Po celou noc jsme nezamhouřili oči a proseděli jsme ji v obýváku u Jerkových. Marián se ode mě nehnul a i Adélka se mi vpasovala do náruče, kde občas popotáhne. S prvními slunečními paprsky se mi rozvibruje náramek. Jen se zhluboka nadechnu a přejedu ostatní pohledem. Ti na mě hledí se směsicí obav, povzbuzení a naděje. Vymaním se z Mariánova a Adélčina objetí a postavím se. Přijmu hovor. Přede mnou se objeví rámeček, ve kterém je mimozemšťan s rudou kůží se zlatým žíháním, zlatýma očima a vlasama. Náš Vládce.

„Vládce!“ sklopím pohled i hlavu na znamení respektu jeho postavení a podřízenosti.

„Mluvil jsem s tvým otcem. Říkal, že prý chceš na té planetě, kde provádíš výzkum zůstat,“ pozvedne své zlaté obočí a hledí na mě.

„Ano, to je pravda. Rád bych tu zůstal,“ potvrdím.

„Proč tam chceš zůstat? Jaký k tomu máš důvod?“ zamračí se Vládce.

Ohlédnu se na Mariána a natáhnu k němu ruku. Marián vstane, přejde ke mně, chytí se mě za ruku a přitulí se ke mně.

„On je ten důvod,“ usměju se na našeho Vládce a jednou rukou Mariána obejmu.

„Nechápu,“ vydechne zmateně a nechápavě na nás hledí.

„Nedivím se. Já to zpočátku taky nechápal. Jde o to, že jsem tady poznal cit, který je u nás neznámý. Jde o lásku. Je to...dá se to těžce popsat...je to něco naprosto neskutečného. Cítíš se tak lehce, že bys mohl létat a zároveň tak těžce, že pochybuješ, zda se můžeš vůbec pohnout. Chce se ti smát radostí a štěstím a zároveň plakat pod tíhou toho, co cítíš. Navíc máš v břiše takový zvláštní pocit. Takové šimrání, jen lehké. Tohle jsem poznal. A díky tomu je pro mě Marián všechno. Chci ho držet v náručí, jeho vůně je pro mě tím nejdražším a nejvzácnějším parfémem, který bych mohl čichat celé dny. Jeho úsměv dokáže prozářit celý můj den. Jeho smích je tou nejkrásnější hudbou. A jeho oči jsou ty nejkrásnější a nejzářivější hvězdy. Je pro mě vším. Je vzduchem, který dýchám, hnací silou pro mé srdce, důvodem proč ráno vstát z postele a těšit se na další den. Mám...mám pocit, že bez něj nedokážu žít. Když jsme byli od sebe, tak to bylo jako bych v sobě měl obrovskou díru, kterou nedokáže nikdo a nic zaplnit. Bez něj všechny barvy blednou, jídlo ztrácí chuť, spánek je přítěží a zároveň není chuť vstát do dalšího dne a něco dělat,“ dokončím svůj monolog a s jemným úsměvem pohlédnu do Mariánova obličeje.

Marián se na mě usměje. Zapomenu, že je tu jeho rodina. Zapomenu, že jsou tu Dvořánkovi. Dokonce zapomenu i na to, že nás šokovaně a zároveň nechápavě hledí Vládce. Skloním se a jemně Mariána políbím. Marián vydechne, obejme mě kolem krku a můj polibek opětuje. Po chvilce se od sebe odtrhneme, ale s jemným úsměvem si zůstaneme hledět do očí.

„No tedy. Netušil jsem, že může něco takového existovat. Natož, že to je tak silné,“ přeruší nás Vládce.

Poplašeně k němu vzhlédnu. Úplně jsem na něj zapomněl! Vládce na nás vykuleně zírá.

„Existuje. Jenže my to neznáme, protože náš systém to nedovolí,“ povzdechnu si.

„Jak to myslíš?“ zeptá se Vládce a znovu se zamračí.

„Podívej jak to u nás je. Napadlo snad nějakého muže začít si něco s jiným mužem? Ne. A ženy jsou u nás drženy ve zlatých klecích, kde jim násilím děláme děti a pak je zabíjíme. Tak kde by se u nás vzala láska? Jistě existuje láska mezi synem a otcem. Mezi bratry. Ale tohle je něco jiného,“ řeknu.

„Takže tahle láska může existovat i mezi mužem a ženou? Chápu to správně?“ zeptá se Vládce.

„Ano. Mezi mužem a ženou. Mezi mužem a mužem. Mezi ženou a ženou. Záleží na tom, kdo preferuje jaké pohlaví. U mě to pravděpodobně budou muži. Ale nemusí to tak být u všech,“ pokrčím rameny.

„Takže k ženám se tam chovají jinak než my?“ zeptá se Vládce.

„Ano, zde jsou ženy rovny mužům. Mají stejná práva. A mohou mít tolik dětí kolik chtějí. Zde si muži svých žen váží. Tvoří tak rodiny. Děti Roditelkám říkají matky. Muži manželky. Svým ženským potomkům dcery. Bratři je nazývají sestrami. Žijí spolu a vzájemně se chrání a pomáhají si. Tedy většinou,“ vysvětlím s úsměvem.

„Hm, no vypadá to zajímavě. Také bych chtěl něco takového zažít. Jak se dá tahle láska vytvořit? A následne rodina?“ pohlédne na mě Vládce zamyšleně.

„Nedá. Prostě přijde. Není to ráz na ráz. Je jako...jako rostlina. Jako květina. Některá se ti líbí a jiná ne. A když se ti některá hodně zalíbí, tak ji začneš pěstovat. Staráš se o ni. Těšíš se z ní. Chráníš. U lásky je to podobné. Mě Marián prostě zavoněl. A tak jsem se s ním začal scházet. Zjistili jsme, že si rozumíme a že se jeden druhému líbíme. Tak jsme si spolu začli. A tím začala vznikat láska. A my ji pěstovali. Dávali jsme jí možnost růst a teď jsme tam, kde jsme,“ krátce na Mariána pohlédnu a vrátím se k Vládci.

„To zní složitě,“ zamračí se.

„Je to složité. Ale stojí to za to,“ usměju se.

„Hmmm, budu si muset pročíst tvoje hlášení a shlédnout nahrávky. Pak ti možná porozumím,“ zakroutí hlavou Vládce.

„Možná. Ale dovolíš mi tu zůstat?“ zeptám se a ve svém hlase nedokážu skrýt obavy a strach.

„To chceš opravdu opustit všechno, co znáš a co je ti drahé, kvůli jednomu pozemšťanovi?“ zeptá se Vládce.

„Ano, protože on mi za to stojí,“ přikývnu.

„Pak tedy dobrá. Můžeš zůstat. Budeme muset přijmout patřičná rozhodnutí, ale můžeš zůstat,“ odsouhlasí Vládce.

„Děkuji!“ rozzářím se a se šťastným úsměvem sklopím hlavu a pohled.

„Jen doufám, že budeš šťastný a nebudeš svého rozhodnutí litovat!“ řekne Vládce.

„Nebudu,“ prohlásím sebejistě.

Vládce se na mě ještě jednou zamyšleně podívá než přkývne a zruší hovor. Nadšeně se otočím k ostatním.

„Smíš zůstat,“ vykřikne Adélka a radostně mě obejme.

„Ano. Smím zůstat,“ usměju se na ni.

***

O 10 let později

„Sakra, sakra, sakra,“ nadává Marián a hrne se k troubě.

„Co se děje?“ zeptám se pobaveně a upravuju si kalhoty.

Marián nejdříve pomocí chňapek vytáhne plech s koláčem, který je dělán podle veganského receptu. Hned na to se na mě rozezleně otočí.

„Co se děje? Kvůli tvé nadrženosti se mi to málem spálilo a já nemám čas dělat další. Prý bude to jen rychlovka,“ na konci mě zaparoduje a propaluje mě pohledem.

Uchechtnu se a přistoupím k němu.

„No, ale nespálilo se to, ne?“ usměju se na něj.

„Což je tvé jediné štěstí,“ zavrčí a otočí se ke koláči, aby ho ještě jednou překontroloval.

Zezadu k němu přistoupím a omotám kolem něj ruce. Hlavu si položím na jeho rameno.

„Přece by ses na mě nezlobil. Omlouvám se, hm?“ nasadím psí pohled.

„Víš, že se na tebe nikdy nevydržím zlobit,“ usměje se a natočí hlavu, aby mě mohl políbit.

Pohladím ho po zadečku, který ani za těch deset let neztratil na své pevnosti, a vtisknu polibek na jeho krk. Následně ho pustím a oba přejdeme do obýváku. Dnes má přijít na návštěvu moje rodina. Můj otec, bratr se svou ženou a mé sestry.

Ano, na naší planetě došlo ke změnám. Ženy získaly stejná práva jako muži a byly propuštěny. Také se změnily zákony. Ublížit či zabít ženu je teď trestný čin. Díky záznamům bylo zjištěno, kdo byli jejich otcové a bratři a byly jim předány do péče. Čekali jsme protesty, ale kupodivu většina mužů byla ráda a ochotně svým dcerám či sestrám otevřeli své domovy a postarali se o ně. Jen pár mimozemšťanů bylo proti. Ale to byli buď starci nebo horliví nebojím se říct až radikální vyznavači našich tradic. Ti naštěstí neměli šanci. Někteří muži také přiznali, že než ženy je spíše přitahují jiní muži. Na naší planetě konečně láska získala své místo.

Jediné co zůstalo stejné je stanovený počet dětí, které muž se ženou mohou mít. Rozdíl je, že teď jsou do tohoto počtu započítávány i holčičky a ne jen chlapci.

Samozřejmě nebylo vše tak jednoduché jak se zdálo. Ženy byly, hlavně zpočátku, vystrašené a nedůvěřivé. Odmítaly se s muži bavit a neustále očekávaly nějaký úskok. Ale když si zvykly a zjistily, že se jim již nic nestane, začaly se s muži sbližovat. Nyní jsou spokojené. Některé, jako třeba mé sestry či žena mého bratra, si dodělaly vzdělání a zapojily se do pracovního procesu.

Usměju se, když se přede mnou zhmotní několik osob.

„Achu,“ vykřikne má nejmladší sestra a vrhne se mi do náruče.

Netrvá dlouho a jsem v obležení svých sester, které mě objímají. Ale nevadí mi to, naopak líbí se mi to a radostně se usmívám. Jsem šťastný, že žádná z mých sester nebyla zavražděna. Když je konečně poobjímám, pečlivě si je prohlédnu. Vypadají šťastně a spokojeně. Víc až na nejstarší dvě jsou všechny stejné jako já. Fialová kůže s modrým žíháním, modré oči a bílé vlasy se světle modrými žíháním. Dvě nejstarší jsou podobné spíše otci a bratru. Mají zelenou kůži se zlatými odlesky, oranžové oči a vlasy. Navíc všechny do jedné mají homosexuální orientaci jako já, takže bratr je z nás všech jediný heterák. Což je vlastně docela vtipné.

Hned po nich obejmu i bratra a otce. Nakonec se zahledím na bratrovu ženu. Je krásná. Je sice malá a drobná, ale má krásnou světle modrou kůži se stříbrným žíháním a bílé oči i vlasy. Připomíná mi moře za klidných dní. Navíc je hrozně tichá a plachá. Ona byla jedna z těch, které se mužů bály a stranily se ji i poté, co ostatní ženy začaly využívat svá práva a sblížily se s muži. Ji a mého bratra svedla dohromady náhoda. Zaútočil na ni jeden z radikálů, kteří byli proti změnám a bratr zaslechl její křik. Pomohl jí a toho grázla předal úřadům, které z něj udělali exemplářní příklad. Svou, tehdy budoucí, ženu vzal do nemocnice, kde s ní byl po celou dobu vyšetření a pak jí slíbil svou ochranu a přísahal jí, že už nikdy nedovolí, aby jí někdo ublížil. Díky tomuto všemu mu začala důvěřovat a pomalu se sbližovali až se zamilovali.

„Mohu tě obejmout?“ zeptám se tiše.

Mluvím řečí pozemšťanů, aby nám rozuměl i Marián. Můj otec, bratr, sestry a dokonce i má švagrová se naučili Mariánovu řeč, aby se s ním dorozuměli.

I když to není tak strašné jako na začátku, moje švagrová má stále z mužů trochu strach a je z nich nervózní. Můj bratr je jediný muž, kterému bezvýhradně důvěřuje. I mě nebo otce se ještě trochu bojí. Chvíli na mě hledí, ale pak jemně, téměř neznatelně, přikývne. Lehce ji obejmu a po chvilce ji pustím. Nervózně se na mě usměje, ale pak se přiblíží k mému bratrovi, kterému se schoulí do náruče. Také se usměju, radostněji než předtím, protože při objetí jsem ucítil neomylné vyklenutí jejího bříška, i když bylo jen nepatrné.

„Budete mít dítě?“ otočím se na bratra.

„Ano, budou z nás rodiče,“ nadme se pyšně můj bratr a láskyplně na svou drobnou ženu pohlédne.

Ta se na něj jemně usměje.

„Gratuluji!“ usměje se na ně Marián, který se přivítal s mými sestrami i otcem a stane mi po boku.

Moc se k bratrovi a jeho ženě nepřibližuje, protože má švagrová z něj má přímo hrůzu. Je z jiné planety a ona se bojí jeho vzhledu, protože na něj není zvyklá a nikoho jako Marián před tím neviděla. Stejně tak se bojí i zbytku rodiny Jerkových nebo rodiny Dvořánkovi, se kterou se už také setkala. Dokonce i žen.

„Také gratuluju!“ připojím se.

„Děkujeme!“ špitne má švagrová a bratr jen přikývne na souhlas.

Jsem za ně rád. Jsou dokonalý pár a myslím, že budou dobrými rodiči. Navíc už teď je na nich jejich štěstí vidět.

„Och, málem bych zapomněl. Upekl jsem koláč. Kdo si dá?“ přejede Marián všechny pohledem.

„Já,“ vykřiknou mé sestry a rozesmějí se.

Marián se smíchem odběhne a já jen s úsměvem zakroutím hlavou. Mé sestry jsou stejná kvítka jako já a můj bratr, takže jsou dost často na zabití. Všichni se spokojeně usadíme a čekáme na slíbený koláč.

„Jak to že jste vlastně oba doma?“ zeptá se otec.

„Někdy je dobré být vlastním šéfem. Máme volno, kdy se nám zachce,“ zasměju se.

No, ne že by to bylo tak jednoduché, ale na svoji rodinu si čas vždycky udělám. Marián zdárně vystudoval veterinu a hned si zřídil vlastní ordinaci. Dokonce se mu dařilo natolik, že z toho po čase udělal nemocnici pro zvířata a dokonce založil něco jako zvířecí záchranku, kdy majitelé nějakého zvířete mohou zavolat na určité číslo a pro jejich nemocného mazlíčka přijede sanitka. Samozřejmě ne stejná jako pro lidi. Hodně lidí za to Mariánovi blahořečí a hodně měst ho začalo napodobovat.

Já zase zdárně vystudoval architekturu a společně s Patrikem jsme si otevřeli vlastní architektonické studio. Časem jsme dokonce vystudovali i bytový design, takže jsme nejenom architekti, ale i designéři, což hodně lidí oceňuje a o klienty nemáme nouzi. Patrik se navíc oženil s Klárou, která s architektonickou školu nakonec nedodělala, protože ji to nebavilo. Místo toho si udělala několik masérských kurzů a otevřela si vlastní masérské studio. Nutno dodat, že stejně jako my, ani ona netrpí nedostatkem klientů. Dokonce už mají i tři děti. Holčičku a dva kluky, dvojčata.

A ptáte se co Adélka a Rozárie? No to je jednoduché. Rozárie zdárně vystudovala psychologii a je z ní psycholožka. Navíc se vdala za jednoho doktora, se kterým se seznámila v nemocnici, kde začala hned po škole pracovat. I ona už má jedno dítě. Syna. A druhé na cestě.

Adélka stejně jako její bratr studuje veterinu a Marián má v plánu přijmout ji po studiích do své nemocnice. Navíc se zamilovala do jednoho kolegy jejich otce, který je jen o pět let starší než ona a se kterým se seznámila krátce po jeho příchodu k policejním pyrotechnikům a to díky tomu, že ho její otec jednou pozval na večeři. Je to hodný a laskavý muž, i když jen tak něco si líbit nenechá a Adélku upřímně miluje.

A náš vládce? I ten si našel ženu a zamiloval se. Dokonce z ní udělal Vládkyni. Při pomyšlení na ni se musím usmát, protože narozdíl od našeho laskavého a občas ztřeštěného Vládce je to rázná a praktická žena, se kterou není radno si zahrávat. Vlastně docela dost našeho Vládce komanduje, ale protože ten je do ní blázen, tak si to nechá líbit a plní jí každé její přání a rozmar. Je to divné, ale podle mých rozhovorů s ním a podle toho, co jsem slyšel od svých sourozenců a otce, jsou tak oba spokojení a šťastní.

Se spokojeným úsměvem a talířem s koláčem, který mi Marián vrazil do rukou se opřu o opěradlo křesla a s úsměvem přejedu svou rodinu pohledem. Jsem šťastný a nikdy nebudu litovat, že jsem opustil svou planetu. Protože své štěstí je tady.