehýbal se. Když to udělá, spustím laser a ten Mariánovi vyčistí zuby. Poté ho vypnu a Marián se narovná.

„Tedy nic moc. Zubní pasta a kartáček jsou lepší,“ poznamená zklamaně.

„Nemůžu srovnávat. Já pastu a kartáček nikdy nezkoušel,“ pokrčím rameny.

„Možná bys měl,“ otevře Marián dveře a společně vyjdeme z jeho pokoje.

Zamíříme do kuchyně, kde už jsou Mariánovi rodiče, kteří vypadají ještě rozespale.

„Dobré ráno!“ pozdravíme.

„Dobré ráno! Spali jste dobře?“ usměje se na nás Mariánova matka od linky, kde chystá snídani.

„Dobré!“ zabručí jeho otec, který u stolu upíjí kafe a mžourá na nás.

„Spali jsme úžasně,“ usměje se Marián, shodí mě na židli a uvelebí se mi na klíně.

„To je dobře,“ postaví před nás jeho matka talíře se snídaní.

„Děkujeme!“ poděkujeme oba a začneme do sebe soukat jídlo.

Mariánova matka se na nás usměje a nasype žrádlo do misky pro prasátka, která přiběhnou do kuchyně nasledovaná Adélkou, která si ještě protírá oči.

„Dobré-ééé ráno!“ zívne a usadí se u stolu.

Odpovíme jí na pozdrav a dál snídáme v tichosti.

„Mariáne, Adélko, vy dva uklidíte obývák. A my dva uklidíme kuchyň,“ rozdá paní domu úkoly.

„Já pomůžu,“ přihlásím se aktivě.

„Opravdu? Tak můžeš pomoct s obývákem,“ zamrká překvapeně Mariánova matka.

„Rozkaz, madam,“ zaparoduju zasalutování a mrknu na ni.

„Měls zdrhnout, když jsi měl příležitost. Teď tady budeš muset otročit a modlit se, aby byl otrokář spokojený,“ zašeptá Marián tak, aby ho bylo slyšet.

„Já ti dám otrokáře! Tě asi přetáhnu támhletou vařečkou!“ řekne naoko rozzlobeně jeho matka a koutky úst jí cukají.

„Vždyť ty jsi otrokář!“ poznamená Mariánův otec a se stoickým klidem upije kafe.

„Padej dělat nádobí, nebo přijdeš o něco pro muže moc důležitého!“ otočí se k němu Mariánova matka.

Já, Marián i jeho otec se zatváříme vyděšeně a nejistě pokukujeme po Mariánově matce.

„Chlapi,“ protočí Mariánova matka oči.

„Já to nechápu,“ ozve se Adélka, která mezi námi těká nechápavým pohledem.

„To buď ráda,“ řeknu jí, zatímco nespouštím z očí její matku.