„A tu náhle stál. A já věděl, že jsem mu zcela propadl. Tomu, jak se choval, a tomu, jak uvažoval. Krutě a nelidsky. A také tomu, s jakou silou a vervou se do všeho pouštěl, aniž by přemýšlel nad případným neúspěchem. Tomu, jak nerozuměl lidským citům a náladám a odpovídal na něžnost tak, jak uměl - živočišně.“

(z nové, nevydané knihy sira Benjamina Sneasela, která doposud nenese název)
*****
Ten pevný pohled Jafariho velmi zaujal. Necítil strach, ale ani respekt z něj. Jen zvědavost a touhu po vědění. A možná i jistou touhu a zaujatost, ale tyhle pocity on neznal. Spíš je plně nechápal a pletl si je. Nikdo mu je totiž nikdy nevysvětlil. Přesto z něj nemohl odtrhnout oči, když mu přikázal, aby se k němu snížil. Mlčky pozoroval Benjaminovy prsty, které se k němu se zaváháním přiblížily, než mu vzaly pramen vlasů a téměř opatrně, s něhou, ho zvedly. Pozoroval Benjaminovy oči, jak jeho vlasy se zaujetím zkoumají, jak snad hledají informace, proč má tak světlé, atypické vlasy pro vlastní barvu kůže. Pozoroval, jak jeho pramen nechal spadnout, ale ruku nechal viset ve vzduchu těsně před ním. Ona ruka se po chvíli znovu pohnula a zamířila znovu k jeho vlasům. Benjamin sám nevěděl, co se mu honí pořádně hlavou. Ten nečlověk mu nemohl slovy, která by znal, popsat, co vlastně cítí a on mohl tedy jen tápat a domýšlet si z jeho dosavadních činů. Když mu vjel rukou do vlasů, všiml si, že k němu Jafari trochu víc vzhlédl. A Benjamin si jeho pohled špatně vyložil, proto svou ruku stáhl. O to víc ho překvapila velká ruka, která tu jeho mechanickou stiskla a zadržela. I samotného Jafariho to nejspíš překvapilo, protože mezi nimi na chvíli zavládlo ticho a ani jeden z nich se nepohnul.
Byl to nyní Jafari, kdo se trochu nahnul a přiblížil se tak k Benjaminovi. Ten trpělivě vyčkával. Ty jasné, světle safírové oči na něj působily jako oči kočky, která nyní sleduje svou příští kořist a pomalým krokem lovce se k ní blíží. A přesto z těch očí nemohl odtrhnout zrak. Až tak smyslně se mu díval do duše. Touha po vědění vyhrála. Touha okusit něco, co doposud nikoho nenapadlo, ho ovládla. V tu chvíli neuvažoval nad tím, co je správné a co je špatné. Objevila se i ta myšlenka, že tohle skončí průserem, jeho osobní prohrou. Přesto tu myšlenku ignoroval a rozhodl se zariskovat. Chuť po vědění byla vždycky silnější. A Benjamin rád zahazoval svou racionalitu a poslouchal iracionální část sebe. V dlaních sevřel jeho tváře, aby se ujistil, že se neodtáhne, až mu snad dojde, o co se snaží. Přiměl ho, aby se k němu pomalu nahnul, zatímco on se nahnul k němu. Dával mu tak poslední šanci vycouvat, pokud by se objevily pochyby či snad strach v jeho očích. Měl by na to právo - nečlověk jen stěží mohl někoho líbat. Jenže ty pocity v Benjaminovi byly silnější. I kdyby měl zešílet - chtěl ho ochutnat. Jak chutnají rty, které nikdo předtím nelíbal. Jak dokáže líbat, když ho napoprvé navede. Dokáže nečlověk milovat? Má tomu dát šanci a zkusit pro knihu obětovat všechno? Samozřejmě. Jinak by se nemohl nazvat spisovatelem. Očima zkontroloval kamery, které se v pravidelném intervalu od nich odvracely a dávaly jim tak trochu víc soukromí. Teď měl jedinečnou šanci.
„Klid,“ uklidnil ho, když viděl, jak se trochu odtáhl, snad netušil, o co se snaží. „Důvěřuj mi,“ dodal stejným šeptem jako předtím a nespouštěl z něj oči. Chvíli to trvalo, než se Jafari znovu uvolnil a opět se snížil k němu. Nevěděl, co čekat. Ale důvěřoval mu. Chtěl vědět, o co se snaží. A tušil, že mu nemá jak ublížit. Ne s těmi mechanickými rukami, které by mohl snadno zničit, kdyby chtěl. Ne s tak slabým tělem. Zadíval se do těch poloslepých očí, které se skrývaly za sklíčky brýlí. Nebyl pro něj hrozbou. Proto se mu rozhodl plně důvěřovat. Pokud se spálí, má poučení pro příště, že nemá věřit nikomu jinému, jenom sám sobě.
O to víc ho překvapilo, když se k němu Benjamin o něco víc přiblížil a vlastní ústa přiklonil k těm jeho. Cítil proti svým rtům cosi měkkého, poddajného a teplého. Až po chvíli mu došlo, že jsou to Benjaminova ústa. A než si to uvědomil, ten neznámý pocit zase zmizel. Benjaminovi neušly ty otazníky, co měl v očích. Ani by se nedivil, kdyby mu jednu vrazil, ale sám nečekal, že by se k tomu odhodlal. A překvapovala ho myšlenka, že to chtěl zkusit znovu. Že chtěl Jafariho naučit líbat, ne jen být líbán.
„Cos udělal?“ zeptal se zmatením zastřený hlas.
„Políbil tě,“ pravil Benjamin věcně.
„Proč?“
Na to se Benjamin pousmál. „Sám nevím. Prostě jsem chtěl. Zlobíš se?“
Jafari se místo odpovědi obezřetně rozhlédl kolem nich. Kontroloval kamery, které se v mezičase vrátily zpátky na své místo a nyní měly započít svůj další interval zkoumání toho, co je za nimi. Opět by byli v jejich slepém bodě. Tak jako před chvilkou. Benjamin ovšem nečekal, jak rychle se Jafari dokáže učit. Aniž by mu odpověděl, ucítil jeho ruce na svých tvářích a uvědomil si, že Jafari nyní přesně opakuje jeho pohyby, co on udělal předtím. Dokonce i ta samá slova. Klid. Důvěřuj mi. A než stačil Benjamin odpovědět, Jafari se mu přisál na rty. Byl to lehce neohrabaný polibek. Jako od člověka, který se předtím nikdy nelíbal a ani se pořádně nestaral, jak se vlastně líbá, však tělo bude vědět samo, co má dělat, když bude potřeba. Ale i ten neohrabaný polibek, lehce nakřivo, cítil Benjamin v každé své buňce. Jako zakázané ovoce, které měl možnost okusit jako první. Jako zakázané ovoce, které bude brzy jeho vlastní zkázou.
Objevil snad stránku nečlověka, o kterou se předtím nikdo nestaral?
Když se Jafari odtáhl, byl sám zmatený. Nikdy takové smíšené pocity a myšlenky neměl. Nerozuměl jim. Znal zmatek, ale tentokrát ho při nevědomí těchto pocitů a myšlenek necítil. Ale jakési nutkání to zkusit znovu v něm bylo. A s každou vteřinou postupně narůstalo. Nerozuměl vlastnímu chtíči, protože ho doposud neokusil. Ale nejspíš to nebylo nic špatného, když Benjamin také nevypadal proti.
Ani ve snu by Jafariho nebo Benjamina ale nenapadlo, že chvilka nepozornosti by se pro ně mohla stát osudnou.
Jafari věděl, že pan Rolnička má tu pitomou vlastnost objevovat se v tu nejnevhodnější chvíli. Jakoby věděl, kde čmuchat, aby získal tu nejlepší stopu, jako správný toulavý psisko. Ale že by se objevil zrovna nyní, to by ho nenapadlo. Protože v tu chvíli, kdy byl o samotě s člověkem, jehož slova se učil a vnímal je jako žádná jiná, si přál být jenom s Benjaminem, i když těm pocitům a tvrdohlavosti nerozuměl ani zdaleka. Dokud neuslyšel ten prokletý zvuk rolničky… a ten ho vrátil zpátky nohama na zem. Jako vycvičené zvíře, které si dokáže spojit zvuk s danou osobou, jídlem nebo bolestí. Rychle od sebe Benjamina, nyní zmateného, odstrčil a pohledem střelil směrem k rohu. Zvuk rolničky se k nim blížil a Jafariho polil nepříjemný pot. Benjamin nejdřív nechápal, ale když pohlédl stranou tam, kam se Jafari díval, po chvíli pochopil.
Protože zpoza rohu se zrovna vynořil Samuel s rukami v kapsách a svým nonšalantním tempem nejdřív mířil kupředu, nevšímaje si jich. Potom si jich ovšem jeho bystré oko všimlo a on se zastavil, téměř v půlce kroku s nohou ve vzduchu.
Zavařený mozek Samuela byl nejdřív pořád v mlze, opojen tou sladkou chutí opiového snu. Chvíli mu trvalo, než pochopil, že to, co jeho oko vidí, se mu nezdá ani to není pozůstatek jeho klidné seance před chvílí. Samuela nejdřív totiž napadla myšlenka, že se mu to snad jenom zdá, protože měl jistotu, že v jeho tajném místě, kde si před chvílí šlehl, nikde nikdo v okolí určitě nebyl. Nikdo tou uličkou skoro nechodil a i ostatní uličky většinou zely prázdnotou. Tak kde se do prdele tady dostali zrovna ti dva? Jenom pár bloků mělo dobře umístěné kamery se slepými body, které Samuel vždycky využíval ve svůj prospěch a nikdo nikdy neřekl, že by se hodila další kamera právě pro onen slepý bod.
Nohou šlápl do kaluže a špinavá voda se rozprskla kolem něj. Doprovod rolničky mu na eleganci nedodal. Musel myslet rychle. Dřív, než se zareagují oni a budou se vyptávat, splní svou povinnost a bude se ptát jako první… a v mezičase snad vymyslí, co případně s nimi, kdyby ho náhodou viděli při činu nebo zaslechli.
„Ale,“ prohodil ledabyle a zamířil k nim pomalým, nebezpečným krokem, namočená bota v kaluži mu čvachtala při každém druhém kroku a kolem sebe rozesílala neskutečný smrad chcanek… a rolnička líbezně, pomalu, nenuceně cinkala při každém jeho kroku, „kohopak to tu máme?“
Pokud ho náhodou viděli nebo slyšeli, byl by z toho zbytečný bordel. Teď je potřeba ovšem zjistit, co tady ti dva dělali. Když bude otravovat příliš, třeba je vyprovokuje a bude je moci zatknout, za napadení muže v uniformě, samozřejmě. Zbytek mu může být u prdele, bude moci upustit uzdu a část dne stráví mrskáním té opice třeba. S tím pisálkem by byly problémy, kdyby ho nějak vážně mučil. Mohl by si pustit hubu na špacír. Nečlověk nikoho zajímat nebude, pisálkovy vlhký sny v novinách taky ne, ale občas se našli tací, co mu ty kecy i věřili.
„Procházíme se?“ vyzvídal Samuel nevinně.
„Ano,“ odpověděl Benjamin po chvíli, i když věděl, že ta otázka ani nepatřila jim, že to byla spíš řečnická otázka. Nabádal se, aby zachoval klid, a doufal, že Jafari také zůstane v klidu. Smrad ze Samuelovy boty dolehl až k nim, i když se muž zastavil poměrně daleko od nich. Jafari jen nakrčil nos.
„Během procházky se ovšem pohybují končetiny,“ prskl Samuel otráveně v odpověď.
„Obdivovali jsme… místní kulturu,“ prohodil Benjamin sarkasticky a spravil si brýle na nosu.
„Tak kulturu, říkáš? A to nevíš, že zvířata mají být na vodítku?“ ušklíbl se Samuel směrem na Jafariho.
„Ne ta, co jsou dobře vycvičená,“ oponoval mu Benjamin a Samuel k němu znovu zaputoval pohledem, tentokrát přísným. „Nebo se snad chcete sám přesvědčit, jak je tento nečlověk dobře vycvičen?“
Samuelovy oči zajiskřily. „Vyhrožujete mi snad?“ usmál se nehezky. „Hm, zní to tak, a taky to zní jako krásný důvod, abych vás oba zabalil za porušení zákonu číslo 16, paragraf 55, článek 7, část B, odstavec 10.“
„Nikdy jsem neřekl nic napřímo,“ informoval ho Benjamin ledabyle a založil ruce do kapes. „Jen jsem položil hypotetickou otázku, zda chcete či nikoliv.“
„I to zní jako výhružka pro muže v uniformě,“ informoval ho Samuel kysele.
Jafari po celou dobu jejich rozhovoru mlčel. Věděl, že nemá jediné právo se vměšovat do rozhovoru lidí. Vyměňovali si jenom samé slovíčkaření a Jafari nechápal, proč ho v tom Benjamin podporuje. Byl to přece vzdělaný člověk, měl by umět vést konverzaci na úrovni, ne se snižovat k obrazu Samuela, aby mu ten primitiv rozuměl. Neměl by si pohrávat se slovy, kterým Jafari nerozuměl úplně.
„Ujišťuji vás, že tomu tak není,“ usmál se Benjamin mile už poněkolikáté, aby se vyhnul případnému zatčení pro bůhvíco. Špatný pohled nebo otrávené mlasknutí by si ten pitomec mohl vyvodit jako urážku.
„Dávejte si na mě pozor,“ zavrčel Samuel podrážděně, když ho ten rozhovor začínal nudit. A potom odešel, velmi nasraný a s pokřivenými myšlenkami. Však on si najde dobrý důvod, proč jim oběma dát želízka! Jafari a Benjamin se za ním mlčky dívali a dokud nezmizel za rohem, neodtrhli od něj oči. Potom si vyměnili kradmý pohled.
Benjamin se nadechl, nejspíš, že něco řekne, ale jen si odkašlal. Jafari ovšem trpělivě čekal, dokud nezačne jako první. Oběma bylo jasné, že to byla jen šaráda a uniformovaný póvl pravděpodobně chtěl něco sám skrýt. Benjamina ani Jafariho to ovšem moc netrápilo. Co bylo podstatné? Onen póvl jim neměl za zlé to, že dýchají stejný vzduch v jeho blízkosti, a tak jim jejich žití prozatím prominul. Neměl nutkání je poštvat proti sobě, popřípadě se s nimi nějak přehnaně zdržovat.
*****
Cestou zpátky už toho moc nenamluvili. Zastihl je déšť smíchaný se sněhem, pod nohami jim čvachtala nepříjemná, špinavá břečka, která neměla naději, že přežije dalších pět minut. Smog pohlcoval oblohu nad jejich hlavami, všudypřítomný hluk a vřeštění aut, klaksonů a brzd tvořil tolik typický, podvečerní ruch města. Roboti a mizerně placená lidská síla se snažili ze všech sil ty padající bílé koksoidní sračky uklidit z cesty, aby mohla další várka aut projet, zatímco házeli nedopalky cigaret pod kola těm čekajícím. Byli tak špatně placení, že jim nevadilo, že pracují přesčas a že jim všichni nadávají. Však jim ty nadávky opláceli po staletí neměnnou nadávkou, kdy slova nahradil vztyčený prostředníček.
Když prošli kolem jednoho pochybného železářství, Jafari se zastavil. Zadíval se do potemnělé, špinavé výlohy. Z druhé strany byl vylepený velký nápis ZAVRENO DO NEURCITA – CHCIPNETE SI DEVKY. Jafari si všiml několika lahví za výlohou a když nakoukl dovnitř, kvůli temnotě zvenčí nic neviděl. Co se stalo s Mariem, aby zničehonic zavřel svůj podnik?
Vzpomněl si na ty hodiny, co mu chtěl donést. Chtěl mu udělat radost - jistě by se v nich hned začal šťourat a rozebíral je na malé součástky. Spokojený jako malé děcko.
„Děje se něco?“ slyšel Benjaminův hlas a pohlédl jeho směrem. Vlasy se mu nepříjemně lepily na čelo a oči, tak si je shrábl dozadu, a znovu pohlédl na zprávu za sklem před sebou. Dlouze nosem vydechl na sklo, až se zamlžilo.
„Ne,“ řekl nakonec stroze a pokračoval dál. Moc dlouho mu v hlavě nevrtalo, proč Mario svůj podnik zničehonic zavřel. Občas se stalo, že musel vypnout nebo musel předstírat spokojený život rozvedeného chlapa s neochotnou ženskou a děckem, aby jejich příbuzní viděli obraz spokojeného manželství, které se rozpadlo již před lety.
*****
Jafari si všiml, jak si Benjamin přes hlavu přehodil mokrý kabát, když začalo hustě pršet a po chvíli se přidaly i kroupy.
„Stokami by byla cesta rychlejší,“ nechal se slyšet ledabyle, už podruhé. Napoprvé to ten pisálek zavrhl, teď ho přerušil, sotva promluvil první slovo.
„Ani se to nesnaž dokončit!“ znělo od něj přísně.
„Nepadaly by nám sračky na hlavu,“ trval Jafari na svém.
„Nechci smrdět po opravdových sračkách, díky.“
„Tak přijdeš zmoklý jako krysa, taky super.“
„Raději zmoklý jako krysa, než-…“
Zbytek Jafari už nevnímal, protože slyšel motor blížícího se auta a skřípající brzdy. Blížili se k další nekončící koloně a dle blížícího se rachotu mohl jen odhadovat, jak rychle ten blázen jel. Při pohledu na rozježděný sníh smíchaný s bahnem měl jasno ihned a reagoval téměř instinktivně, když Benjamina popadl za rameno a prudce jím škubl na svou druhou stranu. Když auto projelo kolem nich, aby o pár metrů mohlo konečně zastavit, obstříklo tak obra nadílkou na zemi. Jafari si jen otráveně z ksichtu shrnul to nejodpornější, ale pokračoval v klidné chůzi, zatímco Benjamin chvíli nechápal, co se stalo.
„Neotálej,“ slyšel Jafariho hlas, který ho překvapivě rychle vzpamatoval, a tak ho spěšně následoval, dokud jejich rychlost chůze nebyla opět téměř totožná. Jafarimu ani nedošlo, že snad něco udělal. Jen mu bylo v tu chvíli jasné, že kdyby nechal Benjamina jít dál a auto by obstříklo jeho, Thomas by mu nedal dlouhou dobu pokoj a o přednášku neměl zrovna zájem. Benjamina ovšem pohltilo zmatení a nejistota. Kdekdo by to nechal prostě tak, dobrovolně by se nechal obstříknout jen šílenec. „Co ty kanály? Za chvíli bude ještě větší kosa,“ pokračoval Jafari po chvíli, jakoby se nic nestalo.
„Ani omylem!“ trval Benjamin na svém.
Jafari se jen nehezky ušklíbl. „Srabe.“
„Nehodlám smrdět po hovnech!“
A zatímco si stěžoval, Jafari v mysli hledal nejkratší možnou cestu domů. Samozřejmě mimo lidi. V jakém stavu jsou ovšem ulice, kam moc lidí nechodí? A kde kraluje Simon. Tam se mu moc nechtělo, ale věděl, že dřív nebo později se s ním zase střetne. Vyžvanil mu Eduard, že dostal po hubě? Nebo to byl jeho vlastní marný pokus, jak nad Simonem vyzrát? Jedna věc byla, že se bál přijít před dům jeho pána a veřejně mu tak vyhlásit válku. Druhá věc byla, že se Jafari opět projde bez toho směšného povolení od něj po jeho rádoby teritoriu, které si před lety zamluvil jen tak sám a ostatní to museli respektovat, jinak se se zlou potýkali.
Na druhou stranu - když budou rychlí, třeba si jich nevšimne.
„Znám zkratku,“ řekl Jafari po chvíli konečně. „Jdeme.“
A nedal Benjaminovi možnost jakéhokoliv protestu či diskuze, protože zahnul za roh a jeho tahal za loket nekompromisně kupředu. Krok záměrně zrychlil.
*****
„Tahle zkratka se mi moc nelíbí,“ ozval se Benjamin po chvíli, když se táhli Simonovým teritoriem. I Benjamin měl tu smůlu, aby se s ním párkrát setkal, přímo i nepřímo.
„Klid, nic nám nehrozí,“ uklidnil ho Jafari s drobným úšklebkem.
„Znáš se se Simonem?“ svitla Benjaminovi drobná naděje, že snad je opravdu možnost, že jim nic nehrozí. Proč by jinak byl ten nečlověk tak v klidu? Leda, že by nevěděl, kudy skutečně jdou.
„Tak nějak,“ odpověděl neurčitě.
Benjamin si viditelně oddychl. Pokud se ti dva znají, tak by to mělo být v pořádku. Možná má Simon s Thomasem nějakou dohodu, že se ten nečlověk může pohybovat kolem a nemá z toho problémy. Co ovšem Benjaminovi uniklo, byly Jafariho oči, které se bedlivě dívaly všude kolem, a nastražené uši, které snadno díky sněhu a břečce kolem identifikovali kohokoliv, kdo se pohnul.
A proto mu netrvalo dlouho, aby zjistil, že někdo otevřel okno v bytovce, kterou právě minuli. Koutkem oka se ohlédl. Byla to jen neškodná žena, co chtěla vyvětrat svůj byt. Když ovšem uslyšel čtyři odlišné dusoty nohou, čtyři odlišné dopady bot do břečky sněhu a následné nadávky, že ty sračky furt padají, zastavil se. Nebylo třeba se dál potulovat kolem, stejně by se za chvíli střetli na rozcestí před nimi. Ještě tu byla možnost popadnout Benjamina a prostě zdrhnout. S každou další vteřinou byl ovšem ten plán méně pravděpodobný, protože by je Simon a jeho banda mohli vidět a tím pádem se vydat za nimi.
Dnes byl opravdu den blbec.
„Jak moc dobře se znáš se Simonem?“ rozhodl se Jafari rychle improvizovat.
„Spíš od vidění,“ zamyslel se Benjamin. Jak moc dobře se vlastně znají?
„To je mi fakt k hovnu informace,“ procedil Jafari skrz zuby otráveně a rozhlédl se rychle kolem. Jak si myslel, skrz kanály to bude rychlejší a bezpečnější a bez zbytečných keců od místního šaška.
„Očividně vztahy nemáte zrovna nejlepší,“ zhodnotil Benjamin, když viděl, jak se Jafari hrne ke kanálu, a smířil se s tím, že mu nic jiného nezbývá.
„Dělej,“ slyšel jen panovačně a nakonec do kanálu neochotně vlezl jako první.
Zpod víka potom Jafari pečlivě sledoval skrz malé díry, aby vzduch mohl procházet a odnášet tak pach stok, zda půjdou skutečně kolem. Po chvíli dokonce slyšel tupě dopadající podrážky bot do rozbředlého sněhu.
Pohyb nohou se ovšem zastavil. Jafari doufal, že sníh v mezičase skryl jejich stopy, nebo že břečka způsobí, že nepůjdou tak snadno rozeznat. Ale pravda - málokdo se vám bude ochomýtat kolem s tak velkou hnátou, jakou měl on.
Benjaminovi rukou zakrýval ústa, aby snad ten blbec něco neřekl, což se mu samozřejmě nelíbilo a dával to taky jasně najevo. Jafari ovšem nespouštěl oči z víka. Jestli se jakkoliv pohne, nebude váhat a zvítězí v něm ten živočišný instinkt zdrhnout.
*****
Jak se tedy nakonec stalo, že je Simon našel a dokonce předběhl ve stokách? Jednoduše. Protože zatímco Jafari bedlivě sledoval hnáty toho, kdo se zastavil u víka kanálu, které před chvilkou použil, Simon použil otvor do podzemních systémů o pár uliček vedle. Jen instruoval svého nohsleda, aby tam stál a tupě čuměl, že on se o tu prašivou krysu, co jim vlezla a vysrala se na písek, postará sám.
Proto Jafariho překvapil Simonův prozpěvující hlas, když náhle zvolal: „Ale, ale, co za zkurvenou krysu mi to tu pobíhá? Asi bych si měl obstarat pořádný jed, aby konečně chcípla.“ a v očích měl neskutečný vztek. Sotva Simonův chorý mozek dokázal pořádně pobrat, co jeho oči vidí v přítmí kanálu, všiml si, že krysa není jedna, ale dvě. „Ale, ale,“ začal zase a jazykem přesunul párátko do druhého koutku a šílený úsměv se mu jenom zvětšil. „Podívejme se. Máme tu krysy dvě. No to bude hostina,“ řekl vážným hlasem a spráskl ruce k sobě, aby si je promnul, než se rozesmál, jako šílený klaun.
Pro Benjamina to byl ovšem děsivý smích, který mu skřípěl v uších a značil nebezpečí. Nevěděl, že Simon si ho už dávno nepamatoval. Nevídal ho tak často, jako Jafariho. A i jeho jméno mu zmizelo z paměti od jejich posledního setkání. Jména pro Simona byla zbytečná. Když vám projde kulka hlavou, jste jenom kus masa, jak by vám řekl.
Čekal, že se rozutečou a on je bude moci nahánět, jako lovecký pes. Miloval nahánět lidi, co mu vlezli na jeho píseček.
K jeho překvapení ovšem se Jafari na něj vrhl a nyní to byl on, kdo byl divokým zvířetem. Protože neměl u sebe jinou zbraň, použil nejdřív pěsti, aby Simona dostal dál od Benjamina, a potom se do něj zakousl, až Simon zoufale zaječel bolestí. Čekal by cokoliv, ale tohle ne. Zahnaná krysa do kouta by se nejspíš také ohnala zuby a drápala by se do poslední chvíle.
Jafari ovšem věděl, že musí koupit čas. Snad Benjamin nebude tak tupý a aspoň uteče pryč, stejně by mu jen překážel. On si ho potom najde. Stoky zná nejlépe.
Když vyplivl ukousnuté maso na Simonově uchu, rozhodl se ho také hodit do stoky a chvíli ho ve vodě potrápit. Než se s ním ponořil do vody, všiml si, jak Benjamin utíká za roh, a trochu se mu snad i ulevilo, že věděl, co má dělat, i bez jeho rady. Chvíli držel Simona pod hladinou, ale protože jeho řev předtím způsobil povyk i nahoře, nemohl se mu věnovat dlouho. V okamžiku, kdy jeho nohsled pohnul s těžkým víkem kanálu, ho pustil a rozběhl se rychle pryč. Následoval Benjamina v jeho krocích a poslouchal, aby měl jistotu, že běží správně. Neměl opravdu moc zájem potkat dalšího ze Simonovy bandy. Už tak mu způsobil docela paseku, když se mu zakousl do ucha a nějaké to maso i vyškubl. Třeba si tak uvědomí, že i blbou krysu by neměl neustále srát.
Štěstí mu ovšem hned záhy vyprchalo.
Sotva spatřil Benjamina, trochu si oddychl, že se dostal tak daleko a překvapivě se mu nic nestalo. Když ovšem k němu přiběhl o trochu blíž, zastavil se. A jeho pohled potemněl.
Za Benjaminem totiž stál Eduard Bobinski.
Mířil Benjaminovi na zátylek pistolí.
A Jafari nepochyboval, že by nebyl schopný kdykoliv vystřelit. Protože místo, kde ho Eduard posledně střelil, nepříjemně zapulsovalo, přestože bylo už zahojené.