Na počátku bylo Slovo. V jiné době by vám tvrdili, že to bylo Světlo. Ale pravda vězí někde úplně jinde. Na počátku, který je nám neznámý, totiž byla Tma. Jako další se zjevil Chaos. Vše ostatní se stvořilo ze Tmy a Chaosu, neboť Tma byla počátkem Chaosu. A Chaos byl počátkem všeho, co známe i neznáme. Na konci všeho totiž bude také jenom Chaos.

(z knihy Počátek všeho od Sira Benjamina Sneasela)
*****
13. března 2359
Je rozdíl dívat se na svět normálně anebo z výšky skoro tří metrů každý den. Dá vám to neuvěřitelnou perspektivu, na kterou nikdo jiný nedosáhne. Své o tom věděl Jafari, který byl při svém vzniku obdařen výškou téměř tří metrů. Ano, při vzniku, neboť Jafari nebyl považován za plnohodnotného člověka. Byl jen výsledkem mnoha nekončících pokusů, když se věda rozhodla, že je na čase přejít z testování na zvířatech na lidi a jejich buňky. Jafari věděl o svém původu jen to, co mu tehdy řekli. Že pro jeho vznik vymřel celý klan černošských divochů a jeden běloch, kterého nejspíš chtěli sníst. Na pravdivost této informace si už nikdo nevzpomínal. Obdržel jméno po náčelníkovi, který bojoval až do svého skonu udatně a s rozvahou, na divocha. A co se od Jafariho vždycky očekávalo? Naprostá poslušnost a vykonání toho, pro co byl stvořen. Protože lidi v dnešní době si nechtějí špinit vlastní ruce o nic víc, než předtím, a někdy úplatky penězi jsou očividně nedostačující, aby daná osoba navěky zmizela z povrchu Země. V tu chvíli nastupoval na scénu právě Jafari, neboť on byl vrah, co zabíjel během noci. Bez nucení platit mu, protože pro něj peníze neměly význam. Bylo jen málo věcí, co Jafari uměl a v čem vynikal.
Kromě bez vadného zabíjení své oběti uměl skvěle mučit. Vyžíval se v tom, co měl v genech - v divokosti těch, ze kterých pocházely jeho buňky. Také, pokud se policii povedlo se dovtípit, že vraždil zrovna on, uměl držet jazyk za zuby, i když ho nelidsky mučili způsoby, před kterými by prchali i žalářníci z předešlých století. Jelikož nebyl považován za člověka, smělo se na něm dopustit se jakéhokoliv trestu. A zde se meze nekladly. Čím zvrácenější byl jeho soudce, tím víc musel Jafari trpět, aby nic neřekl. Když je vám od počátku vtloukáváno do hlavy, že svého pána nesmíte zradit ani říct jeho jméno nikomu, kdyby vás vyslýchali, je pro vás přirozené raději zemřít než promluvit.
Tu noc se Jafari opět věšel na mříže v okně, jediná věc, která zůstala tak, jako před staletími, a přitahoval se, aby posílil svalstvo. Neměl nic moc jiného, co by ve své cele dělal. Mohl jen čekat, až si ho předvolají k odsouzení, kdy mu připočtou další vraždu, která náležela jeho hlavě, a oni na to po delší době zase přišli. Ale to mu nevadilo. Nemohli ho totiž odsoudit jakožto člověka. Když slyšel blížící se kroky a typickou rolničku, seskočil z okna a usadil se na zem. Jeho plavé vlasy byly mastné a špinavé. Jak atypické k jeho snědé kůži, nyní mokré od potu. Byl si vědom, že smrdí, nejen od lidských výměšků, ale také i od stoky, kde se před zákonem schovával, než ho konečně dopadli. Nečekal je, proto se jim povedlo ho překvapit. V tichosti počítal, kolik kroků ještě zbývá, než se Pan Rolnička zastaví před ním. Deset, devět, osm…
Samuel Jackson si vysloužil od Jafariho tuto přezdívku hned poprvé, kdy se potkali. Miloval ten zvuk od dětství a v dospělosti se ujistil, aby se toho zvuku děsili všichni okolo něj, protože z něj vyrostl nemilosrdný muž. A prahl po tom, aby stvůry, jako je Jafari, byly jednou pro vždy všechny chyceny do jednoho a zničeny. Nejsou to lidi, měli by chcípnout někde ve stoce. Ale to by se utopily hromady miliard a on takové množství peněz neměl. Zastavil se před Jafariho celou a ty ledově modré oči ho sledovaly, zatímco na něj svítil jasně bílý úsměv. Jak nechutný ten tvor může ještě být, když se mu takhle okatě vysmívá!
Beze slova skrz mříže prostrčil nějaký kovový kruh a hodil ho před něj. „Pravidla znáš,“ pravil jen, než si zpod kabátu vytáhl i obušek, který ale jiskřil od výpadků elektřiny. „Tak dělej,“ dodal znechuceně.
Jafari pohlédl na kruh před sebou, než jej zvedl a rozlomil na jedné straně. Prostrčil otvorem krk a kruh se sám znovu spojil těsně kolem jeho krku. Jafari se jen křivě usmál. Pan Rolnička byl totiž sadista. Moc dobře věděl, že tenhle kruh je dělaný na normální lidi s menšími krky, než měl Jafari. Ale Samuel si nemohl nechat ujít možnost toho obra trochu přiškrtit. Miloval ten pohled, kterak se mu kov vrážel do krku. A zároveň měl jistotu, že až připojí řetěz a zatáhne, přiškrtí to zvíře, když se bude vzpínat. Prostrčil skrz mříže jednu část řetězu a hodil ji k Jafariho nohám. Ten si ji poslušně připojil k obojku, který mu ten muž nebyl ani schopný sám nasadit. Když tak učinil, zvedl se, protože Samuel v téže chvíli jeho celu otevřel. Cely se zde otvíraly jen na otisky prstů mužů v uniformě. V případě pokusu o útěk byste dostali jen elektrický výboj do těla jako varování.
„Jdeme,“ ozval se Samuelův ostrý hlas, když škubl řetězem k sobě, aby ho to zvíře následovalo.
Když procházel skrz dveře, musel se Jafari snížit. Stropy naštěstí byly vysoké, takže měl dostatek prostoru, ale dveře byly přizpůsobeny většině obyvatel zde, což byli obyčejní lidi. Mříží se nedotkl ani kouskem kůže, pořád byly pod výbojem, přestože byly dveře otevřené. Chytrý a nebezpečný vynález, který stvořil Thomas Crook, největší vynálezce, co se týče novodobého vězení, ze kterého prý není útěku.
A taky Jafariho stvořitel.
*****
Zvuk rolničky se ozýval při každém jeho kroku, když stoupali po starých schodech. Místní soudci věřili, že právě ta jednoduchá cesta po točitých schodech ve vrazích vzbuzuje vzpomínky na starou dobu, kterou sami nezažili, ale všichni ji znali. Právě opustili Staromódní šatlavu. Tam většinou končili vrazi. Byli zde muži s nebezpečnou myslí a krutou sílou. Moderní vězení, plně napojené na elektřinu, by pro ně bylo až moc snadné na ovládnutí. Jafari se jen koutkem oka rozhlédl, když procházeli kolem moderních cel, které byly téměř plně obsazené. Jak snadné by bylo ty směšné, pomyslné mříže čistě z elektřiny zničit. Stačí jen najít hlavní zdroj pro každou z nich, což je to nejjednodušší. Ale nezkušení toto nikdy nevědí, protože to nikdy nezkusili. Jafari ano a mnohokrát. Nehledě na to kolikrát si spálil prsty. Setkal se s několika pohledy, které až moc dobře poznával. Byly to pohledy nenávisti a zoufalství, neboť věděli, že tenhle vrah je na lepším místě než oni. V jejich hierarchii, samozřejmě.
Samuel se zastavil u bílých dveří, kde přiložil svou ruku na malou krabičku. Ta mu dvakrát oskenovala dlaň. Potom vylezla malá kamera, která mu oskenovala oko, pak tvář a celý krk, u kterého na levé straně zkontrolovala bulku s číslem čipu. Dveře se s tichým zasyčením otevřely a ženský hlas promluvil: „Kapitán Samuel Jackson, číslo 06621, ověřen. Smíte vstoupit, pane.“
Samuel škubl za řetěz, když Jafari zůstal stát a znuděně se díval kolem sebe. Tyhle procedury ho unavovaly a nudily. Přesto poslušně následoval muže v uniformě kupředu, dokud se za ním nezavřely dveře a zase se nezamkly. Šli po černém můstku a kolem nich svítila světle modrá světla. Byly to stupínky, na kterých stáli muži a ženy ve stejných uniformách, jako měl Samuel. Novodobá rádoby policie a soudci v jednom. Jen nikdo z nich neměl tu otravnou rolničku. Jafari si nejednou pomyslel, že by mu ji mohl sebrat a rozšlápnout. Zkusil to jen jednou. Trestem mu bylo mrskání zapáleným bičem.
Ano, lidstvo se vyvíjelo, civilizace rostla a moudřela, ale když došlo na tresty, vraceli se zpátky do starověku a vzhlíželi k Římanům a Řekům, středověké mučení bylo modlou současné policie. Jafari nejednou slyšel o trestu, kterak někoho rozčtvrtili zaživa tím, že viníka tahali za končetiny, dokud se mu tělo neroztrhlo na čtyři části.
Po můstku, po kterém šli, se táhly bílá písmena a obrázky. Byly to latinské názvy. Protože Jafari neuměl latinsky a jen věděl, že ten jazyk existuje, netušil však jak nebo proč, nikdy těm písmenům a obrazcům nevěnoval pozornost. Všiml si však, že dnes u jeho soudu chybí některé postavy z vyšších stupínků. Jednoduché pravidlo - čím výš byl stupínek umístěn, tím vyšší měl dotyčný hodnotu v hlasování. A Jafari znal mnohé z těch, co se dnes rozhodli nepřijít. Možná právě proto nepřišli.
Jafari ovšem nebyl zbabělec. I když zabíjel v jejich jméně, nikdy by neprozradil toho, kdo mu úkol uložil.
Samuel se konečně zastavil a Jafari kolem něj prošel do bílého kruhu. Samuel řetěz otočil kolem něčeho, co zdánlivě připomínalo kormidlo, a zatáhl, aby se řetěz natáhl. Potom přešel k Jafarimu a k nohám mu připnul dvě koule ze železa. Jafari odhadoval, že váží každá asi tak osmdesát kilo. A protože si Samuel uvědomoval, že tenhle nečlověk je skutečná stvůra, připoutal mu zezadu kolem krku ještě jednu podobnou kouli. Právě tyto koule byly zhotoveny pro případy, jako byl Jafari, kdy jste věděli dopředu, že normální „řešení“, tedy skleněná cela, by pro něj byla přímá svoboda. Takhle, pokud se mu zázrakem povede si osvobodit krk, připomínka kormidla by ho spolu s řetězem stáhla na stranu a koule na jeho nohách by mu zajistily dlouhý, smrtelný pád dolů o několik pater níž, kde by si jistě zlomil vaz. Opět důmyslný vynález Thomase Crooka.
„Začněme!“ ozval se Samuelův hlas, když sám zaujal místo jako jednoho ze soudců na stupínku nejblíže Jafariho.
*****
Pokud se tomu vůbec dal říkat proces, téměř všichni přítomní, tedy celkově dvě stě šedesát jedna soudců z původních tří set, rozhodli jednohlasně o Jafariho vině, a jen dvanáct z nich hlasovali pro jeho nevinu. Neboť právě těch dvanáct bylo zainteresováno buď v jeho nynějším obvinění, neboť si vraždu objednali, popřípadě měli zálusk si služby tohohle divocha v příštích dnech obstarat. Samuel Jackson, jakožto hrdý ctitel zákonů, samozřejmě hlasoval pro jeho vinu. Tak jako vždycky. Kolikrát tohohle divocha už viděl mrtvého, zuboženého, zničeného na popel.
Zbylí přítomní soudci se během prvního hlasování nemohli rozhodnout, proto si vzali nějakou tu chvíli na rozmyšlenou pro sebe. Postupně se vraceli a vsázeli své hlasy, kde se jednotlivě rozdělovali na dva tábory.
Ale stejně jako v kterýchkoliv jiných procesech s Jafarim i nyní byl proces narušen. Dveře se totiž otevřely a dovnitř vjel nějaký muž s bílými vlasy na vozíku. Ne proto, že by nemohl chodit. Thomas Crook na svůj vět devadesát pět let vůbec nevypadal a byl pořád čilý a zdravý, jen neměl potřebu chodit tak moc, jako před deseti lety a před těmihle ničemy opravdu vstávat neměl zapotřebí, když byl dokonce nad nimi. Se svým vozíkem se zastavil vedle Jafariho, ani se na něj nepodíval, a vzhlédl ke všem přítomným.
„Proces se ruší,“ řekl pevným hlasem.
A tak se taky stalo, aniž by mohl kdokoliv, včetně Samuela Jacksona, protestovat. Thomas Crook vytáhl svou vycházkovou hůl a zkušeně Jafariho osvobodil od koulí, které mu ztěžovaly pohyb. Potom holí praštil do řetězu.
„Tak ksakru to sundej, Same!“ zahulákal vztekle starý Thomas Crook.
Samuel Jackson měl na jazyku ostrou poznámku, ale raději ji spolkl. Tak jako vždycky. Jen se znechucením osvobozoval toho divocha a omotával si řetěz volně kolem ruky. Věnoval Jafarimu lhostejný pohled, když mu z krku sundal i kruh, jeho tolik těsný obojek. Jafari nepochyboval, že ten chlap se viděl, jak si užívá mučení, kterak ho díky vynálezu jeho pána škrtí, dokud by nepřišel o skoro všechen vzduch z plic.
„Sire Thomasi, to přece nemůžete,“ ozval se konečně jeden muž, který se spěšně dostal až ke starci. „Máme pádné důkazy, že tento muž zavraždil lady-…“
„Vyser si oko!“ zařval stařec naštvaně, až se muž před ním skrčil. Thomas do něj dloubl svou holí, až muž skončil na zemi. Nikdo scénu nijak nekomentoval. „Je to můj votrok! Je to můj vrah, kapiš?! To já mu přikázal, aby tu kurvu zabil, stačí? Teď se kliď, nebo mu přikážu, aby skoncoval i s tebou, jestli mě nepřestaneš srát!“
Majetnictví bylo tou nejhorší Thomasovou stránkou. Na svůj poměrně vysoký věk to byl starý paličák, co se choval jako malé dítě, když mu někdo rozbil jeho hrad z písku. A kopal kolem sebe tak dlouho, dokud by viník nebyl potrestán. Měl ale na to právo. Na jeho ideje vznikla současná podoba policie a soudnictví. To on stvořil tuto budovu a plně ji financoval. To on podporoval rozvoj a neustále se vyvíjející technologii, spolu s pokusy na nelidech. Mohl také za to, že pokusy na lidech, ať už mrtvých či živých, se staly nejvyhledávanější věci v síti i mozcích jiných lidí.
„Jdeme,“ zaprskal Thomas vztekle, otočil se se svým vozíkem a s hrdou tváří zase odjel. A Jafari ho beze slova následoval.
Tak jako po každém jiném procesu, kdy si pro něj jeho pán přišel, až když se ostatní už téměř rozhodli.
*****
„Tos tu kurvu nemohl zničit úplně? Co jsem ti říkal, že máš spálit i její kosti!“ soptil starý Crook, zatímco Jafariho mlátil holí do pevného těla. Dostatečně, aby zanechal rány, ne moc silně, protože na to už neměl sílu. A zabít vlastního vraha, kterého si tak pečlivě vycvičil, a zničit tak svůj výtvor, to by ho stálo až moc peněz a zbytečných nervů a pokusů stvořit ho znovu.
„Omlouvám se, pane. Už se to nestane,“ slíbil mu Jafari, zatímco vedle něj klečel, když putovali v prostorném voze do sídla Thomase Crooka.
„To bych ti radil!“ zahřměl starcův hlas, než Jafariho uhodil holí do hlavy. „Nebo si budu myslet, že tady není ani zrnko mozku, ale jen duto! DUTO! DUTO! D-U-T-O!“ Nejdřív při každém slovu, potom i při hláskování si musel holí udeřit do té obří lebky se světlými vlasy. Byl to jeho majetek. Mohl ho kdykoliv zabít, nebo mu klidně přikázat, aby se zabil. Ale byl by hlupák. Na to do něj investoval až moc času a peněz. Nestvořil ho jako slabocha, kterého by zabila rána do kebule, kdepak. Tenhle nečlověk měl tvrdší lebku než kterýkoliv člověk. A zabít ho? Ach, to by taky trvalo dlouho. Bez jídla by vydržel klidně několik měsíců, bez vody by pošel po několika týdnech, kdyby byl slabomyslnější. „Měl bys mi být vděčný, že jsem se uráčil dorazit. Taky jsem mohl zůstat v posteli!“ připomněl mu stařec protivně.
„Omlouvám se, pane, že Vás tato zpráva vyrušila.“
„Kéž by vyrušila jen!“
„Slibuji, že si příště dám pozor, abych vás nezklamal.“
Thomas si jen odfrkl a opřel se pohodlněji ve svém křesle.
*****
Přestože měl Thomas Crook za pět let oslavit své vlastní jubileum, život ho nebavil a unavoval. Tolik si přál, aby si ho vzala smrt už před mnoha lety. Neměl pro co žít. Jeho jedinou lásku vzala moderní doba s sebou do chřtánu beznaděje. Ano, přišel o svého milence, který se taktéž zabýval vědou, jako on. Věděl, že riskuje, ale přesto se odhodlal implantovat části těl jiných, mrtvých lidí na sebe. Přišel o rozum a krátce poté i o život, neboť jeho tělo se s touhle změnou neumělo poprat. Před staletími vznikl o tom dokonce i příběh, ale ten byl daleko od reality. Lidé věřili, že Frankensteinův výtvor byl nepovedené monstrum. A přitom mnohé lidi inspiroval, aby stejně jako Thomasův milenec přišli o rozum a pokusili se napodobit něco, k čemu neměli ani pořádný plán či popisek. Nebyl den, kdy by si Thomas nezoufal po svém milenci. Většinou ho největší smutek přepadal v noci, kdy se jeho mysl pokřivila. V tu chvíli býval velmi protivný a vzpomínal si na veškeré křivdy, které se na něm spáchaly. A i když mu Jafari byl tichým společníkem, co by měl z toho divocha. Bohužel, sám stvořitel zapomínal, že svému výtvoru nedodal to nejdůležitější, co mu chybělo, aby byl plnohodnotným člověkem - city. City samozřejmě Jafari nějaké měl, ale nechápal princip pocitu viny nebo pocitu lásky či vzrušení. Neznal city, a proto je nechápal. Jeho stvořitel mu nikdy nevysvětlil, co jeho nevyzpytatelné nálady vlastně znamenají. Měl svou hlavu, mnoho se toho naučil sám, ale jak pochopit city? Vždyť jeho pán je málokdy dával veřejně najevo. Vždycky jen prohlašoval, že k čemu takový cit vlastně je. K ničemu. Thomas Crook zatvrdil své srdce a nenechal byť jen špetku lásky k sobě proniknout, pokud nepocházela od něj pro něj samotného. Jinou lásku neuměl přijmout ani dát.
„Běž se umýt, páchneš,“ zněl trpký rozkaz jeho otrokovi. Jafari se mu jen poklonil a beze slova šel učinit to, co mu bylo přikázáno. Pach ze stoky, kde se před policií schovával, a posléze zatuchlost z žaláře na něm pořád visely. Proto voda, která mu stékala po těle, když se umýval, byla jenom tmavě hnědá. Jako vždycky. A stejně jako vždycky, když vylezl ze sprchy, jeho šaty už byly dávno spálené. Koutkem oka zavadil o svůj odraz v zrcadle. Zezadu na krku se mu táhlo tetování. Poznatek toho, kolikrát už byl ve vězení. Vždycky je potřeba si zločince označit. Velkou rukou přejel i po bulce na krku, kde dostal označení, aby byl lehce dohledatelný. Byl to čip pro poslušného psa, kdyby se snad rozhodl zběhnout za jinou stopou, než která mu byla určena.
Nahý se procházel po sídle svého pána, neboť neznal pocit studu. Jakožto tvor stvořený pomocí nové technologie plno věcí nevnímal jako člověk, kterého tolik připomínal. Nevadilo mu, že svými mokrými chodidly ničí i ten drahý koberec, po kterém nyní mířil do pokoje svého pána. Před jeho dveřmi se zastavil a oklepal si mokré ruce o sebe, aby se zbavil přebytku vody v nich. Potom obě přiložil na dveře a čekal, až ho systém rozpozná. Chvíli to trvalo, ale dveře se mu otevřely.
Když vstoupil do ložnice svého pána, přímo před ním leželo na zemi nějaké tmavě modré oblečení se zlatým límcem. Jeho typické oblečení, aby splynul s nocí. Pohledem zabloudil ke svému pánovi, kterého našel na balkóně, jak shlíží na město před sebou. Beze slova se oblékl a očima zkontroloval i své zbraně, které jeho pán chytře zajistil dřív, než je našla policie. Věděl tedy, že jdou po něm, ale neobtěžoval se Jafarimu pomoct. Jafari ovšem neznal pocit nenávisti či vzteku ze zrady. Chápal jen, že jeho pán získal jeho zbraně zpět a on je nemusel teď v noci hledat po stoce sám. Přehodil si starou katanu přes záda, dvě pistole si vložil do kapes na lýtkách, dva nože zaputovaly do váčků u jeho opasku. Přestože technologie dávno pokročila, Jafari jaksi nacházel uspokojení ve staromódním boji při muži proti muži, miloval boj zblízka, nikoliv boj pomocí internetu či jiné mechaniky a elektřiny. Musel vidět krev na svých rukách, aby měl jistotu, že dotyčný skutečně zemřel. V této době se jen málokdy zabíjelo vlastníma rukama.
„Hotov?“ slyšel Thomasův hlas a vzhlédl k němu.
„Ano, pane,“ řekl Jafari, když byl připravený.
„Potřebuješ ještě něco?“
„Ne.“
„Dobře,“ ozval se Thomas po chvíli, než pomalu zacouval se svým vozíkem zpátky a dojel až k němu, než stiskl nějaké tlačítko na svém vozíku. Před Jafarim se objevila nějaká obrazovka. Na ní se posléze objevila fotka muže, kterého měl zabít dnes večer, a stejně tak jméno, adresa a popis. Víc ten divoch potřebovat nemusel. Bedlivě si pročítal každou informaci a těkal z textu na fotku muže a zase zpátky.
„Do kdy mám čas?“ zeptal se, zatímco pořád četl.
„Do čtvrt na pět, potom by se jeho manželka mohla vrátit z večírku. Samozřejmě se může vrátit i dřív.“
„Mám zlikvidovat i ji?“
„Ne, to není třeba.“
Jafari se nikdy neptal na pravdivost těch obvinění, které mu jeho pán předával spolu s jeho další obětí. Věřil mu víc, než sobě, a proto věděl, že ten člověk by jen tak z rozmaru nenechal zabít jiného člověka. Vždyť stvořil jeho, nemohl to být špatný člověk. Jeho používal jenom proto, aby se zbavil špatných lidí. Jenom to ostatní doposud nepochopili. Proto bylo podstatné, aby si Jafariho a Thomasovy rozkazy nikdo nespojoval dohromady. Proto Thomas vždycky působil v šoku, když mu někdo oznámil, že jeho otrok opět zabil. Věděli to jen oni dva. A díky Jafariho čipu věděl Thomas, že ho nikdy nezradí a neřekne, že to on mu vydával rozkazy, které chtěl sám splnit, nebo mu je předal někdo jiný. Třeba ti, kteří Jafariho posléze soudili za onen čin.
Moc informací byla vše. Proto se Thomas Crook ujistil, že jeho výtvor nepůjde nikdy proti němu. Pokud by tak učinil, sám by se zahubil bez váhání či pomyšlení, proč by tak vlastně měl učinit. Stvořil ho proto, aby ničil a zabíjel. Ne proto, aby přemýšlel a uvažoval nad tím proč.
„Jaký způsob smrti mu mám dopřát, pane?“ zeptal se Jafari, když dočetl a obrazovka zmizela.
„To nechám na tobě,“ rozhodl se Thomas velkoryse. „Ale nezapomeň, že od něj musíš získat ještě plány, o kterých jsi četl v popisku,“ dodal a opět se před Jafarim objevila obrazovka. Tentokrát po ní přejel prsty, aby si plány zvětšil a mohl si zapamatovat, co na sobě nesou a jak vypadají. „Mohou být skrčené nebo jinak poškozené, ale měly by být v celku. Chci je mít u sebe, abych věděl vše o té budově.“
Thomas měl mysl prohnilou. Měl tak velkou moc, že cokoliv se šustlo ve městě, hned o tom věděl. Měl všechny podplacené, aby mu zprávy nosili ihned. Protože jen on sám věděl, jak s nimi nejlépe nakládat. Nepotřeboval k tomu ani nejmodernější technologii, jako druzí. Stačilo mu pár věrných, kteří mu ty informace sehnali ještě dřív, než se nahrály do systému. Popřípadě i ty, které chtěli ostatní před systémem utajit. Budova, o jejíchž plánech se bavili, patřila Siru Benjaminovi Sneaselovi, spisovateli, co ho okradl o jeho rodinné dědictví, když Thomas Crook přišel před lety o všechno a musel vše prodat, aby se dostal zpátky na nohy. A pokud ten muž bude ve svém domě, i když ten dům zničí, nebude se nijak zlobit.
„Ten muž… ten architekt,“ zopakoval Jafari, když si srovnával v hlavě všechny informace. „Je jisté, že je doma? Jen jeho manželka je pryč?“
„Ano. Dělají to pravidelně každý den, aby si od sebe odpočinuli. On se zfetuje a ona si užívá na veřejných oslavách. Dřív, než ve čtvrt na pět se určitě nevrátí.“
„Jak dlouho trvá jeho opiový sen?“ zeptal se Jafari prostě.
„Skoro celou noc, když si šlehne brzy v podvečer.“
Opiový sen byl luxus pro bohaté lidi. Kvalitní drogy byly nedostatkové zboží a dovolit si je mohli jenom ti opravdu bohatí. Překupníci rádi sháněli levné suroviny, co chudým zoufalcům prodali za vyšší cenu, než bylo zdrávo. Jafari nikdy drogy nepožil. Tu výsadu měl jen jeho pán. On pouze drogy přebíral nebo je předával klientům svého pána, pokud mu dobře zaplatili za převod, aby si je nikdo s překupníky nespojoval.
„Málokdy se nechá rušit v tu chvíli,“ dodal Thomas. Sám popojel k malé truhle na svém stole a vytáhl z ní sáček s modrým práškem a malý papírek. Jafari ho mlčky sledoval, kterak si jeho pán připravil vlastní opiový sen. Thomas si všiml jeho pohledu a ušklíbl se, když papírek sroloval do ruličky. „Chtěl bys?“ zeptal se s úšklebkem. Jafari mlčel. Věděl, že to je řečnická otázka. Pouze k němu přešel a zapálil mu. „Hm, až skončíš, prostě se zbav důkazů. Důkladně, tentokrát, nerad bych zítra něco řešil,“ svěřil se mu, než zhluboka potáhl a s táhlým vzrušeným výdechem z něj vyšel namodralý kouř. Přivřel slastí oči.
Drogy na jeho staré tělo začínaly působit téměř okamžitě po prvním nasátí. Ani ne do minuty už neměl ani ponětí, kde skutečně je. Zorničky se mu rozšířily, když byl plně ponořen do opiového snu, kdy oči neměl zavřené, ale ani nemrkal, a přesto byl v mysli někde jinde, než v přítomnosti. Jafari mu podepřel ruku tak, aby pro něj nebylo obtížné si dopřát další doušek, až se jeho sen bude rozpadat a on by pomalu střízlivěl, zatímco on už bude pryč. Přehodil přes něj ještě deku, aby nenastydlo jeho tělo, zatímco jeho mysl už hořela touhou a vášní. Věděl, že se vrátil do minulosti do svého mládí za svým milencem. Tak, jako vždycky. Jeho tělo to nemuselo ani dokazovat. Jafari se díval do těch náhle černých očí, kdy zorničky byly úplně rozšířené a úplně tak skryly Thomasovy modré duhovky.
„Hezký sen, můj pane,“ řekl jen, než popadl mohutný kabát, kterým přikryl svou hlavu i tělo a zmizel do temnoty noci.