„Ta touha po vědění ve mně neutichala. Dychtil jsem ho znovu spatřit, ale věděl jsem, že oba stojíme na dvou různých stranách společnosti. Aspoň na okamžik, na zlomek vteřiny, vědět, kde je, co je vlastně zač, zda si je vlastním pánem, nebo mu někdo skutečně velí? Co dalšího přede mnou ještě tajil. Dodneška cítím ten vítr, který kolem mě vál, když utíkal se mnou kupředu. Pořád cítím jeho pach smíchaný s potem a smradem z kanálů, když jsem ho viděl potřetí. V myšlenkách mě pronásledují ty jeho prapodivné modré oči, tak netypické pro člověka s jeho povoláním… jeho názory, za které se nemusel stydět a ani neuvažoval nad hrozbou, kterou mohly způsobit, kdyby nás někdo slyšel, se mi pořád odrážely v uších. Neznal jsem jeho jméno, však měl jsem tušení, že by z nás možná mohli být staří známí, ne přátelé, ne rodina, jen dva staří známí, co mají společné obchodní tajemství.“

(z nové, nevydané knihy sira Benjamina Sneasela, která doposud nenese název)
*****
Benjamin toho odpoledne, když se probudil, seděl na parapetu u okna v prvním patře, a díval se na zamlžené město pod sebou. Byl pořád v jakési letargii, napůl spal, napůl bděl. Jeho systém ho už několikrát upozornil, že sedět u okna jen v županu ho může ohrozit na zdraví. Na to Benjamin nic neřekl, jen okno otevřel.
„Sire Sneasele, mám pádné podezření, že jste už nejspíš nemocný,“ ozval se systém.
„Máš pro to pořádný důkaz?“ zeptal se Benjamin nezaujatě.
„Odmítáte mé dobré rady, abyste předešel zápalu plic nebo jiné nemoci.“
Benjamin nic neřekl, jen vstal, přešel k malé skříni u dveří a něco v ní hledal. Systém po chvíli zareagoval na prapodivný zvuk a kamera v rohu se vysunula, aby program zjistil, co to bylo za zvuk. Benjamin pootevřel dveře.
„Sire Sneasele?“ nechápal systém.
Benjamin se nyní usídlil ve skříni. Na pokrčených nohách měl nějaký starý strunný nástroj, na který občas zabrnkal a opět se ho snažil naladit. V očích měl nepřítomný výraz, kdykoliv přejel po strunách.
„Sire Sneasele, nikdy jste mi neřekl, co to je za přístroj,“ ozval se hlas systému a zvědavá kamera se zase o něco přiblížila. Benjamin k ní zaputoval očima a chabě se pousmál.
„Pravda,“ zpozorněl Benjamin po chvíli a podíval se na vysunutou kameru, vsazenou na kovových drátech, aby se mohla prodloužit či stočit dle libosti. „Máš omezené kapacity. Jen to, co do tebe narval výrobce. A co ti povolí ostatní najít v síti. Hudební nástroje jsou pro tebe jen pouhá slova a minulostí, o kterou se nezajímáš ty ani nikdo jiný.“
„Nerozumím vám, sire Sneasele,“ ozval se systém znovu.
Benjamin přejel po strunách znovu a přivřel oči nad líbeznou hudbou.
„Co to je za přístroj?“ vyzvídal systém dál.
Benjamin pohlédl na nástroj ve svém klíně a přejel po dřevě prsty. „Mandolína,“ řekl pouze.
„Mandolína? Nemyslíte mandle?“
Benjamin se musel rozesmát. „Ne. Mandle jsou jídlo. Tohle je hudební nástroj.“
Kamera se o něco přiblížila, zasvítila na nástroj, aby ho mohla naskenovat, ale bylo to k ničemu, protože nic o oné mandolíně nenašla. „Slovo mandolína neexistuje, sire Sneasele. V databázi se nenachází nic podobného.“
„Ale existuje. Jen tě ho nikdo nenaučil. A mnoho lidí na něj zapomnělo. V dnešní době na takové věci není čas ani pomyšlení.“
„Jaké věci?“
„Opravdové umění…“
„Umění existuje, sire Sneasele, Mohu vám ukázat digitalizovanou Monu Lisu nebo sochu Davida od-…“
„Ne, to není umění. Ve chvíli, kdy se tyto skutečné památky uzavřely a staly se z nich jen hologramy na výstavách pro lidi, už to nebylo umění. To, co vyprodukuješ, je jen kopie umění. Nikdy to nebude skutečné. Nikdy se toho nebudu moci dotknout.“
„Ale jedině tak se zachová pravé umění před poškozením či ztrátou, sire Sneasele. To přece víte.“
„Ano, bylo to především, aby se zabránilo krádeži. To bylo rozumné. Ale připravit lidi o opravdový požitek z umění?“ Benjamin položil otázku, na kterou nečekal odpověď, proto hned zakroutil hlavou, aby se jeho systém nesnažil odpovídat na něco, co nechtěl zodpovědět. „Mnoho lidí si myslí, že umění je zbytečné, zapomenuté řemeslo z minulosti. Nikdo nevidí umělce. Jen rádoby blázny, co si na internetu hrají na bohy a ještě na tom vydělávají.“
„Blázny, sire Sneasele?“
„Stejně tak si každý myslí, že může všechny hned poučovat, ale přitom neví vůbec nic, jen to, co najde na internetu nebo v upravené databázi.“
„Sire Sneasele, tato slova jsou nebezpečná. Kdokoliv by vás mohl slyšet.“
Benjamin se ovšem rozesmál. „Já vím. Mají ze mě strach a přitom se mě nemůžou zbavit. Není to ironické?“
„Sire Sneasele, mohu aktualizovat polohu Eduarda Bobinskiho,“ ozval se systém náhle.
„Udej souřadnice,“ reagoval Benjamin ihned a spěšně vstal. Obrazovka se objevila před ním a na ní mapa, která se postupně zvětšovala, jak se určovala poloha, než se objevila červená blikající tečka u pomalu pohybujícího se cíle. „Rooseveltova. Kam má namířeno?“
„Dle mých předběžných výpočtů,“ ozval se systém a Benjaminovi se po chvíli objevily obrazovky z kamer z ulic, kterýma se právě Eduard procházel, „nejspíš k nějakému místnímu baru.“ Obrazovka zkoumala pohybující se tělo, než se zaměřila na jeho kapsy. „Řekla bych, že jde prodat právě získané zboží, takže možná se jen potuluje kolem a hledá zákazníky,“ upřesnil hlas, když se v kapse udělal obrys jakéhosi sáčku.
„To by nedělal tak okatě,“ nesouhlasil Benjamin.
„Sire?“
„Vyšel z toho hotelu, kde jsme ho naposledy našli?“
„Ano, sire.“
„Volal někomu?“
„Prohlédnu jeho historii hovorů,“ ozval se hlas a po chvíli měl Benjamin před nosem detailní obrazovku všech hovorů, které Eduard Bobinski v posledních dnech učinil, stejně tak zprávy, které rozeslal. „S největší pravděpodobností se jde setkat s někým jménem Simon, sire Sneasele.“
„Kdo je Simon?“
Systém najel na historii hovorů s oním Simonem. „Vypadá to, že si volají poměrně často.“
„Přítel nebo nadřízený?“
„Prohledávám jméno Simon v databázi, zda nenajdu nějaké spojení na internetu s Eduardem Bobinskim, sire Sneasele.“
„Dobře. Sleduj jeho cestu, třeba nám to prozradí sám,“ instruoval ji Benjamin, zatímco se převlékal.
„Proč chcete tolik vědět o tom nečlověku, sire?“ zarazil ho systém na odchodu. „Dovoluji si tvrdit, že pro vás může být… hrozbou, když ho budete cíleně vyhledávat. Posledně se objevil na tak neobvyklém místě a následně tam došlo k vraždě. Zprávy jste viděl sám. I předtím, když ho stíhala policie a on se dostal do vašeho pokoje, protože opakovaně vypínáte obranný systém, tak nepochybuji, že zrovna utíkal z nějakého místa činu.“
„Až moc se obáváš, Elis. Nic se mi nestane. Kdyby mě chtěl zabít, udělal by to ihned. Možná ještě tentýž večer, kdy se obsloužil z naší lékárničky. A tobě by pozměnil paměť. Nepochybuji, že by toho nebyl schopen.“
„Necítím obavy, sire Sneasele. Jen vám říkám fakta. 9 případů z 10 takováto nesmyslná přátelství většinou skončila smrtí jednoho nebo obou zúčastněných. A vaše posedlost je nezdravá, oba to víme.“
„Buď ráda, že mi tělem kolují endorfiny a ne drogy.“
„To samozřejmě podporuji, pro vaše zdraví, sire Sneasele. Ale přesto proti vašemu rozhodnutí hovoří fakta jasně.“
„Až mě bude chtít zabít, umím se bránit, Elis. A pro případ nutnosti, naše rozhovory máš uložené ve své paměti. Víš, kde mě hledat. Mohu ti důvěřovat.“
„Sire Sneasele,“ ozval se systém znovu, ale to už ho Benjamin ignoroval, po schodech se hnal dolů, dokud doslova neutekl z vlastního domu do ruchu města.
*****
Benjamin zanadával, když si musel promnout oči. Doktoři mu už pomalu tloukli na hlavu, aby přestal být paličák a nechal se prostě operovat. Zachrání mu tím oči, prý. Uvidí svět, jako dříve. Prý by byla škoda, aby oslepl kvůli vlastní pýše. Prý by neměl být tolik proti pokroku, který zde byl už po staletí. Ale Benjamin se narodil jako tvrdohlavec. Když oči znovu otevřel, ta otravná mlha tam byla pořád. Smířil se s tím. Smířil se, že přijde o oči, protože je paličák. Ale kde mohl brát jistotu, že mu do očí nezabodují nějakou nanotechnologii nebo něco, že ano? V dnešní době je možné cokoliv. Co kdyby se mu skrz nervy v očních jamkách dostal nějaký přístroj a oni by ovládli jeho mozek? Že prý je to pitomost? Nikdy nevíte, čeho je současná policie schopná. Každý má obavy, poslední dobou bylo zvykem, že se podobné operace prostě odkládaly.
Všiml si ošívaného pohledu ženy vedle sebe. Pohled mu spadl na jeho vlastní mechanické ruce, které mu vykukovaly zpod dlouhých rukávů kabátu. Bylo mu jasné, proč je tak nesvá, proto vytáhl rukavice a své ruce do nich schoval. I tak postřehl koutkem oka, jak si žena vedle něj raději odstoupla o dva kroky dál. Neměl jí to za zlé. Když se na semaforu objevila zelená, vydal se kupředu jako první. Ani se už nepozastavoval nad tím, že plno lidí, kteří ho nepoznali, raději čekali, až se od nich vzdálí, než aby vyšli přímo za ním. Možná proto, že jim připomínal Plechovku. Nebo proto, že se jim hnusilo to, co měl místo paží. Nebo ty staromódní brýle na nose. Byl jiný. A to lidská rasa vždycky nesla a snášela velmi těžko. Občas za to byl trochu rád, protože se aspoň mohl snadno a rychle dostat tam, kam potřeboval, i pěšky. Jindy cítil na sobě každý pohled a z toho se mu svíral žaludek. Stejně se totiž lidi dívali na nelidi. Jak vtipné, že se mu zrovna vybavil ten nečlověk snědé pleti s neobvyklými, plavými vlasy a modrýma očima. Že prý je divné, že si pamatuje takové detaily? Kdeže! Je spisovatel! Kdyby si nepamatoval detaily, neuměl by své řemeslo tak dokonale. A nesral by místní policii přímo mistrovsky.
Když utekl davu lidí a vymotal se z nejrušnější části ulice, vytáhl malý přístroj, díky kterému se mu objevila malá obrazovka před ním.
„Elis?“ řekl po chvíli.
„Ano, sire Sneasele?“ ozval se hlas systému jeho domu.
„Aktualizuj polohu Bobinskiho.“
„Rozumím, sire Sneasele. Posílám vám data. Jste šílenec, uvědomujete si to?“
„Už tomu tak bude,“ pousmál se Benjamin, když se mu zobrazila mapka a na ní pohybující se tečka.
„Co získáte z toho setkání s Eduardem Bobinskim?“
„To ještě nevím, ale něco určitě. Mám dobrý pocit, Elis.“
„Pocit? Sire Sneasele, nepouštíte se do nebezpečí jenom kvůli další knihy?“
Benjamin se ušklíbl. „Možná,“ odpověděl neurčitě, než se vydal kupředu.
„Sire Sneasele!“ ozval se systém znovu, ale to už Benjamin přístroj zaklapl a schoval ve své kapse.
*****
Dostal se do ponuré uličky. Pronásledoval bod na mapě jako lovecký pes stopu. Minul plno lidí, mužů i žen každého věku, kteří se oddávali opiovému snu nebo vyspávali těžkou opici. Dostal se do chudinských čtvrtí, které také podobně zapáchaly. Ve středu města byl rozkvět průmyslu a technologie, tady byste sotva našli poslední výstřelky technologie. Z toho smradu se Benjaminovi udělalo nevolno, ale i tak pokračoval kupředu. Pokud je Eduard Bobinski dealer opiových snů, zde by měl mít svou největší klientelu pro slabší nebo nepovedené odvary. Popřípadě toho, co by mohlo vytříbené jazýčky smetánky zabít. Tady by si toho nikdo nevšiml a mrtvola navíc by nikoho moc nejspíš nevzrušila. Chudí málokdy poznají, zda dostali o dávku víc či míň. Díval se, kam šlape, natažené nohy byly téměř všude a ani jednoho z nich probudit nechtěl. Ještě by ho okradli, v horším případě zabili.
Když se vymotal z bludiště nohou a rukou, konečně vzhlédl. Jeho skoro slepé oči konečně spatřily toho, koho tak dychtivě hledal.
Eduard Bobinski si zrovna dopřával šluka a spokojeně se přitom usmíval. Benjamin nepochyboval, že si užívá nějaký slabý opiový sen, zatímco nejspíš čeká na svého dalšího klienta, aby mu prodal své pochybné zboží. Co jiného by v takové čtvrti mohl dělat? Samozřejmě, že ostatním ukazoval, že jeho zboží je „prvotřídní“, proto si ho může dovolit i on sám.
Eduard vzhlédl, když zpozoroval pohybující se postavu jeho směrem, a zazubil se. Zkousl ubalený prášek v papírku mezi zuby, když se ušklíbl. Tenhle vypadal docela k světu, konečně ne žádná neustále špinavá fetka. Tomuhle by mohl nabídnout kvalitku. Jeho myšlenky se hned hnaly směrem k obchodu a kolik by z něj mohl vytřískat. Samozřejmě, že bude brát cenu dohodou a smlouváním jako vždy u lidí, jako byl tenhle maník. Jak se sem dostal? Kdo mu dal echo, že bude slídit dneska tady? Měl to vědět a vzít pár dávek kvalitního zboží, ne ten sajrajt, kterým krmil ty podělaný mozky tady.
Benjaminovi neušlo, jak se jeho pohled jeho směrem změnil. Došlo mu, že s každým jeho dalším blížícím se krokem o něm nejspíš uvažoval jako o svém dalším zákazníkovi, kterému by mohl prodat své pochybné zboží.
‚Ano, jsem šílenec, Elis,‘ pomyslel si Benjamin, když se zastavil u Eduarda, který se doposud ležérně opíral o pouliční lampu. Benjamina ihned napadla nehezká asociace - děvka čekající na dalšího zákazníka. Do jisté místy se od prostituce Eduardova práce moc nelišila. Také lidem dopřávat požitek a potěšení, jen z jiné stránky, spíš té duševní, než fyzické. Sledoval, kterak se Eduard zhoupl zpátky na nohy a nedokouřený opiový sen ledabyle zahodil do kanálu. Dával tak jasně najevo, že si může kdykoliv zapálit další a ihned ho zahodit. Promnul si pár dní neoholenou bradu.
„Pán zabloudil?“ zeptal se Eduard posměšně.
„Ne,“ ujistil ho Benjamin a vložil si ruce do kapes. Ucítil na dně kapsy prázdný náboj, který patři tomuhle muži.
Eduard pozvedl obočí vzhůru a ušklíbl se. „Dostal jsi špatný den a adresu. Pro lidi z vyšší třídy prodávám jindy.“
„To nevadí, jistě máš u sebe nějaký kvalitní zboží,“ rozhodl se Benjamin přejít na jeho hru. Bylo mu jasné, že ani zdaleka nevypadá jako poživač drog.
Eduard se uchechtl a rozhlédl se kolem sebe. Nakonec Benjaminovi ukázal, aby ho následoval. Dál od lidí, aby si mohli promluvit o samotě, samozřejmě. Nerad obchod dělal na veřejnosti. A ještě méně rád si nechával srát na hlavu.
Sotva došli do opuštěné uličky, kde se nikdo nepoflakoval, ihned tasil pistoli a namířil jí na toho muže.
„A teď vyklop, co si zač. Jsi vod fízlů?“ ptal Eduard pohotově. To tak! Ještě by mu dělaly ty krysy bordel na jeho písečku! Benjamin rozumně zvedl ruce.
„Kdyby ano, už bych na tebe mířil,“ ujistil ho. Eduard na něj pořád mířil a jednou rukou ho spěšně prohledal.
„Pravda, ale očividně jsi pitomec,“ smál se Eduard, když rukami hmatal v kapsách kabátu. V jedné kapse objevil prázdný náboj, tak ho bez dalšího zkoumání zahodil. Nebyl pro něj hrozbou, dokud nenajde bouchačku. Pak našel peněženku. Prohlédl ji jen spěšně, ale bylo mu jasné, že v ní musí být tucet kreditek! Jak staromódní, nosit ty plastové krámy. Byl bláhový, protože nevěděl, že v ní jsou jen staré plastové kartičky, které Benjamin rád sbíral a nosil je, aby takové pitomce, jakým byl Eduard Bobinski, zmátl. „Helemese, tohle se bude hodit,“ zazubil se a zatímco si schovával jeho peněženku do vlastní kapsy, Benjamin nad ním protočil oči v sloup.
Ještě chvíli s ním tu hru bude hrát, ať ho pobaví. Bylo jasné, že se zbraní sotva umí zacházet, když měl takový spěch. Nevadily mu jeho šmátravé ruce, když ho poplácával po těle. Rozhodně to dělal mileji než jakýkoliv policajt nebo stroj. Když mu ovšem vjel pod kabát, Benjaminovi neušlo, jak rukou přejíždí o něco pomaleji. Snad doufal, že bude mít ještě nějaké papírové peníze netradičně u sebe, schované někde po těle. Jak jinak by mu taky chtěl v chudinské čtvrti zaplatit, že jo. Eduard tu pečlivost možná trochu přeháněl, ale kdy se mu poštěstí prošacovat někoho z vyšší třídy!
Zahrával si s osudem. A proto ve chvíli, kdy Benjaminovi osahával zadek, aby zjistil, zda nemá v kapsách kalhot ještě něco, dostalo se mu Benjaminovi automatické reakce, kdykoliv mu někdo sáhl na zadek. A tou byla pořádná rána pravačkou.
*****
„Můžeš být rád, že jsem trefil nos,“ ozval se Benjamin, když si dokontroloval svou pravou ruku. Nyní opravdu bude muset zajít za opravářem, aby mu srovnal prsty a zápěstí, protože mu popraskaly články. Kvůli takového vola.
Eduard Bobinski ho ovšem neslyšel, protože se pořád držel za nos a sténal bolestí. Dostat přímo ocelí by bolelo nejspíš víc, než když byla obalená ještě kůží rukavic. Benjamin zkusil pohnout prsty a nakonec si povzdychl, když zůstaly v nepřirozené křeči a vyletěl mu ze zápěstí šroubek. Zvedl ho ze země a uschoval do kapsy kabátu. Bude lepší, když odsud vypadne.
Proto popadl Eduarda za límec a zvedl ho, aby ho přiměl zase vnímat něco jiného než zlomený nos. Předtím to byl strašný tvrďák se zbraní v ruce, ale ve skutečnosti to byl slabý červ.
„Mám na tebe pár otázek, takže mi je raději zodpověz, nebo tentokrát to schytá tvoje nevymáchaná huba,“ pokračoval Benjamin.
Eduard spěšně přikývl, snad v obavách, aby to nemusel zakusit ihned.
Benjamin vytáhl z kapsy u kalhot malý přístroj. „Elis,“ oslovil svůj systém. „Najeď data. A nepotvrzuj nic.“
Byl to rozkaz, aby systém neříkal každé potvrzení příkazu a také jméno svého pána. Po chvíli se na obrazovce objevil obraz toho snědého muže.
„Znáš tohohle muže?“ zeptal se Benjamin. Nepotřebuje od něj potvrzení, že po něm střílel, určitě si to už nepamatoval. Podržel obrazovku před Eduardem.
Ten si pořád držel nos. A jeho zmatení v očích Benjaminovi prozradilo ihned, že ho zná. Takže když zakroutil hlavou do stranu, Benjamin mu šlápl za pokrčenou nohu, až muž zasténal. Chytil ho za límec znovu a obrazovku mu div nevrazil do mozku.
„Tak znovu - znáš tohohle muže?“ zeptal se přísně.
„Ano!“ zaúpěl Eduard vystrašeně.
„Jak se jmenuje?“
„Nevím!“
„Nelži mi! Jak se jmenuje!“
„Nevím, je to vopice! Simon mu furt říká vopice kurva!“ Samozřejmě, že Eduard lhal. Došlo mu ihned, že pokud tenhle maník hledá Jafariho, v tomto případě by mu rozzuřený Jafari byl větší hrozbou než tenhle týpek. Proto uvažoval rychle. Jak se ho zbavit a nedat mu správné informace, aniž by si toho všiml?
„Komu slouží?“
„Nevím!“
„Mluv nebo ti ještě přidám!“
„Nevím!“ zařval Eduard vystrašeně. Když se Benjamin chystal rozmáchnout pěstí, vyjekl: „Van der Waals!“
„Co?“ zeptal se Benjamin zmateně.
„Tý jeho kurvě!“ vyhrkl Eduard pohotově, když si uvědomil, co vypustil z huby. Musel rychle myslet, jinak by to schytal. „Najala si ho. Teda - najímá ho. Jako bodyguarda a takový sračky. Najdi ji! Určitě ti ho ráda půjčí!“ A modlil se, aby se s tou ženskou, jejíž jméno slyšel v televizi, neznal tenhle týpek osobně.
Benjamin přimhouřil oči. Nesedělo mu to. Jane van der Waalsová by jistě takovou věc ohlásila veřejně, aby to bylo v systému. I Frederick van der Waals by se netajil otrokem a vrahem, aby ostatní vyděsil. Ale ten muž vypadal jako na pokraji zhroucení. Jen stěží by mu mohl lhát, když je v bolesti. Sice mu to nesedělo dohromady, ale rozhodl se mu věřit. Pokud mu lže, zase si ho najde.
Žduchl do něj, aby dopadl na zem a rozplácl se jako brouk na zádech, co mává nožičkama ve vzduchu, aby se dostal ze zad zase na nohy.
„Jestli jsi mi lhal, najdu si tě znovu,“ ujistil ho Benjamin a sehnul se pro jeho zbraň. „Tohle si nechám, abych tě příště nemusel mlátit. Bude to jistější.“
Eduard Bobinski s krvácejícím nosem zmateně sledoval, jak si ten týpek sebral jeho zbraň ze země a vydal se pryč. A přitom rychle uvažoval.
Jakmile tomuhle dojde, že ho oblafl, určitě nežertoval, že použije jeho vlastní zbraň. Takže buď se zdejchne, nebo varuje toho, koho se to týká, a získá tím výhodu. Třeba mu Jafari nabídnu i ochranu, když ho varuje zavčasu!
Uchechtl se. Samozřejmě mu neřekne, že dostal po pysku, krev smyje a bude vyjednávat tak, aby byl Jafari v ouzkejch, aby neměl na výběr a musel mu pomoct a byl mu tak dlužníkem! To byl geniální nápad primitivního mozku Eduarda Bobinskiho. A zatímco si to Eduard pomalu šinul směrem k sídlu Thomase Crooka, mířil sir Benjamin Sneasel zpátky do centra města, aby si mohl obstarat pořádný taxík, který by ho zavezl na adresu od Jane van der Waalsové, kterou mu jeho systém mezitím sehnal.
*****
Když se nedozvonil, čekal několik hodin před sídlem Jane van der Waalsové, jakožto jediné dědičky po smrti Fredericka van der Waalse. V systému o její aktuální poloze nic nebylo. Až její ochotný soused mu po asi tak hodině, kdy ho viděl, jak se rozhlíží kolem, vysvětlil, že po úmrtí jejího manžela skončila v nemocnici.
„U svatýho Arthura, víte?“ vysvětloval starý muž. „To jednoho zmůže, přijít o partnera v tak mladým věku.“
„Jak dlouho tam je?“ zeptal se Benjamin dychtivě.
„Hm, řekl bych, že ji to sebralo tak na druhej den po úmrtí Fredericka.“
„Bude to znít divně, ale neměli van der Waalsovi nějakého sluhu?“
„Ale kdeže! Slouhové se už roky přece nepoužívají.“
„A objevil se tady tenhle muž?“ zeptal se Benjamin, když ukázal starci fotku snědého muže. Ten se zarazil a zamyslel se.
„Ne, nikdác jsem ho neviděl,“ řekl po chvíli.
Benjamin si povzdychl. „I tak vám děkuji za pomoc,“ usmál se vlídně. Nasedl zpátky do taxíku a udal adresu nemocnice svatého Arthura.
*****
Jane van der Waalsovou našel na psychiatrickém oddělení. Byla myšlenkami mimo. Neptal se jí na manžela, aby v ní náhodou neprobudil další kolaps nebo šílenství, jak ho varoval její doktor. Ukázal jí fotku Jafariho a Jane na ni hleděla prázdnýma očima.
„Ne, nikdy jsem ho neviděla,“ řekla mu, ale dívala se skrz obrazovku někam do prázdna.
„Opravdu? Nebyl to váš sluha?“
„Ne, sluhu jsme nikdy neměli.“
„Takže ho neznáte?“
„Ne.“
Benjamin zadržel povzdychnutí nahlas. Ale hned na to ho zaplnila zlost. Ten všivák mu lhal! „Děkuji za váš čas,“ usmál se však.
Další jeho zastávka byla u jednoho jeho známého, kde hned dostal přednášku, že ho už dlouhou dobu neviděl a jestli mu přinesl rozbitý ruce, že má hned vypadnout.
„Cos sakra zase robil?“ ptal se muž se zástěrou, zatímco kolem něj lítaly jiskry, jak spravoval nějakého policejního robota.
„Dlouhá historie,“ povzdychl si Benjamin.
„Na to ti seru! Musíš počkat!“ prskal muž vztekle.
„Já vím. Nenech se rušit.“
Když na něj konečně přišla řada, muž si nemohl odpustit jen samé nadávky a poučky, jako pokaždé, když mu Benjamin přišel s téměř rozbitýma rukama. Na jeho otázku, co se stalo s pravačkou, neodpověděl.
„To sis tak moc honil?“ zeptal se přímo s úšklebkem.
Benjamin se musel rozesmát. „Kéž by,“ zkazil mu radosti.
„Hele, znám jednoho, co si ptáka honil tak dlouho, až mu ruka upadla a ptáka mu pak museli zachraňovat s kleštěma, takže se nesměj!“
„Oba víme, že na tohle mám sotva čas.“
„Tak změň svý koníčky a hned bude čas.“
„Na jak dlouho to vidíš?“
„Když si vodsereš články? Vole, na dlouho! Hezky si tu posedíš! Jestli mi příště přitáhneš zase už po poslední chvíli, tak tě asi přetáhnu! Už tak, že mi se Mario posílá svý zakázky, ani na vlastního ptáka nemám čas. Ani vysrat se nemůžu, lebo v tu chvíli někdo zase klepe na dveře, že se mu posral robot! No a já se kvůli tomu nemůžu ani vysrat, bo lidi jsou protivný jak cecky po ránu! Hele, Bene, pro tebe mám slabost, to víš, ale když mi ničíš kvalitní práci a sereš na údržbu, tak mě taky fest sereš.“
„Promiň, dám si příště pozor, slibuji.“
„To slibuješ pokaždý! Stejně tak děvka slibuje, že nedá jinýmu a ejhle, za rohem se ohne pro každýho.“
A zatímco si muž nadával a vedl svůj vesměs monolog, Benjamin uvažoval, kolik drahocenného času promarnil. A kde najde tu krysu Eduarda Bobinskiho, aby mu tohle hezky vrátil i s úroky.
Ze sira Benjamina Sneasela si totiž nikdo blázny dělat nebude!