„Jsou mezi námi jistě tací, co souhlasí s tím, že by se zbraně měly zregulovat a mělo by být ilegální je používat, i v případě sebeobrany. Ale proto se ptám vás, ctěný policisto a soudce, jak si máme zachránit holý krk, když nás někdo přijde oloupit? Když se k nám někdo uprostřed noci vkrade? Zamyslete se nad tím mimo svou vlastní pozici. Kdybyste neměl odznak a někdo by vás napadl, chtěl byste se také bránit. Zákon vás neochrání před kulkou. Nedává tedy logiku to, co naši předci vytvořili? Tudíž možnost vlastnit zbraň a právo bránit sebe a svůj majetek. Nač tedy všechny ty nové zákony, které nám tato práva odepírají? Nač ujišťovat lidi, že je všechny stihneme v čas zachránit, když to není pravda?“

(ze zakázané knihy Povídky šílené normality od sira Benjamina Sneasela)
*****
Jafari se ujistil, že míří přesně, aby jejich utrpení nijak neprodlužoval. Sledoval, kterak na zem dopadla dvě těla. Kolem jeho hlavy prosvištěla další kulka, vystřelena z nezkušené ruky, takže se zavrtala znovu do zdi za ním. Nepochyboval, že ten rámus upozornil i ostatní sousedy, že se něco děje. Pistoli zajistil a schoval si ji zpátky do kabátu. Opatrně vešel dovnitř a rozhlédl se kolem. Všiml si staromódních hodin s ručičkami a zlatým kyvadlem, které překvapivě ještě pořád fungovaly. Ignoroval fakt, že vedle nich ležela rodinná fotka právě zavražděných ještě s jedním mužem, kterak se všichni tři usmívali od ucha k uchu. Hodiny si prohlédl ze všech stran, než je schoval pod paži, a vydal se pryč z bytu. Kartu si ponechal, protože na ní byly jeho otisky. Bude ji potom muset spálit. Opět neuposlechl přesný popis jeho pána. Připadalo mu zbytečné ta dvě těla ještě víc trápit. Nebylo mu jich líto, protože je neznal a protože neznal pocit lítosti nebo smutek ze ztráty blízkého člověka. Chápal ovšem, že se něco muselo změnit, protože jeho pán ho nikdy neposlal, aby zabil dva lidi, natož aby jedno z toho bylo dítě.
Zastavil se ovšem v rámu dveří, protože slyšel slabé zachroptění. Chvíli váhal, zda to má ignorovat, ale instinkt zvířete zvítězil, a on se podíval na chlapce, který znovu zachroptěl. Viděl jeho ruku, kterak hmatá po zbrani vedle bezvládné ruky jeho matky. Tiše vyčkával. Pokud bude mít sílu na to ji zvednout a znovu vystřelit, přijme jeho rozsudek. Byla by to totiž jeho vlastní chyba, že ho nezabil jako první. Hlaveň pistole se v chlapcových slabých rukách třásla. K překvapení jich obou ovšem pistole vystřelila naprázdno a kohoutek se vrátil zpátky. Chlapci se v očích objevily slzy. Jafari se k němu otočil zády a slyšel dopad zbraně i jeho těla zpátky na zem. Nic neřekl, když se vydal kupředu s hodinami pořád v podpaží jako dar pro svého starého přítele.
Co ovšem nečekal, byla policie před vstupními dveřmi, než k nim vůbec došel. Muži v uniformě vypadali nasraně víc, než kdy jindy, a někteří byli ještě v příjemném oparu opiového snu či alkoholu. Někdo je vytáhl z oslavy, a to se jim pochopitelně nelíbilo, ani jednomu z těch tří. Jafari se skryl za rohem a uvažoval. Neudělal chybu, tím si byl jistý. A kdyby ty krysy zavolal někdo ve chvíli, kdy střílel (což pochyboval, protože tady bylo všem u prdele, co se děje za dveřmi vedle u souseda), tak by tady nebyly tak rychle. Která krysa ho viděla sem přicházet? Nebo ta krysa ho sledovala? Upozornil na sebe nějak? To teď nemohl řešit. Instinkt mu velel, aby se soustředil na to, jak se odsud dostat. Jeho jedinou zbraní je pistole, která má už jen pár nábojů. Bylo by šílené, kdyby se na ně vrhl jenom s tímhle. Má se vzdát? V dálce slyšel kroky, a tak se rychle schoval do přilehlých dveří, které vedly do malé komory, takže se musel krčit mezi smetáky a uklízecími roboty. Tu kolem najednou někdo prošel a naproti u druhého rohu se také někdo mihl. Jafari zpozorněl, když si všiml mechanických rukou skrytých pod kabátem a brýlí na nose toho muže, co prošel kolem něj. A přestože měl na hlavě kapuci, nyní si byl jistý, že toho muže zná.
‚Co ten tady dělá?‘ nechápal zaraženě.
„Sire Sneasele, tudy!“ slyšel jiný hlas a všiml si paže, která se natáhla po té mechanické. „Hlídají hlavní vchod. Zadní dveře jsou ještě čisté, utečte tama.“
‚Díky,‘ pomyslel si Jafari.
„Kdo je zavolal?“ zeptal se ten muž v brýlích naštvaně.
„To teď neřeš, Benjamine, důležité je vypadnout v čas,“ ozval se ten muž u druhého rohu. Podíval se znovu za roh směrem ke dveřím a zbledl. „Rychle! Schovejte se!“ zavelel a sám se rozběhl nejspíš pryč.
Jafariho jen zarazilo, když ten druhý muž otevřel dveře a bez váhání k němu přihodil toho Benjamina.
„Hej!“ ozval se Jafari zlostně, ale to už se dveře zavřely. Už je chtěl vyrazit, ale hned se zastavil, když slyšel tu otravnou ozvěnu, která hlásala tak hrdě policie. „Do prdele,“ ulevil si se zavrčením. Až po chvíli si všiml, že na něj ten muž tak divně civí. „Co čumíš?“ zeptal se neurvale. „Tvoje práce byla sem natahat ty krysy či co?“
„Ne, to ne!“ jal se hned bránit, sotva se vzpamatoval. „Co tady děláš? Tys‘ je sem navedl?“ začal ho obviňovat on.
„Cha! Mám lepší věci na práci, než srát policii, tobě to ale očividně jde dokonale.“
„No dovol?“
Oba ihned zmlkli, když se před jejich dveřmi zastavil muž v uniformě a něco hulákal. Přes všeobecný hluk mu nebylo rozumět, ale Benjamin i Jafari zůstali ticho. Oběma došlo, že kdyby chtěli prozradit náhodou toho druhého, prozradili by se také. Benjaminovi se značně ulevilo, když se muž v uniformě znovu pohnul, když kolem nich proběhl i druhý muž v uniformě, a oba zmizeli. Ten třetí, dle vzdalujícího se hluku, utíkal na druhou stranu.
„Jak můžu vědět, že nepatříš k těm krysám?“ zeptal se Jafari věcně.
„To bych se před nimi neschovával, nemyslíš?“ zasmál se Benjamin suše.
„Pravda. Co když je to ale jen léčka, jak mě dostat?“
„Jestli po tobě jdou, tak dobře pro nás pro oba, že jsme se neprozradili navzájem, nemyslíš? Ani jeden by z toho nic nezískal, jen želízka pro oba.“
Jafari na to nic neřekl, jen poslouchal. Když chtěl otevřít dveře, ucítil chladný kov na své ruce.
„Zešílels‘?“
„Ne, jen je tu těsno pro nás oba, jestli si to nepostřeh‘.“
„Raději těsno, než kulku v hlavě.“
Jafari nad ním převrátil oči v sloup, ale nakonec mu dal za pravdu a ruku konečně sundal z kliky. Trochu vycenil zuby. Nesnášel malé prostory, připadal si jako v kleci. Jeho živočišné instinkty v tu chvíli přímo křičely. „Jak ses sem vůbec dostal?“
„Mohl bych se ptát na totéž.“
„Obchodní tajemství.“
„Fajn, pak jsme na tom obdobně.“
Jafari nad ním znovu převrátil oči v sloup. „Kdo je zavolal, náhodou nevíš, co?“
„Ne. Byl bych rád, kdybych je dneska už nemusel vidět.“
„A nevíš proč?“
„Třeba kvůli našim obchodním tajemstvím?“
Jafari se na něj podíval koutkem oka a všiml si, jak Benjamin mírně zbledl. Měl pro to dobrý důvod, ten pohled se mu totiž ani trochu nelíbil. „Co ty o tom víš?“ zeptal se Jafari se zavrčením v hlase.
Benjamin ho bedlivě sledoval, než si spravil brýle, protože otravný pot se mu dostal i na nos. „Nevím, jak ty, ale moje psaní jim očividně leze i zadnicí ven. Takže když se najednou slezu se svými fanoušky, asi se z toho můžou posrat vzteky.“
„Fanoušky?“
„S těmi, co opravdu poslouchají. Což ty očividně neděláš.“
‚Takže tu jsou kvůli němu?‘ pomyslel si Jafari. ‚Což znamená, že pokud se dostanu ven, nebudou se tolik vyptávat. Jde jim o něj.‘
„Je fakt, že ostatní trochu popili, ale nedělali jsme zase takový rámus. O patro výš se ale střílelo, takže se nejspíš zajímají, co se děje. Asi se zase manželé Williamsovi pohádali,“ prohodil Benjamin jenom tak a Jafariho to zaujalo.
„Hm? Ty je znáš?“
„Ano, předpokládám, že Mauricius po delší době přitáhl domů zase nějaký krám.“
‚Ten by si rozuměl s Mariem,‘ napadlo Jafariho. Ale protože mu malý prostor, ve kterém byl namačkaný na Benjamina, začínal už trochu hodně vadit, natáhl se pro kliku a než ho stihl Benjamin zastavit, už dveře otevřel a konečně se dostal ven. Ještě chvíli a nejspíš by si pěstmi musel udělat víc prostoru.
„Zešílels?“ zeptal se Benjamin šeptem, ale přitom vyšiloval a hned se rozhlížel kolem sebe.
„Klídek, jsou už nejspíš v druhým patře,“ uklidnil ho Jafari, podle vzdáleného hluku a vydal se na odchod směrem k zadním dveřím. Ty by totiž měly být ještě bezpečné. „Jestli neplánuješ zmizet, měj se.“
„Hej!“ zavolal za ním Benjamin šeptem a vyběhl za ním. Jafari jen zvedl obočí, když k němu doběhl, ale nic neřekl. „Logičtější bude, když zmizíme spolu.“
„Proč?“
„Protože tak se ujistíme, že nás ten druhý nepráskne. To dává přece logiku.“
„Spíš nás oba dřív chytí, ty mamlasi.“
„Mamlasi?“ zopakoval Benjamin šokovaně, ale to už se Jafari rozběhl kupředu. „Hej!“ zavolal za ním znovu a rozběhl se za ním. Myšlenka, že by chytili jednoho z nich a ten zradil toho druhého a řekl, že mají hledat ještě toho druhého, tady samozřejmě byla. Proto bylo bezpečnější, když se budou držet spolu. Ale dostihnout toho obra Benjaminovi dalo práci, protože jeho nohy byly mnohem rychlejší, než očekával. Jafari dorazil mezitím k zadním dveřím a rozhlížel se po okolí, než je chtěl otevřít. „Hej!“ slyšel zase ten tichý hlas a povzdychl si. Cožpak neuměl nic jiného, než prosté hej? To má docela chabou slovní zásoby na pisálka.
„Nejsem tvoje chůva,“ připomněl mu a vydal se ke dveřím, ke kterým přiložil kartu, aby ho pustily ven.
„Ale je logické, že bychom měli zmizet společně, abychom se vyhnuli výslechu!“ snažil se Benjamin znít racionálně.
„Trhni si,“ prohodil Jafari, než se rozhlédl po okolí venku znovu. Nikde nikdo. A jedna brána před ním. Pokud tam nečeká past, mělo by to být poslední pozměnění plánu. Potom směr kanály a stejnou cestou zpátky.
„Pozor!“ slyšel Benjamina, když vyšel ven, a potom ucítil na paži jeho ruce, které ho prudce stáhly zpátky. O zlomek vteřiny se na místě, kde ještě před chvilkou měl Jafari ruku, objevila červená tečka. Ten, kdo je měl na mušce, byl zkušený střelec, proto nestřílel během prvního momentu, kdy měl Jafariho na dosah, neboť viděl Benjamina, který si ho všiml, jak utíká k tomu obrovi, aby ho stáhl zpátky.
„Co to sakra bylo?“ zavrčel Jafari a podíval se na Benjamina. Samozřejmě, logické by nyní bylo myslet si, že je s policií a tahá ho za nos. Ale když mu Benjamin ukázal místo, kde ještě na zlomek vteřiny byla červená tečka odstřelovače, Jafari po chvíli i střelce sám zahlédl. „Co tedy navrhuješ?“
To očividně Benjamina zarazilo, protože nečekal, že by ten obr byl ochotný s ním spolupracovat. Po chvíli, kdy ho Jafari bedlivě, ale už trochu naštvaně sledoval, přišel se šíleným nápadem.
„Když vyběhneme oba, nebude moci v čas zaměřit. Teda pokud nemá příkaz zabít jen jednoho z nás, samozřejmě.“
„Takže se hlásíš dobrovolně na post mrtvoly?“
Benjaminovi se ten pošklebek nelíbil. „Ne. Když oba poběžíme-…“
„Na to zapomeň. Tvoje hnáty jsou mnohem kratší, než ty moje. Nestačil bys mi.“
„Nech mě domluvit,“ ozval se Benjamin trpělivě. „Když oba poběžíme ve stejném tempu, můžeme se dostat k bráně, otevřít ji, společně zdrhnout a… pak něco dalšího. Asi.“
„Super plán, jak se nechat zabít,“ zhodnotil Jafari sarkasticky.
„Ve většině případech bych už měl na rukách želízka, neumím plánovat útěk,“ pokrčil Benjamin rameny. Jafari se po jeho slovech chladně zasmál.
„Nech si svoje obchodní tajemství pro sebe,“ poradil mu s úšklebkem a zadíval se na místo, kde na ně trpělivě čekal odstřelovač. Úšklebek se mu jenom změnil, tvářil se nyní jako opravdový, šílený lovec, který našel svou kořist. „Chytni se a pevně se drž,“ řekl najednou a nastavil svou paži. Benjamin na něj zmateně zamrkal. „Nebo tě tu nechám,“ dodal a to bylo pro Benjamina nejspíš dostatečný důvod, aby se jeho ruky pevně chytil, i když nechápal proč. „Pokud se pustíš, zdechneš,“ informoval ho Jafari a přidřepl si.
„Co to děláš?“ nechápal Benjamin a Jafari mu místo toho podal kartičku ke vstupu do této budovy.
„Nastav si tuhle kartu, abys ji ihned přiložil ke čtečce. Doufám, že nebudeš moc řvát,“ šklebil se Jafari dál. Benjamin ho pořád nechápal, ale nakonec udělal to, co po něm žádal. Jafari pohledem přímo vyzýval odstřelovače, aby se zkusil trefit nyní.
„Tady jsou!“ slyšel za sebou hlas jednoho z policajtů.
Benjamin se rychle ohlédl a nejspíš chtěl něco ještě říct, možná ze strachu snad i vypísknout. Přeci jenom se držel za ruku s obrem, který očividně taky byl na špatné straně z pohledu zákona. Ale pak si připadal jako v omamném snu.
Protože ve chvíli, kdy se k němu přiblížil policista dostatečně blízko, aby je snad mohl zastavit, ucítil jen prudký poryv větru. A nepochyboval, že má stejně zmatený výraz jako policista před ním. Četl ve starých knihách, že tehdejší sportovní události roku před staletími, nějaké olympijské hry, v oddělení běhu vyhrávali právě afričtí běžci. Neměl ponětí, kde ta Afrika byla, ale obrázky z knih jasně ukazovaly na někoho, kdo se Jafarimu vzdáleně podobal. Jen nečekal, že jeho nohy budou tak silné a hbité. Nestihl se ani nadechnout, aby snad mohl vykřiknout údivem a už stáli u brány, kde rychle přiložil kartičku automaticky jako v transu. Jafari zastavil na poslední chvíli a za sebou slyšel také ozvěnu výstřelu. Na stejném místě, kde předtím střílel ostřelovač i předtím, přibyla další díra v zemi. Stejně tak policista zmateně zíral na místo, kde před chvílí byl ještě Benjamin. Jemu na dosah ruky. A než stihl ostřelovač nabít znovu a zaměřit, brána se jim otevřela a Jafari stejně rychle vyběhl ven. Další výstřel proletěl skrz plot a spustil alarm.
Jafari se neohlížel a jen utíkal kupředu. Pevně držel Benjaminovu ruku, aby ho ani nyní nepustil. Když už mají zdrhnout, tak zdrhnou společně. Ještě by si pustil pusu na špacír. A když doběhli, spíš doběhl, protože Benjamina za sebou spíš vlekl, k prvnímu poklopu, konečně jeho ruku pustil a jednoduše poklop odstranil.
„Lez dolů!“ přikázal mu a naštěstí byl Benjamin v takovém šoku, že ho automaticky poslechl. Jafari se rozhlížel spěšně kolem a když je nikdo ještě nestihl pronásledovat, slezl schody dolů do kanálů za Benjaminem. Nezapomněl za nimi zadělat víko, aby náhodou nějaký ožrala nespadl omylem za nimi a nepřitáhl tak nechtěnou pozornost k otevřenému poklopu.
*****
„Co to sakra bylo?“ ptal se Benjamin už asi po několikáté, když se konečně dostal z transu a přesto si připadal pořád jako ve snu. Ve špatném snu. Seděl na zemi, držel se za hlavu a mozek mu nepobíral to, co se právě nyní stalo.
„Nic, nad čím bys měl namáhat svůj mozek,“ ozval se Jafari, který mezitím držel stráž a rozhlížel se kolem. Dal mu chvíli, ať se vzpamatuje. Bylo mu jasné, že by to nejspíš byl šok pro každého, ale zdrhnout pro Jafariho znamenalo opravdu rychle zdrhnout. Ovšemže - rychlejší by bylo se ho nejspíš zbavit nebo si ho nevšímat, ale kdyby ho nechal jít, s největší pravděpodobností by vykecal, že tam byl i někdo jiný. A to by způsobilo velké potíže, které by policii nakonec dovedly k Jafarimu.
„Co jsi zač?“ zeptal se Benjamin znovu, tentokrát ovšem s jistým zájmem v hlase, což Jafariho přimělo, aby pozvedl obočí.
„Nerozumím ti.“
„Takhle normální lidi neběhají.“
„Pokud ti to nedošlo, tak já nejsem jako obyčejní lidi.“
„Jsi nečlověk,“ vydechl Benjamin.
„Bingo, vyhráváš. Ještě nějaký dotaz?“
„Jak se jmenuješ?“
Jafari na jeho otázku neodpověděl, tak hloupý nebyl. Byla to sice malá informace pro někoho, jako byl tenhle pisálek, ale moc cenná pro Jafariho, aby ji jen tak někomu vykecal. „To tě nemusí zajímat.“
„Ale musí. Pomohls mi. Zase. Chci znát tvoje jméno.“
„K čemu ti bude?“
Benjamin zaváhal a zamyslel se. „Abych ti mohl řádně poděkovat.“
Jafari chvíli mlčel, než se zeširoka ušklíbl. „Dobrý vtip.“
„Co je na vděku směšného?“
„Možná proto, že si ho zvíře jako já vůbec nezaslouží.“
„Kdybys byl zvíře, jak říkáš, nechal bys mě tam. Bylo by to logičtější. Třeba by mě zabili.“
„Ne, ty krysy by z tebe dostaly, co o mně víš, pak by tě zabily.“
Benjamin moc dobře věděl, že na tohle nemá argument, protože to byla pravda. „Byl jsi u toho výstřelu?“ zeptal se vážně, aby se ujistil, s kým má tu čest. Jafari ovšem moc dobře věděl, kam tím míří.
„Netuším. Nebyls u něj náhodou ty, když toho tolik víš?“ zeptal se a kradmo na něj pohlédl.
Na chvíli mezi nimi zavládlo ticho. „Ne. A nemusíš se obávat, že bych tě nyní zradil.“
„Co tím myslíš?“ Jafariho obočí vyletělo vzhůru.
„Oba jsme byli na místě, kde došlo k výstřelu. A mám pádné podezření, že možná i k vraždě. Nebyl jsem v místě výstřelu, ale protože se potom nikdo z nich neozýval, je to logické vysvětlení. A tak nějak pochybuju, že bys tam byl na návštěvě u někoho.“
Nadechl se, aby pokračoval, ale v tu chvíli viděl, že na něj Jafari míří zbraní. Zavřel ústa a zvedl ruce za hlavu. Naučený postup, který si neustále opakoval v průběhu let, kdy vydával své knihy. Přesto zůstal překvapivě v klidu.
„Ještě jedno slovo,“ varoval ho Jafari, „a ve stoce kromě krys přibude jedno tělo.“
Benjamin polkl nasucho a nervózně se usmál, když si všiml, že je zbraň zajištěná. „Já myslel, že jen žertujeme o tom, co si myslíme, že se stalo. Stejně tak se mohlo stát jisté setkání, které by se policii zrovna nelíbilo…“
„Setkání?“
Benjamin věděl, že je na tenkém ledě, ale když si spojil dvě a dvě dohromady, bylo mu jasné, že tenhle muž uvažuje jednoduše. Je to vrah. Takže pokud nebude mít nějakou špínu na někoho, komu došlo, že je vrah, bude se ho chtít zbavit. Proto se rozhodl jít s kůží na trh, doslova. „Setkání mých fanoušků… kteří chtějí svrhnout tenhle systém.“
„A to má být důvod, abych ti neprostřelil lebku?“
„Jestli chceš další informace, klidně ti je řeknu.“
Jafari přimhouřil oči. „Jsi snad napojený na síť?“ Přesněji řečeno, jestli náhodou nemá u sebe někoho, kdo by poslouchal jejich rozhovor.
„Ne. Můžeš si mě prohledat.“
Jafari chvíli váhal, než mu pistolí naznačil, aby pokračoval. To Benjamina očividně znervóznělo, ale pomalu spustil ruce trochu níž a rozpažil. Obří muž k němu učinil krok blíž a on po chvíli cítil jeho ruce na svém těle, jak ho důkladně prohledávají. Bylo to rozhodně méně nepříjemné, než kdyby to dělal nějaký strážník. Říká pravdu, za kterou se nemusí stydět. A až si to potvrdí, určitě se omluví. Když se Jafari zvedl, Benjamin si oddychl, protože pistol zase schoval, pořád zajištěnou. „Raději dvakrát měř a jednou řež,“ prohodil Jafari. Benjamin beze slova přikývl a připažil.
„Nezlobím se. Kdybych měl u sebe zbraň a šla po mně policie a někdo se na mě najednou nalepil, asi bych reagoval obdobně.“
Jafari ho už nejspíš neposlouchal, protože se začal rozhlížet kolem a očima něco zkoumal na trubkách nad jejich hlavami. Benjamin chvíli tápal, proč je tak důkladně zkoumá, než Jafari popošel o pár metrů a pořád se díval nahoru na trubky. Slabé, blikající světlo nyní přímo před ním ozařovalo nápis na trubce.
„Když už jsme si způsobili navzájem potíže, myslím, že je čas se rozloučit,“ prohodil Jafari.
„Tak jak se odsud dostaneme?“ zeptal se Benjamin místo toho.
„Dostaneme?“ nechápal Jafari.
„Vzhledem k tomu, že jsi mě zatáhl do stok a vzal jako případného rukojmího či komplice, je tvou povinností mě nyní dostat bezpečně zpátky na povrch, nejlépe ke mně domů.“
„Co?“
„Něco proti? Nebo mám vzbudit poplach a přivést policii sem, aby to tu prozkoumala?“ zeptal se Benjamin drze, než vypískl, protože Jafari hned sahal po pistoli. „Žertuji!“ vykřikl téměř ihned, ale pro jistotu se přikrčil.
Jafari nepříjemně mlaskl. Neměl ani v nejmenším náladu tahat se s tímhle balíkem. Už tak tady ztrácí čas, kdy mohl být na cestě zpátky. Nakonec neochotně nastavil zase paži a prostě řekl: „Chytni se.“
„Ne,“ protestoval Benjamin. Jafarimu cuklo v oku.
„Tak co teda chceš?“ zeptal se.
„Abys mě samozřejmě odvedl v bezpečí domů,“ stanovil mu Benjamin ultimátum.
„Takhle to bude rychlejší.“
„A nepříjemnější pro můj žaludek.“
Jafari si povzdychl. Bylo by rychlejší, kdyby ho tam nechal!
*****
Jafari uvažoval, o kolik se mu cesta kvůli tomuhle neplánovanému společníkovi protáhne, zatímco postupovali až moc pomalu na Jafariho tempo. Měl ho tam nechat! Měl ho zabít! I kdyby policii řekl, jak pravděpodobně vypadal ten další, co se tam nachomýtl, Thomas by jistě zařídil, aby nečmuchali kolem. Tak, jako vždycky. Kolem Fredericka van der Waalse také moc nedělali velký rozruch.
Jafari ovšem netušil, že policie přibližně dvě třetiny vražd v průběhu celého roku úspěšně ututlá a dělá, že se nic nestalo, že šlo o přirozenou smrt nebo o smrt nešťastnou náhodou. Do těchto záhadných, zamlčených úmrtí také spadaly ty, které si policie sama objednala a zařídila. Stejně tak různé zbořené a vypálené domy. O tom zase něco věděl Benjamin. Ano, dali mu stejný dům v rámci omluvy, protože prvotní požár omylem přežil, a mysleli si, že ho budou mít pod palcem, ale mladý spisovatel se jim pořád úspěšně kroutil. Událost s vlakem, při které Benjamin přišel o ruce, také byla oznámena jako nešťastná. Jen ti nejvýše postavení totiž věděli, co se všechno děje náhodou a co s úmyslem. Tím ovšem obyčejné lidi nemuseli trápit. Předem přežvýkané informace jsou jim dostatečně dobré, aby je pochopil i primitiv z ulic.
„Jak víš, kudy jdeme?“ zeptal se Benjamin do ticha.
„Prostě to vím,“ odpověděl mu Jafari stroze. Neměl náladu se vybavovat. Už dávno mohl být v půli cesty domů, ne se s ním tahat tímhle pomalým tempem.
„Předpokládám, že určuješ naši polohu pomocí trubek a jejich značení,“ ozvalo se za ním a Jafari se zastavil. Kradmo se na něj podíval. „Chci říct… díváš se na ně. Takže je to logické, že čteš jejich značení, aby ses zorientoval. Pochybuju, že jdeš podle pohybu vody, který se ve stokách může pokaždé změnit, když někdo spláchne.“
„Moc toho víš na pisálka.“
Benjamin se zamračil. „I ten pisálek musí mít přehled, abys věděl. Aby nepsal bludy,“ trucoval Benjamin, když jeho čest byla pošramocena.
„Lidi stejně nezajímá, co čtou.“
„Očividně nečteš, jinak bys to neřekl.“
„Málokdo v dnešní době vůbec vlastní reálné knihy a sám si je čte. Už dávno ti je předčítá systém domu a jsou celkově nahrané v systému nebo centrální digitální knihovně. Samozřejmě jen ty, co se schválí jako vhodné ke čtení.“
„To nemůžeš vědět. Mnozí lidi si totiž knihy uschovali, aby jim je policie nezabavila. Dává to přece logiku. Už předtím ve dvacátém století museli lidi schovat své knihy, aby o ně nepřišli, když-…“
Benjamin se zarazil, protože vrazil Jafarimu do zad, protože Jafari se sám zastavil a rozhlížel se kolem. „Pokračuj, poslouchám tě,“ ujistil ho, i když tak moc nepůsobil. Benjamin si odkašlal a o krok ustoupil. Udělal si vnitřní poznámku, aby se do výkladu už tak moc nehrnul a vnímal realitu.
„Když se objevilo gestapo spolu s Hitlerem,“ dokončil.
„A víš, kde gestapo získalo tuhle myšlenku nejspíš?“
„Hm, řekl bych, že počátek by mohl sahat až ke Kristovi a jeho Bibli.“
Jafari se jen ušklíbl.
„Řekl jsem snad něco špatně?“ zamračil se Benjamin. Nechápal, proč ho ten neotesanec zkoušel, když sám očividně neznal odpověď.
„Ne, jen se bavím, jak tahle rádoby novodobá společnost hlásá, že se odvrací od minulosti, a přitom podporuje i to, co se ve starověku postupně zakazovalo.“
„Například?“
„Asi jsi nebyl nikdy v chládku, jinak by ses tak tupě neptal.“
Benjamin na to raději nic neřekl. Usoudil, že lepší bude mlčet, aby mu nedával možnost dělat si z něj blázny. Jafari mu ovšem na jeho původní otázku, jak určuje směr, po chvíli sám odpověděl, když se zastavili na rozcestí a trubky se rozcházely a Jafari každou z nich důkladně zkoumal. Benjamin si pomyslel, že i když nejspíš nemá ani pořádné základní vzdělání, vyzná se v jiných věcech lépe, než on. V ledasčem si byl podobný s těmi, se kterými se pravidelně stýká. Také nemají základní vzdělání, nerozumí byrokracii ani zdejšímu řádu, ale poslouchají ho a mají pádné důvody, proč s ním souhlasit.
O čem ovšem Benjamin nevěděl, byly občasné kamery ve stokách, které kontrolovaly průtok kanalizační cesty a také zdejší obyvatele. A protože Jafari ani Benjamin do řádu hlodavců nespadali, musel se mít Jafari na pozoru za ně za oba. Tohle totiž pisálek nejspíš netušil. A nyní se kamera pomalu posouvala jejich směrem. Doposud byli mimo její dosah, proto se Jafari zastavil v dostatečné dálce od rohu, aby ho kamera nezachytila. Sledoval její blikající červené světlo a objektiv, který snímal prostor pod sebou. Jafari věděl, že je pořád ve slepém bodě. A musel spoléhat, že muž za ním si vyvodí, proč nyní musí stát. Ale Benjamin to nevěděl, proto se pohnul Jafariho směrem. Ten ho zastavil, když natáhl paži dozadu.
„Musíme počkat,“ řekl jen.
„Proč?“ nechápal Benjamin.
„Jestli chceš napochodovat policii pod nos, tak si jdi dál, prosím.“
„Napadlo tě třeba, že za námi mohli někoho už poslat?“
„Kdyby ano, slyšeli bychom je přicházet, nemyslíš?“
Benjamin kapituloval. Neměl náladu se hádat. Očividně věděl, o čem mluví. Začal trochu litovat, že se k němu přidal. Ale takhle měl jistotu, že ho ten muž znovu nenavštíví a nebude ho chtít případně umlčet natrvalo. I ta možnost tady byla. Proto ho musel nyní následovat a doufat, že ho na konci téhle šílené cesty prostě nezastřelí. Ta možnost tady taky pořád byla. Nebo z něj udělá svého rukojmího, když se dostanou do problémů. Mohl jen uvažovat, kolik kulek v té zbrani ještě měl, popřípadě kolik z nich trefilo správný cíl, který dnes večer stíhal, a proč dnes večer neměl u sebe ty dva meče, co měl předtím, když se setkali poprvé.
*****
Jafari moc dobře věděl, že tou kamerou, kterou právě nyní míjeli, někdo hýbal. Prozkoumávali stoky. To nevěštilo nic dobrého. Kartu od Mauricia měl u sebe, takže ji nemohl nikdo najít, popřípadě z ní setřít otisky prstů. Našli by totiž otisky i od jeho pána, a to by byla potíž vysvětlovat. Kamerám se také vyhnuli, když opouštěli ten barák, o to se postaral. Kamery u zadní brány by je neměly stihnout zachytit v čas. Pokud teda někdo z těch, se kterými se Benjamin setkal, nepromluvil. Ne, jistě by ho nezradili, když už si dali tu potíž dostat ho tam.
Pak zbývala jen možnost, že by ti ochlastové, co se povalovali kolem, něco mohli vidět. Ale to bylo také vyloučeno, na to byli až moc v rauši, než aby něco viděli a rozeznali, co se dělo. Obyvatelé domu by ho také neměli být schopni poznat. Systém ošálil dokonale.
Opět se zastavil a zaposlouchal se.
„Děje se něco?“ zeptal se Benjamin nechápavě.
Jafari se obával právem. Protože ve většině případech znal stoky nazpaměť, takže jimi vždycky jen proběhl, aby se rychle dostal z bodu A do bodu B. Nikdy se nezabýval tím, jestli policie náhodou neprozkoumává okolní kanalizaci pro případ, že by krysa vrah chtěla utéct kanálem. Nyní musel jít slimáčím tempem, a proto Jafari musel váhat, zda nyní zatáčí dobře či nikoliv. Cestu znal pouze rychlým během, nikdy nemusel moc uvažovat, zda zabočit tady či támhle. Protože instinktivně věděl, kde zatočil předtím, kolik kroků mu během běhu stačilo, aby se dostal k další zatáčce. Nyní musel hodně zpomalit. To se jim stalo osudným.
Popadl Benjamina za límec a prudce s ním smýkl za roh.
„Co se děje?“ nechápal Benjamin. Jafari vykoukl zpoza rohu a nataženou rukou mu naznačil, aby mlčel.
Ten otravný zvuk poznával až moc nerad. Hbitý motor, který popoháněl malé vrtule, se k nim totiž blížil. Netrvalo dlouho a on na druhé straně viděl dva malé prototypy vrtulníčků, se kterými si kdysi hrávali kluci, nyní to byly dobré zbraně policie, jak pročesat velký úsek za malý zlomek času. Světla se pohybovala po stěně a po zemi, zkoumala pomocí kamery, kdo kudy naposledy šel a snad hledala mokré stopy, aby mohly přenést obraz policistům a ukázat jim, že jsou na dobré cestě.
Na tohle neměl Jafari náladu ani čas. Pohlédl na hodiny ve svém podpaží. Bohužel nebude mít ani tentokrát pro Maria vhodný dárek, ale bude to muset přežít. Pistol si vložil do kapsy kalhot, kartičku schoval do druhé a sundal si kabát.
„Co chceš dělat?“ zeptal se Benjamin pohoršeně.
„Zmlkni,“ sykl na něj Jafari, který si kabát přehodil přes rameno, a sledoval blížící se vrtulníčky. Než na ně stihly dopadnout světla, hodil po nich nejdříve hodiny. Když oba zavrávoraly, přehodil přes ně rychle svůj kabát, svázal rukávy k sobě a stáhl je oba k zemi a pak pod vodu, kdy je držel na místě díky svému kabátu jako dva králíky v pytli. Nepochyboval, že ten, co je ovládá, musí nyní zuřit. Po chvíli se jeho kabát přestal kroutit a jiskry také polevily. Pohlédl směrem k rozbitým, starým hodinám. Aby měl jistotu, že ten šrot nespraví, hodil i staré, rozbité hodiny do stoky vší silou, aby oba vrtulníky pod svým kabátem zničil na padrť.
„To… bylo nečekané,“ uznal Benjamin šokovaně a spravil si brýle. „Taková škoda.“
„Teď už chápeš, proč bychom měli být rychlí?“ zeptal se Jafari naštvaně.
Benjamin nic neřekl, když kolem něj Jafari prošel a jen se bezradně díval na zničené hodiny, jejichž kousky vyplavaly na povrch vody. Nakonec se otočil a rychlým krokem obra dohonil. „Stačilo počkat, až by proletěly kolem.“
„Aby nás našli? Díky, nechci. Svobodu mám rád.“
„To není důvod, abys ničil jejich drahé vybavení.“
„Však jim to chytří obyvatelé zase zaplatí na daních,“ prohodil Jafari po chvíli, kdy s ním Benjamin srovnal krok.