„Přestože jsme oba tak odlišní, naše cesty se neustále proplétají a jednou se dozajista spojí. Ale prozatím oba máme svůj vlastní cíl, za který bojujeme hlava nehlava. Ne, já nebudu ten, kvůli kterému se vzdáš svého cíle. Ty sám dojdeš k poznání, že tvůj cíl je nanicovatý a zbytečný. Protože jaký je to svět, když se nemůžeš svobodně rozhodnout? Jaký je to svět, když se nemůžeš správně zamilovat, do kohokoliv bys chtěl? Ne, policii neustoupím a své city klidně vykřičím do nebes, noc co noc, jen když mě uslyšíš. Stačí slovo, stačí náznak v průběhu dne, nemusíš na mě ani volat, křičet. Uvidím tě v davu lidí, uslyším tě v tom šumu oslav, najdu tě i šest stop pod zemí. Jen mi dovol proplést naše cesty v jednu.“

(z knihy Šest stop pod zemí od sira Benjamina Sneasela)
*****
Jafari vstoupil do Thomasova pokoje ve chvíli, kdy se jeho pán spokojeně smál, až mlátil rukou do postele. Nemusel nic říkat, jeho pach ze stoky ho tentokrát prozradil dřív, než mohl svého pána řádně pozdravit. Jafari to poznal na jeho obličeji, který se hned zkřivil do znechucené grimasy.
„Páchneš,“ zaprskal Thomas protivně, aniž by odtrhnul zrak od obrazovky před sebou.
„Omlouvám se, pane. Trochu jsem se zdržel ve stokách,“ omluvil se Jafari. Z kapsy vytáhl kartičku a zbraň.
„To je mi u prdele. Hele, už to hlásí! Odvedl jsi skvělou práci, tentokrát tě musím pochválit!“ začal se v půlce své řeči Thomas chechtat.
„Děkuji vám, pane,“ odpověděl Jafari stroze.
„Koukej na tu děvku! Měls‘ ji prostřílet střeva pořádně, ne jen jednu kulku, safra. Ale nevadí, nevadí. A kukaj! Ten smrad! Cha! Čistá střela, můj příteli, nádherná práce. Tentokrát jsi zaválel!“ užíval si Thomas každou vteřinu zpráv, kde oznamovali další úmrtí od neznámého pachatele, která se pravděpodobně stala v brzkých ranních hodinách.
„Dle očitých svědků se manželé Williamsovi hádali na denním pořádku, kdykoliv se Mauricius vrátil z práce. Měl dokonce po rozvodu se svou manželkou zákaz svého syna navštěvovat pro jeho neobvyklé koníčky,“ hlásala hlasatelka, která spíš připomínala vzezřením muže. „Proto z počátku jejich sousedy nepřekvapilo, že se ozvalo několik výstřelů, staromódní zbraně s kulkami se u nich používaly často, protože, cituji: ‚Mauricius Williams je znám široko daleko pro svou úchylku na staré krámy.‘ Přesto se některým sousedům nezdálo, že by se potom hádka neprodloužila dál, proto se šli podívat a našli už na místě činu jen dvě těla. Dle očitých svědků se jednalo možná i o loupež a nechtěnou vraždu, protože na místě činu chyběly staré hodiny, datované okolo roku 1967. Samanta Williamsová byla během nalezení už mrtvá a mladý Alvin Williams bojoval o život následující tři hodiny, ovšem marně. I přes snahu záchranného týmu svůj boj se smrtí prohrál. Nebyl schopen určit ani popsat pachatele, blouznil a vykládal něco o černé smrti.“
„Stejně pozoruhodné bylo,“ vložil se do jejího monologu její kolega hbitě, „že o pár hodin později, kdy policie pročesávala stoky, se jim téměř pachatele nejspíš povedlo málem dopadnout. Pravděpodobně se jednalo o dva muže, někdo ovšem tvrdí, že ten druhý muž byl jeho rukojmí pro případ nouze. Bohužel, prozatím nám policie více nesdělila, protože když za nimi do stok vyslali své takzvané malé hlídky, byly obě zničeny a záznam z nich se nepodařil pořádně obnovit.“
„Předtím, než mi zničil mý vybavení, tak jsme viděli jasně dvě osoby. Dva muže. Jeden byl setsakra velkej, ale než jsme stihli zaměřit a identifikovat nebo trochu uhnout, tak nám šikovně oba vrtulníky zničil, hajzel všivácký,“ hlásal příslušník policie, který byl zrovna tázán, samozřejmě s upraveným hlasem a obličejem.
„Máte na někoho podezření?“ zeptal se robot na druhé straně kamery.
„Ne. Mohlo se jednat o kohokoliv, komu Mauricius dlužil možná.“
„Proč by tedy pachatelé utíkali, když chtěli peníze?“
„Byly odcizeny jen staré hodiny. Více k tomu říct nemůžu.“
„Máte nějaké tipy, kdo by ty dvě osoby mohly být?“
„Pro teď nemáme žádné důkazy, maximálně abnormálně velký kabát, který jsme vylovili ze stoky. Potrvá nejspíš dlouhou dobu, než určíme, komu patří. Ale mohu naše občany uklidnit, že děláme svou práci pečlivě a pachatele jistě dopadneme, aby mohli brzo znovu ulehnout a v klidu usnout,“ pravil muž hrdě.
Na to se Thomas rozřehtal na celé kolo, sotva popadaje dechu. „Slyšíš ty kydy?“ zeptal se a mlátil rukou do postele. „Ach, do prdele, takhle jsem se dlouhou dobu nepobavil!“
„Pane, tohle bych vám měl vrátit,“ připomněl mu Jafari, že pořád stojí vedle něj, i když smrad z něj to určitě udělal i za něj. Na stolek vedle jeho postele mu podal kartičku ke vchodu a pistoli. Thomas si zhluboka povzdychl, jak moc se smál, až se z toho zadýchal. „Budete si ještě něco přát, pane?“
„Co? Ale ne, ne, zmiz,“ řekl mu Thomas ihned a rukami máchal do stran, aby vypadl a nerušil ho v jeho zábavě. „Dobrá práce, moc dobrá,“ řekl si spíš pro sebe, než aby pochválil Jafariho. „Na zbytek dne máš volno, dělej si, co chceš.“
„Rozumím, pane.“
„Ale vumej se, páchneš hůř než hovno.“
„Rozumím, pane. Omlouvám se.“
„No jo, vypadni.“
„Pane?“
„Co zas?“ zaprskal Thomas neurvale. Jafari na chvíli zaváhal, jeho pán se plně soustředil na obrazovku před sebou a hltal zprávy.
„Smím si vypůjčit jednu z vašich knih?“
„Dělej si, co chceš. Rušíš mě!“
„Omlouvám se, pane.“
Jafari naposledy pohlédl na obrazovku, na které Thomas sledoval zprávy a přitom si naléval poslepu nějaký alkohol ze svého nočního stolku. „Nevylučuje se ani fakt, že by si jejich vraždu mohl objednat přímo Mauricius Williams, aby se zbavil nutnosti platit alimenty,“ říkal v tu chvíli pochybný soused. „Mauricius, víte… šplouchá mu na maják. Proto se rozvedli. Je to magor.“
Thomas koutkem oka postřehl, že Jafari zmizel z jeho pokoje, než se ušklíbl pro sebe. „Uvidíme, jak se ti bude líbit tohle, hajzle. Už mě neoblafneš,“ zachechtal se pro sebe, než do sebe kopl jakýsi alkohol z malé skleničky.
*****
Tentokrát si Jafari vybral novou knihu, kterou jeho pán ještě nestihl ani sám přečíst. Byla to kniha s neobvyklým názvem Povídky šílené normality. Až když dorazil do svého pokoje, se zarazil. Jakýsi sir Benjamin Sneasel ji napsal. Od něj už přece něco četl. Ale proč se mu to jméno najednou zdálo tak povědomé. A potom ho to trklo.
„Benjamin Sneasel. Benjamin Sneasel!“ vybavilo se mu, jak se mu muž dvakrát představil a on to ignoroval. Proto mu v koutku mysli nedalo to jméno spát. Proto se představoval tak arogantně a nedal dopustit na to, aby z něj vytáhl jeho vlastní jméno. Usadil se na postel a otevřel si Povídky šílené normality až na její konec, aby si zjistil informace o autorovi. A tam se mu vyskytla fotka toho muže, který mu dělal nechtěnou společnost v průběhu několika posledních hodin skrz kanály. Dalo mu to ovšem zabrat odmyslet si obyčejné hadry, co měl na sobě, a přidat mu oblek a čistou košili, ve které byl ztvárněný na fotografii. A také přidat trochu méně slepoty do už tak slepých očí, které skrýval pod jinými brýlemi. Fotka byla stará sotva dva roky, i tak se sir Benjamin Sneasel moc nezměnil, jenom trochu víc přestával vidět svět tak, jako při pořízení oné fotky.
„No do prdele,“ ulevil si a podepřel si hlavu, když mu došlo, s kýmže to vlastně byl v kanálech. A náhle se musel rozesmát. Bylo to opravdu k smíchu. Štěstí, že ho nezabil! Přišel by o zajímavé čtivo.
Lehl si na tvrdou zem, knihu opřel o pokrčené nohy a začal číst. Četl pomalu, protože to byl samouk. Některá slova mu dělala problém, ale i tak se je snažil pochopit. Neměl Thomasovi za zlé, že ho nenaučil při jeho zrodu číst - nepotřeboval to. Ale aby se Jafari uměl zabavit i během dne, kdy se mu spát nechtělo, musel si najít i jinou činnost než posilování nebo cvičení střílení na pohyblivý terč. Skutečné knihy už nikdo nečetl a stejně na ně v Thomasově knihovně doléhal jenom prach, protože je jejich pán už nečetl. Netrvalo dlouho, ale i při tom pomalém tempu se začetl a Jafari přestal vnímat svět okolo sebe.
*****
Tu se najednou ozval ohlušující zvuk sirény a blikající modré světlo naplnilo Jafariho pokoj. Stačila jen dvě probliknutí a Jafari byl hned na nohách. Rychle vyběhl ze svého malého pokoje. Ten signál se tu už delší dobu neobjevil, Thomasův stav se udržoval ve velmi dobrém pořádku. Proto když se jeho zdravotní stav jen trochu vychýlil, zabudoval do systému výstražné zařízení. Modré světlo znamenalo jen malé vychýlení z jeho každodenní normy, červené světlo a výstražné hvízdání znamenalo blížící se pohromu. A protože Thomas byl starý paličák, odmítal přijímat doktory ve svém domě. Ještě by mu nanesli dovnitř bakterie a bacily a spoustu keců, za které je neplatí. Jeho hlavní doktor nejdříve protestoval s napojením jeho domu na systém, který by ho kdykoliv upozornil, že se něco děje. Stejně tak nesouhlasil, aby citlivé informace či instrukce předával nemyslicímu nečlověku. Ano, tak nazval Jafariho. Protože v jeho očích neměl vystudovanou medicínu a nedokázal rozeznat jednotlivé prášky od těch druhých. Thomas totiž velmi rád díky své stařecké demenci, která překvapivě k jeho požehnanému věku byla velmi, velmi řídká, zaměňoval jednotlivé prášky v jejich balení a bavil se, kdykoliv se jeho doktor spletl, když mu hrozilo nebezpečí. Chtěl Thomas Crook zemřít? Ano, protože život bez jeho milence neměl mnohdy smysl. Jen zlomek síly mu vždycky zbýval, aby zůstal naživu, aby se pomstil na všech, co jim ukřivdili. Ale ta prázdnota v jeho srdci byla někdy nesnesitelná.
Proto nyní když Jafari přiběhl a viděl ho, jak se drží za prsa, jako první pro jistotu vytočil číslo doktora a nechal ho vyzvánět. Chtěl svému pánovi pomoct tak, jak ho to učil doktor, ale Thomas ho k sobě nepouštěl. Nesrozumitelně na něj hulákal, jakoby sám byl nyní divoch a Jafari vzdělaný, civilizovaný muž.
„Jsem na cestě,“ ozval se jen něčí hlas. Ani se neuráčil zapnout kameru. Dle hluku kolem byl nejspíš už v autě na cestě, což bylo dobře.
„Co je to tentokrát?“ zeptal se Jafari.
„Zapni mu kontrolu tlaku a nic jinýho.“
Jafari ho poslechl a nasadil svému pánovi, byť obtížně, kolem zápěstí jakési pásky s drátky. Nerozuměl pořádně, k čemu jsou nebo co to je zač, jen byl naučen, jak je používat. K čemu by věděl, co to je, ještě by s nimi mohl Thomase třeba uškrtit.
„A dej mu rukavice, aby si nic nerozškrábal,“ ozval se hlas znovu.
Jafari rychle prohledal šuplík vedle postele svého pána a objevil rukavice. Tu náhle Thomas zařval jako divé zvíře a máchal rukama kolem sebe, zatímco mu hlava plandala ze strany na stranu. Dostat tedy rukavice na Thomase byl další boj, protože když vám někdo zarývá nehty do rukou, případně vás i kouše, je těžké s ním bojovat, aniž byste mu nijak víc ublížili. Proto ho musel uzemnit svou váhou, kterou přenesl na nohu, jak nejjemněji uměl, aby mu nezlomil žebra. Udržet jeho prsty natažené byla na Jafariho klidnost opravdovou zkouškou. Přesto se soustředil, aby nepoužil moc síly. Kdyby pánovi zlomil ruce, moc dobře věděl, že jeho pán by u prstů v jeho případě nezůstal, až by nabyl zase rozumu.
Jafari necítil strach ani obavy, protože tyhle pocity neznal a neuměl je popsat. Jeho mozek nerozeznával emoce, jako by je rozeznal mozek člověka. Proto si zachovával chladnou hlavu i ve chvíli, kdy mu přístroj oznamoval, že se stav jeho pána zhoršuje a Thomas se i skrz rukavice snad snažil rozedřít si kůži na hrudi. Po čem Thomas skutečně prahnul? Vyrvat si srdce z těla a umřít. Uškrtit se a přijít o příjem kyslíku. Masku, kterou čas od času používal, aby se nadechl čerstvého vzduchu, opět poničil, takže mu doktor bude muset obstarat novou. Pro teď Jafari už více udělat nemohl, jen čekat na doktora.
*****
„Máte hosta, pane Crooku,“ ozval se systém dřív, než doktor stihl zmáčknout zvonek.
„Pusť ho dovnitř,“ ozval se Jafari místo toho.
„Hlas nerozeznán. Příkaz zamítnut,“ ozval se systém automaticky.
„Jdi do prdele,“ ulevil si Jafari. Pohlédl na Thomase, kterému musel ruce svázat, jinak by si hruď nejspíš rozdrápal. Nyní se zmítal na posteli a sténal, zatímco se snad přál uškrtit, ale prostor mezi rukami měl moc malý na to, aby se mu to povedlo. Jafari neuvažoval, zda když ho na chvíli opustí, že se jeho pán jiným způsobem pokusí zemřít. Musel manuálně otevřít dveře pro toho mrzkého doktora.
„Máte hosta, pane Crooku,“ ozval se systém znovu po chvíli, kdy Jafari sbíhal schody po třech nebo čtyřech najednou.
„Drž hubu,“ řekl otráveně, když doskočil pět posledních.
„Příkaz zamítnut. Máte hosta, pane Crooku,“ zopakoval systém znovu.
Když Jafari dveře otevřel, doktor za dveřmi vypadal značně nervózně. Jen mu uhnul z cesty a nechal ho, aby běžel po schodech nahoru za pacientem. Mlčky za ním zavřel dveře. Ani jeden neměl, coby tomu druhému řekl. Protože člověk nemá nic, co by řekl nečlověkovi. Jafari chvíli váhal před dveřmi, než se pomalým krokem vydal zpátky do ložnice svého pána. Věděl, že doktorovi nemá jak pomoct a už dávno se naučil, že by byl jen na obtíž, kdyby tam jen stál a koukal. Doktor mu sám vždycky řekl, aby vypadl, že ho k ničemu nepotřebuje. A Jafari se to za ty roky naučil dělat automaticky.
Přesto stál vždycky za dveřmi, a kdyby jeho pán přikázal, bez váhání by vešel dovnitř a pomohl mu, kdyby mu snad tenhle člověk chtěl nějak křivdit. Do té doby trpělivě čekal a naslouchal.
*****
Doktor konečně vyšel ven a zavřel za sebou dveře. Už ho nepřekvapovalo, že ten nečlověk stojí za dveřmi a poslouchá. Stejně polovině věcí, co tomu starému kozlovi říkal, nerozuměl. Sundal si rukavice a vložil je do kapsy starého, obnošeného kabátu, co vzal jako první, který měl po ruce.
„Jak na tom je?“ zeptal se Jafari nezaujatě.
„Žije, bohužel,“ konstatoval doktor. „Příště mě prý nemáš volat a vysrat se na něj. Teď by měl spát pár hodin.“
„Nějaká změna v jídelníčku?“
„Není třeba. Maximálně více bílkovin a více vlákniny, pokud se to povede. Pochybuju ale, že v tomhle stavu bude chtít něco žrát. Zadám mu do systému změnu ohledně pitného režimu. Měl by ten chlast omezit, stejně tak opiové sny. Pokud možno by je měl vynechat úplně.“
„Proč?“
„Ledviny. Vodserou to svinstvo nejvíc. A plíce samozřejmě. Játra jdou jen v souladu se vším. Střeva se toho svinstva v jeho věku asi těžko zbaví. Pro mozek je to skvělá droga na uvolnění, pro zbytek těla utrpení. Obzvlášť pro tak staré tělo.“
„Rozumím.“
„Šmrcni mu to s trochou jeho léků, bude po nich hned chrápat a ani si to neuvědomí. Kdyby něco, pochybuju, že mi bude volat, takže budu vyčkávat zase na signál systému. Prozatím ho hlídej, nic víc.“
A víc Jafarimu neřekl. Už tak na něj vyplýtval až mnoho slov.
„Sbohem,“ řekl Jafari lehce otráveně, ale to už se za mužem zavřely hlavní dveře. Toho muže neměl nikdy rád.
*****
Jafari zaklepal a vstoupil do místnosti, když se jeho pán neozval. Jako první si všiml dvou trubiček; jedné, která se táhla Thomasovi z nosu, a druhé, která mu nyní trčela z ruky a mířila k jakémusi stojanu u jeho postele, kde byl i plastový pytlík. Jafari nevěděl, co to je, proto se rozhodl toho nijak nedotknout, když přešel ke svému spícímu pánovi. Na druhé straně si všiml jiného pytlíku a trubičky, která mířila pod peřinu. Jeho pán vypadal klidně, hruď se mu pravidelně a pomalu zvedala a zase klesala. Jeho vrásčité tělo se vzdávalo, toužilo po odpočinku, ale ten starý tvrdohlavec se odmítal vzdát.
Momentálně Jafari věděl, že ať už systému přikáže cokoliv, neposlechne ho. A jeho pán tvrdě spal a bude spát ještě nějakou tu chvíli. Že by neplánované volno? Myšlenka na spánek ho ovšem velmi brzy opustila. Thomas bude spát jen pár hodin, pár hodin bude oblbnutý. Takže má přibližně dvě hodiny minimálně, aby si vyšel na vzduch. Všiml si, že se před jeho pánem objevila obrazovka a na ní se mu postupně vypsaly nějaké názvy. Byl to seznam léků, které by si měl obstarat. Jafari posunul obrazovku k sobě, aby si ji mohl přečíst. Chvíli mu trvalo, než byl vůbec schopen ten název vyslovit. Nakonec se rozhodl, že si přenese informace do tabletu a ten vezme s sebou. Bude to pro lékárníka určitě rychlejší a srozumitelnější, než kdyby se snažil číst v latině.
Tablet vložil do hluboké kapsy svého kabátu a vydal se ven. Ujistil se, že systém ho potom samovolně pustí zpátky do domu a nebude mít problém. Lékárna byla vzdálená asi tak dvacet minut pomalé chůze. Dostal se tedy aspoň na vzduch, i když mu bylo jasné, že Thomas by měl řeči. Prý aby ho lidi neviděli a zbytečně si nic nevyvozovali. Už tak dost vyčníval a přitahoval nechtěnou pozornost. Došel ke dveřím a všiml si fronty vevnitř. Proto se usadil před lékárnu a trpělivě vyčkával. Lidi, co přišli po něm, si raději ihned udržovali odstup a ošívaným pohledem se na něj dívali. Jafari vzhlédl, když kolem něj prošel muž, co byl předtím předposlední, a konečně vstoupil do lékárny, při vstupu se musel přikrčit. Došel na své místo a s metrovou vzdáleností, kterou mu určovaly body pod ním, trpělivě čekal. Když se zákazník před ním otočil, trhl s sebou a spěšně utíkal z lékárny pryč, zatímco všichni přítomní čumilové zvídavě koukali skrz výkladní skříň.
„Zdravím,“ řekl Jafari jen, zatímco strčil ruku do kapsy. Slušné vychování - to by mu Thomas dal, kdyby věděl, že nepozdravil. Slušné vychování z tebe dělá už poloviční přátele, říkával mu kdysi dávno. Všiml si lékárníkovy hbité ruky, která zajela pod stůl. „Nejsem ozbrojený, to by vám ten krám u dveří řval,“ ujistil ho, než vytáhl tablet z kapsy. Měl pravdu, ale muž za pultem nevypadal moc přesvědčen. Sledoval jeho dlouhé, štíhlé prsty, kterak pluly po obrazovce, než mu tablet předal. Jafari ho chvíli držel ve vzduchu, aby si ho muž přebral, ale nakonec ho položil na pult, když pochopil, že tenhle muž se ho nedotkne. Stávalo se to čím dál častěji. Posunul tablet po pultu k muži a lékárník si nasadil rukavice. Neměl mu to za zlé. Všichni se posledních pár desetiletí zbláznili. Kdejaká nákaza, vynechávka léků a už je z toho epidemie. Dovnitř vstoupili zvědaví čumilové a kryli se jeden za druhým a natahovali krky, aby viděli na pult, cože mu to ten obr vlastně dal. Lékárník naštěstí pochopil, co po něm ten obr chce, a že se opravdu nejedná o zloděje, jak se na něj všichni ostatní v řadě za ním dívali, zatímco si udržovali třímetrový odstup.
„Chviličku, hned to seženu. Platit budete kartou nebo hotově?“ zeptal se lékárník, když v systému zkontroloval dostupnost léků ze seznamu.
„Kartou na jméno Thomas Crook,“ řekl Jafari naučenou frázi.
„Ach! Já si říkal, že jste mi povědomý,“ zasmál se lékárník najednou přátelsky. „Jak vidím, zvýšená dávka. Panu Crookovi se přitížilo?“
Konverzace ovšem skončila dřív, než začala.
„Chviličku,“ řekl nakonec lékárník, než zmizel vzadu, aby mohl seznam léků obstarat.
*****
Obtěžkán taškou plnou léků, vracel se Jafari domů. Mezitím se rozpršelo. Přehodil si kapuci přes hlavu a tašku udržoval pod kabátem. Ty léky stály nekřesťanské peníze. Ano, už slyšel Thomase, jak mu vyčítá, že do těch oblbováků tolik investoval. A ještě z jeho karty! Co mu ovšem jiného zbývalo? Nutnost zachránit svého pána byla vyšší než jakási malá racionální část v něm. Když něčí část nepodporujete v růstu, zanikne nebo se zmenší. A Jafari věděl díky upravenému vnímání reality, kterým ho Thomas celý jeho život krmil, že když se jeho pánovi uleví, vše bude zase v pořádku.
Déšť nepřestával, spíš se stával hustším a otravnějším. K tomu všemu ještě ten všeobecný smog a hluk z aut. Jafari si jen pomyslel, jak by si ostatní ušetřili trápení, kdyby všude pořád chodili pěšky. Nezažil nikdy luxus pohodlí auta ani jiného přenosného zařízení. Policejní auto nemohl počítat; to bylo vše, jen ne pohodlné.
Pokaždé vzhlédl, jen aby se ujistil, že jde správnou cestou. I tak viděl lidi okolo sebe, jak mu spěšně uhýbají stranou.
Když zahnul za roh, zastavil se nohou zrovna v hluboké kaluži. Čekal by kohokoliv na této ulici… ale určitě ne Eduarda Bobinskiho osobně. Byla to jedna z krys, kterou si Simon platil, aby mu byla věrná. A on s radostí všechny prachy utratil za kurvy, chlast a cigára. Zrovna nyní si dával šluka ze staromódní cigarety, zatímco se nohou opíral o plot sídla Thomase Crooka. Tak neškodně, aby nespustil alarm, samozřejmě, není až takový pitomec, byť ho vyrazili ze základní školy.
Popotáhl pořádně a vzhlédl. Jeho unavené hnědé oči a mokrý kabát zračily, že na Jafariho čekal už nějakou tu dobu.
„No to je dost,“ ozval se s výrazným přízvukem, než zahodil nedokouřenou, zčásti už zmoklou cigaretu.
„Co tady děláš?“ zeptal se Jafari přímo.
Eduard se ušklíbl. „No, když mě voxiduje nějaká krysa, co hledá jinou krysu, řekl jsem si, co bych z toho mohl vytěžit i z druhý strany?“
„Krysa?“ zopakoval Jafari nechápavě.
„Jeden posraný pisálek. Došel za mnou a vyptával se na tebe strašně. Nevím, co mu jebe v pale,“ poklepal si Eduard na spánek a přešel k Jafarimu. Jafarimu neušlo, že má nos trochu nakřivo a táhne se mu po ní čerstvá rána. Asi dostal po hubě, Jafariho by to nepřekvapilo. „Ale být tebou, raději si na něj dávám bacha. Je jako správná čuba - chytí stopu a už ji nepustí.“
„Cos mu řekl?“ zeptal se Jafari přímo, když mu došlo, že jakýkoliv pisálek by v domě jeho pána způsoboval jen problémy.
Eduard se ušklíbl, až se mu ukázaly nechutně žluté zuby. „Co bys řek‘? Nejsem taký chuj, abych mu vykecal, čí jsi vlastně zvíře. To bych měl bordel hlavně s Thomasem. Samozřejmě, že jsem ho poslal někam do prdele.“
„Proč se na mě ptal?“
Eduard mu ukázal prázdný náboj v ruce. „Ten kokot asi našel tvůj bordel,“ zachechtal se pobaveně.
Tu ho ovšem Jafari pevně chytil za kabát a přitáhl k sobě. „Vypadni. Nebo řeknu svému pánovi, že se mu před barákem protahuje krysa,“ varoval ho Jafari.
Eduard se ušklíbl a schoval náboj zpátky do kapsy. „Přišel jsem tě varovat, vopice, víš? Jsem tak hodný a ty na mě hned takhle. Co dostanu za tu informaci, hm?“
Jafari mu na to nic neřekl, jen ho pustil, rozmáchl se volnou rukou a vrazil mu pěstí do nosu. Nepochyboval, že pokud předtím byl nalomený, nyní ho měl určitě zlomený. Však s sebou taky hezky žuchl o plot a pak rovnou na zem, jak se mu zamotala hlava z té rány. Jafari kolem něj lhostejně prošel a vešel do Thomasova sídla, které se za ním zavřelo. Nebude podporovat ty jeho žvásty před domem svého pána. Takhle mu aspoň zavřel hubu.