„Všechny ty okamžiky, když jsme se náhodou setkali - vše napovídalo tomu, že osud chtěl, abychom došli do toho bodu, kde jsme nyní. Vše totiž postupně zapadalo do oné mozaiky, kterou jsme odmítali předtím spolu skládat, a jeden se vyhýbal toho druhému. Ale postupně jsme ty kousky už sami neunesli a museli spojit ruce, abychom je všechny neztratili. Protože pak bychom si už nikdy neporozuměli. Něco by nám vždycky chybělo.“

(z nové, nevydané knihy sira Benjamina Sneasela, která doposud nenese název)
*****
Jafari nečekal, že ještě ten večer se onen pisálek objeví u jejich dveří s kufry a s oznámením, že nechtěl rušit, ale nemůže přece odmítnout pozvání starého přítele do jeho domu. A i když to bylo proti jeho zásadám, musel mu Jafari vynést kufry po schodech nahoru a ukázat mu pokoj, který mu pan Crook přidělil. Samozřejmě, že ho systém a Jafari museli přichystat ihned po Benjaminově odchodu - co kdyby se mohl vrátit ještě dnes. Jafariho ovšem překvapilo, že si ten pisálek vzal poměrně málo věcí. Očekával, že si vezme pět a více kufrů, on místo toho dotáhl pouze dva kufry, jednu brašnu přes rameno a batoh. A většina z toho byla jeho výbava na psaní, jak se posléze ukázalo. Oblečení měl celkem poskromnu, když je Jafari ukládal do skříně, zatímco si ten pisálek spouštěl ty svoje krámy.
„Nemusíš to dělat,“ připomněl mu Benjamin.
„Nerozkazuješ mi ty, ale můj pán, pisálku,“ připomněl mu Jafari a měl chuť mu ty pitomé košile zmuchlat a jenom je hodit na spodek skříně. Když se ovšem chystal otevřít brašnu, co měl Benjamin předtím na rameni, Benjamin se k němu rozběhl a hned si ji přivlastnil zpátky k sobě, tiskl si ji na prsa a ochranitelsky ji držel pevně u sebe.
„Dokážu si vybalit sám,“ zopakoval mu.
„Je to rozkaz pana Crooka,“ procedil Jafari nepříjemně mezi zuby. „Taky mi to není zrovna příjemný hrabat se ti v hadrech.“
„I systém ti potvrdil, že u sebe nemám žádnou zbraň ani nanotechnologii, kterou bych mohl zneužít.“
„Na systém seru, raději se přesvědčím sám.“
Benjamin položil brašnu na zem vedle sebe, aby ji měl na očích. Když Jafari skončil, zbývala mu zkontrolovat jenom ona brašna. Benjamin trval na svém, že v ní nic podstatného není. To by ji ovšem tak okatě nestřežil.
„Mohu se zaručit za sira Sneasela, že v oné brašně se neskrývá žádná zbraň ani nic škodlivého, Jafari. Není třeba tlačit na našeho hosta,“ ozval se systém domu. Jafari jen převrátil oči v sloup a ohnul se pro prázdné kufry.
„Pokud se ochrana domu posere, vodsereš si to ty,“ zavrčel Jafari na systém.
„S tím počítám. Ale mám povolení od pana Crooka. Když se siru Sneaselovi nebude něco líbit, mám to ihned nahlásit.“
„Naser si.“
„Omlouvám se za potíže,“ ozval se Benjamin.
Jafari se na něj otráveně podíval. Pak na něj jen ukázal prstem. „Jestli narušíš ochranu domu, zlomím ti vaz. Tvoje ochrana je až po ochraně pana Crooka, jasný?“ varoval ho. Zda to myslel vážně, sám netušil.
„Tomu rozumím a respektuji to,“ ujistil ho Benjamin. Pohlédl na brašnu u svých nohou. „Není v tom nic, co by mohlo poškodit systém. Jen… osobní věc, která je mi blízká.“
Jafari nad ním jen mávl rukou a s prázdnými kufry se vydal pryč. Benjamin ho sledoval, dokud se za ním nezavřely dveře. Měl by si vymyslet nějaký číselný kód, to mu řekl, když ho tady zavedl. Místo toho využil chvilky osamění a otevřel brašnu, kterou tak bedlivě střežil, dokud nedoputoval až sem. Opatrně vytáhl starou mandolínu a setřel z ní prach. Přejel po jedné její struně a zvuk se příjemně rozlehl po místnosti.
Raději ji zase schoval do brašny a tu schoval hluboko do skříně pod hromadu oblečení. Nezapomněl si připomenout, že Thomasův systém bude v jeho vlastním domě o mnoho důkladnější, než kdekoliv jinde. Nakonec skříň zavřel a rozhlédl se po pokoji, který mu byl udělen. Tři vysoká okna, poměrně velká, pohodlná postel, měkký koberec, který hřál na prstech, dvě skříně. Benjamin nepochyboval o Thomasově pohostinnosti. Jen je pravda, že Jafari nebyl zrovna ukázkový komorník. Od toho tady samozřejmě nebyl. Benjamin věděl, že Jafari byl spíš otrok, ne sluha.
Ale nemohl aplikovat smýšlení o lidech na nečlověka.
„Sire Sneasele,“ ozval se ženský hlas z jeho kapsy.
„Ano, Elis?“
„Mám zkontrolovat dům?“
„Není třeba. Systém by tě stejně prokoukl.“
„Mám tedy zůstat v úsporném režimu?“
„Ano. Prozatím stačí, že jsme se bezpečně dostali sem.“
„Rozumím, sire Sneasele. Přecházím do úsporného režimu.“
*****
„Když budu muset odejít, budu moct odejít sám?“ zeptal se Benjamin, když mu Jafari velmi neochotně dělal domovní prohlídku. Ale rozkaz je rozkaz. Poslouchat potom Thomasovo hulákání nechtěl ani jeden, naštěstí teď spal.
„Ne, budu tě muset doprovodit,“ zkazil mu Jafari radost.
„To mi nevadí, bude to jistý pocit bezpečí.“
„To pochybuji.“
Nakonec se Benjamin rozhodl, že se na chvíli usadí v knihovně. Minimálně Jafari se usadil, protože Benjamin byl unešený tou hromadou knih, dokonce i několik jeho vlastních se vyjímalo v poličkách. A všechny byly od něj podepsané. Byl hrdý, že si je Thomas všechny uschoval a takto o ně pečoval. Jafari ho pozoroval, jak leze po žebříku nahoru, aby se dostal na vyšší příčky, vytahuje vlastní knihy a s radostí k nim přičichává jako by to snad byla nějaká droga. Jafarimu neušlo, jak se na něj jednou radostně podíval a už snad chtěl něco vykřiknout, ale v čas se zarazil a raději odvrátil pohled zpátky na hromadu knih. Benjamin na chvíli totiž zapomněl, že nečlověk by jen stěží mohl číst jeho knihy, které byly složité na pochopení i vzdělaným lidem. Byl ovšem mile překvapen, když objevil vzadu schované i své zakázané knihy.
„Hodláš tu trávit celý den?“ zeptal se Jafari otráveně, když si Benjamin na žebříku začetl do vlastní knihy.
„Kdybych mohl, tak ano,“ souhlasil Benjamin radostně.
Jafari nad ním nejdřív převrátil oči, ale když na něj po chvíli znovu spočinul zrakem, uvědomil si po chvíli, že od něj nemůže odvrátit zrak. To, jak se sám začetl do vlastní knihy, ten náhle jiný výraz ve tváři, kterému Jafari nerozuměl, ta úplná soustředěnost na stránku před sebou. Takový výraz u něj ještě nikdy neviděl. Byl to zvláštní pocit - být na blízku spisovateli, kterého tajně obdivujete, aniž byste si to uvědomovali, a přitom se k němu chovat tak odměřeně. Ale protože Jafari pocity neměl nebo je nechápal, nepřipadalo mu to tak zvláštní. Kdyby jim rozuměl, díval by se na Benjamina nyní stejně? Nebo by se mu v mysli odehrávaly souboje myšlenek?
Netušil. Přesto od Benjamina nemohl odvrátit pohled. Když si Benjamin všiml jeho upřeného pohledu, musel se pousmát.
„Jsem divný?“ dovtípil se.
„Ne. Fascinuješ mě,“ uznal Jafari upřímně.
„Málokdo v dnešní době čte.“
„Natož z pravé knihy.“
Benjamin na chvíli zaváhal. Tohle už dlouhou dobu nedělal. Ale co může ztratit? Nanejvýš se mu vysměje. Sebral tedy odvahu a zeptal se: „Mám číst nahlas?“
Jestli o to bude mít zájem, autorské čtení mu nijak nevadilo. V dnešní době o to moc zájmu nebylo. Ale byl by rád, kdyby s ním mohl strávit čas i takto. Jeho knize by to jistě pomohlo. Všimnout si, jaké emoce v tom nečlověkovi vzbuzuje předčítání někoho jiného, jak reaguje, když mu někdo čte knihy a on se s nimi nemusí trápit sám a pomalu. Jafari sám netušil, co odpovědět. Ale zvídavost vyhrála nad lhostejností.
„Ano,“ řekl jen.
Benjaminův úsměv na tváři se jenom zvětšil, až se mu udělaly dolíčky ve tvářích. Měl neskutečnou radost. Pocit, který Jafari neuměl popsat. Ale byla to změna ve tváři, která i jeho samotného zaujala. Bylo to opět něco jiného, co mohl u něj pozorovat. Něco, co doposud neznal. A mohl se tak učit. Benjamin si odkašlal a začal předčítat.
Jafari byl jeho náhlou změnou hlasu unesen. To, jak dokázal měnit hlasy dle dané postavy, nebo když zastával roli vypravěče, ho fascinovalo. Barva i tón hlasu, vše dokázal změnit tak ladně a vdechnul tak svým vlastním postavám život. A Jafari tím byl okouzlen. Co to bylo za čáry, jež používal? Uvědomoval si, že od něj nemůže odtrhnout pohled - od těch rtů, jež neustále formulovaly slova a další slova. Od hlasu, který dokázal oživit postavy na papíru, které nikdy nežily. A od něj - muže, co právě tuhle knihu napsal.
Ani jeden si neuvědomoval, jak dlouhou dobu takto seděli. Oba byli naprosto fascinováni tím okamžikem. A kdykoliv Benjamin vzhlédl od knihy před sebou, všiml si pohledu toho nečlověka. A to ho těšilo víc, než cokoliv předtím. Ta ochota poslouchat. To okouzlení. Ta dychtivost vědět, co se stane dál, přestože na něm poznal, že knihu už četl, protože občas ho přistihl, jak rty formuluje slova zároveň s ním a přitom se soustředí na jeho hlas a podání dané postavy. Jak sedí v mírném předklonu, naprosto zaujat jeho čtením. Téměř nemrkal, aby mu snad nic neuteklo.
Najednou Benjamin zavřel knihu a snad se vrátil do reality. Co to dělám? Vynadal si, že zneužívá vlastního hlasu, aby je oba oblboval. Od toho tady přece není. Nechal se vtáhnout do příjemné chvíle a zapomněl na vlastní práci. Knihu nakonec vrátil tam, kde ji vzal, a pomalu slezl ze žebříku dolů.
„Stalo se něco?“ zeptal se Jafari.
„Ne, to nic,“ odbyl ho Benjamin stroze. „Jen… To je fuk. Zapomněl jsem se. Už se to nestane.“
Tu ho náhle Jafari zastavil před odchodem, až ho to samotného zarazilo. Benjamin hleděl na svalnatou, snědou paži před sebou, která mu bránila v tom zbrklém odchodu, o který se ještě před chvílí pokoušel. Jafari chvíli váhal, jak formulovat myšlenky do slov, když jim sám nerozuměl. Nakonec se k němu sklonil a tišším hlasem řekl: „Budu rád za další tvoje předčítání. Bylo to zajímavé.“
Tak, aby ho systém neslyšel a nezaznamenal, že mu vůbec něco říkal. Jen Benjaminův změněný výraz mohl něco prozradit. Zmateně pohlédl do modrých očích toho černocha a rázem neměl vlastních slov. Jafari pohled neodvrátil. Mezi nimi byla jen pár centimetrová mezera. Tak, aby Jafarimu nic neuniklo. Jediný výraz ve tváři muže, kterého po celé ty roky obdivoval za slova, která od něj mohl číst, a nyní je mohl slyšet vycházet přímo z jeho úst. Byl to zvláštní pocit, který neuměl popsat. Nemohl se ho nabažit. Nechtěl, aby přestal tak náhle. Chtěl, aby pokračoval. Chtěl, aby předčítal další a další slova. Chtěl vidět ta pohybující ústa, jak formulují další a další slovo z jeho vlastní knihy. Jak jeho hlas bude oživovat další a další postavy. Byl jím natolik fascinován, že ta jejich náhlá blízkost mu ani nedocházela. Ani to, že mu pořád paží bránil v odchodu. Muž, kterého tolik obdivoval, byl u něj, tak blízko. Kdyby chtěl, mohl se ho dotknout, ujistit se, že je skutečný, ne jen výplod jeho fantazie. Že hlas, který mu před chvíli předčítal, patřil muži, co všechny ty světy stvořil pro něj, jeho čtenáře.
Bylo to poprvé, co se Jafari takto cítil. Cítil se jím doslova posedlý. Ale nechápal vlastní pocity. Nechápal, proč ho po celou tu dobu pečlivě sledoval, nemrkal, aby mu nic náhodou neuniklo. Ani ho nenapadlo, že by to Benjaminovi mohlo být nepříjemné, netvářil se tak. Ani z něj necítil strach. Bylo to vzájemné fascinování.
Když už Jafari otvíral ústa, že něco snad řekne, ozval se systém domu: „Stalo se něco?“ A Jafari ústa opět semkl ve vodorovnou linku pevně k sobě. Paži pomalu sundal, aby tak uvolnil spisovateli cestu.
„Ne,“ řekl jen, ale nespouštěl z něj oči.
„Nic se nestalo,“ potvrdil Benjamin, ale pohled mu pořád oplácel.
A v tom pohledu si oba nevědomky uvědomili, že se něco určitě stalo. Ale ani jeden ještě nemohl popsat slovy, co to vlastně bylo. Byl to Jafari, kdo první odvrátil pohled směrem ke knihám a o krok ustoupil, aby Benjamin mohl projít, kdyby chtěl. Ale Benjamin nechtěl. Věděl, že musí, že systém je pozoruje. Nakonec narovnal záda a vydal se jako první kupředu. Jafari se díval před sebe, téměř nevnímal, že kolem něj Benjamin prošel a očima pozoroval jednu určitou knihu. Šest stop pod zemí od sira Benjamina Sneasela. Natáhl se pro ni, ale těsně před ní se zastavil.
„Uvidím tě v davu lidí, uslyším tě v tom šumu oslav, najdu tě i šest stop pod zemí,“ odříkal si Jafari šeptem pro sebe.
A Benjamin, který stál zrovna z druhé strany knihovny a prohlížel si zbylé knihy, ho slyšel až moc dobře. Poznal vlastní slova z knihy, která pro něj tolik znamenala. Nepřítomně si přejel nehtem palce po hřbetu ukazováčku. Věděl, že ho systém pozoruje i z tohohle úhlu. Věděl, že dokud budou tady, nebudou si moci nikdy pořádně promluvit, cože se to před chvíli vlastně stalo. A pochopit, co se vlastně stalo. Nakonec si sevřel košili těsně pod límcem a nepřítomně se díval před sebe. Skrz drobné mezery v poličkách totiž viděl snědé tělo muže, kterého na druhé straně zanechal, nejspíš stejně zmateného, jako byl on sám.
Raději si vzal první knihu, kterou měl po ruce, a předstíral, že se do ní začetl, aby zahnal myšlenky pryč. Protože dokud budou v tomhle domě, nebudou moci mluvit otevřeně. Proto vymýšlel plán, jak nečlověka dostat ven. A při každé další otočené stránce viděl jeho upřené oči a to, jak ho bedlivě poslouchal. Nakonec si zrazeně povzdychl a knihu vrátil poraženecky zpátky.
„Jen mi dovol proplést naše cesty v jednu,“ odříkal nyní Benjamin šeptem a bedlivě přitom pozoroval ramena, na která měl nyní výhled.
„Poslouchals‘,“ ozval se Jafari po delší době ticha.
„Ano.“
„Jsem blázen?“
„Ne. Jen se ti až moc líbí literatura.“
Byla to milosrdná lež. Sám totiž nevěděl, co si myslet.
„Děje se něco, sire Sneasele?“ ozval se systém znovu.
„Ne. Jen se půjdu projít trochu na vzduch. Může jít se mnou?“ zeptal se Benjamin již na odchodu.
„Samozřejmě. Doprovodí vás,“ souhlasil systém. „Kam máte namířeno?“
„Ještě nevím,“ řekl Benjamin neurčitě, ale přitom to věděl až moc dobře. „Ale společnost se mi bude hodit. Tedy spíš ochrana.“ Nečlověkovi věnoval jen jeden pohled, než zamířil pryč z místnosti s knížkami. A Jafari ho po chvíli následoval.
*****
„Kam máš namířeno?“ zeptal se Jafari, když spolu prošli už pár bloků a jemu přišlo, že chodí nejspíš v kruhu.
„Sám nevím,“ pravil Benjamin znovu.
Jafari si nepříjemně mlaskl, když si všiml, že bude pršet. „A jak dlouho to ještě nebudeš vědět?“
„Nevím.“
Benjamin si uvědomoval, že všude jsou kamery. Kde najít jejich slepý bod, aby měli pomyslnou chvíli o samotě? O naprosté samotě? Aby se informace o jejich rozhovoru nedostala do rukou někoho, kdo by je mohl zneužít? Za normálních okolností by mu stačilo, kdyby ho viděli lidi s tím nečlověkem, takže by věděli, že je nyní něco jako jeho ochrana, že se mu mají vyhnout, že nyní pobývá v domě Thomase Crooka. Ale to byla nyní jeho poslední myšlenka. Protože se v mysli pořád vracel k tomu, jak mu předčítal a jak se ten nečlověk na něj díval.
Nakonec spolu došli do opuštěné ulice, kde Benjamin věděl, že je slepý bod pro kamery z obou stran.
„Zůstaň tady,“ řekl jen. Sám popošel o pár kroků dál a nakonec se na něj otočil. „Nyní můžeme mluvit v klidu. Kamery na nás nevidí. Nikdo se tedy nedozví, co si nyní řekneme.“
„A co si chceš říct?“ pozvedl Jafari obočí.
Benjamin se zhluboka nadechl. „Ta věta, co jsi řekl…“
„Ano? Byla z tvojí knihy.“
„Proč zrovna tahle?“
Jafari pokrčil rameny. „Tu knihu mám rád.“
„Proč zrovna ta pasáž?“
„Protože je snadno zapamatovatelná.“
Benjamin se musel suše uchechtnout. Zrovna tato pasáž je všechno… jen ne snadno zapamatovatelná. „Proč?“ zeptal se znovu. „Proč zrovna moje kniha?“
„Protože píšeš zajímavý věci.“
Benjamin si povzdychl. Samozřejmě. Sám neví, proč. Nikdy nad tím neuvažoval. Prostě se mu to líbilo. Jasně, ty osle. Vždyť je to samouk. Nechápe význam jednotlivých slov, pořád se učí! Benjamin si prohrábl vlasy, než si je stiskl mezi prsty. „Proč moje knihy?“
„Nevím. Těch má můj pán nejvíce.“
Benjamin musel uznat, že nelže. Většina sbírky od Thomase Crooka skutečně obsahovala všechny jeho knihy. „Co jiní autoři?“
„Jiní mě nezaujali natolik, abych chtěl číst víc než jednu větu.“
„Uvědomuješ si, co mi tady nyní tvrdíš?“
„Nejspíš ne. Tak dobrý úsudek o sobě nemám.“
„Víš, že mé knihy jsou vesměs zakázané?“
„Ne. Nevím, co znamená slovo zakázané, když se jedná o knihy. Je to přece jen jiný druh… zábavy. A zábava, dle slov jiného pisálka, by měla být dostupná pro všechny, ve všech podobách. Nemůžeš zakázat lidem, aby se bavili. Nemůžeš lidem zakázat, aby nemysleli. Nemůžeš jim sebrat něco, co je jim vlastní. Zároveň pisálky nemůžeš přinutit, aby přestali lidi bavit. Sám jsi toho důkazem.“
Benjamin chtěl k němu učinit krok blíž, ale v čas se zastavil. Jen v této pozici mají možnost mluvit otevřeně. Takto nikdo nezjistí, co za rozhovor tady vlastně mají.
„Odkud máš tyhle myšlenky?“ zeptal se přímo.
„Od tebe. A tvých knih.“
„Jak jsi k nim došel?“
„Díky tvému vedení slov.“
„Ví o tom Thomas?“
„Ne, můj pán málokdy ví, co za knihy vlastně čtu.“ Až tak úplně tentokrát nelhal.
„Nerozumíš slovům… a přesto víš víc, než lidi okolo.“
„To bych netvrdil. Spíš víc pozoruji.“
„Všiml jsem si, že předtím z tebe sotva pár slov vypadlo. Teď celkem dost kecáš.“
„Měli bychom se vrátit,“ namítl Jafari.
„Proč? Máš snad večerku? Nebo jsi příliš daleko na vodítku svého pána?“ zeptal se Benjamin přímo. Na to mu Jafari odpovědět nejdřív neuměl.
„Kdo ví,“ rozhodl se odpovědět neurčitě.
Benjamin se rozhodl být tvrdohlavým. A proto se vydal kupředu k němu.
„Nepřibližuj se,“ řekl mu Jafari, ale sám se nepohnul. „Je to pro tvoje dobro.“
Věděl, že je sám pořád mimo kamery, takže je v bezpečí. To se ovšem nedalo říct o tom šílencovi. Benjamin ovšem postupoval kupředu k němu. A Jafari ho nechal. Z výšky tří metrů sledoval, jak se k němu blíží, dokud se ten člověk nezastavil v jeho těsné blízkosti, a odvážně se mu díval do očí. Nad čím zrovna uvažoval?
Cítil jeho dech na své kůži a nepochyboval, že ten pisálek taky. Snad nikdo, kromě jeho obětí, mu nebyl nikdy tak blízko. Byl to zvláštní pocit. Ale věděl, že toho muže zranit nesmí - Thomas by určitě šílel a prskal vzteky, kdyby se jeho hostu něco stalo.
„Sniž se,“ řekl mu Benjamin najednou, když se mu upřeně díval do safírových očí.
Jafari zaváhal jen na chvíli, než se k němu snížil, aby byli nyní v podobné výšce. A nechápal, co jeho téměř slepé oči na něm v takové blízkosti vidí. Přesto vypadal něčím naprosto uchvácen. Jafari si pomyslel, že mu to možná jednou řekne. Nebo si to nechá pro sebe, protože je to šílený pisálek.
Benjamin se už na více neptal. Jen se upřeně díval do těch nebezpečných, chladných očích nečlověka, který mu nyní bude společníkem na dobu neurčitou.
Teď už měl jasnou představu o tom, jaká jeho postava nečlověka bude. Protože tento nečlověk ho s každým dalším okamžikem fascinoval víc a víc. Už nyní věděl, že se jej nemůže nabažit, že bude prahnout po dalším vědění, které má v hlavě jenom on, že chce vědět víc o jeho světě a stylu uvažování. Že chce vědět víc o něm, nejen jako o nečlověkovi, ale jako o bytosti, která ho fascinovala. Jako o muži, který pronikl do jeho domu jednou v noci. A od té doby jeho život nabral docela jiný směr, než původně měl. Od té doby totiž prahl po dalším takovém setkání… po více informacích, které tento nečlověk měl v hlavě.
Ale především, což si začínal pomalu uvědomovat také, po něm samotném.
Protože lidi vždycky fascinovaly odlišné věci.