Vezmeme-li v potaz, že člověk moderní potřebuje k dostatečnému spánku pouze osm hodin, proč se ve středověku pořádaly hostiny a oslavy až do brzkých ranních hodin? Proč moderní civilizace 21. století dospěla k názoru, že zrovna osm hodin je dostačující doba pro spánek? Naše společnost se od této myšlenky odvrátila. Díky opiovým snům můžeme spánek nahradit, a přesto zůstat bdělí díky technologiím, které chrání náš dům a včas nás upozorní na vetřelce. Naše mysl si odpočine, tělo uvolní. Nepodléháme tedy iluzi, že opiový sen je tedy jen další název pro spánek? I v průběhu té doby, co je naše mysl ponořena do opiového snu, nezískáváme snad informace, po kterých tolik prahneme? Opiový sen by se tedy měl klasifikovat jako jistá forma spánku. Uvolní tělo a mysl. Ale opravdu se jedná o spánek jako takový? Existuje totiž velmi tenká hranice mezi snem a iluzí.

(z eseje Proč je opiový sen tak podobný spánku? od Sira Benjamina Sneasela)
*****
Pohyboval se ve stínech a s nimi také splýval nejlépe. Měsíc se skryl za mraky dýmů a špíny, na zem se spustil očisťující déšť a poskytl mu tak lepší ochranu. Nebesa sama očividně schvalovala tentokrát rozhodnutí jeho pána, že jistý Frederick van der Waals se provinil tím, že jako jeden z mnoha poškodil dobré jméno Thomase Crooka. To, že ho předtím poškodil Thomas sám, už dějiny nezajímalo. Tedy spíše Thomas na to zapomněl. A Jafari to nevěděl a vědět nepotřeboval. Jafari se posadil na zem vedle jednoho muže, který vzdychal a sténal, zatímco slintal a zorničky měl rozšířené, když kolem projela hlídka a kontrolovala místní opilce, bezdomovce a zfetované lidi, kteří se oddávali svému opiovému snu. Hlavu měl skloněnou a ruce rozhozené na obě strany, aby to vypadalo, že vyspává těžkou opici ještě ze včerejška. Déšť už dostatečně namočil jeho plášť, aby působil věrohodně. Když kolem něj projelo světlo a zelené světlo z jejich vozidla taky zmizelo, konečně vzhlédl. Počkal, dokud nezmizí za rohem, než se vydal kupředu. Očima kontroloval označení ulic a také silnici kolem sebe i prostor nad sebou. Nepotřeboval potkat i vzdušnou hlídku, co by se nudila a chtěla by se vyptávat. Všiml si další hlídky. Tu, kterou jeho pán pojmenoval Plechovka. Roboti se odjakživa odlišovali od lidí, ale poslední řada se jim ale zase o něco přiblížila. Jen ta krkolomná chůze, když někoho obcházeli, jim zůstala. Stejně tak špatně upravený hlas, který se pořád ptal na stejné otázky stejným hlasem. Aspoň, že když ty plechovky zmokly, měly už lepší ochranu než před lety a byly ještě použitelné. I když se následovníci jejích tvůrců snažili, technika jim to moc neulehčovala.
Zato tvorba umělých lidí byla na vrcholku pomyslného blaha. Umělého člověka byste jen stěží rozeznali od toho pravého. Thomas Crook byl na své veledílo neskutečně pyšný. Zkombinoval to nejlepší, co šlo zkombinovat, a nedal tomu vlastní mozek, aby jeho výtvor neměl zbytečné svědomí. Stvořil dokonalou zbraň na zabíjení, která mu nikdy nebude odmlouvat ani se ho ptát na podrobnosti. Jafari také věděl pouze to, co mu jeho pán řekl nebo ho naučil. Pro Thomase bylo tedy podstatné, dokud mu to tělo dovolovalo, aby Jafariho naučil umění zabíjet a mučit. Nic jiného k životu nepotřeboval. Řečnictví nebo znalost práva či technologie by byla pro něj zbytečná. Ještě by mohl začít uvažovat nad hloupostmi. Třeba nad tím, proč přináší smrt tolika lidem a vůbec se nad tím nepozastavuje. Thomas si byl vědom, že Jafari jednou zemře. Velmi pomalou a bolestivou smrtí, protože současná technologie nevěděla, jak nečlověky zabít nebo zneškodnit ihned. A Jafari byl skvostem sám o sobě.
Dokázal snadno splynout s nocí, nejen díky vlastnímu vzezření, ale i plášti, který díky nanotechnologie jeho pána mu propůjčil občasné splynutí s daným objektem. Ale jen na pár vteřin. Byla to velmi drahá hračka, jak mu jeho pán mnohokrát zdůrazňoval. Takže to byla také první věc, kterou vždycky musel bezprostředně zahodit, kdyby se blížila hlídka, co by ho mohla chytit. Však Thomas by si ten plášť našel dřív, než by se k němu dostal nějaký chuďas.
*****
Zastavil se a spěšně kontroloval názvy ulic a okolní budovy. Neonový nápis DATA INC. na něj svítil duhovými barvami, písmena se postupně objevovala a pak sjednoceně zmizela, aby se zase objevila a opět potemněla, dokud se celý proces nezopakoval znovu. Blízko koutků očí mu dopadaly nepříjemně kapky, přesto pohled neodvrátil. Na druhé straně na něj temně rudě zazářilo logo místního baru BLISS. Zpoza dveří se ozývala lákavá, svádějící hudba a uvnitř se kroutilo nejedno tělo v šíleném tanci, zatímco mysl jejich vlastníků byla uvězněna v omamné náruči drog. Když se nadechl, kromě vlhkosti deště ucítil i místní stoku, ve které se ukrývaly nejen krysy, ale i kdejaká havěť, popřípadě zbytky toho, čeho se místní majitelé potřebovali rychle zbavit.
Už se blížil svému cíli. Měl však neblahé podezření. Doposud na sebe nijak neupozornil. A ty podzemní krysy se s radostí objevovaly, když je nejméně očekával. Naslouchal, přestože burácející déšť mu sebral sluch. Přes hromadu kapek po chvíli bylo stěží rozeznat, kde začíná a končí vaše ruka. Vítr se mírně zvedl a proud kapek Jafariho udeřil do tváře, až musel přivřít oči. Potom ho ovšem něco upoutalo a on se soustředil. Jafari se napnul a rukou zaputoval ke kataně na zádech. Vyčkával a v duchu počítal odrazy nohou, které cítil přicházet ze země.
Jsou čtyři. Ne. Jenom tři. Tři muži. Jeden z nich kulhá.
Zavřel oči, aby se víc soustředil.
Těžké kroky. Jsou ozbrojení. Ale jen ti dva vepředu. Poslední kulhá. Ne, nekulhá. Jde zlehka, spíš poskakuje.
Snažil se určit, jak jsou vzdálení a naklonil hlavu trochu na stranu. Potom uslyšel něčí nohu se zabořit do kaluže, kterou následovaly hned další dvě a pak ještě jedna noha toho vzadu. Ten poslední se vrátil a jako dítě skákal po kaluži. Uslyšel ten prokletý, klaunovský smích. Ty dva páry nohou vepředu se zastavily. Po chvíli dopadl ten muž, pravděpodobně nejlehčí z nich, takže možná i nejmladší, do kaluže a zachechtal se tím odporným způsobem, který Jafari poznával až moc dobře.
Otráveně otevřel oči a čekal. Na Simonovu bandu zrovna nechtěl narazit. Času měl sice dost, ale zbytečně ho budou jenom zdržovat. Šašek se konečně vyblbnul, odplivl si a konečně se znovu ozývaly trojí páry nohou bubnující o zem spolu s deštěm. Bylo by zbytečné před nimi utíkat. Jafari vstoupil do jejich teritoria, takže by je měl minimálně slušně pozdravit a omluvit se za neohlášenou návštěvu. Pustil rukojeť katany, místo toho vytasil oba nože a skryl je pod pláštěm spolu s rukami.
Šest, pět, čtyři…
Žádný prudký pohyb, není kam spěchat. Obě strany jsou jen zvědavé a lačné po informacích, které jim očividně chybí.
„Ále! Kohopak to tu máme?“ slyšel švitořivý hlas, který byl hned doprovázen typickým klaunovským smíchem.
Tři. Byli od něj na tři kroky. Známka, že nechtějí hned útočit. Na to byl jejich vůdce až moc zbabělý. Přišli vyjednávat? Jafari byl přesto v pozoru, ruky pevně svíraly jílce nožů, připraven vymrštit je, kdyby bylo třeba. Konečně k nim zaputoval pohledem a koutkem oka je mlčenlivě sledoval.
„Ztratils‘ snad cestu?“ zeptal se ten vzadu, než předstoupil, párátko v hubě přehodil z jedné strany na druhou pomocí hbitého jazyka, a znovu se zachechtal tím svým typickým smíchem.
„Jen tudy procházím,“ ozval se Jafari pevným hlasem, rukami přesto pevně držel své zbraně. „Nestojím o potíže.“
„Ale, ale. Copaks‘ zapomněl, můj milý zlatý?“ zeptal se muž a zakroutil nad ním hlavou, zatímco si pomlaskával, až mu párátko málem vypadlo z úst. „Princip, kamaráde, princip,“ dával důraz na každé slovo a založil si ruce do kapes, když se vydal k Jafarimu. Byl to obr, takže si muž s prostým jménem Simon uvědomoval, že má čest ne jen tak s někým. Musí se mít na pozoru, jinak by mohl mít ve chvíli zlomený vaz a jeho gorily by tomu nijak nezabránily. Zastavil se těsně u něj, ale Jafari se doposud nijak nepohnul, jen ho bedlivě sledoval koutkem oka. Simon se o něj ledabyle opřel a přehodil nohu přes nohu. Další jeho směšný zlozvyk. Mlaskl a nyní mu párátko vypadlo z huby. Jafari pohlédl na kousek dřívka na své noze, ale nechal ho tam. Věděl, že to bude moudřejší. Simon se jen samolibě zazubil a z kapsy si vytáhl další. Nažloutlé zuby o něm prozrazovaly, že to byl téměř úspěšně vyléčený kuřák. A párátko mu dopřávalo onu slast z možnosti něco žmoulat mezi rty a zuby.
„Neměl jsem v úmyslu tě zostudit, Simone,“ ozval se Jafari konečně. Měl se na pozoru. „Ale jak jsem řekl - jen tudy procházím.“
Simon si mlaskl. „A tos nemohl jít jinudy?“ zeptal se smrtelně vážně.
„Je to nejrychlejší cesta.“
Simon nepříjemně, křečovitě zkousl párátko mezi zuby, než se zeširoka zazubil. Déšť mu lepil tmavé vlasy na tvář. Odlepil se od Jafariho a dvěma kroky stanul před ním. Vzhlédl k němu. Ten obr mu ležel v žaludku už takovou dobu. Nenáviděl, když se na něj někdo díval spatra. A proč by takový špinavý nečlověk měl být výjimkou? Přesto se znovu zazubil a párátko mu přitom poskočilo nahoru a dolů mezi zuby.
„Nejrychlejší cesta, říkáš?“ zopakoval.
„Ano. Kdybych využil dopravu, zbytečně bych rozhazoval peníze svého pána.“
Simon trochu zaklonil hlavu dozadu. Jafari slyšel dvojí kroky, které se k nim blížily. Nespouštěl oči ze Simona, který se začal ledabyle protahovat.
„Víš - Jafari… to bylo, že jo? Víš, můj milý zlatý,“ pokračoval dál, protože na to jméno zase velmi rychle zapomněl, stejně jako si na něj záhadně rychle vzpomněl před malou chvílí. Simon neměl v mysli místo na jména. Založil ruce do kapes a narovnal se. „Když se chceš procházet po mým teritoriu, musím ti to dovolit. Přece znáš moje pravidla, ne? A respektuješ je? Jinak bychom tě mohli sejmout bez varování.“
„Jak jsem řekl, neměl jsem v úmyslu tě zostudit,“ trval Jafari na svém.
Simon si několikrát zamlaskal a poškrábal se na bradě plné vousů. Pak na Jafariho ukázal prstem. „Víš, kdybych to nechal plavat, ostatní by si mohli začít dovolovat,“ začal a vyndal si párátko z úst, aby mohl nahlas mlasknout. Potom Jafarimu ukázal, aby se k němu sehnul. Ten zaváhal, ale učinil tak. Simon mu přehodil ruku ledabyle kolem krku, jakoby byli staří známí. „A to nepřipadá v úvahu,“ pokračoval vážným hlasem, zatímco párátko měl mezi prsty. „Ne. Ne, můj milý zlatý. Když někoho nechám jen tak projít, tak by si tupý ksichty mohly myslet, že nechám projít každýho. Kapišto? Každýho? Ani pro starýho Thomase Crooka nemůžu udělat výjimku. Už posledně se lidi tupě čuměli, kdyžs‘ tu okouněl.“
„Thomas ti jistě pošle výhodnou nabídku, když to přehlédneš,“ smlouval Jafari.
Simon zakroutil hlavou do stran a Jafari pomalu pustil nože, které doposud svíral pod pláštěm. Je třeba zachovat klid. Neboť ti dva byli až moc blízko. „Ne. Výhodná nabídka by přišla ještě dřív, než bych tě tu vyhmátl, kámo.“
„Pak se platba musela zpozdit.“
V tu chvíli Simon reagoval prudce a jeho dva nohsledi v jednom zátahu s ním. A stejně rychle reagoval i Jafari. Simon využil párátka jako směšné zbrani, kdy chtěl Jafarimu nejspíš vypíchnout oko. Jafari se ovšem rychle skrčil, popadl jednoho z jeho nohsledů a mrštil ho proti Simonovi. Druhý muž se vrhl na Jafariho záda, ale stačil jeden prudký náraz do zdi a snadno ho ze sebe shodil. Všiml si, jak se Simon zvedá spolu s tím dalším mužem, a bez váhání použil žebřík a pak požární schodiště, aby vylezl nahoru místní staré bytovky a prchal po střeše pryč. Spustil se jakýsi alarm a začal hulákat.
„Zbabělče! Já si tě najdu! Na mým písku srát nebudeš, ty zvíře! Slyšíš?!“ řval rozzuřený Simon a kopal do svých nohsledů, aby se zvedli a hned toho zmetka chytili.
*****
14. března 2359
Jafari se schovával za komínem a oddychoval. Instinkty mu radily, aby prchal, dokud nebude mít 200% jistotu, že je skutečně dostatečně daleko od šíleného Simona. Déšť konečně trochu ustál, takže mohl sundat na krátkou chvíli kapuci pláště a oddychnout si pořádně, zatímco se rozhlížel kolem. Snažil se zjistit, kam vlastně utekl. Neměl čas, který by se Simonem strávil. Pohlédl na vzdálené hodiny. Bylo krátce po půlnoci. Času měl ještě dostatek. Nemohl však riskovat, že by ho Simon dal stopovat. Rozhlédl se po vzdušných hlídkách, ale vypadalo to, že měly zrovna pauzu.
Pár střech by mohl snadno přeskočit, ale když začínaly vyšší budovy, ani jeho hbitost a ohromná výška by mu nepomohly. Buď bude riskovat, že v ulicích opět někoho potká, nebo riskne cestu přes stoky, kde by mohl špatně zabočit a zjistil by to, až by byl na místě. Pro tentokrát cesta přes ulice byla přijatelnější. Ve stokách by měl méně prostoru k boji, pokud by k nějakému došlo. Sešplhal z budovy dolů a za oknem si všiml páru, který se oddával svému opiovému snu, a chlapce za počítačem s brýlemi na hlavě, kterak doslova ležel ve svém křesle. Na velké obrazovce před ním se pohybovala jeho postava, kterak ve virtuální realitě držel zbraň a střílel všechny kolem sebe. Malé dítě pod stolem si kreslilo prstem ve vzduchu a tleskalo rukami, když se jeho kresby kolem něj díky nanotechnologie nejspíš začaly hýbat. Bylo plno, čemu Jafari nerozuměl na době, ve které byl stvořen. Jak se může program dostat mimo přístroj a pohybovat se kolem vás?
Na obrazovce od staršího chlapce si povšiml času. Neměl by tady ztrácet čas. Proto se rozběhl skrz mokré uličky kupředu. Všiml si popisku ulice a v hlavě se snažil si vybavit mapu a názvy ulic, které míjel a které měl ještě míjet. Zatraceně, zahnul blbě na té předešlé. Ale když se vydá tady vpravo, dostane se tam tak či tak. Některé názvy ulic si byly totiž tak podobné a záměrně byly umístěny vedle sebe, aby lidi samotné zmátly. Jafari si občas myslel, že to ti lidi udělali naschvál, aby mu jeho práci ztížili.
*****
Mohl použít nějakou moderní dopravu, kdyby byl hlupák a chtěl se přímo zviditelnit. Koukejte, jdu zase zabíjet, všichni na mě zírejte. Kdepak. Jafari se odjakživa dopravoval všude po svých vlastních nohách. Nic nebylo spolehlivějšího než člověk sám. Tedy spíš nečlověk sám. Občas byla cesta zdlouhavá, jindy ji musel prodloužit sám, aby unikl případným trablům. A mnohdy, aniž by si to někdo jiný uvědomoval, byla cesta pěšky jeho záchranou. Mohl splynout s davem, ztratit se svým pronásledovatelům a nepřátelům nebo předstírat opilost, hrbit se na zemi, aby si ho Plechovka nevšímala. Sejít potom do stok vyžadovalo správné načasování a jistotu, že se nepohybujete na něčím písečku. Posledně nasral Simona tím, že do jeho stoky a podzemní dráhy metra dovedl policejní hlídku. Věděl, že si ho Simon hned najde. Ale teď měl na starost jiné věci. Když o tom svého pána spraví potom, jistě to zařídí, jako vždycky. Simon je typický businessman. Nabídněte mu něco výměnou za něco jiného a hned vám s radostí kývne na všechno. Jenže jazykem businessmanů mluvil jeho pán, on nikoliv.
Rozhlédl se kolem sebe a hledal na obřích obrazovkách tu s časem. 2:13. Má času ještě dostatek. Už se i zorientoval. Byl blízko. Jen si zbytečně prošel půlku města. Kdyby nepotkal Simona, už by dávno byl hotov. Rychlejším krokem a přikrčený se držel u plotů a pozoroval vysoké budovy paneláků, které sahaly vysoko do nebe. Z kapsy vytáhl malý přístroj a přiložil ho k brance. Ta se po chvíli sama otevřela.
„Vítejte doma, pane van der Waalsi,“ ozval se ženský hlas. Systém pojmenovaný Jax, poslední model. Jafari držel přístroj pořád v ruce, když opatrně postupoval kupředu směrem ke vchodovým dveřím. Opět přiložil malý přístroj, který zdánlivě připomínal něco mezi paralyzérem a starým mobilem s anténou, ke vchodovým dveřím a vyčkával. Zpozorněl, když se kamera pohnula, a přimkl plášť víc k sobě, aby ho nanotechnologie nechala zmizet. Pohledem střelil zpátky na přístroj, který chvíli svítil temně rudě, než se ozvalo pípnutí a barva se změnila v jasně zelenou. „Vítejte doma, pane van der Waalsi,“ ozval se hlas znovu a kamera se konečně odvrátila ve chvíli, kdy nanotechnologie na plášti přestala fungovat. Jafari si oddychl a rychle proklouzl do domu. Přístroji vůbec nedocházelo, že Frederick van der Waals neodešel, že je pořád doma a sjíždí se ve svém opiovém snu. Byla to technologie, která zradila jinou technologii. V prospěch toho, kdo většinu z ní sám vytvořil a po letech v ní nalézal chyby, kterých se rozhodl zneužít.
Jafari našel Fredericka v obývacím pokoji, kterak slintal a sténal slastí, zorničky rozšířené a ústa pootevřená. Seděl jen v županu a spodním prádle, hruď i ramena rozhalená od nepravidelného cukání a chvění se. Jafari se nejdříve rozhlédl po místnosti. Ještě má moře času. Může dům prohledat sám a jenom ho zabít. Bylo by rychlejší se ho zeptat, ale nevěděl, jak by systém reagoval. Třeba má celý tenhle zatracený barák napojený na vlastní tělo. A když jeho srdce přestane bít, spustí se alarm. I to se párkrát už stalo. Jafari se plížil po špičkách po pokoji a hledal. Věděl, že ty plány nebudou nikde jen tak pohozené. Tu se náhle prudce zastavil a strnul, když se Frederick prudce zvedl a zhluboka se nadechl. Ale potom slastně vzdychl a zase skácel na gauč. Jafari si jen pomyslel, že musí mít velmi příjemný sen, než přešel ke stolku, aby ho spěšně prohledal. Nikde nic. Prohledal velkou skříň, pod gaučem, v květináči s umělými kytkami, za hologramy, za obrazy, pod vypnutými přístroji. Nikde nic. Až potom ho to trklo. Jedině blázen by dával plány do krbu. Ale když jste v této době architekt, musíte být blázen, abyste zaujal lidi. Jafari si posvítil do vyhaslého krbu a potom do něj strčil hlavu. Svítil po celé délce komínu a hledal. A potom je spatřil. Jak bláhové! U všech ďasů… On opravdu schoval plány do komína?! Jafari byl v šoku jen pár vteřin. Nesměl ztrácet čas. Malou svítilnou si svítil, když se natahoval pro plány. Nakonec ji musel odložit a téměř se do komínu vecpat celý, aby na plány dosáhl. Ale měl je. A byly neporušené. Při cestě ven z komína a krbu musel své tělo nepříjemně zkroutit. Obklopil ho dým prachu, když vylezl ven. Jen ho nepříjemně rozmáchl pryč. Pohlédl na své špinavé ruce a na plány. Když je ovšem rozbalil, všiml si tenké složky. Byly neporušené a uzavřené, zapečetěné, aby se jim nic nestalo, kdyby náhodou přišly do styku s ohněm či vodou. Výborně! Plány přehnul a vložil je do svého obleku tak, aby s ním téměř splynuly. Pohlédl na snícího muže a potom na své špinavé ruce. Mohl by ho uškrtit, ale to by nebylo ono.
Došel do kuchyně a měl obrovské štěstí. Voda ještě stála ve špinavém hrnci, kde plavaly ještě zbytky špaget. Nejspíš je paní van der Waalsová zapomněla vyndat. Už je stejně nebude potřebovat. Mastná voda byla nepříjemná, ale posloužila mu dostatečně. Když ze sebe smyl to nejhorší, otočil se na snícího Fredericka, z rukou mu pořád padala mastná voda smíchaná s popelem. Položil malý přístroj ke stěně a zase ho zapnul.
„Jax,“ ozval se Jafari.
„Ano, pane van der Waalsi?“
„Zatáhni rolety.“
„Provedu, pane van der Waalsi.“ Jako na zavolanou se začaly stahovat rolety, závěsy a žaluzie, dokud všechna okna nepotemněla úplně. „Ještě nějaké přání, pane?“
„Zhasni všechna světla, jen lampu vedle mě nechej. A přejdi do režimu Spánku. Nechci být rušen.“
„Provedu, pane van der Waalsi. Hezky se vyspěte, pane.“
Potom se ozvalo typické odhlášení systému, kdy i ženský hlas utichl. Jafari chvíli čekal, než zamával na jednu z malých kamer vedle sebe. Nijak nereagovala. Mrštil s vázou o zem. Žádná technologie nepospíchala, aby vše hned uklidila. Jafari ještě z ledničky vzal olej a rozlil ho po koberci. Nic se nehýbalo ani ve chvíli, kdy koberec na chvíli zapálil, než ho nohou uhasil zase sám. Systém byl plně v režimu Spánku. Tudíž měl naprosto volné ruce. Nikdo nebude kontaktovat policii. Nikdo tomu muži nepřispěchá na pomoc. Jafari si promnul ruce a postupně prokřupal klouby v prstech.
Zvrhle se ušklíbl.
Oblíbená část jeho práce mohla začít.
*****
Z opiového snu probudila Fredericka van der Waalse téměř neskutečná bolest. Sotva z něj opadl opar drogy, uvědomil si, že nic nevidí. To díky lepicí pásce měl slepená obě víčka k sobě. Snažil se křičet, ale ústa měl něčím ucpaná a mohl to jen zkousnout. Jafari pozoroval, jak se mu z úst řinou sliny. Tlumený hlas se ozýval jen do zmuchlaných ponožek, co mu stihl narvat do úst a ovázat mu kravatu kolem hlavy tak, aby ponožky zůstaly na místě, ať už by se snažil jakkoliv je ze sebe dostat. Nepříjemně smrděly, takže jen krásně dodávaly jeho trestu tu pravou vůni. Důvod, proč se probudil ze svého snu tak náhle a v nepříjemné bolesti, byl jednoduchý. Jafari mu právě strhl první nehet z ruky. Sledoval, kterak s sebou tělo zmítalo ze strany na stranu. Z poškozeného nehtu tekla krev na bleděmodrý koberec a bílou sedačku. Chytil zmítající se ruku pevně a prsty oddělil ukazováček. Muž kroutil hlavou a sténal, snad něco mumlal, prosil, aby ta příšerná bolest skončila. Z očí se mu řinuty slzy. Tohle nebyl jeho sladký sen. Jafari po chvíli zjistil, že se ten muž pomočil. Upozornil ho na to nepříjemný pach, který se dral od země. Když shlédl na mužův rozkrok, tmavnoucí skvrna vypadala velmi nedůstojně na šedém spodním prádle pod županem. Jafari ovšem nic neřekl, ani se nezasmál, jen se plně soustředil, aby bezchybně oddělil další nehet. Ozval se další řev, umlčený opět ponožkami v ústech, a škubání těla. Jafari položil nehet vedle toho prvního na stůl a sevřel pevněji mužův prostředníček. Nedbal na jeho mumlání.
Tu se náhle proti němu rozletěla mužova druhá ruka. Vyhnul se jí a loktem muže snadno uzemnil tak, aby mu nechal ruku nataženou, aby mohl pokračovat. Tentokrát už tak jemný nebyl a schválně nehet strhl tak surově, aby s sebou vzal i dostatek kůže. Bolest nyní byla o to větší, protože se doslova ozval zoufalý řev a zmítání se ještě zvýšilo. Jafari ho uzemnil vlastním tělem, zkroutil mu ruku za zády a naposledy škubl. Potom i druhou ruku uzemnil, než se k muži snížil, vyndal mu ponožky z úst a hlubokým hlasem se zeptal:
„Kde jsou další plány?“
„Jaký plány?“ ozval se tenký hlásek naplněný slzami. Jafari mu zkroutil ruku za záda, až muž vyhekl.
„Kde jsou další plány?“ zeptal se Jafari klidným hlasem znovu a nepřestával drtit ruku ve svém sevření.
„Já nevím,“ zakňoural muž nedůstojně. „Prosím!“ Jafari mlčel a zkroutil mu ruku o něco víc, silněji a pořád na druhou stranu… dokud se neozvalo prasknutí a další tlumený mužův řev, protože mu Jafari přidržel hlavu ke gauči. Pustil ochablou ruku na gauč a sevřel tu druhou. „Opravdu to nevím!“ kňoural muž zoufale. „Přísahám! Nevím, jaký plány hledáš!“
Jafari žádné plány nehledal. Jen potřeboval, aby si mozek Fredericka van der Waalse, po případném prozkoumání po jeho smrti, pamatoval, že se mělo jednat i o jiné plány než ty, které mu sebere. Pokud nějaké takové další vůbec existovaly. Ptát se na peníze ho už nebavilo. Ptát se na drogy mu bylo k ničemu.
„Pod skříní!“ zavřeštěl Frederick náhle, když mu Jafari bral nehet malíčku mezi prsty a zajížděl pod bílou část svým nehtem.
„Pod jakou?“ zeptám se klidným hlasem, když pokračoval.
„Tou v levým rohu!“
„Kde přesně?“
„Je tam vnitřní šuplík! Spodní patro! Otevři ho!“
Jafari svůj nehet stáhl a pustil Frederickovu ruku. Použil kravatu, kterou mu předtím ovázal kolem hlavy, aby ho umlčel, a svázal mu ruce za zády. Beze slova přešel ke skříni a otevřel její dvířka. Pohlédl na spodní příčku a otevřel ji. Byla prázdná.
„Je tam vnitřní šuplík! Stačí zatáhnout vespod!“ instruoval ho Frederick zoufale.
Jafari se sklonil a skutečně našel malý provázek, za který mohl zatáhnout. Zůstal ovšem skrčený, dokud se šuplík samovolně nezvedl. A s ním i tři jakési injekční stříkačky naplněné nějakou tekutinou, která se automaticky vystřelila, když provázek pustil. Sledoval tekutinu, kterak letí přes půlku pokoje a dopadá na zem. Netrvalo dlouho a tekutina plně rozežrala koberec i dřevo, zatímco se Frederick smál.
„Ha! To máš za to, hajzle! Doufám, že máš z ksichtu sračku!“ smál se jako blázen.
Jafari se zvedl a zkontroloval, zda jsou injekční stříkačky úplně prázdné. Ne, v každé z nich zbylo pár kapek. Téměř bez hluku se přemístil do kuchyně, zatímco se Frederick pořád dusil smíchem, a vzal ze stolu kapesník. Potom opatrně všechny tři injekční stříkačky vyndal tak, aby se jich nedotkl. Pohlédl na smějícího se, šíleného muže.
Jeho smích konečně umlkl, když mu Jafari vrazil všechny tři stříkačky do krku a těch pár posledních kapek mu stříkl do těla. Konečně ho smích přešel.
*****
Když Jafari jeho domov opouštěl, byl Frederick van der Waals už mrtvý. Příčina úmrtí bude určena jeho zlomený vaz s rozsáhlými popáleninami po celém těle. Uvnitř jeho těla se také najdou zbytky kyseliny neznámého původu. Než ovšem Fredericka van der Waalse budou schopni identifikovat, potrvá jim to celý den, protože nebude mít u sebe žádné doklady, jeho otisky prstů budou nepoužitelné, protože mu kůže na rukou byla obroušena do masa. Jako zvrhlou sbírku jim jeho vrah na stole zanechá všech deset odloupnutých nehtů. Aby je zmátl, podříznul mu ještě hrdlo nožem, když byl Frederick už po smrti, a shodí ho na zem vedle gauče. Oběť toho šíleného vraha najde jeho manželka, Jane van der Waalsová, když se vrátí toho dne okolo půl páté v podnapilém stavu. Když se bude řešit záhada, proč ho systém Jax pustil dovnitř, počítač nebude schopný udat žádné pádné důvody ani důkazy, neboť jeho paměť byla pozměněna a potom vypnuta. Na příkaz samotného Fredericka van der Waalse.
Ale protože osud se Jafariho práci již nejednou vysmál, vysmál se mu i nyní. V tom nejhorším možném okamžiku totiž narazil opět na Simona a jeho bandu. S ukrytými plány se vrhl do stoky a prchal před nimi. Tentokrát ovšem Simon přivedl více lidí, takže ho pronásledují jako kočky malou myš.
„Stůj, ty hajzle! Stejně tě sejmem‘!“ křičeli jeden přes druhého.
Jafari si tentokrát kontroloval, kudy běží. Ve správný moment je vyvedl z míry, když se rychle vymrštil asi do půlky žebříku a rychle po něm šplhal nahoru. Chvíli čekal, dokud ten první na žebříku nebude u něj, a surově do něj kopl, takže ztratil rovnováhu a všechny je shodil zpátky na zem, než otvor kanálu přikryl víkem. Potom prchal ulicemi.
„To hovado chci živý!“ slyšel z dálky přicházet Simonův hlas.
Jafari se rozhlížel po barech, které ještě v tak pozdní dobu svítily, než do jednoho z nich vplul. Skryl se vzadu a dělal, že obdivuje jednu z unavených tanečnic u tyče. Jeho výška ho ovšem zase prozradila, když slyšel, že někdo rozrazil dveře a krátce poté následovala salva nábojů z brokovnic. To už se Jafari plazil po zemi rychle pryč. Když vstal, aby mohl prchnout zadními dveřmi, dvě zbloudilé kulky ho zasáhly do pravé ruky. Vrazil levým ramenem do dveří, aby si je otevřel, a utíkal kupředu, aniž by se ohlédl.
„Zabte ho!“
„Ne, Simon ho chtěl živýho!“
Z dálky za ním doputovaly hlasy jeho pronásledovatelů. Nechtěl s nimi bojovat, i když věděl, že by vyhrál. Kdyby jich nebylo tolik. A nemohl spustit scénu okolo čtvrté hodiny ráno. Jeho pána by to nepotěšilo. Pohlédl na svou pravou ruku, kde ho zasáhly dvě kulky. Využil jednoho ze svých nožů a aspoň si z ran dostal protivné olovo. Jen trochu vykoukl zpoza rohu. Jeho pronásledovatelé se rozdělili. Nyní byli poblíž něj jen dva mladíci. Když se přiblížili až moc, popadl toho prvního a podřízl mu hrdlo. Druhý se nejspíš polekal pohybu ve stínu a začal střílet kolem dokola. Jafari se dostal snadno zezadu k němu a zkušeně mu podřezal hrdlo. Jeho bezvládné tělo pustil k zemi, než se rozběhl kupředu. Neměl čas se tady s nimi potýkat.
Bohužel pro něj - hluk, co Simonova banda způsobila, upoutal i vzdušnou hlídku. Místo toho, aby hledala Simona a ostatní, všimla si jeho. Vyzývala ho, aby se zastavil a identifikoval. A to Jafari neměl ani v nejmenším v úmyslu. Vyslali tedy po delší době varovné střely mimo něj. A potom jim najednou zmizel. Jafari se totiž skryl v jedné ze zahrad a čekal, dokud jejich vrtulník nezmizí z dohledu. Pohlédl na svou ruku. Měl by si ji nějak ošetřit. Rozhodl se tedy, že poctí svou návštěvou majitele toho domu. Vyšplhal se po přilehlém stromě a po větvi se snadno dostal až na balkón. Měl štěstí - bylo otevřeno. Rozhlédl se a rychle vběhl dovnitř, když viděl, že se světlo vrtulníku vrací. Schoval se za závěs a sledoval ten otravný krám ve vzduchu. Potom ho postihlo nepříjemné mrazení.
Tak moc se soustředil na policejní hlídku, že zapomněl zkontrolovat své okolí. Jen velmi pomalu očima zaputoval kolem místnosti kolem sebe. Část napravo byla potemnělá, ale část nalevo byla ozářená lampou na stole. A za stolem seděl muž s brýlemi za počítačem. A ten ho vyjukaně sledoval, neschopný jediného slova.