„Když nad tím ztratíš kontrolu, svět se ti rozpadne pod rukama. Nezačínej s tím vůbec a budeš v pohodě. Potom tě posedne démon a ty se ze závislosti nedostaneš ani s pomocí. Ztratíš nad sebou kontrolu.“ Kolikrát tohle slyšeli závislí na opiových snech? Nejspíš to i přestali počítat po nějakém tom čase. V reakci na vaše podporování tohoto podzemního systému, který nepochybně zaměstnává hromadu lidí, a tím pádem jim dává práci, peníze a smysl života, bych vás však chtěl upozornit, že tímto podporujete otupování mysli a přispíváte brzké smrti poživatele opiového snu. Jste si tedy vědoma, že svým prohlášením, cituji: ‚Opiový sen by se měl zlegalizovat jako léčivo.‘ se vysmíváte obětem, které díky velké dávce tohoto svinstva přišly o rozum a poté o život? Víte, jaké následky má velké množství opiových snů v krátké době po sobě? Uškvaření mozku a otupení smyslů, prvně bolesti, potom selhání ledvin, nervové soustavy… mohl bych pokračovat, až ke konci usmrtí vaše cévy, žíly, plíce a srdce. Připadá vám to jako sen? Mně spíš jako noční můra. Proto by měla být tato droga zakázána.

(reakce na dnešní zprávu o objevení dalšího sídla dealerů opiových snů od Sira Benjamina Sneasela, uveřejněná na (Ne)lidových webových stránkách 24. století)
*****
Jafariho později toho dne probudil ten otravný systém. Měl ve zvyku dělat takový hluk. Sotva se mu povedlo usnout, ten zasraný krám se rozhodl, že je na čase, aby se zase probudil a nedopřál mu ani špetku tolik potřebného REM spánku. Ale jak by prohlásil Thomas, nečlověk přece spánek nepotřebuje, byť má čistě lidské buňky. Jen u Jafariho si nebyli jistí, protože jeho živočišná povaha se vymykala všem měřítkům. Když člověka nenaučíte lidskosti, nikdy ji nepochopí. Otráveně se posadil a bouchl pěstí do zdi, aby ten krám konečně přestal tak hulákat.
„Rád bych tě upozornil, Jafari, že bys neměl ničit cizí majetek,“ ozval se káravý hlas stroje. I ten pitomý stroj měl v očích Thomase větší hodnotu než Jafari. „A moje oprava by tě přišla draho. A jelikož nevlastníš bankovní účet, pan Crook by jistě nechtěl-…“
„Drž hubu,“ zavrčel Jafari otráveně a palcem a ukazováčkem jedné ruky si promnul oči. „Co chceš?“
„Pan Crook je vzhůru, bylo by moudré od tebe se jít zeptat, zda pro tebe nemá práci. Určitě tady nechceš sedět jako pecka celý den.“
„Klidně. Na rozdíl od kovovýho šrotu pracuju pořádně a skutečně.“
„Ten kovový šrot má ale mnohem víc zkušeností a znalostí, než ty.“
„Zasraný kráme,“ ulevil si a konečně vstal. Sundal obvaz a zkontroloval si zranění. Moc dobře věděl, že regenerace chvíli potrvá i v jeho případě, ale rána potřebovala nyní taky větrat, aby se nezanítila.
*****
Svého pána našel v ložnici, kterak ležel ještě v posteli. Bylo to pro něj neobvyklé. V tuto dobu už býval většinou mimo postel.
„Prozatím je zdržují ještě v nadzemním patře. Pracujeme, jak nejrychleji to jde, pane,“ slyšel Jafari něčí hlas, když vstoupil a všiml si, že jeho pán s někým hovořil. „Všechny zásilky jsme stihli dnes ráno rozeslat, zbytek ukryjeme a přemístíme, faktur i dokladů se zbavíme, nemusíte se obávat.“
„Dobře, ujistěte se, že to vyřešíte pořádně. Žádná jména ani adresy. Nic, co by nás spojovalo nebo co by spojovalo ostatní s námi,“ zněl Thomasův hlas přísně, naštvaně, ale přesto rozhodně. Nepadne jenom proto, že je někdo zradil. S dotyčnou osobou si to vyřeší potom, až nastane klid.
„Nic nemůžu zaručit, nějaká krysa musela vypustit naše informace,“ ozval se muž z obrazovky. V obraze za ním pobíhalo několik lidí a rychle něco odnášeli nebo posílali potrubní poštou pryč, nebo se zbavovali věcí, co splachovali rychle do záchodů nebo je zapalovali.
„To je mi u prdele. Přemísti všechno, co se dá, nepotřebuju, aby fízlové našli něco víc, než je třeba. Do příště jsme poučeni, že je bezpečnější se přemisťovat ještě častěji.“
„Rozumím, pane Crooku. Vaše objednávka dorazila v pořádku? V případě problémů nevolejte. Až najdeme nové místo, ozveme se sami.“
„Jasně. Znám postupy. Dorazila v pořádku, nemusíš mít obavy.“
„Hodně štěstí, pane,“ řekl muž, než se obrazovka s ním ztratila. Thomas svraštil obočí a podepřel si hlavu. Až potom si všiml Jafariho.
„To je dost,“ zavrčel nepříjemně.
„Potíže, pane?“ zeptal se Jafari zbytečně. Thomas otráveně máchl rukou.
„Mám pro tebe práci,“ oznámil mu.
„Na dnes večer?“
„Ne, teď, ty osle. Něco doručíš.“ Jafari měl jen málo úkolů, co po něm Thomas kdy chtěl. Přes den byl jeho poslíček, v noci jeho vrah. „Zvedni mě,“ zaprskal stařec naštvaně. Jafari přešel k jeho posteli, chytil ho pod pažemi a jednoduchým, naučeným hmatem ho přesunul na vozík. „Doručíš zásilku,“ pokračoval Thomas, když už vozíkem popojel kupředu. Jafari ho mlčky sledoval. „Pátá ulice, přesně v poledne. A být tebou, raději vypadnu hned, vopici jako ty by si lidi pamatovali. Teď tam bude rušno kvůli těm imbecilům.“
„Opiové sny, pane?“
„Jistěže. Co jinýho bys čekal?“
Jafari mlčel. Nebylo třeba se ho ptát, co se dělo v jeho skrýši, neboť z útržků si byl schopný domyslet, co se dělo. Poslední dobou se to stávalo až moc často.
„Dneska bude zase nějaká směšná slavnost. Beztak bude zase pitomý proslov na rovnost lidí nebo nějaká pitomost. Moc lidí tě vočumovat nebude, budou připosraní z kostýmů a tak. Justice zase předvede nějaké sračky. A lidi se z nich zase poserou…“
Jafari neslyšel trpkost v Thomasově hlasu. Nevěděl, že pro něj je to také smutné jubileum, které přítomní lidi nikdy nepochopí, protože jméno Thomasova milence bylo vymazáno ze systému a nikde se o jeho pokrocích neučí. Všechny jeho zásluhy zdědil Thomas, aniž by tomu tak chtěl.
„Mám ten balíček někomu předat nebo ho jenom někde nechat?“
„Ano. Dáš ho k soše jezdce před muzeem. Umístíš mu ji na břicho.“
„Břicho, pane?“ nechápal Jafari.
„Specifický znak. A takhle ji dotyčná osoba nepřehlédne. Předpokládám, že bude v davu.“
Jafari se neptal na jméno, stejně by mu ho Thomas neřekl. Nepotřeboval ho vědět. Stačí jen doručit zboží. Když ta osoba bude pomalá, bude to jeho boj, že přišel o zásilku.
„Čas má do poledne. Radím ti ale čas dodržet. Není to osoba, co bys chtěl nasrat.“
„Co když nastanou problémy?“
„Neboj se, o Simona jsem se postaral. Dá ti pokoj. Pro dnešek minimálně. I policejní krysy by neměly být kolem.“
„Pane, na této slavnosti vždycky bývají přítomni.“
„Zařídil jsem to tak, aby nebyli,“ zavrčel Thomas zlostně. „Zpochybňuješ snad moje slova?“
„Ne, pane. To bych si nedovolil.“
„Tak se hni!“
Jafari už nic neřekl, jenom přešel zpět k jeho posteli a zpod ní vytáhl zásilku, kterou mu dnes ráno doručili. Nebylo na ní jméno ani její váha. Jafari ovšem odhadoval dle váhy tak pět nebo šest opiových snů. Málokdo si takhle přes jeho pána objednává tolik najednou. Je to až moc riskantní obchod za nemalou částku. Obzvlášť, když má dojít k převzetí přes den.
„Potřebujete něco, pane?“ zeptal se Jafari, než odešel.
„Ne, zmizni,“ přikázal mu Thomas, aniž by se na něj podíval.
A Jafari beze slova poslechl.
*****
Jafari si hned po odchodu z Thomasova domu potvrdil, že jeho pán měl pravdu. Už jen ulice před domem jeho pána byly zalidněné až k prasknutí, jak se ti lidi tlačili, aby dorazili na místo v čas a nepromeškali oslavu. V obyčejném oblečení pod dlouhým kabátem, který mu Thomas dal ušít na míru (nejspíš jediná laskavost, kterou pro něj kdy udělal, aby mu ji oplácel po zbytek života), se zapojil do té masy lidí a postupoval s nimi. Velmi pomalu. Ale měl čas. Kdyby to bylo nutné, prostě by ty lidi kolem sebe odstrčil. Neměl u sebe žádnou zbraň, to by budilo až moc velkou pozornost. Hluboké vnitřní kapsy kabátu k tomu sice vybízely, ale nechtěl pokoušet osud. Moc štěstí mu totiž do života nenadělil. Se svou výškou neskutečně vyčníval z davu lidí. Přikrčil se trochu, aby mezi nimi nebyl tak velký rozdíl. Když se spolu s masou lidí dostal na začátek Páté ulice, měl ještě mnoho času.
Velkolepé oslavy Dne znovuzrození řádu a míru (jak směšný název pro reformu policie a práva) začínaly toho dne už kolem osmé hodiny ranní, ale v poledne se měly dostávat do svého vrcholu a poté pokračovat až do rána dalšího dne v tomto tempu. Jafari se nikdy žádných oslav nezúčastnil, neviděl v nich smysl. Thomas mu nikdy nevysvětlil to lidské nutkání něco slavit. A Jafari se po tom ani nepídil. Z velkých davů se mu po delší době dělalo mdlo. Nejen pro bezpečnost a soukromí, ale i pro izolovanost preferoval práci v noci. Takhle se musel navzájem strkat s nedočkavými lidmi, a přitom pod kabátem bránit zboží jeho pána, co mělo nezměrnou cenu.
Uprostřed Páté ulice se nacházelo i náměstí. A v jeho středu stál stupínek a za ním tři velké obrazovky. Policie si z tohoto dne udělala vlastní propagandu dobra a řádu, který tak svědomitě bránili. Nechybělo nic, co by znázorňovalo jejich sílu. Sotva Jafari uslyšel zvuk prokleté rolničky i v tom davu, přikrčil se o něco víc, div pomalu nešel po kolenou v davu. Rozhlédl se spěšně kolem sebe. A pak ho spatřil.
Samuel Jackson byl v předním místě policejního sboru a udával rytmus a sílu kroků celého sboru. Byl to jeden ze základních principů tohoto dne. Aby se všichni ze sboru dostavili a lidem kolem sebe předvedli svou jednotu a moc nad nimi. Neuposlechni nebo poruš pravidla a my tě budeme zatýkat a soudit. Zvuk rolničky sice zanikal ve všeobecném hluku, Jafari ji ovšem slyšel tolikrát, že ten zvuk mu vzbuzoval husí kůži a dokázal ho vycítit i na sto honů daleko.
Nevypadalo to však, že by o něm Samuel ovšem věděl nebo jevil nějaký zájem. Plně se soustředil na přehlídku vlastní síly a jeho sboru. Jafari z něj však nespouštěl oči. Naštěstí budova muzea byla na druhé straně jeho zorného pole, pokud mu letos byla udělena role mluvčího. Neměl by to být tedy problém. I přesto Jafarimu jeho přítomnost v přední řadě trochu vadila. Když všeobecné veselí nabralo na síle, protože se uniformovaní muži blížili, využil nevědomosti a lhostejnosti lidí a propletl se spěšně mezi nimi. Vznikly mezi nimi větší mezery, jak se snažili vidět, co je daleko před nimi.
*****
Oddychl si, když se vymotal z davu a stanul konečně před sochou jezdce. Lidé si ho nevšímali. Povšiml si, že se obrazovky spustily a zabíraly celý stupínek, ke kterému se hrnul Samuel. Byl letos nejspíš zvolen, aby pronesl nějakou směšnou řeč pro lidi a promluvil jim tak do duše, shrnul, kolik případů vražd nebo krádeže se stalo v posledním roce, a jiné voloviny. Lidi to většinou nezajímalo. Byli spíš natěšeni, že mohli něco slavit, a proto Samuelovi pomalu četli slova z úst, než je vůbec vyslovil. Jafari ho nevnímal, místo toho vylezl na podstavec sochy a zásilku umístil tak, aby nešla vidět, a přesto zůstala na místě, i kdyby se přihnal vítr a déšť.
Tím jeho práce skončila, on se ovšem rozhodl zůstat a poprvé se oslav zúčastnit. Jeho pán ho nebude pár hodin postrádat, to mu bylo jasné. Na zemi u podstavce nalezl nějaké stříbrné mince, které nejspíš nějakému chudákovi vypadly. Jen málokdo v dnešní době používal mince. Ty se jen házely po chudácích, aby vám dali pokoj.
Hlas Samuela mu zanikal v hluku kolem, když si objednal u jednoho ze stánků něco k pití. Robotická paže mu podala kelímek s dotazem, zda chce zaplatit zálohu a ponechat si kelímek. Jafari mu beze slova předal peníze.
„Děkuji, pane, užijte si váš nápoj,“ ozval se robot.
Jafari se otočil zpět k pódiu, kde Samuel pořád něco hulákal do mikrofonu a jeho slova zanikala ve všeobecném hluku. Pohlédl do kelímku, kde sotva na dně bylo pár kapek nějakého nápoje. Samozřejmě, i ten stupidní robot poznal, že je něčí otrok, a za jeho drobné mu dal také odpovídající nápoj a jeho množství.
„A proto přísaháme, že další rok i po mnoho dalších let budeme hrdě bránit naši vlast a očišťovat naše město před nečistými zločinci a bezprávím!“ pronikl k němu Samuelův hlas. Musel se pousmát nad těmi propagandistickými kecy. Samuel mluvil a mluvil a užíval si to, že všechny oči byly na něm. Jafari popošel o něco dál k zábradlí, kde bylo trochu místa, a usadil se na zem. Jedním pohybem do sebe kopl obsah kelímku a sevřel nepříjemně rty k sobě. Zkyslý chlast by se měl zakázat, ale na nic jiného místní obchodníci už neměli, aby to vůbec mohli prodat za ty hříšné peníze a najmout si k tomu robota jako obsluhu.
Zmačkal kelímek mezi prsty a opřel hlavu o chladný kov zábradlí. Zavřel oči a snažil se vytěsnit všeobecný hluk kolem sebe. Po nějaké chvíli ho ovšem zarazilo několikahlasé zalapání po dechu. To ho přimělo, aby zase otevřel oči, a podíval se, co se stalo, směrem k obrazovce.
„A nyní mi dovolte, abych slovo předal siru Benjaminovi Sneaselovi, který si pro nás připravil pár slov, neboť toto je den hodný oslavy!“ prskal Samuel dál svý kecy. A Jafari zpozorněl. Kamery totiž zabraly muže s brýlemi, který se mu zdál nějak povědomý. A určitě do něj jen tak nevrazil, aby si ho pamatoval.
„Kdo to ksakru je?“ pomyslel si nahlas a snažil se uvažovat, proč mu to jméno znělo tak povědomě. Nevěděl, že četl pár jeho knih, které měl Thomas ve své knihovně, a jeho myšlenky Jafariho zajímaly. Dokonce už zapomněl, že to byl on, kdo mu poskytl přístřeší, když potřeboval nutnou první pomoc.
Vytěsnil, co vůbec davu před sebou ten muž říkal, a přemýšlel, zatímco sledoval, jak ten muž něco vykládá, jen mechanicky otvírá ústa… ne, dával do toho projevu i emoce, rozhlížel se kolem sebe, kovové paže se pořád pohybovaly, prsty gestikulovaly… ty prsty!
‚Jestli si nedá bacha, tak se mu ten krám zničí,‘ pomyslel si Jafari, když se zaměřil na kovové články na jeho prstech. Konečně se zaměřil i na tvář, na které se tak rychle dokázaly měnit emoce a výrazy, na rty, které uměly tak rychle a ladně formulovat slova, přestože naprosto vytěsnil jeho hlas. A oči, které byly odsouzeny k záhubě, pokud jim lékaři nepomůžou, ten prázdný pohled v zorničkách, ale přesto tolik emocí, které držel v sobě a chtěl je nejspíš vychrlit do světa. ‚Další šašek, co podporuje šašky,‘ pomyslel si Jafari nezaujatě a protáhl si paže, až mu zapraskaly kosti. Pár lidí nejblíž k němu to slyšelo, a tak se ze strachu otočili, a on je obdaroval nehezkým úšklebkem. Hned se hnali dál od něj skrz dav lidí, jak pomatení. Jafari se tomu musel zasmát.
Normální lidské činy, co udělal každý z nich každé ráno, když se probudí, v jeho případě budily hrůzu.
Pohlédl směrem k soše a pak na hodiny nad budovou muzea. Bylo krátce po poledni a samozřejmě, že zboží si už dotyčná osoba převzala. Bylo by zbytečné tady čekat o něco déle. I tak se zdržel, aby si dopřál trochu osobního volna. Jak směšně to zní. Přešel zpátky k soše a ujistil se, že zboží nespadlo nikde kolem. Když nic nenašel, pokrčil rameny. Pokud mu to někdo čorkl, jemu to mohlo být jedno. Byl tady načas, zboží tu přenechal. Blbost toho, kdo byl okraden.
Tu se náhle ozval velký jásot a ohlušil hlas, který Jafari ani neslyšel. Ne, nebyl to jásot. Spíš naštvané bučení a potom Jafari postřehl, jak zblbnutí lidi do jednoho zvedají ruce v pěst a někdo nesouvisle pokřikují a házejí bordel před sebe. Pohlédl směrem k obrazovce, kde ten muž vypadal, že zrovna vykládal něco podstatného… ale ti osli ječeli a bučeli, aby ho přehlušili. Mikrofon v tu chvíli už byl samozřejmě vypojený, protože jeho hlas k nim nedoléhal. A pak to nejspíš policejní sbor nevydržel, dva ho popadli a pravděpodobně stáhli z pódia, protože se v tu chvíli vypnuly obrazovky. Když Jafari zaputoval pohledem k pódiu, téměř okamžitě se vznesla opona zespod, na chvíli celé pódium zahalila, a když spadla, stál tam jen vysmátý pan Rolnička. V tu chvíli se obrazovka zase spustila.
„Omlouváme se za to nedorozumění. Chybička v technice se vloudila,“ jal se hned vysvětlovat s úsměvem.
Jafariho jeho další kecy nezajímaly, tak se vydal oklikou, aby unikl davu a dostal se tak zpátky domů. Z té oslavy šašků mu bylo na blití.
*****
Bezpečná cesta bez davu lidí překvapivě vedla za pódiem. Jafari si ledabyle pískal, když se plížil svým nepřátelům doslova za zády. Jen koutkem oka postřehl, že se v prostoru za pódiem něco dělo. Najednou bylo rušno, což ho přimělo zastavit a konečně k nim stočit pořádně pohled. Čistě ze zvědavosti, která se mu stane osudnou.
Protože z provizorních dveří dva uniformovaní vyvedli toho muže v brýlích, zatímco se jim vzpínal, a lhostejně ho hodili na zem. Jafari zpozorněl, když do něj oba začali kopat.
„Co to bylo kurva za kecy?“ ptal se jeden šašek.
„Měli jsme domluvu!“ připomínal druhý.
„Dost!“ ozval se rázný hlas a doprovázel ho zvuk rolničky. Jafari přimhouřil oči, když se na scénu vpletl i Samuel Jackson. Muž na zemi se mezitím snažil potácivě zvednout a něco na zemi hledal. Pravda, nejspíš mu spadly brýle, když spadl. Sotva je však našel, ti dva šašci ho hned zvedli na nohy a drželi mu obě paže.
„Neřekl jsem nic víc, než pravdu!“ bránil se ten muž.
„Takhle se ovšem rozumný muž nechová,“ pravil k němu Samuel mile.
„Nebudu jim mazat med kolem huby, když jim lžete do tváří!“
„Ale budeš. To je tvoje povinnost. Pro co si myslíš, že bychom si na vlastní slavnost zvali šaška, jako jsi ty.“
„Na rozdíl od jiných mě totiž lidi poslouchají.“
V tom hlase zněla výhružka. A tu Samuel očividně nechtěl trpět, protože se po něm rozmáchl a vlepil mu facku. Tak silnou, až muži opět sletěly brýle k zemi. Jafari přihlížel, jak k němu Samuel přešel o krok blíž a sehnul se k jeho brýlím, které téměř znechuceně vzal do rukou.
„Víš, Benjamine,“ oslovil ho přátelsky, „v dnešní době se tenhle krám už téměř nenosí. A je celkem drahá záležitost si ho pořídit. Stejně tak ty tvoje pracky. Proč tolik lpíš na staré době? Co na tom vidíš?“ Vlídně mu brýle zase vrátil na nos. Sehnul se k němu. „Nemyslíš si, že je na čase, aby ses i ty sám probral a našel si řádné zaměstnání?“
„Říkám pravdu.“
„Tu tvou pravdu ale nikdo neslyší. A nechtějí ji slyšet, jak jsi viděl.“
„Brzy jim dojde, že jim lžete.“
„A myslíš si, že je nebo nás to bude zajímat? Ne. Svět se bude točit i dál. A ovce budou s radostí tupě následovat stádo.“
„Některé to jistě zajímá. A většinou stačí jiskra, aby shořel celý barák. Není-liž pravda, Samueli?“ zeptal se ten Benjamin s úšklebkem. Řekl to však tak přátelsky, jakoby si snad byli rovni. Což nebyli.
Proto Samuelovi praskla jeho maska klidu a on instinktivně hmátl po zbrani, připraven toho muže sprovodit ze světa. Staromódní kulka do mozku pro něj bude jistě příhodnou smrtí, potom jeho tělo nechá uškvařit, a to bude i tak milosrdný. Uvolnil pojistku.
Jafari si všiml jeho úmyslu v očích. Na zlomek vteřiny si pomyslel, jak je to směšná situace - on, jakožto muž na straně zákona, co má lidi bránit, se chystá jednoho mravence ze své dílny zabít. Což ovšem nechápal, byly jeho nohy, které ho instinktivně vedly směrem ke scéně. A než se nadál, už držel Samuelovu paži ve vzduchu ve chvíli, kdy právě stiskl spoušť, takže vystřelil naprázdno.
Na zem se zacinkáním dopadl náboj a odkutálel se pryč.