Chaos jednou pohltí celou galaxii a bude při zrodu něčeho nového. Počátek všeho začne znovu a znovu. Nemáme sice jistotu, kdy k novému Počátku dojde, ale je jasné, že brzy některé zdroje dojdou, jako k tomu došlo před staletími a pohonná paliva byla nahrazená dostupnějšími zdroji. Otázkou ovšem zůstává - kdy k onomu Počátku dojde? Kolik času nám zbývá, než nadejde náš konec?

(z knihy Počátek všeho od Sira Benjamina Sneasela)
*****
Jafari bedlivě sledoval Samuela a jeho dva poskoky, jak se mu vzdalují. Měl štěstí, tohle byla neskutečná pitomost. Neměl u sebe zbraně, aby se případně bránil, ani neměl pádný důvod, aby zasáhl. Ale zasáhl. Proč? Sám nechápal, proč ho jeho tělo zradilo, když mysl říkala něco jiného.
„Proč?“ slyšel něčí hlas.
Zaputoval k němu pohledem a mlčel. Proč? To by také rád věděl. Ano, chtěl vypéct Samuela a mít ho v šachu, protože díky tomu, co viděl, kdyby jeho pán potřeboval, mohl mít Samuela jako svého poskoka, kdyby chtěl. I když už jím dávno byl, jen by mohl přitvrdit. Ale zároveň v tom bylo i něco jiného. Vzpomněl si, odkud toho muže zná. Tenhle muž mu předtím poskytl úkryt a nenahlásil ho, i když na to nejednu příležitost měl. Bylo tedy správné, aby mu ten dluh splatil. Nic víc v tom neviděl. On pomohl jemu, tak mu Jafari pomohl na oplátku. Víc to řešit nemuseli. Mohli si jít každý zase po svých.
„Protože jsem ti jen splatil dluh,“ zhodnotil nahlas konečně.
„Dluh?“ nechápal Benjamin. Jafari přikývl. „Jak se jmenuješ?“
„To nepotřebuješ vědět,“ ujistil ho Jafari a otočil se k odchodu.
„Počkej!“ zavolal za ním Benjamin. „Teď ti dlužím já!“
Jafari se ohlédl k němu přes rameno. „Ty ruce by sis měl nechat zkontrolovat. Jinak si vodrovnáš články,“ připomněl mu a vydal se svou cestou, aby se na toho muže nemusel déle dívat.
*****
Jafari neuvažoval nad tím, proč to udělal, proč se do toho míchal. Když se jeho pán zeptá, prostě mu odpoví, co se stalo. Díky tomu bude moci udržet Samuela v šachu nebo mu šlápnout na krk, aby se ho zbavil. Vzhlédl k neonovému nápisu nad sebou, který byl zahalený do prachu a kouře. Neustále blikal. Majitel odmítal vyměnit žárovky, dokud ten krám bude ještě svítit. Podíval se skrz okno dovnitř a viděl lehce oděné ženštiny, ale také roboty připomínající tvarem svých těl ženy. Očividně uklízely po dlouhé noci, kdy obšťastňovaly ty majetnější, aby si vydělaly pár mrzkých drobáků za své služby.
Z dálky k němu doléhaly radostné hlasy. Oslavy vrcholily, mělo se začít pořádně slavit a tančit a dělat různé kraviny, na podporu místní policie a řádu. Jafari se vydal kupředu a všiml si v dálce před sebou nějaké krysy. Ne krysy doslova, ale člověka tak úlisného, že by se krysou mohl skutečně stát. Byl to Eduard Bobinski osobně a zrovna pospíchal, aby se někam nejspíš dostal v čas. Nejspíš na slavnost. To bude vhodná doba, jak si nahrabat nějaké prachy pro sebe pod Simonovým nosem.
Jafari si pomyslel, že do večera je ještě tuze daleko, a tak se vydal na druhou stranu prázdné silnice. Když všichni slaví, jedna osoba se neobtěžuje ani zvednout. Je pravda, že Maria už dlouhou dobu neviděl. Třeba získal nějaké zajímavé informace, které by mu mohl předat, popřípadě mohl zjistit něco výhodného pro sebe.
Když dorazil k železářství a zastavárně v jednom, nakoukl dovnitř. Systém se ihned spustil a oznámil otravným hlasem: „Pokud u nás nemáte žádné služby, vypadněte. Podomní krysy nepodporujeme a prodej si zajistíme sami! Chcípni, policejní kryso nebo zbohatlíku! Kurvy si tu taky platit nebudu - až budu chtít šukat, dojdu si sám za svou starou. Sláva chaosu!“ Potom se hlas sám utišil. Jafari se musel pousmát. Tuhle hlášku si Mario nastavil záměrně, aby lidi odradil a znechutil dřív, než ho vůbec poznají.
Přitiskl ruku na dveře a čekal, až ho systém pozná. Po chvíli se mu klika rozsvítila zeleně a dveře se samy otevřely.
„Vítej, Jafari, dlouhou dobu jsme tě tu neměli,“ oznámil mu hlas systému.
„Moc práce,“ prohodil jednoduše, než se shrbil a vstoupil. „Je Mario doma?“
„Vzadu, jako vždycky. Dneska má prý dobrou náladu.“
„Výborně. Chci se pobavit.“
Našel ho před starou motorkou, ve které se s tak velkou radostí šťoural. Skrčil se, aby mohl projít dveřmi a rozhlédl se kolem. Samé harampádí, na které padal prach, všechno z doby minulé, už dávno nefunkční. Malá postava za motorkou se plně soustředila s jazykem venku u pravého koutku, na očích směšné tlusté brýle, které se povytáhly kupředu, když si je trochu upravil, aby viděl o něco lépe. V rukách držel zrovna drátky a nejspíš se snažil ten starý krám zprovoznit. Jafari si všiml nějakých kanystrů u jeho nohou a ve vzduchu ucítil divný zápach. Byl to benzín, těžko sehnatelný v této době. Vedle hlavy měl malý mužík otevřenou nádrž motorky.
Sledoval Maria, jak opatrně spojuje drátky, které trochu jiskřily, když se setkaly. Ve chvíli, kdy to vypadalo nadějně a motor by se možná mohl spustit, jenom škytl a zase utichl.
„Ale, no tak, krásko nedělej cavyky!“ prskal mužík zlostně.
„Nechce, aby ses na ní svezl, Mario,“ oznámil mu Jafari.
„Džadžo! U všech drátů!“ zasmál se Mario a zvedl brýle, aby ho pořádně viděl. Levé mechanické oko ho zaměřilo a vysunulo se, aby ho viděl zblízka. „To mi poser záda, co tu robíš?“
„Chvíle klidu, než bude zase bordel.“
„Byls‘ to ty, co vodkrágloval teho vola? Teho Waalse? Že jo?“ Mario vyrůstal v chudinských čtvrtí a na venkově staré Anglie, nebylo tedy divu, že jeho řeč nesla i doposud v pokročilém věku známky nářečí. Často si šlapal na jazyk a moderní angličtinu se učil neustále, ve španělštině se uměl ale dokonale hádat.
„Vidím, že se to k tobě už doneslo.“
„Zlatko, tadyta kebule,“ uchechtl se a poťukal si na spánek šroubovákem, „se dozví všecko!“
Odhodil svoje krámy a s radostí k němu přešel. Byl to tuze vyzáblý mužík, vystouplé kosti z něj dělaly starce, přestože měl do pravého stáří daleko. „Nedivím se,“ zhodnotil Jafari. Mario se ušklíbl a praštil ho do ramene.
„Že nikdy nemáš cestu kolem! V noci bychom se mohli vožrat jak dogy!“ smál se Mario dál. „Našel jsem super levný chlast, z kerýho se neposereš ani nepobleješ, ale vobojí dohromady! Ale tak tuze překrásně, že ti bude blujno i další den!“
„Večer musím být při smyslech, debile.“
„Ale-ale! Že by další možnost, kdy by ses pro mě porozhlédl kolem? Staroušovi samozřejmě zaplatím. Kdejakou tretku, prosím!“
„Uvidím, co se dá dělat.“
„I nějakou tu miniaturní hovadinku, blbůstku, prosím!“ dělal na něj psí oči.
„Nevím dopředu, zda daná osoba bude mít nějaké podobné harampádí, co by tě mohlo zajímat.“
„A co Waals? Ten nic neměl?“
„Ne, prohledal jsem ho komplet.“
„Dobře. Do prdele - škoda, že nic neměl. Už se ví, co bude s tou jeho ženskou?“
„O to se nestarám.“
„Jasný, ale nic jsi nezaslechl?“
„Ne.“
Mario pokrčil rameny a vrátil se zpátky do práce. „Co tě sem vůbec zavedlo? Jen tak si tu nenapochoduješ, aby sis pokecal.“
„Prodal jsi nějaký svoje zbraně Simonovi?“
Mario se zarazil. „Obchodní tajemství.“
„A Samuelovi?“
„Džadžo, nějak si vydělávat na svoje koníčky musím. To přece víš.“
„Tak vyřiď Simonovi, nebo někomu z jeho bandy, až si tady přijde pro další várku nábojů, aby se nejdřív naučili pořádně střílet, jinak je to přijde draho.“
„Byl jsi snad jejich pohyblivý terč?“
Oba se ušklíbli, ale nic víc neřekli. Rozuměli si, byli to staří přátelé, ale oba měli svá vlastní tajemství, které tomu druhému sdělit nemohli. Jafari proto, že nechápal význam slova tajemství, proto si myslel, že žádná nemá. Mario proto, že kdyby je řekl nahlas, přišel by o jejich přátelství. Tajemství jsou od toho, aby lidi rozdělovala, a to Mario nechtěl. Po ztrátě oka mu kšefty moc nešly, manželka i s dítětem se od něj prostě odstěhovala bez udání důvodu, proto byl rád za jakoukoliv společnost. A kdykoliv mu Jafari donesl novou tretku, nemohl být šťastnější.
„Co ten chlast? Chceš zkusit?“
„Příště,“ zhodnotil Jafari.
„Příště už nebude.“
„Pak budu hlupák, že jsem odmítl.“
„To jsi už teď. Fakt nechceš? Jenom kapku,“ smlouval Mario dál. A byl setsakra dobrý smlouvač, protože vás otravoval tak dlouho, dokud by vás klidně nepřesvědčil, že jeho hovno v trubkách je vlastně to vaše a že jste povinni mu zaplatit hajzlpapír a ucpané trubky.
*****
„Jaký plány má Thomas s tou děvkou?“
Jafari odložil sklenici s průzračným nápojem stranou. „Netuším.“
„Chci říct - teď je vdova. Třeba potřebuje pořádnýho mužskýho, co by prostě zasunul a ona zapomněla. Jestli víš, co myslím,“ zazubil se Mario.
„Na to se musíš ptát Thomase sám.“
„Kurva, píchal bych klidně i zeď, kdyby mi vymrdala mozek z těla.“
„Svoje živočišný chutě si můžeš nechat pro sebe.“
„Hele, mluví ze mě chlast. Víš, že se neznám.“
Jafari se ušklíbl a zakroutil nad ním hlavou, než si znovu přihnul hořkého, průhledného nápoje ze sklenice. „Zatím nezmiňoval, co s ní bude dál. Prozatím měl zaplatit jen Frederick.“
„Zaplatit, zaplatit - kurva, snad nejsem na tom jeho pojebaným seznamu.“
„Můžeš se ho zeptat.“
„A ještě mě na něj přidá! To mi dřív vyser druhý oko!“
*****
Když se Jafari od Maria vymotal, bylo už značně po poledni. Z dálky k němu doléhaly ještě hlasy a hudba z oslav. Bylo mu jasné, že ta šaškárna se potáhne ještě do pozdních večerních hodin, možná i brzkých ranních hodin. Pokud jeho pán má v plánu ho vyslat za další obětí, kterou postihne jeho pomsta, byla by vhodná doba téměř kdykoliv, když všichni rádoby ochránci pořádku a míru se oddávají oslavám, chlastačkám, hromadným nekontrolovatelným orgiím a s největší pravděpodobností i drogám. Byla to snůška keců a neskutečná ironie, že ti, kteří po celý rok neúnavně jeho pánovi šlapali na paty a kradli mu zboží pod nosem od překupníků, si nyní užívají na úkor Thomase. Ale i to nebylo úplně správně, protože Jafari věděl, že Thomasovi nemalé procento vracejí zpátky, neboť je financuje a podporuje jejich směšný systém soudcovství a vězení. Byl to Thomas Crook sám, kdo tento podporující způsob zavedl, aby si navzájem všichni kryli záda a pro veřejnost hráli tohle divadélko. Protože i v této ponuré budoucnosti se lidi chtějí bavit.
„Džadžo!“ slyšel za sebou smích. „Ještě jednoho frťana do zdravý nohy,“ chechtal se opilý Mario a máchal s flaškou v ruce.
Jafari se ušklíbl. „Raději zalez‘, než tě zmerčí policejní krysy,“ poradil mu.
„Jak chceš - budu ji muset domilovat sám,“ zaskřehotal opilec a se smíchem zmizel ve své dílně.
Jafari mezitím uvažoval, která cesta bude tou nejrychlejší, aby se dostal zpátky do Thomasova domu, a povede mimo dav šílenců, co pořádají oslavu jiných šílenců. Když se mu to podařilo, s radostí se ve svém pokoji svalil na zem, protože postel byla o krok dál, než si pamatoval, a téměř okamžitě usnul.
*****
Jafari se probudil o pár hodin později. Protože byl nečlověk, jeho tělo se dokázalo z alkoholu a chemických látek vzpamatovat mnohem rychleji a ani neměl kocovinu nebo žaludek na vodě. Protože ho jeho pán očividně pořád nepotřeboval, zabíjel čas posilováním těla a mysli. A když ho konečně Thomas zavolal, byl už pozdní podvečer. Jafari tipoval, že tentokrát ho pošle nejspíš na druhou stranu města, možná úplně mimo město, pokud si ho volá tak brzy. Nebo mu předá víc informací, protože je bude potřebovat.
Došel do Thomasova pokoje. Jeho pán sledoval živý přenos z oslav policejního dne a přepínal mezi jednotlivými kamerami.
„To je humus, co?“ zeptal se ledabyle do prostoru. „Celý rok čekají na to, až si budou moci popustit uzdu, ožrat se jak dogy, zprznit všechny kolem sebe, zfetovat se jako správné krysy…“
„Mám pro vás důležitou informaci, pane,“ promluvil Jafari.
„Ano. Viděl jsem. Samuel je magor, když si myslí, že se nedostanu do každé kamery ve městě.“
„Takže víte, co se stalo?“
„Ano, samozřejmě. Nudil jsem se. Tak jsem nahlídl.“
Jafari se dál neptal. Nebylo potřeba Thomasovi už cokoliv říkat, když to sám věděl. Přešel k němu, když obrazovky vypnul, a jeho vozík pomalu otočil. „Nemáte hlad, pane?“
„Ne, nasytil jsem se informacemi.“
Jafari přes něj přehodil deku, protože si všiml pobledlé kůže na jeho prstech a krku. Thomas se díval upřeně před sebe. Děkovat mu samozřejmě nebude. Ani se na něj nepodíval, když kolem něj ten obr prošel a poklekl před ním. Místo toho očima zaputoval po místnosti, a jak si Jafari všimnul, díval se upřeně na jeho fotografii s jeho milencem na nočním stole. Nakonec přimhouřil oči a mihla se mu v nich trpkost a čistá nenávist. S každým západem slunce si uvědomoval ty křivdy všech lidí v tomhle městě vůči němu a jeho milencovi, který už nalezl věčný klid. Jafari si všiml, jak i pod dekou pevně sevřel opěrky vozíku. Po chvíli deku trochu odsunul, aby mohl vzít tablet do ruky. Obrazovku posunul mimo přístroj, aby se objevila před Jafarim a on si mohl přečíst instrukce.
„Tentokrát uděláš všechno přesně slovo od slova,“ zavrčel chladně.
Jafari si lhostejně pročítal informace a postup. „Pane, to jsou dva terče,“ upozornil ho.
„Ano. Oba musí zemřít.“
„Potvrzujete tedy, že se jedná o ženu a dítě?“
„Ano, jsi snad tupej?“
Jafari se chtěl zeptat, jak mu mohlo ublížit ono dítě, když dle dat nemohlo být tak staré, aby mu mohlo ublížit. Ale Thomas ho neobdařil mozkem, který by nad tímhle mohl uvažovat. Nenaučil ho nad tím uvažovat, pro jeho vlastní dobro. Protože kdyby se jeho loutka začala zabývat tím, proč má chcípnout ta krysa nebo jiná krysa, mohl by se chtít jednou spiknout i proti němu.
Jafari si pročetl informace celé znovu a zapamatoval si adresu. Najel na mapu, aby mohl určit, kde se jejich dům nachází. Jednalo se ovšem o bytovou jednotku v rušné, chudinské čtvrti. Osmé poschodí, pouze jedno okno bez balkónu. Samozřejmě, k přístupu dovnitř potřebuje kartu nebo ho musí někdo pustit.
„Jak se mám dostat dovnitř, pane?“ nechápal a vzhlédl k Thomasovi. Ten mu téměř ihned předal jakousi kartičku na jméno: Mauricius Williams.
„Při vchodu ji stačí pouze přidržet. Je to starý barák se starými pravidly. Naštěstí nefunguje na bázi kamer či hlasu. Takže krásně starý nechráněný barák… taky velmi levný podnájem. Naprosto bez ochrany. Ani policejní krysy se v té čtvrti neobjevují. Než je někdo najde, třeba tam shnijí zaživa.“
„Takže by neměly být problémy?“
„Pokud je sám neuděláš,“ usmál se Thomas vlídně, ale jeho hlas zněl bezcitně.
„Rozumím, pane.“
Thomas mávl rukou ke svému stolu, kde byly Jafariho zbraně. „Jestli chceš být tentokrát milosrdný a z neznámého důvodu se nebudeš řídit mým plánem, kulka do hlavy je oba usmrtí hned. Ale byl bych rád, kdybys můj plán provedl tak, jak je napsaný. Dopodrobna a celý.“
Jafari slyšel důraz v každém jeho slově. „Proč jste tentokrát shovívavý, pane?“
Thomas se mile usmál a začal si opilovávat pomalu nehty pilníkem. „Znám je osobně jen velmi krátce. Tyhle dva, minimálně. Vlastníka té karty znám delší dobu.“
„Rozhněval vás nějak, pane?“
„Ale kdeže. Jen mě neuposlechl. A měl debilní kecy.“
„Mám ho vyhledat?“
„Ne, ne, tohle bude pro něj cenná lekce. Třeba to napraví sám a pochopí, že mi odporovat nebude.“
Jafari pohlédl znovu na prostou zbraň a na osm nábojů v zásobníku. „Kdy mám vyrazit?“
„Pokud možno - ihned. Cesta na druhou část města je dlouhá pěšky. Oblečení si nech své - lépe tam tak zapadneš.“
Jafari pohlédl pochybně na své oblečení nyní nasáklé potem, ale nakonec přikývl a zbraň schoval do hluboké kapsy.
„Miř přesně,“ usmál se Thomas mile. „Obzvlášť na toho kluka. Nechci, aby zbytečně trpěl pro neschopného rodiče.“
„Pane?“
Thomas od něj odvrátil pohled a zadíval se na zapadající slunce, které za kouřem šlo jen stěží vidět. „A snaž se moc nepoutat pozornost. Kdyby tě viděli sousedi, předpokládám, že by svou komunitu chtěli bránit za každou cenu. Takže bys měl jen větší bordel v cestě zpátky.“
„Rozumím, pane.“
„Bavil ses dobře u Maria?“ zeptal se Thomas najednou, když mu Jafari míchal jeho opiový sen na večer. Jafari se zarazil s odměrkou v ruce a zmateně na Thomase pohlédl.
„Pane?“ zeptal se nechápavě.
Thomas se ovšem mile usmál. „Příště ho ode mě pozdravuj,“ kývl na něj hlavou a zavřel unaveně oči.
„Rozumím, pane,“ souhlasil Jafari, než drogu spustil do malé kádinky, aby nadrtil jednu dávku pro svého pána. Za neustálého, jemného drcení drogy na prášek se vrátil k tomu, co se odehrálo na oslavě určené pro uniformované osoby. Co řekl ten obrýlený tak špatného, že ho chtěl Samuel zabít? A nevadilo mu to udělat přímo a za bílého dne? Do reality ho vrátil nasládlý zápach, kdy mu droga oznamovala, že je připravená k požití. Shrábl ji na stranu a odměřil jednu dávku pro svého pána. Ten už byl připravený.
„Počkej,“ zastavil ho najednou.
„Pane?“
Thomas přemýšlel, unavené oči se dívaly do prázdna. Na chvíli se v nich objevil soucit, ale Jafari ten pocit neznal, tak si neuměl tu změnu výrazu jeho pána vysvětlit. Ale potom se do nich vrátila ta typický chlad a ocel. „Ne, ne. Nic se neděje. Zabij je oba, rozumíš? Když ti ten kluk uteče, byl by z toho jeden velký bordel, dobře? Nejen v jejich komunitě, ale celkově, kapiš? Zabij je oba.“
„Provedu, pane.“
„Dobře… dobře. Tak, jak jsem ti to popsal.“
„Ano, pane. Nemusíte se obávat. Nezklamu vás.“
„Já vím,“ hlesl Thomas unaveně a zadíval se na svou dnešní dávku. „Pospěš si, než to vyprchá,“ napomenul ho přísně.
*****
Jafari se zastavil před poklopem, který by ho zavedl do podzemí. Pohlédl na kartičku na jméno Mauricius Williams a adresu s číslem bytu. Uvažoval, proč jeho pán měl kartu na mužské jméno, když se jednalo o samotnou ženu s dítětem. Manžel možná zemřel, byl za mřížemi nebo mimo město. Jak by ovšem Thomas mohl získat jeho kartičku k bytu? Vtíravé myšlenky musel Jafari zapudit. To je z toho, že poslední dobou měl čas na čtení blbostí, jak by řekl Thomas.
Neuvažuj nad svou prací, prostě je zabij.
To by mu jistě řekl. A tak musí Jafari také učinit. Rozhlédl se kolem sebe, než po schodech pomalu slezl dolů do podzemí, nezapomněl za sebou zatáhnout víko, aby ho nikdo nemohl pronásledovat, nebo aby nespadl nevědomky za ním. Ze žebříku seskočil asi v polovině a dopadl bez problémů a nerovnou zem. Podíval se na obě strany a na trubkách hledal číslování, aby se mohl orientovat.
Když našel správný směr, rozběhl se kupředu. Čas mu utíkal a on svou práci musel stihnout ještě před východem slunce. Cesta na druhou část města byla daleká, ale skrz podzemní cesty si možná cestu trochu zkrátí. A bude do jisté míry bezpečnější, neboť nepochyboval, že by si Simon nechal ujít možnost výhodných kšeftů policii přímo pod nosem. O příslušníky policie neměl obavy, ti měli dnes v plánu pouze slavit a užívat si.
*****
15. března 2359
Běžel po celou dobu a navigoval se díky popiskům kanalizace. Cestu mu to o pár hodin zkrátilo a zapamatoval si ji natolik, aby ji použil jako svou únikovou cestu, pokud bude potřeba. Když vylezl zase na povrch, nepochyboval, že smrděl jako jakákoliv jiná kanalizační krysa, co v podzemí našla svůj domov. Viděl vedle sebe nějakého opilce, který už vyspával svou těžkou opici s flaškou v ruce. Vedle něj si zrovna nějaká žena šlehla z opiového snu. Jafari se rozhlédl kolem. V jeho okolí byly samé panelákové domy. Když došel k tomu prvnímu, na plotě našel jeho číslo. Pohlédl na kartičku v ruce. Pochopil, že první tři čísla tedy patří k popisnému číslu domu. Zbylé čtyři byly tedy číslo patra a pokoje.
Thomas měl pravdu - v chudinské čtvrti byste jen stěží pohledali nějakého muže s uniformou, neboť nedaleko Jafariho se totiž odehrála loupež a nikoho, kromě majitele obchodu, to nevzrušovalo. Nikdo si ani nevšímal obřího nečlověka, který se potuloval kolem. Možná z něj cítili, že je vrah, a že pokud si nedají pozor, budou na jeho seznamu jako další. Jafari se konečně zastavil před panelákem, který hledal. U dveří přiložil kartičku. Když ho systém navedl, aby kartičku vložil dovnitř, poslechl ho. Nakonec kartičkou musel ještě přejet po jiné čtečce a pomyslel si, jak je tohle otravné.
„Potvrzuji, Mauricius Williams,“ ozval se systém a dveře se mu konečně otevřely a něco tiše pípalo. „Vítejte doma.“
Jafari se rozhlédl po kamerách - žádné neviděl. Vstoupil tedy dovnitř a dveře se za ním po chvíli zavřely. Pípání také přestalo.
Jafari schody zvládl bez potíží, když je bral po třech a více. Kontroloval jednotlivá patra, ale všude se tvrdě spalo. Hledal správné číslice na dveřích. Potom si vzpomněl, že Thomas měl v poznámkách napsáno, že se jedná o osmé patro. Když dorazil do osmého patra a došel na konec chodby, našel číslo dveří, které hledal. Pohlédl na kliku bez klíčové dírky. Místo dírky bylo tmavé políčko na čtení karty, kterou měl v ruce.
Přiložil kartu ke čtečce a po chvíli se mu dveře otevřely samy od sebe.
Chvíli čekal, než je opatrně a pomalu otevřel, aby neudělaly žádný rámus.
K jeho překvapení za dveřmi stál přibližně dvanáctiletý kluk tmavší pleti, který v ruce držel starou policejní pistoli a odhodlaně jí nyní mířil na příchozího nezvaného hosta. Sotva si ho Jafari všiml, klučina stiskl spoušť. Zpětný ráz nejspíš chlapce překvapil, protože ho srazil k zemi a mířil úplně mimo. Jafari se pro jistotu skrčil, ale viděl, že kulka jasně proletěla vedle jeho ramene, o několik centimetrů úplně mimo, než by měla letět.
„Alvine, co se děje?“ vyběhla z pokoje rozespalá žena tmavší pleti, s tmavými vlasy na všechny strany. „Co jsem ti říkala o té zbrani?“ zeptala se hněvivě, než pohlédla stranou a konečně spatřila Jafariho. Výraz zděšení se jí zjevil na tváři. „Diablo!“ vykřikla ve své mateřštině a spěšně chlapci vyškubla zbraň z rukou, aby mohla zamířit a střílet bez uvažování.
Potom se ozvaly tři tlumené výstřely a dvě těla dopadla na zem.