„Ctihodný soudce a veliteli, dovolte mi, abych opravil své předešlé rčení, že policie je neschopná - nýbrž policejní sbor je tak tupý, že se mu vysmívají i samotní vězni! Však co? Kdo by nechtěl být ve tříhvězdičkovém hotelu zadarmo? Ovšemže se nyní smějete, dobrá paní, ale jistě i vy jste někdy zatoužila jít do vězení a zjistit, jaké to tam je, že ano? Já tam byl. A nejednou! (smích) Ale teď vážně, nač si všichni nalháváme, že zločinci jsou tak špatní! Však oni to dělají z dobroty srdce. (smích) Chtějí si užít dovolenou zdarma! Neměli bychom všichni ztratit rozum, někoho prostě zabít a jít si na pár dnů užít dovolenou?“

(ze zakázané knihy, komediální veselohry Dovolená zdarma, pro policii karma! od Sira Benjamina Sneasela)
*****
„Sire Sneasele, našla jsem požadovaná data,“ ozval se systém Elis brzy toho rána, než vůbec oslavy Dne znovuzrození řádu a míru začaly. Benjamin ovšem nereagoval, protože ještě tvrdě spal. Únava ho konečně dostihla a on odmítal slyšet nebo poslouchat cokoliv, co mu jeho systém chtěl sdělit. Po chvíli se ovšem ozvalo pípání u jeho hlavy, když mu došla zpráva. „Sire Sneasele, došla vám zpráva od Samuela Jacksona,“ ozval se hlas znovu. Benjamin jen z povinnosti pomalu rozlepil oči. Rozeznal blikající ikonu poštovní obálky. Natáhl se pro brýle a zprávu si otevřel.
S ještě rozespalým mozkem si musel zprávu přečíst znovu, než ho její sdělení plně probudilo. Prudce vstal.
„To si dělá prdel!“ vykřikl náhle.
„Děje se něco, sire Sneasele?“ ptal se systém.
„Zatracený idiot!“ hněval se Benjamin a hned vstával z postele, div rovnou nespadl na zem, jak se mu nohy ještě motaly.
„Sire Sneasele, našla jsem požadovaná data. A mohu aktualizovat pozici Eduarda Bobinskiho,“ oznámil mu systém znovu.
„Jo, to je mi jedno, teď musím dělat něco jinýho. Dořešíme to pak, Elis.“
„Ale, sire Sneasele, ten muž-…“
„Jo, je mi to jasný. Teď na něj zapomeň. Sežeň mi informace o historii té dnešní šaškárny. Hned!“
„Jak si přejete, sire Sneasele.“
Pokud tu bylo něco, co Benjamin nenáviděl víc, než brzké, nechtěné vstávání, bylo to sepisování pochvalné řeči na něco, co mu bytostně bylo jedno, nebo s čímž tak úplně nesouhlasil, že by to měl chválit. A jelikož měl s místní policií už nejednu opletačku, zpráva, že jim má sepsat úvodní řeč pro dav lidí, kterou mu Samuel Jackson před chvílí poslal, mu ani trochu nezvedla náladu ani mu nepomohla změnit na policejní sbor názor. Jelikož měl sám Benjamin na svém seznamu děl mnoho zakázaných knih, jistě chápeš, čtenáři, že jeho vztahy s policejními živly nebyly moc dobré. Do jisté míry to byl trestanec, který nebyl nikdy odsouzen na moc dlouhou dobu, protože ho lidi milovali, a tak byl věčně na útěku. A jestli chcete udržet lidi v šachu, dopřejte jim jejich miláčka.
Ale jednu věc mu zdejší policie nemohla zapřít - když promlouval k lidem, poslouchali. Právě proto bedlivě četli i oni jeho knihy a kdejaké žvásty na internetu. A proto se Benjaminův seznam zakázaných knih nehezky zvětšoval každý rok. Když se něco nehodilo, měl to přepsat nebo vyškrtnout, což samozřejmě neudělal. Takže většinou následovaly noci strávené v chládku (v domnění, že změní názor), kde se mu snažili vymýt mozek, aby smýšlel správně, nebo tučné pokuty, kdy se musel podřídit, nebo jeho knihu zakážou, což se stávalo zcela běžně, neboť Benjamin Sneasel se narodil jako tvrdohlavec. Byla v tom i trocha hrdosti, která ho poháněla, aby se vzpínal tomu systému, který tady zavedli, jakýsi vnitřní odpor proti tomu, co dělala zdejší policie a ještě přesvědčovala lidi, že je to pro jejich dobro. Informace byly mocné, a pokud jste chtěli vládnout všem, nesmělo vám nic uniknout.
„Elis!“ ozval se Benjamin po chvíli, když něco prohledával ve své virtuální knihovně.
„Ano, sire Sneasele?“
„Máš po ruce nějaké kecy z předešlé slavnosti? Prostě tam strčím něco nového, aby se neřeklo.“
„Váš předešlý text zakázali šířit po internetu, protože jste Samuela Jacksona nazval oslem, co si nevidí ani na špičku nosu.“
„Zatraceně!“ zaúpěl Benjamin bezradně. „A předešlý rok?“
„Pokud jsou mé záznamy správné, povzbudil jste dav, aby házeli odpadky na pódium na policii, a tím pádem jste skončil za mřížemi po dobu-…“
„Sakra!“ kopl Benjamin bezradně do své židle, než zaúpěl a chytil se za palec na noze.
„Sire Sneasele, uniká mi pointa, proč vás o to každý rok Samuel Jackson žádá, když ví, že ten projev zneužijete proti jemu a zbytku policie?“
„Protože to je ta pointa,“ ozval se Benjamin po chvíli, když si promnul palec a bolest trochu odstoupila. Zadíval se bezradně z okna. „Dokud budou mít figurku, kterou lidi budou poslouchat a litovat, nemají problém s mými řeči proti nim. Ale neuvědomují si, že lidi štvu proti nim a už nyní se chtějí někteří proti nim spiknout. To je naše výhoda, Elis.“
„Vaše výhoda, sire Sneasele, já vám jenom poskytuji data, která v danou chvíli potřebujete. Nemám city ani necítím pocit viny a nerozumím smyslu pro spravedlnost, takže nevidím důvod, proč bych se měla míchat do lidských záležitostí.“
„A přitom jsi někdy lidštější, než zdejší zastánci zákonu a pořádku.“
„Pokud to byl vtip, sire Sneasele, pak se vám povedl.“ Přesto hlas systému zněl pořád stejně, bez špetky emoce.
Benjamin si povzdychl a jal se rychle přepisovat loňský proslov.
„Sire Sneasele, ohledně dat pobytu Eduarda Bobinskiho-,“ začal systém znovu.
„Teď ne, to vyřešíme potom. Sleduj ho,“ instruoval Benjamin, aniž by ztratil špetku soustředěnosti na vlastní práci.
„Rozumím, pane. Mám vyhledat současná data?“
„Prosím.“
„Jak si přejete, sire Sneasele.“
*****
Z pokoje se soustavně ozývalo ťukání kovu o jednotlivé klávesy poměrně zastaralé počítačové klávesnice. Kolem Benjamina byly nyní tři obrazovky - jedna hmatatelná na stole, druhé dvě moderní, vytvořené na bázi interaktivní tabule, jen dovedené k dokonalosti. Na jedné vyhledával informace sám, druhé mu poskytoval jeho systém. Na uších měl sluchátka, která občas zablikala. Nerad se napojoval na síť, aby nemusel říkat povely slovy, ale někdy bylo lehčí poslat myšlenky do systému, aby mu systém odpověděl o to rychleji. Urychlovalo to tak hledání a umožňovalo mu přístup na stránky, kam by se jinak nedostal. Jeho titul „sir“ nebyl jen na okrasu - policie moc dobře věděla, že když mu nedají jistou formu satisfakce za způsobené problémy, obrátí se na lidi. A to nechtěli. Takhle měl přístup k omezeným informacím, ale věděl toho víc, než obyčejný občan, aniž by musel platit nemalé peníze.
„Sire Sneasele, našla jsem informaci o případu 1452/23 JA. Potřebuji váš souhlas, abych ji mohla prozkoumat,“ ozval se systém.
„Povoluje se,“ řekl Benjamin mechanicky, když něco sepisoval a přitom na druhé obrazovce četl data, která mu Elis právě poslala na druhou obrazovku.
„Přejete si zmínit i smrt Fredericka van der Waalse ve svém projevu?“
„Je to cekem čerstvá novinka a moc toho o ní není k dohledání. Co jsi našla?“
„To, co je na internetu a ve složkách policie, sire Sneasele.“
„Něco nového?“
„Ne, sire. Pouze domněnky a dohady.“
„Vynech to a smaž to. Potřebuju poukázat na jejich neschopnost, ne na to, že zemřel další člověk, kterého neuměli ochránit, protože jim selhal podělaný systém.“
„Rozumím, sire Sneasele.“
„Co ty loupeže informací?“
„Nemohu se dostat na jejich síť, sire Sneasele, ale ustavičně na tom pracuji.“
„Pokračuj. Případně vyhledej pomoc nějakého informátora. Jsme ochotný mu zaplatit, pokud se jim dostane na kobylku.“
„Rozumím, sire Sneasele. Kontroluji váš projev, sdělení je zajímavé a pádné, nemělo by nudit. Interpunkci máte také v pořádku. Váš text je koherentní.“
„Díky, Elis.“
„Rádo se stalo, sire Sneasele. Jsem tady, abych vám pomohla.“
Benjamin si promnul oči, jak ho zaštípaly pod sklíčky brýlí. Stejně tak ze sluchátek ho už začínaly bolet uši. Ale dokud je napojený na síť přímo, nachází toho mnohem víc. Zavřel oči a soustředil se. Co chtěl skutečně sdělit? Oslavit ty hlupáky nebo se jim vysmát? Jak to udělat, aby jim hned nedošlo, že lidi štve proti nim?
‚Mysli, Benjamine,‘ nabádal se v duchu.
„Sire Sneasele, obdržela jsem zprávu, že vás dva příslušníci vyzvednou za hodinu,“ ozvala se Elis.
„Sakra,“ zavrčel Benjamin a sundal si sluchátka, aby si promnul spánky. Hodina navíc je hodně málo času na to, aby vymyslel pořádnou řeč. „Elis, jaká je pravděpodobnost, že mě vsadí do vězení hned, když veřejně řeknu tohle?“ zeptal se ledabyle.
„Na základě slov, které byste použil, a pauz, abyste dal důraz na své sdělení, aby si lidi uvědomili, že myslíte či nemyslíte opak, počítám… přibližně 70%, sire Sneasele.“
„Jenom?“ zasmál se Benjamin. „Čekal jsem vyšší číslo.“
„Chcete být ráznější ve svém projevu, sire Sneasele?“
Benjamin si povzdychl a stiskl si kořen nosu.
„Sire Sneasele?“
„Zanechej hledání, Elis. Teď chci data na Eduarda Bobinskiho.“
Obrazovka vedle něj se zastavila v hledání a po chvíli zčernala. „Jste si jistý, sire Sneasele?“
„Ano, do toho.“
„Provedu.“
Po chvíli Benjamin na obrazovce vedle viděl několik kamerových záznamů, které se rychle přehrávaly a střídaly. Po chvíli se záznamy zastavily na třech vybraných kamerách.
„Eduard Bobinski nalezen, sire Sneasele.“
„Sleduj ho.“
„Provedu, sire Sneasele.“
„Kolik mám času, než se tady zastaví plechovka, aby mě vyzvedla?“
„Dle posledních zpráv, co si vyměnili příslušníci policie, přibližně půlhodiny. A nepřijede plechovka.“
„Dobře. Zkusme něco vytvořit, co by je mohlo uspokojit a přitom potupit, Elis.“
„Rozumím, sire Sneasele.“
*****
Když se ozval zvonek oznamující příchozí nezvané hosty, Benjamin byl už připravený v obyčejném oblečení. Netřeba si brát oblek, když se nejedná o opravdovou slavnost. Kdyby se slavilo narození nějakého spisovatele nebo nový výtisk jeho knihy, vzal by si oblek nebo aspoň slušnou košili. Ale proč by se měl vyoblíkat na slavnost někoho jiného, koho ani sám neuznával za vhodné svého času?
„Sire Sneasele, policie si přeje vstoupit,“ ozval se ženský hlas systému.
„Pusť je dovnitř, Elis,“ povolil jí Benjamin, když zrovna vypínal obrazovku počítače.
„Mám vypnout obranou-…“
„Pusť je dovnitř,“ přerušil ji Benjamin přísně.
„Rozumím, sire Sneasele.“
Benjamin vyšel ze své pracovny, kterou pečlivě uzavřel, a na dveřích se zobrazil obrys jeho ruky. Nikdo jiný se do jeho pracovny nedostane, pokud mu náhodou nesebere ruce. Jak ironické, ale praktické. Nikoho by totiž nenapadlo, že snímač otisku ruky bude reagovat jenom na jeho kovovou dlaň. Šel po chodbě a přibližně po osmi krocích stanul před výtahem. Dveře se před ním samy otevřely. Chvíli váhal, malé USB v ruce.
‚Neváhej. Tvojí povinností je říkat pravdu,‘ nabádal sám sebe v duchu, když vstoupil do výtahu a nechal se odvést až dolů. Když se před ním dveře znovu otevřely, na druhé straně chodby před vstupními dveřmi stáli dva uniformovaní muži a čekali na něj. Věnoval jim pohled bez jediné emoce. I jejich tváře nenesly známku emocí. Byla to pro ně čistě práce. Obě strany chtěly něco získat, na oplátku si tak navzájem mohly něco sebrat. Čistě obchod s informacemi, které se budou šířit dál.
„Sire Sneasele,“ řekli unisono naučenou frázi. Benjamin od nich respekt nečekal, z jejich úst to byl spíš výsměch. Titul vypůjčený proto, aby ho umlčeli, aby se stal jejich poslušnou loutkou výměnou za vlastní život v blahobytu. Neustále se ho snažili zlomit a on jim s radosti házel klacíky pod nohy. Prošel kolem nich bez jediného slova. Na nějaké pěšáky nemá náladu. Nebude s nimi ztrácet čas. Nepatřili ani zdaleka mezi ty, kteří mohli rozhodovat nad osudem odsouzených. Pouze ti, kteří měli pravou moc, mohli vládnout nad vaším osudem. Jinak jste byli jenom pěšáky. A Benjamin o pěšáky neměl zájem.
Všiml si připraveného vozidla, u kterého stál ještě jeden směšný pěšák. Nevěnoval mu stejnou pozornost, jako těm dvěma, když vlezl do vozidla. Všichni tři si byli vědomi, že od něj neuslyší ani slova, protože mu za ně nestáli, přesto se k němu museli chovat s respektem. I když byl jejich nepřítelem, kdyby se mu cokoliv stalo, nejen jejich nadřízení ale i obyčejní lidé z okolí by je chtěli sežrat zaživa. Benjamin si byl moc dobře vědom zvídavých pohledů zpoza záclon. Lidé ho znali. Lidé o něm věděli. Proto ho nemohli jen tak odstranit, aniž by neměli pádný důvod.
Ti tři uniformovaní pěšáci se rozhlédli kolem. Jen kontrola, zda náhodou někdo nechtěl narušit jejich oslavy dřív, než začaly. Kdyby se někdo pokusil zaútočit na toho muže, měli dovoleno útočníka v tuto situaci i zabít. Nikdo nechce přijít o svého nejlepšího dostihového koně ještě před začátkem závodu. Benjamin koutkem oka postřehl, že se vedle něj jeden z nich usadil, zbylí dva usedli vepředu a elektronické auto se rozjelo kupředu.
„Vaši řeč,“ ozval se ten vedle něj a otevřel si malý notebook na klíně.
„Je připravená,“ ujistil ho Benjamin lhostejně.
„Potřebujeme ji zkontrolovat, případně upravit. Znáte pravidla.“
„Je připravená.“
Muž vzhlédl od svého počítače. „To doufám, ale i tak ji potřebuji znát předem, abych ji mohl upravit.“
Benjamin se na něj lhostejně podíval. „Je připravená,“ řekl mu důrazně, aby mu dal jasně najevo, že jeho práci zpochybňovat nebude. Muž vedle něj zvedl vzdorně bradu.
„Informuji o tom Jacksona, jestli si přejete, aby mi dal povolení vaši práci přečíst.“
„Potřebuješ taky povolení od Samuela, aby sis mohl utřít prdel?“
Muž vedle něj semkl rty k sobě. Nakonec sklapl svůj notebook a dal ho stranou. „Pokud se vyskytne problém, budete potrestán přísněji, dle zákona č. 1998, paragraf č. 164, protože jste odmítl mou korekci,“ připomněl mu, spíš trucovitě, než z povinnosti.
„Jsem si toho vědom,“ ujistil ho Benjamin pořád s lhostejným hlasem.
*****
Vozidlo se zastavilo a pomalu kleslo na zem za pódiem. Davy šílenců se už shromáždily a řidič zadal trasu oklikou, aby se jim vyhnuli. Mezi čtyřmi muži uvnitř nepadlo už ani slovo a dojeli v naprosté tichosti. Benjamin viděl hromady a hromady lidí, když projížděli kolem, a udělalo se mu z nich trochu nevolno. Tolik tupých, zfanatizovaných ovcí, co tupě pronásledují špatné stádo. Kolik z nich je ještě neposkvrněno? Kolik z nich dnes použije uši, aby slyšeli jeho slova? Kolik z nich mu půjde dnes po krku?
Vzpomínkami se nechtěně dostal k dnešnímu brzkému ránu, k onomu obrovi snědé pleti, který mu pronikl do domu. Elis našla toho, kdo ho postřelil, je možné, že se znají, takže ho k němu může zavést, když ho správně navede. Co by mohl Eduard Bobinski chtít, aby mu pomohl? Z myšlenek ho vyrušil známý hlas.
„Sire Sneasele?“ oslovil ho Samuel Jackson. Jen z povinnosti k němu zaputovaly chladné oči. „Doufám, že dnes se obejdeme bez problémů.“
„To zaručit nemohu,“ ujistil ho Benjamin, než ho odstrčil, aby mohl vylézt z vozidla. Samuel mu ovšem sevřel rameno pevně mezi prsty, aby ho zastavil.
„Pak nemohu zaručit tvou bezpečnost.“
„To nezaručíš nikdy. Protože neuvažujeme stejně.“ Benjamin se na něj jen koutkem oka podíval a nevadilo mu, že stisk na jeho rameni zesílil.
„Varuji tě,“ zněl Samuelův hlas nepříjemně. „Pro vlastní dobro. U takových fanatiků nikdy nevíš, kdy jim rupne v pale a oni tě budou chtít zabít.“
„Mluvíš o sobě?“
Samuel se křivě usmál a pustil mu rameno. Na jeho otázku neodpověděl, místo toho prošel kolem něj zpátky na pódium, aby započal svůj směšný proslov, aby lidi navnadil. Benjamin si pomyslel, jak ty jejich uniformy vypadají směšně. Vyznamenání - za co? Za to, že veřejně lžou a odsuzují ty, co mluví pravdu? Za to, že tady žádný pořádek není, ale jejich diktatura jim vládne? Protože oni měli neomezený přístup ke všem informacím, které řídily svět. Ale to lidi nevěděli. Nebo vědět nechtěli. Mnoho lidí, co se zde shromáždilo, bylo nevzdělaných, přestože měli vystudované vysoké školy a hlásali se, že procestovali během svých studií svět, který se tolik lišil od toho před staletími, kdy největší hrozba pro soudobé lidi byla světová válka. K čemu jim byly tituly, když neměli ponětí ani o tom, že si s jejich myslí hrají neustále? Že informace, které dostávají, jsou upravené tak, aby jim většina rozuměla a podávala je těm hloupějším, aby se utvrdilo kouzlo začarovaného kruhu, kdy nikdo neví, co je pravda, pokud to policie veřejně neoznámí jako za pravdu?
Benjamin měl jasno - jestli se mu dnes povede probudit aspoň jednoho dalšího člověka, může ten pochybný systém opět narušit. Za to mu to riskování stálo. Protože jeho slova lidi poslouchali.
*****
„A nyní mi dovolte, abych slovo předal siru Benjaminovi Sneaselovi, který si pro nás připravil pár slov, neboť toto je den hodný oslavy!“ slyšel Benjamin Samuelův hlas, který skončil svůj slovní průjem na téma, jak je podstatná jednota v jejich sboru a jak nabádá lidi, aby konali dobro a vyhýbali se zločinům obloukem, jakožto řádní občané a šli tak příkladu těm vedle sebe a svým dětem. Samuel přešel k závěsu a změřil Benjamina chladným pohledem, vřelý úsměv se mu hned vytratil. „Tentokrát žádné šaškárny,“ varoval ho naposledy.
„Obáváš se zbytečně,“ prohodil Benjamin ironicky. ‚Protože tohle bude mistrovské dílo, pokud někdo procitne!‘ pomyslel si Benjamin, když vyšel zpoza závěsu. Tolik lidí. Polila ho trochu nejistota. Byl to opravdu velký dav. Ale musel zachovat klid. Jeho slova k nim dojdou, oni ho vyslyší. Oni ho poslouchají. Zastavil se na stupínku a vložil USB do malého notebooku před sebou. Zachovával klid, aby působil jako ta sebejistá postava, kterou znali. Figurka v rukách policie, která občas mluvila bludy. Ale ty bludy měly moc!
Koutkem oka postřehl, že se Samuel postavil k okraji závěsu. Připravený zasáhnout, kdyby bylo třeba, samozřejmě. Na jeho vtípky už byli zvyklí, a proto věděli, jak je včas zastavit, kdyby bylo třeba. A on jim jejich oslavu nenaruší.
„Děkuji, že mi byla udělena čest, abych pronesl pár slov k oslavě Dne znovuzrození řádu a míru. Je to čest, která se poskytne málokomu, natož, aby mu byla udělena již poněkolikáté. Proč zrovna já a ne někdo jiný? Je smutná pravda, že historie se také často neptá proč, ale kdo. Hrdinové a vítězové píší dějiny. Nikdy se nedozvíme, jaká byla pravda strany poražené. Stejně tak se nikdy nedozvíme pravdu, kterou zločinci považují za tu správnou. Stejně tak se nikdy nedozvíte od oběti důvod, proč byla zavražděna. Nedozvíme se, proč byl Frederick van der Waals tak brutálně sprovozen ze světa dnes brzy ráno, v den, kdy by měl slavit spolu s námi.“
„Koho to zajímá!“ ozvalo se první zabučení a rozčílený hlas.
„Vždyť žije!“ ozvala se jakási žena pochybně se smíchem. „Přestaň vtipkovat!“
„Fredericka van der Waalse jsem znal osobně. Po mnoho let to byl můj přítel a byl mužem, který se měl podílet na letošní slavnosti stejnou měrou, jako já dnes. Měl mít proslov po mně.“
„To je nám u prdele!“ ozval se další bučivý hlas.
„Je ovšem pravdou, že zdejší policie nám informace o jeho smrti nesdělila,“ pokračoval Benjamin klidným hlasem a všiml si šumu v davu, který tato informace konečně způsobila, ale také káravého pohledu od Samuela. „Proto se ptám - jak mám slavit, když jeden z mých přátel je mrtvý a já nevím, proč zemřel a jak zemřel? Kdo může za jeho smrt? Ne, měl bych se ptát jinak. Kdo může za jeho vraždu? A proč policie nedělá nic proto, aby našla jeho vraha.“
V tu chvíli začalo bučení sílit, dokonce se zvedaly ruce v pěst a sem tam se ozvalo slovo lhář. Benjamin si ovšem postřehl pár tváří, které nad jeho slovy uvažovaly. Musel pokračovat. Rozhodovaly vteřiny, než Samuel pozná, o co se snaží, a okamžik se mu vymkne z kontroly.
„A proto si myslím, že by bylo správné, aby se nám dostávaly odpovědi a informace, po kterých toužíme, ne jen ty, které nám nutí policie! Proto vás vyzývám-…“
A v tu chvíli Benjamin slyšel ten otravný zvuk. Odpojili mu mikrofon, takže přes hluk jeho hlas nikdo neslyšel. Než stihl zareagovat jinak, zvedl se závěs, aby zakryl dění na jevišti. V tu chvíli ho popadly dva páry rukou a strhly ho k zemi, než ho spěšně tahaly pryč, zatímco Samuel rychle spěchal na jeho místo, aby pohromu zachránil. Doběhl, vydechl, upravil si rychle vlasy a nasadil dokonalý úsměv a rozevřel vřele ruce, jakoby se mělo jednat o magický trik. Lidé ho uvítali s potleskem.
„Pusťte mě! Ještě jsem neskončil! Musejí znát pravdu!“ křičel Benjamin, ale přes radostný jásot lidí, kteří uviděli Samuela, ho nikdo neslyšel. Přišel o možnost najít spojence v davu, kteří by mohli procitnout. Tentokrát ho zastavili až moc brzy.
*****
Najednou Benjamin ztratil rovnováhu, když ho dva uniformovaní muži hodili proti zemi. Dopadl na zem a brýle mu spadly z nosu. Hmatal po nich rukami, ale sotva ucítil první kopanec do břicha, skulil do klubka a bránil si tvář, aby ho další kopance minuly. Když mu poničí mechanické ruce, dají se opravit. Když mu vezmou další část z jeho těla, mělo by to horší, psychický dopad.
„Co to bylo kurva za kecy?“ ptal se ten první náruživě, zatímco si každý kopanec očividně užíval, protože se přitom šíleně usmíval. Poručík nízké šarže, který využil tuhle chvíle, aby popustil trochu páru a zbavil se tak nahromaděného vzteku, kdy si z něj Samuel věčně dělal poskoka. Postarej se o toto, utři snopel tomuhle, vyliž prdel tamtomu… taktéž jeden ze dvou, kteří Benjamina převzali u něj doma, aby ho sem bezpečně doručili. Jako balík. Nebavily ho tyto podřadné práce, ale výš v šarži se zatím nedostal.
„Měli jsme domluvu!“ ozval se ten druhý, který do něj tak náruživě nekopal. Byl to ten samý, co ho sem dovezl a seděl po jeho boku po dobu cesty. Sám měl obavy, protože on měl povinnost zkontrolovat jeho text, než jej vypustí do světa. Správná korekce, aby řekl to, co chtějí a mají lidi slyšet - to bylo jeho poslání v jeho povolání. A on zklamal. Bylo mu jasné, že bude také potrestán. Přesto v hloubi duši snad chápal, proč Benjamin jde tak slepě a tupě proti nim. Dělal korekce pro tolik textů, že byl schopný i za pochodu někoho opravit během konverzace, kdyby říkal něco nevhodného, co by se mu mohlo stát osudným.
„Dost!“ ozval se Samuelův hlas přísně po nějaké chvíli a k oběma dolehl zvuk rolničky. Jako na zavolanou oba přestali. Poslušní psi, co poslouchají na zvuk rolničky. Samuel ji využíval proto, že nemusela nahánět strach jen vězňům, ale všem kolem něj. Byla to dokonalá zbraň, jak někoho jednoduše přimět k poslušnosti. Než ovšem pochopí, proč zrovna rolnička, musejí trpět. Potom je ten zvuk bude pronásledovat už navěky. A oni si uvědomí, že stačí jeden rozkaz a jedno cinknutí rolničky, že se Samuel opakovat nebude, že jeho slova prostě splní. Jako poslušní, vychovaní psi. A ti dva tak ihned učinili, co si po nich žádal. Jako stroje, jako dokonalé zbraně k mučení a zabíjení. Stačí rozkaz a známý zvuk a splní vše.
Benjamin jim to neměl za zlé. Dělali jen svou práci, aby přežili. Rukami hrabal po zemi, aby našel své brýle, aby aspoň trochu mohl zaostřit a vědět, co se děje kolem, zatímco mu myšlenky pobíhaly všude možně. Sotva je ucítil pod prsty, hned je zvedl, ale stejně rychle reagovali i oba muži v uniformě a chytili ho pod pažemi. Bránice ho bolela a jenom nadechnout se bylo namáhavé. Přesto nemohl couvnout!
„Neřekl jsem nic víc, než pravdu!“ bránil se hned.
„Takhle se ovšem rozumný muž nechová,“ pravil k němu Samuel mile, zatímco se usmíval. Benjamin ovšem moc dobře věděl, že je to úsměv ďáblova pomocníka, ne-li ďábel sám.
„Nebudu jim mazat med kolem huby, když jim lžete do tváří!“ zavrčel Benjamin vzdorně.
„Ale budeš,“ pokýval Samuel hlavou a chladně se ušklíbl. „To je tvoje povinnost. Pro co si myslíš, že bychom si na vlastní slavnost zvali šaška, jako jsi ty.“
„Na rozdíl od jiných mě totiž lidi poslouchají,“ provokoval Benjamin dál.
Samuelovi neunikla výhružka v jeho hlase, kterou strpět nechtěl ani nemohl. Byla to jeho vlastní hrdost, která byla zrazena, jeho vlastní víra, že to, co činí je pro lepší dobro. Proto se po něm rozmáchl a vlepil mu facku tak silnou, až brýle dopadly zpátky na zem. Zachoval klid. Přešel o krok blíž k Benjaminovi, kterému nyní klesla hlava k zemi v příchuti trpké porážky, a sehnul se k jeho brýlím, které téměř znechuceně vzal do rukou. Kdo v dnešní době potřebuje brýle, když většina nemocí očí se dá tak snadno vyléčit díky technologiím. Benjamin žil ve staré době, kterou bránil, a Samuel vítal novou dobu, jíž byl také ochráncem. Nikdy nenajdou společnou řeč. Oba vidí svět jinak. Benjamin chce zachránit staré zvyky, Samuel chce představit ty nové a přijmout je za vlastní.
„Víš, Benjamine,“ oslovil ho přátelsky, protože se pár let znali, „v dnešní době se tenhle krám už téměř nenosí. A je celkem drahá záležitost si ho pořídit. Stejně tak ty tvoje pracky. Proč tolik lpíš na staré době? Co na tom vidíš?“ Vrátil mu brýle na nos. Sehnul se k němu, aby se mu zadíval do vzdorných očí. Jak jen toho debilního písálka nesnášel. Ten jeho ksicht ho vždycky dovedl tak nasrat. Proč se prostě nepodřídí jako všichni ostatní? Všichni by byli spokojení a byl by klid, ne tenhle bordel, co musí pořád řešit. „Nemyslíš si, že je na čase, aby ses i ty sám probral a našel si řádné zaměstnání?“
„Říkám pravdu,“ trval na svém ten šílenec.
„Tu tvou pravdu ale nikdo neslyší. A nechtějí ji slyšet, jak jsi viděl.“ Proč by také měli? Nová doba přinesla tolik dobrého, není třeba se obracet na minulost, kde většina z nich byla chudých a bezmocných. Nyní, pokud mají dostatek informací, mají obrovskou moc, mohou se stát kýmkoliv, když budou poslušní.
„Brzy jim dojde, že jim lžete.“
„A myslíš si, že je nebo nás to bude zajímat?“ zasmál se Samuel, než mu úsměv zmizel a on chladně pokračoval: „Ne. Svět se bude točit i dál. A ovce budou s radostí tupě následovat stádo.“
„Některé to jistě zajímá. A většinou stačí jiskra, aby shořel celý barák. Není-liž pravda, Samueli?“ zeptal se Benjamin s úšklebkem. Narážel tím na událost, kdy jemu samotnému shořel dům… a policie od toho dala ruce pryč, protože za tím stáli samozřejmě oni sami. Ve snaze ho umlčet. Ve snaze ho zlomit. Ve snaze ho přimět se jim podrobit, aby psal a říkal to, co oni chtějí a potřebují. Ve snaze ukázat lidem, že ochránci řádu a míru se nezastaví před ničím. Ve snaze především z Benjamina udělat poslušnou loutkou. Ale tou se nestal. A hrdě jim dál a ještě tvrději vzdoroval. Samuela ovšem naštvalo něco jiného. Řekl to tak přátelsky, jakoby si snad byli rovni. Což nebyli. Ani zdaleka.
Proto Samuelovi praskla jeho maska klidu a on instinktivně hmátl po zbrani, připraven toho muže sprovodit ze světa. Staromódní kulka do mozku pro něj bude jistě příhodnou smrtí, potom jeho tělo nechá uškvařit, a to bude i tak milosrdný. Když z něj bude popel, nebude už moci dál šířit ty svoje bludy. Lidi ho neuvidí jako mučedníka. Prostě zmizí. Po tomhle svém fiasku to nikoho nepřekvapí. Nevhodní lidé se prostě ztrácejí. A Benjamin byl pro tuto dobu velmi nevhodný. Samuel to věděl. Proto mu mnohokrát domlouval, aby si dal pozor, co mluví a co píše. Tolikrát ho držel v chládku a vyslýchal, snažil se ho zlomit. Bezúspěšně. Někteří jsou prostě tvrdohlaví až do konce a nemůžete je zlomit, upravit, aby byli lepší ve vašich očích, aby šli ostatním příkladem. Uvolnil pojistku a zkušeně zamířil. Pistol nepoužil už dlouhou dobu. Preferoval raději paralyzér, kdy případně dotyčného zabil někdo jiný nebo zemřel na následek mučení. Takhle by nemusel mít jeho krev na rukou přímo.
Ve chvíli, kdy prstem chtěl stisknout spoušť, ovšem na své paži spatřil jinou, masivnější, která jeho ruku vymrštila do vzduchu jemu nad hlavu. Z překvapení stiskl spoušť a ozval se výstřel naprázdno. Na zem se zacinkáním dopadl náboj a odkutálel se kousek od jeho nohy. Samuel se zaraženě podíval stranou, stejně tak Benjamin zmateně otevřel oči, které před výstřelem ze strachu zavřel. A oba spatřili chladně modré oči, jejichž majitele znali jen okrajově. Benjamin si pomyslel, že ze všech lidí, co by se mohli ochomýtat kolem, by ho tenhle určitě nenapadl. Samuel uvažoval, co to zvíře dělá na jejich slavnosti. O okamžik později se ovšem vzpamatoval a prudce škubl rukou, aby si ji osvobodil, místo toho ovšem Jafariho stisk zesílil.
„Jak se opovažuješ?“ zavrčel nepříjemně Samuel, zbraň ovšem nepouštěl. Jafari mlčel a chladně modré oči ho pozorovaly. Stisk o něco víc zesílil. Oba strážníci zpozorněli, ale doposud nedostali rozkaz, aby zasáhli. „Pusť mě, ty zvíře,“ přikázal mu Samuel vztekle. Jafari ho ovšem pořád jen mlčky sledoval a pomalu, ale jistě mu drtil kosti v zápěstí. Samuel věděl, co po něm ten nečlověk chce, ale kdo si myslí, že je, aby ho měl on poslouchat. Benjamin jen zmateně přihlížel tomu tichému boji mezi těmi dvěma. Bylo vidět, jak Samuel zuří, dokonce zrudl vzteky. Byla to tichá bitva, hádka, kterou ovšem Jafari beze slova vyhrál, protože po chvíli Samuel stisk povolil a pistole dopadla na zem. Sotva se dotkla země, pustil jeho ruku i Jafari. Když se pro pistol ovšem Samuel pohotově sklonil, Jafari na ni stejně rychle šlápl a posunul ji nohou hbitě za sebe.
„Než začneš vyšilovat,“ promluvil Jafari konečně, „uvědom si, že jsi už dávno prohrál.“
„Co to meleš?“ zavrčel Samuel vztekle.
Jafari si poklepal na levý spánek ukazováčkem. To gesto očividně Samuela ještě víc nasralo. „A než cokoliv dalšího řekneš,“ předběhl ho Jafari, aniž by se mu výraz ve tváři jakkoliv změnil, „uvědom si, jakou cenu budou mít tyhle informace. Ničím je nepřebiješ. Vzpomínky nejde pozměnit, nepletu se, Rolničko?“
„Asi jsi zapomněl, jak chutná bič, ty vopice jedna zasraná!“ prskal Samuel vzteky.
„Pokračuj,“ souhlasil Jafari lhostejně, „lidi určitě bude zajímat, co máš ke sdělení.“
Benjaminovi neušlo, že kdyby mohl, Samuel by ho nejspíš zakousl jako divoký pes. „Co chceš na oplátku?“ kapituloval Samuel najednou, až to oba uniformované i Benjamina zarazilo. Před chvílí měl totiž úplně navrch a byl nad věcí. Benjamin nechápal, kdo ten muž je, že ho drží tak v šachu.
„Nechám svého pána, ať rozhodne, co s těmito informacemi udělá,“ zhodnotil ten vysoký muž. A Benjamin nechápal, jak někdo jako on může mít někoho, kdo mu velí. Copak si sám není pánem?
„S Thomasem si to vyřídím, ty vopice,“ zavrčel Samuel. „Co chceš na oplátku ty, abys to nevyžvanil?“
To očividně Jafariho zarazilo, protože zamrkal. „Co chci?“ zopakoval.
„Ano, ven s tím,“ zuřil Samuel.
Jafari byl očividně pořád zaražený, přesto se zamyslel. Po chvíli mu ovšem zrak spočinul na Benjaminovi. Ještě zlomek chvíle uvažoval, než se konečně rozhodl. „Jeho.“
„Co?“ nechápal nikdo z přítomných.
„Pusť ho. A já zapomenu, že jsem kdy co viděl.“
„Jak ti můžu důvěřovat?“
„Můj pán se o to postará.“
Samuel přivřel oči a vycenil zuby. „Fajn. Domluveno,“ zavrčel jeho směrem, než vrhl nevraživý pohled na dva uniformované muže za ním. „Pusťte ho,“ přikázal jim. „Sakra práce,“ ulevil si, když prošel kolem Benjamina směrem zpátky k pódiu.
Mladý spisovatel se zmateně podíval na Jafariho, když v uličce osaměli. „Proč?“ nechápal.
Jafari chvíli mlčel, snad hledal správná slova, protože jich neuměl dostatek, aby vyjádřil to, co chce říci. Nebo si ho Benjamin přikrášlil ve svých slepých očích, protože ho zachránil před smrtí. „Protože jsem ti jen splatil dluh,“ promluvil nakonec věcně.