„Jeho tělo bylo dvakrát tak větší než to moje. Věděl jsem, že v případném souboji prohraju vše. Proto jsem ho ošálil - nabídl jsem mu své informace výměnou za jeho služby. Říkejte tomu pradávné žoldáctví, pokud chcete. Žoldy mu budiž moje informace. A jeho služby vůči mně? Ochrana a bezpečí. Proto se budu moct pohybovat v bezpečí a v klidu, proto na mě tentokrát policie nevyzraje. Tyto myšlenky se mi honily hlavou toho dne, kdy jsme naši smlouvu podepsali.“

(z nové, nevydané knihy sira Benjamina Sneasela, která doposud nenese název)
*****
Jafari se opřel o kuchyňský pult a bedlivě pozoroval toho otravného pisálka, jak si něco vyhledává na svém tabletu. Kolem jeho hlavy nyní pluly dvě obrazovky, na kterým sem a tam něco také vyťukal a prohlížel si nějaké obrázky. Jafarimu došlo, že na jedné obrazovce je sídlo pana Crooka, to druhé viděl jenom z půlky, protože úhel jeho dohledu byl jen poloviční. Ani za mák ho nenapadlo to nějak víc prozkoumávat, takový hlupák nebyl. Ještě by se mohli pustit do dalšího rozhovoru. A to Jafari nechtěl. Protože mu bylo jasné, že i když je systém domu relativně vypnutý, pořád je zde malé procento, že automaticky jejich rozhovory nahrává, stejně tak pořizuje jejich videozáznam.
Natáhl se pro malou skleničku s vodou a ledem. Oproti jeho ruce vypadala směšně male, přitom to byla stejně velká sklenice, kterou nabídl i Benjaminovi.
„Proč zrovna Benjamin?“ zeptal se najednou při pohledu na ledové kostky, které se po jeho otázce trochu posunuly. Jedna z nich spadla na tu druhou. Benjamin se zarazil s perem na tabletu uprostřed slova a vzhlédl.
„Prosím?“ zeptal se, protože jeho otázku vnímal jen z půlky.
Jafari si nepříjemně mlaskl a vypil zbytek vody na jeden hlt. Odložil skleničku s ledy zpátky. „Proč zrovna Benjamin?“ zopakoval svou otázku.
Benjamin se pousmál, obrazovky kolem sebe vypnul, když vypnul svůj tablet a opřel se o židli. Odložil pero stranou a vypadalo to, jakoby uvažoval, přitom odpověď už sám moc dobře znal. „Protože jsem se narodil jako třetí syn, nejmladší… a jako jediný jsem přežil. Ostatní, sestra a bratr, zemřeli téměř záhy, co se narodili. Matka zemřela při svém posledním porodu. Ani jsem ji v podstatě neviděl nikdy živou, jen na fotkách. Otec si myslel, že je snad prokletý nebo má na něj někdo spadeno, proto mu sebral celou jeho rodinu. Tak si pomyslel, že jméno hebrejského původu mu i mně dá trochu té ochrany. Víš, co to jméno znamená?“
„Ne,“ odpověděl Jafari ihned popravdě. Nechápal význam systému jmen, proto se ani nepídil po významu jednotlivých z nich. Byla by to ztráta času. Benjamin se ušklíbl.
„Nejmladší milovaný syn. Nebo taky syn pravice. Jsem rád, že s tím jménem počkal, až mi byly oficiálně tři roky. Nejspíš měl obavy, abych vůbec přežil pár let… možná si myslel, že umřu na nějakou dětskou nemoc, protože sám neměl ponětí, jak se o dítě starat. Ta první dvě mu umřela hned, sotva se nadechla.“
„Pořád nechápu, proč zrovna Benjamin.“
„Nechápeš smysl jmen, sám jsi to řekl. Bylo by ti příjemnější, kdybych měl pořadové číslo podle toho, kdy jsem se narodil? Jako kolikátý člověk v pořadí jsem vyšel z lůně své matky? Nebo z lůně ženy celkově?“
„Bylo by to jednodušší, člověk by si musel zapamatovat řádové číslovky a nemusel by znát hromadu jmen v různých jazycích.“
Benjamin přikývl. „To je pravda. Některá asijská jména jsou opravdu zapeklitá. Ale kdybychom měli všichni čísla místo jmen, někdo by mohl říct, že to je přece rasistické. Nebo nějakou takovou blbost. Jak bychom pojmenovávali domácí mazlíčky? Nebo by ten systém napadali lidi s tím, že proč je zrovna on o číslo dřív než ten druhý, když se narodili téměř stejně. Takový systém by dlouho nevydržel. Rozpadl by se především díky vlastní ideje.“
A potom nastalo ticho. Benjamin to bral jako ukončení jejich krátkého rozhovoru a opět si nadhodil obě obrazovky, aby mohl dál pracovat.
„Musím ale uznat, že bych nad tím asi nikdy neuvažoval, kdybys to nenadhodil,“ ozval se po chvíli a pousmál se pro sebe. „Nutíš můj mozek pracovat jinak, než je zvyklý. A to je dobře. Baví mě to.“
Odpovědí mu bylo hlasité skousnutí a potom rozkousávání ledu, až vzhlédl, co to je najednou za zvuk. Pro Jafari to bylo také neobvyklé. Ale ty prapodivné, úzkostlivé myšlenky a pocity, co ho nyní pohlcovaly, když byl v přítomnosti tohoto muže, ho znervózňovaly. Na tohle nebyl zvyklý a neměl to dovoleno. Neměl by používat mozek takhle. Jeho pánovi by se to jistě nelíbilo. Kousky ledu nakonec vyplivl do umyvadla a sklenici odložil vedle nich. „Půjdu zkontrolovat pana Crooka. Nikam nechoď. Systém tě stejně dál nepustí,“ oznámil mu Jafari a když opustil místnost, systém se sám probudil a kamera se pohnula směrem k Benjaminovi, který se musel pousmát. Pravda, kdyby ho nechal bez dozoru, určitě by se šel podívat za svým starým známým Thomasem.
Jafari se dostal do druhého patra a zastavil se před dveřmi svého pána. „Nějaké neobvyklosti?“ zeptal se systému.
„Ne, vše je v normě, jen je utlumený,“ ozval se mu hlas systému.
Teprve poté vstoupil Jafari dovnitř a viděl svého spícího pána na posteli, jak pomalu dýchá a maska s kyslíkem se mu v pomalém rytmu vždycky zamlžila a odmlžila, stejně tak Thomasova hruď se pomalu zvedala a zase klesala v neměnném rytmu. Jafari k němu pomalu přešel a pohlédl na obrazovku se stavem jeho pána. Rytmus jeho srdce byl už pomalu ve stejné normě, jako před tímhle kolapsem. Sbíral síly, navracel se mu život. Jafari by ani nenapadlo přát svému pánovi smrt - na to byl vycvičený Thomasem a doktorem až moc dobře. Kdyby si byť jen jednou pomyslel něco podobného, věděl by, že jeho pán by se to dozvěděl a byl by za to potrestán. Klidně i smrtí.
Modré oči se po chvíli zaměřily na spícího starce na posteli. Jak snadné by bylo pro jeho nepřátele, aby mu přidrželi polštář na tváři, aby se ho konečně zbavili. Ve chvíli, kdy se Jafari pomalu dostal ke spící tváři svého pána, jeho oči pod víčky se zakmitaly a Thomas po krátké chvíli pomalu, unaveně otevřel oči. Bylo v nich hned vidět zklamání, sotva mu došlo, že nezemřel, ale díval se nyní na Jafariho. Hned svraštil obočí a s námahou se natáhl pro kyslíkovou masku. Jafari ho ovšem hned zastavil a ruku mu pomalu vrátil zpátky.
„Víte, co říkal doktor, nepletu se, pane?“ zeptal se Jafari.
„Jdi k čertu,“ ozval se Thomas slabě skrz masku.
„Potřebujete čistý kyslík, pane. A odpočinek.“
„Nasrat.“
„Jste unavený, pane. Kdybyste nebyl, hned byste se natáhl pro hůl a potrestal mě,“ pousmál se Jafari trochu. „Proto, prosím, vyslechněte doktora a odpočívejte. O všechno ostatní se postarám, slibuji.“
Thomas si unaveně povzdychl, až mu hruď klesla, jak nejníž mohla. Stěží polkl a nakonec souhlasil.
„Pane,“ oslovil ho Jafari znovu a stařec se na něj otráveně, unaveně podíval. „Přišel vás navštívit sir Benjamin Sneasel. Žádá si schůzku s vámi, pane. Mám ho poslat pryč, protože se necítíte dobře?“
Thomas ho chvíli otráveně pozoroval, než zavřel oči. „Ne,“ rozhodl pevně po chvíli. „Pozvi ho dál. Případně ho vyhodím sám.“
„Rozumím, pane.“
*****
Když Benjamin slyšel tu novinu, nejdřív tomu nemohl uvěřit, ale hned byl na nohách a téměř po paměti vyrazil k pokoji Thomase Crooka. V tomhle sídle byl před lety mnohokrát. Když míjel hologram Thomase a jeho milence, vzpomněl si, jak ho poprvé pozvali k sobě, když byl ještě hodně mladý a policii tehdy až tak moc nesral. Vyšel po schodech a slyšel mohutné kroky za sebou, jak ten snědý obr s číselným a písmenovým označením za ním dupe a bere schody minimálně po třech, čtyřech najednou. Čekal otázku, odkud zná cestu k pokoji pána domu. Ta ovšem nepřišla. Ani žádná jiná.
Benjamin se zastavil před dveřmi a pohlédl na čtečku otisku dlaně. Zelené světlo značilo, že je zapnutá. Nebylo potřeba ji moc používat, protože do sídla Thomase Crooka už málokdo vešel. Po smrti jeho milence se stařec stáhl a naháněl mnoha lidem strach svými názory, které občas šířil, když se výjimečně ocitl venku nebo se ho někdo na jeho názor zeptal. Přesto Benjamin pochopil toto zabezpečení a přiložil ruku ke čtečce. Po chvíli se ozvalo pípnutí a dveře se odemknuly.
„Sakra… tu sračku jsi měl vypnout,“ ozvalo se slabě, ale naštvaně.
„Omlouvám se, pane. Bylo to pro vaši bezpečnost,“ omluvil se Jafari ihned.
„Nasrat,“ zahalekal Thomas a rozkašlal se. Pomalu se dostal do sedu s pomocí Benjamina, který mezitím přešel k jeho lůžku. Thomas přimhouřil unavené oči a snažil se zaostřit na tvář. Nakonec k Benjaminovi vztáhl ruce a jeho tvář si musel ohmatat. Benjamin se musel pousmát, protože stejně reagoval Thomasův milenec před lety, když se viděli poprvé. „Bene?“ vydechl Thomas po chvíli, když po dotyku rozeznal typické rysy mladého spisovatele. „Benjamin Sneasel, na mou věru,“ vyhrkl, než se zachechtal. „Jak mi zrak už slouží jako chcíplá krysa, ty vlasy ti dost porostly! Ale ta huba, furt stejná! Jako dětská řiť. Nehol se, s vousy bys vypadal určitě mužněji.“
Benjamin se musel pousmát. „Popřemýšlím o vaší radě,“ řekl, než pomalu sňal Thomasovy ruce ze svých tváří a dal mu je něžně zpátky na jeho hruď.
„Co tady děláš?“
„Chci si promluvit.“
„Píšeš pořád, že? Ještě ti hubu nezavřeli.“
„Ano, proto tu jsem.“
„Výborně, výborně, ser je hodně dlouho. Nepoddávej se. Buď tvrdohlavej. Tak jim dáváš práci a smysl pro život. Kéž by bylo vícero šílenců, jako jsi ty.“
„To budu brát jako poklonu a pochvalu.“
„Ne,“ zvážněl Thomas najednou. „Sereš mě. Moc mě sereš, chlape. Přestaň psát takový sračky. I hajzlpapír má lepší čtivo, když si s ním utřu prdel po ránu. Lidi jsou blbí. Raději se nechají vláčet a rozhodovat za sebe nechají ostatní. Je to tak pohodlnější. To přece víme oba. Proto bychom to měli respektovat, není-liž pravda?“
„Někdy ovšem lidem stačí popostrčení.“
„Pozor, Bene… to jsou nebezpečná slova, která nejednoho stála život.“
„Copak vy jste taky nepopostrčil Lewise?“
Thomas od něj odvrátil pohled stranou. Benjamin se obával, že jejich rozhovor skončil dřív, než začal. Protože věděl, jak Thomas svého milovaného miloval i po jeho smrti. Benjamina napadlo, zda náhodou nebyl jedinou osobou, kterou Thomas byl kdy schopný milovat mimo rodinu. Odkašlal si a vytáhl tablet z kapsy.
„Omlouvám se, to bylo nezdvořilé,“ omluvil se, aby prolomil to protivné ticho.
„V pořádku,“ ozval se Thomas šeptem, ale v hlase byl ještě zlomený.
„Chtěl jsem s vámi něco probrat,“ vrátil se Benjamin zpátky na obchodní stránku jeho dnešní návštěvy. Thomas se k němu znovu pomalu otočil a všiml si tabletu v jeho ruce. Pozoroval jeho hbité prsty, které přejížděly po obrazovce.
*****
Jafari stál za dveřmi. Nastavil systém tak, aby umlčel hlasy za dveřmi. A pouze v případě nutnosti, nebo kdyby ho jeho pán volal, by se dveře otevřely a on by mohl dovnitř. Neuvažoval nad tím, o čem by se mohli bavit. Jako většina jednání, Jafari věděl, že je i toto čistě obchodní. Stejně tak to přece pojal i Benjamin. Jeho pánovi jistě představuje onu smlouvu. Smlouva, ano to slovo znal. Četl o něm již ve dvou knihách, stejně tak se staral o uchování Thomasových smluv, pokud je někdy dal k tisku, takže věděl, co to všechno obnáší. Ale protože se dlouhou dobu nic nedělo, přejel prstem po obrazovce na dveřích. Zobrazily se mu tak snímky z kamer v pokoji jeho pána. Tak měl aspoň jistotu, že se neděje něco špatného. Sledoval je oba pečlivě. Nevypadali jako dva cizinci, co se vidí prvně. Neměli ty pohledy, jako onehdy ten podomní prodejce, co se sem vetřel a Thomas ho vyslechl, co mu chtěl nabídnout. Ale oba se tehdy tvářili každý jinak. Nyní se Thomas i Benjamin oba tvářili stejně a nejspíš hovořili na stejné téma.
Jafari neuměl odezírat ze rtů, proto je mohl jenom pozorovat. A doufat, že se jeho pánovi nic nestane, přestože toho muže očividně znal, když mu udělil volný přístup do vlastního domu. Nepřiložil ucho ke dveřím, aby je mohl aspoň nějak odposlouchávat, přestože o tom kdysi dávno četl v jedné knize.
*****
Vypnul obrazovku, když viděl, že se Benjamin hýbe směrem ke dveřím, a rychle se postavil zpátky na místo, kde ho Benjamin předtím viděl naposledy. Překvapený výraz se mu objevil na tváři, když Jafari našel skutečně tam, kde ho předtím i opustil.
„Už se nemohu dočkat zítřka, Bene!“ ozval se radostný smích Thomase.
„Ach, já také ne,“ vzpamatoval se Benjamin hned a usmál se směrem na starce.
„A platí, co jsem říkal - klidně se sem po dobu psaní nastěhuj! Nemám s tím nejmenší problém!“
„Děkuji za laskavost, zvážím ji. Držte se,“ rozloučil se Benjamin, než za sebou zavřel dveře. Chvíli váhal, než se otočil směrem na snědého obra, který pořád nehnutě stál a pozoroval ho. Spíš se díval skrz něj. Nebyl to pohled, kterým by sledoval člověk člověka… ale spíš pohled člověka zírající na věc. Poněkud nezaujatě, samozřejmě. Ale on se nejspíš nijak nelišil - zíral na nečlověka. Dle soudobé ideologie to bylo jako by se díval na věc. Odkašlal si a schoval tablet do své kapsy spolu s perem.
„Děje se něco?“ zeptal se Jafari po chvíli, kdy si Benjamin odchytl.
„Sakra, už jsem se bál, že jsi jenom socha,“ vydechl téměř vystrašeně, než založil ruce v bok a trochu se předklonil. „Jak dokážeš stát několik minut bez hnutí a mrkání? Nepochopím,“ svěřil se.
„Na rozdíl od lidí nepotřebuji tolikrát mrkat, aby mě nedráždily oči.“
„To je fakt. To se musí nechat.“
Jafari pozvedl obočí.
„Co?“ nechápal Benjamin.
„Odcházíš nebo co?“
„Ne, mám povolení zůstat,“ ušklíbl se Benjamin vítězoslavně. Poté si na něco vzpomněl a hned vylovil tablet a pero ze své kapsy. Jafari trochu pozvedl víčka, protože si nemyslel, že by si spisovatel vzpomněl na ten blábol, co předtím vypustil z úst, když byli sami. Proto i Benjamina samotného překvapil nyní překvapený Jafariho výraz, když mu podával pero k podpisu smlouvy v tabletu.
Když se ovšem Jafari neměl pořád k činu, Benjaminovi něco došlo. Očividně ten snědý obr neumí psát. Samozřejmě. Nemá ani základní vzdělání! Omluvně se pousmál a pero zase schoval do kapsy. Chvíli poté tablet obrátil k sobě a něco na něm naklikal. Před Jafarim se nyní objevilo velké skoro bílé pole. Byla to zvětšená smlouva, spíš prostor pro jeho podpis. Jafari k němu vzhlédl.
„Neumím psát,“ řekl konečně.
„Stačí mi otisk prstu,“ pousmál se Benjamin.
Jafari se narovnal a založil ruce na prsou. „Uvědomuješ si, že nejsem v systému, takže ti můj otisk prstu bude k hovnu?“ zeptal se přímo.
„To je mi jedno. Nebo můžeš nakreslit X, tak se kdysi podepisovali negramotní,“ navrhl Benjamin pohotově.
„Raději to X teda,“ rozhodl Jafari.
Benjamin zalitoval, že si na to vzpomněl. Někdy je vědomí naší chybou a největším nedostatkem zároveň… I s neidentifikovatelným otiskem prstu se totiž dalo pracovat. Nakonec znovu vytáhl pero, smlouvu zase o něco zmenšil a pero předal Jafarimu. Ten ovšem netušil, jak ho uchopit, takže se Benjamin musel pousmát, když ho chytil, jako naprostý buran chytá lžíci všemi prsty, a chystal se s ním nejspíš nebohý tablet zabodnout, jako s nožem. „Mohu?“ zeptal se. Jafari k němu vzhlédl a přikývl. Benjamin chytil jeho ruku a přiměl ho, aby ji uvolnil. Pero mu sebral a nastavil tak, jak potřeboval. Křečovitě se snažil Jafariho přimět, aby pero uchopil tak, jak má. Nakonec jeho ruku musel v té pozici sám navést nad tablet, protože kdykoliv mu ruku pustil, pero nečlověkovi vypadlo z ruky. „Stačí jenom X. Křížek,“ vysvětlil Benjamin, když jeho ruku pustil.
Jafari to tedy zkusil, ale pero mu po chvilce znovu vypadlo z ruky na tablet. Benjamin si povzdychl, stoupl si vedle něj a nepovedený podpis smazal. Znovu chytil Jafariho ruku tak, aby mu ji mohl vést tak, jak potřeboval. Nikdo se samozřejmě nebude ptát, kdo smlouvu takto podepsal, mohl ji klidně podepsat za něj. Ale chtěl jeho podpis. Na tom si Benjamin zakládal. Držel Jafariho prsty sevřené mezi svými, když mu vedl ruku nejdřív prudce směrem zleva doprava dolů a potom zprava doleva dolů, dokud se na obrazovce nezobrazil křížek, který potřeboval.
„Díky za spolupráci,“ usmál se Benjamin a vzal si pero zpátky do ruky. Jafari jen přikývl a zmateně pohlédl na svou ruku, zatímco si Benjamin balil své věci do svých prostorných kapes. „Pro dnešek je to vše,“ slyšel Benjaminův hlas a vzhlédl k němu. Sledoval, jak si mechanicky čistí brýle a zase si je nasazuje před téměř slepé oči. Kov na jeho rukách neustále, při každém pohybu, pracoval. Když si Benjamin všiml, jak si ho nečlověk prohlíží, zarazil se a zamrkal. Pohledem ovšem neuhnul. „Děje se něco?“ zeptal se po chvíli.
„Jen nechápu, proč v dnešní době nosíš brýle,“ nechal se Jafari slyšet, než se k němu otočil zády. „Jestli je to vše, můžeš jít, že jo?“
„Milerád bych klidně zůstal a rovnou začal,“ svěřil se Benjamin, „ale pochopím, pokud máš lepší věci na práci.“
‚To ani ne,‘ pomyslel si Jafari, ‚ale bude to pro všechny nejlepší, když vypadneš.‘
„A k mým brýlím - asi mám rád staromódní věci. Mám také staromódní řemeslo,“ dodal Benjamin s úšklebkem.
„Pokud dobře vím, nejstarší řemeslo je prostituce,“ zamyslel se Jafari nahlas s úšklebkem, když se vydal kupředu ke schodům. „Aspoň jsem to někde slyšel nebo četl.“
Benjamin byl v tu chvíli rád, že zůstal o pár kroků za ním, protože nečekal takovou reakci na vlastní vychloubání se svou prací. Jak se vůbec mohl opovážit tato dvě řemesla srovnávat?! Pak si připomněl, že je to nečlověk. A ten narůstající vztek nebo pohoršení, to se bude muset rozhodnout on sám, pomalu odezněl.
*****
Benjamin se zastavil před hlavními dveřmi, které mu Jafari otevřel. Naposledy se rozhlédl kolem. Má z tohohle sídla udělat svůj dočasný domov? Nepochyboval, že Eduard Bobinski si ho už dokázal najít, takže vracet se na delší dobu domů by mohlo znamenat nebezpečí. A opět si připomněl, že pobývat tady, měl by ochranu Thomase Crooka. A to znamenalo moc. Díval se nyní skrz otevřené dveře do rušné ulice. Pokud zůstane, ztratí sice svou svobodu, ale dostane neskutečnou ochranu.
„Mám ti sehnat odvoz?“ zeptal se Jafari.
„Ne, zvládnu to pěšky,“ ušklíbl se Benjamin.
„To se celkem projdeš.“
„Jsem zvyklý.“
Jafari se k němu otočil. „Všiml jsem si, žes‘ dal na mou radu.“
„Hm?“ Benjamin se zarazil.
Jafari mu ukázal na mechanické ruce.
„Ach! Ano, měl jsi pravdu, zasloužily si pořádně promazat a tak.“
„Spíš vyměnit komplet, jak vidím.“
„Nic ti neuteče.“
„Mým úkolem vždycky bylo všímat si detailů.“
„A jde ti to znamenitě,“ souhlasil Benjamin s úšklebkem. „Proto bude práce s tebou jedna báseň, to vím už dopředu.“
„Zas tak moc se na to netěš.“
„Nechceš se stát hrdinou mé knihy?“
Jafari se chabě, chladně zasmál. ‚Spíš zločincem,‘ pomyslel si, nic nahlas ovšem neřekl. Nebude mu brát jeho sny. „Bude mi potěšením,“ pronesl ironicky a výsměšně se tomu sirovi poklonil.
„To bych řekl,“ vypnul Benjamin hruď, i když věděl, že to myslí ironicky. Namísto toho mu nastavil ruku před sebe. Ale jak si myslel - nečlověk si s člověkem rukou nepotřese. Aby zabránil trapné situaci, místo toho svou ruku sevřel v pěst, než na Jafariho ukázal ukazováčkem. „Uvidíme, zda tě přiměju prosit, abych neodcházel,“ zazubil se hravě. Jestli má tuhle knihu dokončit, bude tohohle obra muset pokořit, vidět ho v tolika různých situací, že by se mu o tom ani ve snu nesnilo.
Jafari nad jeho komentářem jenom mávl rukou, neverbálně mu tak říkajíc, aby vypadl.
„Neříkej pak, že jsi nebyl varován,“ ušklíbl se Benjamin odhodlaně, než se vydal kupředu do ruchu města.
„Cvoku,“ povzdychl si Jafari nahlas a zavřel dveře. Nevěděl náhle, co je to za úlevný pocit, když spisovatel konečně vypadl ze sídla jeho pána. Ale ten úlevný pocit se vystřídal ještě s jiným, kterému nerozuměl o to víc, když si všiml dvou sklenic, které zanechali v kuchyni po svém rozhovoru. Sídlo Thomase Crooka bylo zase náhle tak tiché a opuštěné. Jafari tohle ticho miloval. Měl by si ho užít, než se sem znovu vřítí to tornádo. A přesto mu v mysli hlodala myšlenka, které sám nerozuměl.
A zatímco se nečlověk pustil do uklízení, aby nějak zabil čas, Benjamin mířil k sobě domů.
„To bylo velmi šílené, sire Sneaseli,“ ozvalo se mu z kapsy.
„Já vím, Elis, ale dostal jsem ho tam, kam jsem chtěl,“ ušklíbl se Benjamin vítězoslavně. „Tahle kniha bude naprostý masterpiece.“
„Pořád nechápu, proč jsem měla po celou dobu zůstat v režimu spánku. A ještě se zmenšit do velikosti prstenu.“
„Kdyby tě našel, tolik by mi nevěřil.“
„Máte neokázalé způsoby, sire Sneasele.“
„Pro knihu je třeba i trochu špinavé práce. Máš náš rozhovor nahraný?“
„Ano, sire Sneasele. Podvedl jste ho.“
„On mě také. Přesněji řečeno systém Thomase Crooka mě podvedl. Nepochybuji, že nás celou dobu nahrával a sledoval a nyní to Thomasovi přehrává.“
„Co tím sledujete, sire Sneasele?“
Benjamin se zarazil před přechodem a musel se zeširoka usmát. „Tahle kniha bude naprostý masterpiece,“ zopakoval jen, a když se rozsvítila zelená, téměř vyběhl kupředu.