„Byl jako zvíře - divoké, nezkrotné. Bál jsem se ho dotknout, ale zároveň mě poháněla zvídavost. Jak snadno dokázal způsobit bolest, když bránil to, co musel bránit. Záleželo mu na mě? Nebo to byl rozkaz jeho pána? Měl vůbec pána? Dokázal někdo zkrotit takové zvíře, které odmítalo veškeré konvence? Co když mě bránil jenom proto, aby mě potom mohl sám zlomit a pozřít zaživa? Co když mě chová jen jako vlk jehně, aby si ho vychutnal o to víc? Co když si jen vybírá způsob, jakým se zbaví i mě?“

(z nové, nevydané knihy sira Benjamina Sneasela, která doposud nenese název)
*****
Z dálky se ozýval řev Simona, který nadával a s velkou pravděpodobností rychle uvažoval, čím zastavit krvácení… nebo jak si má sakra zachránit ucho, když mu ho někdo ukousl? Dle dalšího hlasu a Simonova dalšího nadávání bylo jasné, že ho jeho druhý společník našel a staral se, co se stalo. To ovšem Eduarda Bobinskiho nijak netrápilo. Věděl, že má nad Jafarim nyní navrch. Hezky mu nyní oplatí tu ránu do frňáku! Stejně tak tenhle pisálek ho posledně neskutečně nasral. Byla opravdu krásná náhoda, že měl nyní oba tady před sebou. Byl Eduard tak velký pitomec, aby si myslel, že když Benjamina zastřelí pomocí staré pistole, číhající bestie ve stoce se na něj hned nevrhne? Ne, naštěstí měl trochu zbytku mozku po všech těch opiových snech pořád pohromadě. Jen kupoval čas, samozřejmě. Simon tady velí, takže on rozhodne, co s nimi. Při bližším pohledu si všiml krve na Jafariho rtech. A dokázal si nyní odůvodnit Simonův řev.
‚Je to fakt bestie!‘ pomyslel si s úšklebkem. ‚Kurvadrát!‘ Svým způsobem ho ovšem tohle nebezpečí neskutečně vzrušovalo. Stejně jako první dávka opiového snu. Co se posere příště? Kdo z nich tady zařve a kdo se bude smát jako poslední?
Jafari ovšem neměl čas čekat, až se ten pitomec rozhodne, co vlastně chce se svým životem dělat. Mohl jenom zariskovat. Buď to Benjamin odnese, nebo to odnese Eduard. Než se ovšem stihl sám pohnout, překvapila ho Benjaminova reakce. Ten totiž už neváhal a nejspíš, když měl jistotu, že nečlověk je nablízku, rozhodl se sám zariskovat. Na Eduardovu tvář dopadl tvrdý kov a chytrým úderem mu Benjamin zlomil sanici. Jafari nečinně přihlížel Eduardově zmatené tváři, která se krátce poté změnila v nehezkou grimasu z agónie. Než stihl spadnout směrem ke zdi, od které se poté odrazil a skončil díky vlastní nešikovnosti nakonec i ve stoce, Benjamin neváhal a vzdálil se od něj. Eduardova ruka, která svírala zbraň, sice stiskla kohoutek, ale vystřelila naprázdno někam do trubky. Splašky, které se na něj nyní hrnuly, nakonec Eduardovi pomohly spadnout do vody rychleji a nakonec ho silou dostaly i pod hladinu.
Více ovšem Jafari ani Benjamin neviděli, protože v tu chvíli už prchali jinou cestou pryč. Neztráceli ani vteřinu, protože řev Simona ustal. A to znamenalo potíže.
*****
„Nebudu se raději ptát, jak ses ho zbavil,“ ozval se Benjamin po chvíli celý zadýchaný, „ale obávám se, že nám moc náskoku nedá.“
„Kdybys nemluvil, utíkal bys rychleji,“ prskl Jafari v odpověď. Kdyby na něj nemusel dohlížet, tohle by se nestalo. A sám už by byl dávno v trapu.
Štěstěna jim ovšem přála, protože po nějaké té době viděli lidi, co se starali o průchodnost a jistou čistotu ve stokách. Sice byli zmatení, co tam dělají, ale nebránili jim v rychlém použití jejich otevřeného otvoru, aby prchli na povrch. Jafari víko samozřejmě automaticky zavřel, i přes nadávky lidí dole. Takhle mohli získat trochu náskoku.
Popadl Benjamina za ruku a nekompromisně ho div za sebou netahal. Zorientoval se rychle díky výraznému označení ulice. Nevadilo mu přeběhnout přes cestu na červenou, i když na něj všichni hulákali. Benjamin neprotestoval a snažil se s ním nějakým způsobem držet krok.
*****
Krátká pauza nastala ve chvíli, kdy i Jafari pociťoval únavu a bylo mu jasné, že Simon určitě už nemá jedinou možnost je vystopovat. Jen letmo zkontroloval rozpoložení kamer; byli mimo jejich dosah. Bylo mu jasné, že to nakousnuté ucho mu Simon jen tak neodpustí, že příště, až se potkají, se ho možná pokusí zabít ihned. Eduard Bobinski taky představoval hrozbu. Nejen pro něj, ale i pro Benjamina. Nejlepší by bylo se jich prostě zbavit. Ale nad tím Jafari nerozhodoval. Pokud si to Thomas nepřeje, nesmí je zabít. I když by se tím plno problémů snadno vyřešilo. Stejně tak věděl, že Simon není bláhový, aby cokoliv někam hlásil. Tohle bylo čistě mezi nimi. A doutnalo to už roky. Bylo jen otázkou času, než něco skutečně vypukne.
Jafari dlouze vydechl a opřel čelo o mokrou zeď před sebou. Příjemně chladila. Stejně tak déšť, co mu bubnoval do zad. Ani netušil, proč se myšlenkami vrátil k tomu, jak Benjamina líbal, a opět ho pohltil ten zvláštní pocit. Neuměl ho popsat a mysl měl opět zmatenou. Když safírové oči opatrně zaputovaly k mužovi vedle něj, uvědomoval si nyní mnohem víc všechny jejich odlišnosti. Tohle je svět, kam Benjamin Sneasel nepatří. A on ho sem dotáhl a ohrozil. Jestli to řekne Thomasovi, bude z toho průser. Zároveň to byl ovšem Benjamin, kdo navrhl, aby se prošli. Nese tudíž stejnou vinu.
Až po chvíli Jafarimu ovšem došlo, že když byl ztracený v myšlenkách, jeho oči skenovaly Benjaminovy rty, které se otevíraly a zase zavíraly, jak se snažil popadnout dech ve světě, kde čerstvého kyslíku bylo nedostatek. A Jafarimu v tu chvíli ještě nedošlo, jak fascinovaně jeho rty sleduje, že ho pohlcuje prapodivný pocit. Stejně jako předtím v té uličce… než je Samuel vyrušil. Neměl čas vůbec pochopit, co za myšlenky a pocity se mu prohnaly tělem. Ani proč nyní toužil učinit to, co předtím… neptat se, prostě ho k sobě přitisknout a znovu okusit ty rty, teď smáčené deštěm. Ten pocit rostl s každou vteřinou a matl Jafariho víc, než byl ochotný přiznat. Možná to bylo ještě doznívající vzrušení z předešlého pocitu být loveným a stát se lovcem. Ale nyní Jafariho mysl zahltila pouze jedna myšlenka a sám ji docela nechápal. Chtěl ho líbat.
Benjamin moc na výběr neměl. Protože sotva popadl dech, aby mu řekl, že mohou pokračovat, setkal se s jeho tváří přímo těsně před sebou. A sotva jen pootevřel ústa, aby se zeptal, co se děje, došlo mu to dřív, než Jafari mezi nimi tu mezeru změnil na minimum a jejich ústa spojil opět v jedno. Byl to stejně neohrabaný polibek, jako ten první, ale tentokrát o něco dravější, nutkavější. Když ho Jafari přerušil, cítil Benjaminův dech na svých rtech. To příjemné šimrání se prohnalo celým jeho tělem. Proč tak reagoval? Netušil. Každá jeho buňka byla plně v pozoru, ale jinak, než doposud znal. Stejně tak fascinovaně sledoval poloslepé oči za sklíčky brýlí, které se na něj upřeně dívaly, v očekávání, co se bude dít dál.
V Benjaminově mysli zněla jasná myšlenka, že by měli utéct… ale tu po chvíli snadno přebylo vzrušení, když ho ten nečlověk znovu políbil, tenkrát ještě dravěji, jako pravý lovec. Učil se rychle. A Benjamin mu vycházel vstříc. Uvědomoval si, že možná stvořil něco, co nikdo nedokáže ovládat ani zastavit.
„Co to je?“ vydechl Jafari proti Benjaminovým rtům a přejel po nich pomalu palcem, aby z nich sundal kapky deště, které na ně stejně ihned znovu spadly.
Benjamin přivřel oči. Ani si ten nečlověk neuvědomoval, jak moc ho vzrušuje, i když to hraničilo se šíleností, vzhledem k situaci, ve které se nacházeli ještě před pár minutami.
„Co to je za pocit?“ zeptal se Jafari znovu, nedočkavě a sevřel Benjaminovu hlavu ve svých velkých dlaních. Nespouštěl z něj zmatené oči. „Proč se to děje?“ ptal se zmateně, nedočkavě. „Jsem zkažený? Nemocný?“
„Ne, ne,“ ujistil ho Benjamin a dotkl se jeho rukou… které se hned vzápětí od něj odtáhly, jakoby si je právě popálil. To bylo to poslední, co Benjamin chtěl. Trpce si nyní uvědomoval, že to byla jeho chyba. On mu způsobil zmatky v hlavě. Nic mu nevysvětlil a prostě zaútočil jako první. Ale tu touhu už vydržet předtím nemohl. „Je to v pořádku,“ ujistil ho pevným hlasem, když jednu jeho ruku uchopil do těch svých a pevně stiskl, aby mu neutekl, aby se neodtáhl dál. Uvažoval, zda ho kov příjemně chladil na vnitřní straně dlaní nebo mu železo smrdělo pod nosem. „Máš strach z neznáma?“
Jafari na něj zmateně hleděl. Z neznáma? Strach? Proč by měl mít strach?
„Políbil jsem tě,“ vysvětlil mu. „Je to náznak náklonosti. Velký náznak náklonosti. Náklonost je pocit. Silnější než důvěra nebo respekt nebo strach. Není to nic špatného nebo něco, čeho by ses měl bát.“
„Nemám strach,“ odvětil Jafari jen, ale pořád nechápal.
„Mám to udělat znovu? Nebo se ti to nelíbilo?“
„Proč? Co to znamená?“ Nevěděl, jak popsat ty myšlenky, co se mu honily v hlavě, Benjamin mu ovšem dal tolik času, kolik potřeboval. Všiml si, jak se upřeně dívá před sebe, oči vykulené, ale nebyl v nich strach, jak mu předtím potvrdil. Jenom velké zmatení a neklid v duši i v mysli.
Jafari zpozorněl, když ucítil chladný kov přejíždět po své ruce a paži a uvědomil si, že Benjamin nyní stojí jen kousek od něj a natahuje ruce k jeho tvářím. Uvědomoval si, že jeho mozek nebyl stvořen k uvažování, jen na plnění rozkazů. Proto byl zmatený. Tělo mu hovořilo jedno, ale těch pár myšlenek, které si osvojil díky Benjamina, ho neopouštěly. Chtěl vědět, proč se cítí tak, jak se cítí, proč jeho tělo tak reaguje. Nechápal princip vzrušení ani proč jeho tělo, přestože venku byla zima, začínalo hořet. Hořet touhou. Probudila ho zima na ušním lalůčku, když mu po něm Benjamin přejel konečky prstů a palcem se opřel o jeho tvář. Opět to příjemné zastudění. Jafari z něj nespouštěl oči.
Strach ale i vzrušení z neznáma. To je nyní spojovalo. Instinkt přežití vystřídalo vzrušení. Benjamin nehybně sledoval, jak k němu Jafari natáhl ruku a sundal mu brýle.
„Neschovávej se,“ řekl jen a Benjamin nejdřív nechápal. Poloslepé oči se zaměřily na jeho blížící se rty. Sevřel víčka k sobě, když jeho rty opět ucítil na těch svých. Rozhodl se mu dát plnou důvěru a vládu nad sebou. Jedině tak se rychle naučí, co vlastně cítí a co od něj Benjamin chce. Věděl, že se chová sobecky. Ale ve chvíli, kdy sám sobě povolil, aby ho políbil, věděl, že jeho zábrany povolily.
Chtěl ho poznat tak, jak ho doposud nikdo nepoznal.
Chtěl vědět, co je ten nečlověk doopravdy zač, jak zní jeho jméno, jak zní jeho hlas, když si uvědomí, že i on může něco cítit.
Chtěl vědět, kam tohle dojde… a jestli se jim to stane osudným. Co by to byl za člověka, kdyby nechtěl riskovat kvůli nejistotě?
*****
Do domu Thomase Crooka dorazili úplně promočení… a pořád zmatení. Tam v uličce se sice líbali dlouho, na někoho až moc, dokud je rty nebolely a oni sotva popadali dech, ale Benjaminovi to v lecčem otevřelo oči. Ten nečlověk se musí ještě hodně naučit, aby uměl líbat, aby ho dokázal vzrušit jen polibkem. Musel se pousmát nad svou podlostí. Sotva s tím začali a on už touží po dalším kole? Zešílel snad dočista? Ale když ho ta myšlenka napadla, chtěl ji uvést v realitu. Naučí toho nečlověka milovat a prahnout po něm, tak jako on nyní prahl po jeho doteku a rtech. Naučí ho chápat city a poté i cítit! Stálo mu za to, aby kvůli tomu riskoval vlastní krk. Thomas s tím nejspíš nebude souhlasit, a pokud se to dozví, uměl si Benjamin představit, že je ihned rozdělí, jako malé děti ve škole, ale za pokus, za tu možnost provokace, mu to stálo. Od toho tady odjakživa bylo jeho nevděčné zaměstnání spisovatele - provokovat a zkoušet zakázané, bořit hradby a strhnout s sebou davy.
Překvapila ho černá káva, kterou mu Jafari donesl.
„Dáš si také?“ zeptal se téměř automaticky.
„Stačí mi voda,“ odbyl ho Jafari neurvale chladně.
Benjamin ani neměl možnost vzít sklenici, aby ho obsloužil, protože to nečlověk ani neočekával. Musel si opět připomenout jejich rozdílné kultury… a podstaty života. On byl člověk, narozen přirozenou cestou… Jafari byl nečlověk, výsledek vědeckých experimentů a mutování buněk.
„Jak zní tvé jméno?“ zeptal se Benjamin.
„Slabý pokus,“ zhodnotil Jafari ihned, když si dával led na dno sklenice.
„Myslím to vážně.“
„Copak ti nestačí, že ti aspoň odpovídám na otázky?“
Sotva se ovšem otočil, aby přešel k vodovodnímu kohoutku, zastavil se, protože byl Benjamin v jeho těsné blízkosti a ještě víc se přiblížil svým obličejem k tomu jeho a upřeně ho sledoval z očí do očí. Ani nepostřehl, kdy mu rukami zabránil v jakémkoliv pohybu, protože se jimi opřel o pult. I když se postavil na špičky, pořád byl tak vtipně malý oproti němu.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Benjamin vážným hlasem.
„Nemám jméno,“ utrousil Jafari.
„J4f4r1. Co to znamená?“ nenechal se odbýt spisovatel a všiml si, jak se víčka nečlověka letmo pohnula v náznaku zaujetí.
„Sériové označení.“
„To sotva.“
„Jestli mi nevěříš, zeptal se pana Crooka. Nemám žádné oficiální, lidské jméno.“
„Jak ti tedy říká pan Crook?“
„Jafari. Podle sériového označení.“
A v tu chvíli Benjamin pochopil. J4f4r1. Jafari. 4 představovaly značku pro A, 1 se použila místo písmena I, aby vzniklo jedinečné sériové číslo.
„Jafari,“ vydechl nechápavě.
„Nemám lidské jméno, kterým bys mě mohl volat. Proto mi přijde lepší, když mě nebudeš oslovovat vůbec. Na toulavého psa taky nevoláš jménem. Lidé to nemají celkově v povaze mě nějak řádně oslovovat a nevidím důvod, abys s tím ty začínal.“
Benjamin věděl, na co tím naráží. Lidé by se sotva ptali strojů na jména a poté je jimi oslovovali. Stejně tak se nikdo nebude ptát mutantů a nečlověků na to, jak by se chtěli jmenovat. Pomalu spustil ruce k bokům a odstoupil od něj o krok. „Omlouvám se,“ pravil jen.
„Není proč. Nic se nestalo,“ zhodnotil Jafari a prošel kolem něj, aby si mohl napustit vodu do skleničky, jak měl předtím v plánu.
*****
Benjamin se díval z okna na padající sníh. Ruce si zahříval o hrnek s kávou. Neuniklo mu, když se šedé nebe rozzářilo na několika místech. Lidé v tomto století už dávno zapomněli, jak vypadá slunce. Spustily se sirény.
„Hlášení! Hlášení! Všichni živí obyvatelé nechť se neprodleně schovají do bezpečnostních krytů nebo do vlastních domů. Proběhne pravidelná cirkulace kyslíku a očišťování ulic. Čistého kyslíku máme tentokrát jen na 32% prostoru. Žádáme všechny živé organismy, aby se vzdálili před kyslíkovými trubkami, aby nedošlo k ucpání. Opakuji hlášení: Všichni živí obyvatelé nechť se neprodleně schovají do bezpečnostních krytů nebo do vlastních domů. Proběhne pravidelná cirkulace kyslíku a očišťování ulic. Čistého kyslíku máme tentokrát jen na 32% prostoru. Žádáme všechny živé organismy, aby se vzdálili před kyslíkovými trubkami, aby nedošlo k ucpání,“ ozýval se ženský hlas, který znuděně hlášení předčítal.
Tato nahrávka vznikla před padesáti lety, kdy kyslíku začalo rapidně ubývat a špína z továren a strojů znečistila planetu natolik, že se jednou měsíčně ti na nejvyšších místech slitovali nad pracující silou a vyčistili jim ovzduší. Benjamin slyšel, že když ta žena četla hlášení před lety, říkala tehdy 100% prostoru, což znamenalo, že čistého kyslíku je dostatek na celé město. Poté se hlášení jednou změnilo na 87%, poté na 74%, až najednou na konci předešlého roku rapidně kleslo na 40%. Letošní rok začínali s číslem 39% a nyní na konci března už jsou na 32%. To nebylo vůbec povzbuzující.
„Byznys s opiovými sny vzkvétá na úkor obyčejného žití,“ zhodnotil Benjamin racionálně, ale víc to nekomentoval. Věděl, v čem se angažuje Thomas Crook. Věděl, v čem jede skoro každý z místní policie nebo co třetí občan této země. Správná životospráva nebo úctyhodný život v této době už nic neznamenal. Pokud jste nebyli ochotni si kyslík koupit, museli jste platit společnou daň. Čerstvý vzduch za lukrativní cenu byste nyní sehnali jen na nějakém online černém trhu s velkým rizikem, že vás prodávající hned napráší policii, aby měl dvojí zisk, protože policie si samozřejmě hlídá, kdo od koho kupuje a bere čerstvý kyslík. Přednost měla smetánka této země a strážci zákona. Všichni ostatní se mohli klidně udusit a oni by to označili za nešťastnou náhodou.
„Dokud maj‘ lidi, co šňupat, nebudou se bouřit,“ prohodil Jafari.
„Chudí si raději nenašetří na jídlo. Stačí jim si jednou šlehnout a jsou v ráji,“ prohodil Benjamin cynicky.
„A ty se divíš?“
„Popravdě? Ne. Netoužíš po jídle, když jsi závislý. Chceš drogu, protože tě absťák přivádí k šílenství.“
Benjamin si všiml pěší jednotky plechovky. Roboti měli místo hlav červené výstražné světlo a v mechanických rukách měli modré, neonové tyčky, kterými mávali a třídili lidi do různých ulic. Všiml si také potyčky mezi jedním bezdomovcem a robotem, do kterého naštvaně kopl, až se rozsypal na pár kusů šrotu. Zbylí ho poté zpacifikovali a odvlekli. Ti, kteří zůstali, posbírali zbytky kolegy a hodili ho do popelnic. Po chvíli pozvedli ruce s neonovými tyčkami nahoru a mávali jimi směrem ke světlům. Znamení pro pilota, že tato část města je čistá od lidí a můžou začít.
Jafari přešel k oknu, aby zjistil, co Benjamina tolik zaujalo. A neušla mu právě probíhající čistka kyslíku. K plechovce se připojil i nějaký člověk v uniformě, co měl na hlavě starou kyslíkovou masku barvy armádní zelené. Působila tak netradičně do jejich doby. Dle historie se naposledy používala pro různá plynová cvičení na základních školách, než se prokázala, že na nově vymyšlené plyny a rozšířený smog je nevhodná. Tato byla upravená a navedená na kyslíkovou nádobu, kterou měl muž na zádech. Vydal rozkazy robotům a ti ho poté opustili. Sám se opět vydal cestou zpátky těžkými kroky, protože nádoba s kyslíkem byla těžká a převažovala ho na levou stranu.
Na řadu nyní přišlo čištění ulice. Muži stejně odění s těmi starými kyslíkovými maskami na tvářích šli unisono po ulici a postříkávali budovy a zemi před sebou. Čistili město od špíny, aby se za pár hodin mohli procházet v další břečce a bahně a zvratkách. Další řada za nimi shrabovala špinavý sníh, břečku, zvratky, odpadky a jiné chuťovky obřími sněhovými pluhy, na jednu cestu se jich vlezly tři a komplet ji tak dokázaly vyčistit.
Za nimi šli čtyři muži, kontrolovali jejich práci, bavili se v maskách a nejspíš se navzájem ani pořádně neslyšeli. Když poté zemi ozářila světla z vrtulníků, Benjamin byl opět fascinován, jak cesta může vypadat, než ji lidé zašpiní a příroda zavalí sněhem. Vzhlédl k světlům z budovy naproti nim a všiml si malého děvčete, jak napjatě hledí vzhůru. Děti fascinoval čerstvý, čistý kyslík, který jim byl přiřazen skrz trubici, kterou vrtulníky nad jejich hlavami dovezly a spustily na čistou zem.
„Co myslíš? Kolik ho dovezou příště?“ prohodil Benjamin řečnickou otázku.
„Dokud ho bude mít dostatek můj pán, je mi to jedno,“ odpověděl mu Jafari upřímně.
„Čistý a čerstvý kyslík je vzácnost. Ale tak by to být nemělo.“
„Dokud se na něm dá slušně vydělat, magnáti se ho jen tak nevzdají.“
Benjamin věděl, že má pravdu.
Po chvíli byly ulice prázdné od veškerého odpadu, sněhu a robotů. I muži, kteří na ně dohlíželi, se už také vytratili. Netrvalo dlouho a lidi zvědavě začali vylézat z domů nebo úkrytů a zhluboka se nadechovali čerstvého vzduchu. Dokázali ho ocenit jenom pár minut po očištění ovzduší, protože poté se zase snesl smog a kouř z továren, aby jim začernal plíce a ubíral na životě. Jafari nezaujatě sledoval děvče odnaproti, které se dostalo ven, jak se zhluboka nadechovalo, než se rozkašlalo na celo kolo a rychle utíkalo zpátky domů. V okně viděl pobledlé děvče, jak si nasazuje kyslíkovou masku a zhluboka dýchá.
„Za chvíli umře,“ zhodnotil cynicky. Benjamin se podíval směrem k dívce lapající po dechu skrz kyslíkovou masku. „Její plíce jsou nedostatečně vyvinuté. A její rodiče nemají takový luxus, aby jí koupili další kyslíkovou bombu. Ví, proto s ní šetří. Usuzuju, že jí zbývá ještě asi tak deset, maximálně patnáct nádechů, než jim kyslík dojde a ona zemře.“
Benjamin po jeho slovech mlčel. Věděl, že Thomase Crooka by tohle nezajímalo. Dokud má on své zásoby a tučný příjem z opiových snů, ostatní lidi ho nezajímají. Jafari nezaujatě sledoval, jak dívka dýchá dál a dál, zhluboka a snaží se popadnout dech, až poté najednou přijde ta hrozivá zpráva a uvědomění si mozku. Netrvá dlouho a oči dívenky se převrátí v sloup a ona spadne na zem. Už se nezvedne. Když ji o pár minut později její rodiče najdou, snaží se ji oživovat. Matka poté pláče s hlavou v dlaních, otec si zapaluje další opiový sen roztřepanou rukou a se slzami v očích.
„Říkal jsem to,“ prohodil bezcitně, než se otočil na patě. „Pohřeb jí neudělají. Na to v dnešní době a inflaci nemá prachy nikdo. V lepším případě skončí v kanále ohryzaná krysami. Standardní postup chudých.“