V případě, že by jakýkoliv občan naší země neposkytl první pomoc zraněnému, v minulosti postihl by ho trest. V dnešní době se ovšem díváme na lidi, kteří překročí náš práh bez pozvání, jako na vetřelce, se kterými bychom měli rychle zatočit a nehledět na jejich zranění. Já se ovšem ptám vás, občané mé mírumilovné země, kdybyste vy byli na pozici zraněného, jak byste se cítili, kdyby vás někdo vyháněl pryč? Popřípadě kdyby vám odmítl pomoc? Cožpak na tomto principu nefungují nemocnice už po staletí? Není to jen práce doktorů, aby naše tělo ochraňovali, i my umíme přece poskytnout první pomoc bližnímu svému.

(z internetového článku Probuď se, mé město, a zachraň zraněného! od Sira Benjamina Sneasela, uveřejněného na (Ne)lidových webových stránkách 24. století)
*****
Sir Benjamin Sneasel tu noc pracoval bez přestávky. Dal si za cíl psát až do východu slunce. Měl v mysli tolik myšlenek, kterých se potřeboval zbavit. Tentokrát ho rozhořčilo, když se procházel v parku, kterak zraněnou ženu odmítli dva muži a dokonce ji zkopali za to, že se jich její špinavá ruka jenom dotkla.
Pro relativně citlivého Benjamina byl tento svět mukou. Všichni se tak hnali po informacích a nebáli se zabít jeden druhého. Byl si moc dobře vědom, že jeho uvažování je hodně zastaralé. Málokdo o sobě v dnešní době vykládal, že je spisovatel. To povolání vymřelo na konci minulého století. I v 21. století se tak hojně nepoužívalo. A s příchodem tohoto století se z toho slova stal historismus. A přesto to Benjamina i jako malého chlapce táhlo ke knihám. Opravdovým knihám. Ty už byly raritou. Mohl k těm zažloutlým stránkách čichat a měl z toho lepší požitek než z opiového snu. Vždyť tak krásně voněly!
Jenže vědomí znamenalo sílu. Mnoho významných knih, kdyby je sám Benjamin v jakémsi popudu nezachránil, by nejspíš shořelo a navždy se ztratilo. V systému zůstaly jen elektronické verze těch příběhů, které byly adekvátní pro tuhle dobu. Samozřejmě upravené, aby nikoho nepohoršovaly či nezesměšňovaly, přestože taková historie skutečně byla. Pro tuhle dobu, kdy jste se museli bát vyslovit své myšlenky nahlas, neboť cokoliv, co si myslíte, by mohlo jakkoliv zranit či pošpinit jméno toho vedle vás. A právě proto bylo povolání novinářů a spisovatelů nevděčné řemeslo.
Sir Benjamin Sneasel ovšem vynikal od svého prvního díla. Nechtěl se omezovat jen na literaturu, takže se pouštěl do psaní kritik, poezie, esejů, článků, sloupků… Měl jakési vnitřní nutkání vyjádřit se k dané situaci. Mnoho věcí nikdy nezveřejnil. Snad ho obavy a zdravý rozum včas zastavily, protože jeho myšlenky byly pro tuhle dobu nepřijatelné. Nebo jeho prvotní strach v mládí. Cokoliv, co ovšem vydal, stalo se však velmi čtivým. Lidé požadovali, aby uveřejnil všechny své myšlenky, ale to Benjamin odmítl. Měl právem obavy. Odtajnil by tak své nejtajnější myšlenky a lidé by toho mohli posléze zneužít. Ne… dokud se drží na udržitelné hladině toho, co může vydat, bude psát. Až mu práce bude přerůstat přes hlavu a lidi by snad začali uvažovat díky jeho slovům o revoluci, přestane. Utichne. Stáhne se do neznáma. On nebude figurkou, která povstane proti soudobé historii. Nebudou to jeho slova, která otřesou současnou, až moc křehkou dobou.
Povzdychl si a za počítačem se nahrbil. Únava ho začala dostihovat krátce po třetí hodině. Musel však svou práci dokončit, zbavit se těch myšlenek, které mu nedaly spát. Pohlédl na své ruce v rukavicích, které s sebou nepříjemně škubaly. Nakonec kožené rukavice sundal a zahleděl se na kov, který měl místo rukou. O ruce přišel před pěti lety, právě díky bezohlednému bližnímu svému. Při nehodě na trati se nikdo neobtěžoval pomoct jemu ani ostatním. A když opravdová pomoc dorazila, řekli mu, že mu ruce zachránit nemohli. Co je spisovatel bez vlastních rukou? Ba co hůř - co je umělec bez vlastních rukou. K čemu mu bylo, že se jim povedlo zachovat jeho otisky prstů. Nebýt jeho paží z oceli, společnost by ho odvrhla jako nepoužitelný kus masa. Mohl si dovolit tuhle náhradu, ale co ti ostatní z vlakového neštěstí, co tolik peněz a štěstí neměli jako on? Kolik z nich tehdy umřelo, když systém selhal…?
Zakroutil hlavou do stran. Spravil si tmavé vlasy za ucho a promnul kov mezi mechanickými prsty. Bylo těžké si zvyknout na něco, co nikdy nebude vaše. Nakonec vzal šroubovák a utáhl závity, které povolovaly a vysílaly nepříjemnou bolest do svalů a nervů v rameni. Postupně pokrčil každý prst na pravé ruce.
Nikdy necítil smutek, že přišel o ruce. Spíš cítil smutek, kdykoliv si vzpomněl, kolik lidí zemřelo nebo bylo odsouzeno žít jen s pahýly, protože neměli tolik štěstí a peněz jako on. Peníze a informace, to jsou věci, na kterých byla postavena tato civilizace. Když jste chudí a nic nevíte, můžete klidně shnít spolu s odpadky na smetišti. Moc se určovala podle postavení a množství informací, jež jste měli v mozku. Ale nejhorší pocit Benjamina vždycky postihl, když těm chudákům nabídl, že jim operaci zaplatí a oni mu plivli do tváře, že jeho špinavé, vylhané peníze nechtějí. Neměl jim to za zlé. Ani ty pochmurné myšlenky, které ho poté vždycky pronásledovaly ještě týden po takovémto setkání s nimi.
*****
„Elis,“ ozval se zničehonic v brzkém ránu. Světlo nad ním světle modře zazářilo.
„Ano, sire Sneaseli?“ ozval se ženský hlas.
„Silný čaj, prosím.“
„Chystáte se jít spát, sire Sneaseli?“
„Ne, jen se potřebuji uklidnit.“
„Špatné myšlenky, sire Sneaseli?“
Benjamin ovšem nereagoval. Nechtěl se moc svěřovat něčemu, co nedokáže uvažovat jinak než pomocí kódování.
„Rozumím, sire Sneaseli.“
Pak se světlo opět zhaslo.
Benjamin si povzdychl a přešel k balkónovým dveřím, aby je otevřel. Potřeboval trochu čerstvého vzduchu. Pohlédl na hodinky na kovovém zápěstí, které mu oznamovaly, že je 4:46. Když se usadil za stůl, slyšel z dálky nějaký křik a posléze i hluk vrtulníku a hlas ozývající se městem přes megafon. Pohlédl z okna a po chvíli viděl i světlo, které pročesávalo nedaleké ulice. Moc tomu nevěnoval pozornost a zase začal psát své další myšlenky. Jen svraštil obočí, když se hluk postupně blížil i k jeho ulici.
Zrak mu spočinul na sluchátcích vedle jeho obrazovky. Mohl by to přehlušit tak snadno. Tyhle brzké ranní nálety na zloděje nebo zfetované lidi nesnášel. Stávaly se poslední dobou moc často a rušily ho při práci. Tahle brzká hodina bývala kdysi jeho nejmilejší, protože měl největší klid na práci.
Po chvíli si promnul oči, jak ho bolely od světla z obrazovky. Nesnášel ty směšné malé lampičky ani poloviční světlo, přímé světlo by mu však oči uprostřed noci taky jenom podráždilo, takže většinou seděl po tmě a koukal do obrazovky několik hodin. Nakonec svůj boj vzdal a rozsvítil malou lampičku na stole. Z šuplíku si vytáhl brýle, aby bolesti očí trochu ulevil. Dle doktora je měl prý nosit pravidelně, ale nejvíc by jeho šedému zákalu pomohla operace. Tu ovšem Benjamin odmítal. Nesnesl by pomyšlení, že by se operace nezdařila a on by přišel také o oči. Nabízely mu náhradou luxusní, nové mechanické oči, které by byly nerozeznatelné od těch pravých, původních. To už by jeho život ztratil smysl úplně. Nechtěl se postupně změnit jen v hromadu plechu. Dokud je zde drobná špetka naděje, nepustí se ji. Vydrží do konce, jako člověk.
Povzdychl si, když hluk vrtulníku kolem jeho domu jenom zesílil. Pohlédl na sluchátka, která ho přímo vyzývala, aby si je nasadil a omezil tak hluk kolem sebe.
Ve chvíli, kdy se pro ně natáhl, do jeho pokoje ovšem přes balkón kdosi doslova skočil a schoval se za závěsem. Benjamin strnul s rukou ve vzduchu u sluchátek. Nejdřív přimhouřil oči, aby vůbec rozeznal, kdo mu vlezl do domu. A poté zaraženě hleděl na toho obra, co se u něj schovával před hlídkou. I ten obr si ho po chvíli všiml. Ve svitu měsíce jen stěží rozeznal, že jeho kůže je snědá a že jeho výšku si skutečně nevymyslel. Ani jeden z nich však po delší dobu nepromluvil a jen počítač tiše hučel a vrtulník se po delší době zkoumání prostoru přesunul zase jinam.
„Váš čaj, sire Sneasele,“ ozvala se Elis a dveře se otevřely, aby po koberci pomalu projela malá čtyřkolka s čajem, cukrem, citrónem a medem na podtácku spolu se lžičkou. „Budete si přát dneska cukr, citrón nebo med?“
Benjamin se ovšem pořád neměl k odpovědi, protože sledoval toho obra, který ve chvíli, kdy do místnosti vjela malá čtyřkolka, vytasil katanu a vyčkával, co z toho vzejde.
„Máte návštěvu, sire Sneasele?“ zeptal se systém znovu.
Benjamin nevěděl, na co má reagovat dřív.
„Mám hostu také přinést čaj, sire Sneasele?“ zeptala se Elis, když se čtyřkolka zvedla a svůj obsah předložila Benjaminovi na stůl, zase klesla k jeho nohám a popojela ke dveřím.
„Elis, buď prosím ticho, dobře?“ ozval se Benjamin konečně, trochu prudčeji, než zamýšlel.
„Rozumím, sire Sneasele. Přecházím do režimu Spánku,“ ozval se ženský hlas, než potom ztichl. Benjamin chtěl zaúpět. Právě neúmyslně vypnul vlastní ochranný systém a zůstal v místnosti s tímhle… neznámým obrem.
Vlastní srdce cítil bít skoro v krku. Ten obr se ovšem nechystal na nějaký výpad v blízké době. Jen byl ve střehu. Až potom Benjaminovi došlo, co jeho nosu tolik vadilo. Víc, než zápach bláta. Krev. Ten muž buď právě někoho zabil a byl potřísněný jeho krví, nebo byl sám zraněný. Na to ovšem vypadal až moc v pozoru. Benjamin si trochu odkašlal. Bylo mu jasné, že by neměl dělat žádné prudké pohyby.
„Postavím se, dobře? Nemám v plánu nic špatného,“ promluvil na toho obra a pomalu se zvedl ze židle, když muž před ním nijak nereagoval. Bylo mu jasné, že bedlivě sleduje každý jeho pohyb. „Nepřijde mi moc… vhodné, abych seděl, zatímco tu mám hosta,“ snažil se žertovat, ale obr se pochopitelně nezasmál. Přesto se pokusil o milý úsměv, který ovšem spíš skončil grimasou a křečovitostí, než uvolněním. „Dáte si čaj?“
„Zhasni to světlo,“ promluvil ten muž konečně.
„Když ho zhasnu, neuvidím tě.“
„K čemu bys mě potřeboval vidět?“
Benjaminovi hned došlo, že to nebyla výzva, ale rozkaz. Zaváhal, než lampu skutečně zhasl a obrazovku počítače přikryl svetrem, aby i jeho světlo zmizelo, a sledoval jen stěží obrys muže před sebou. Strach mu svíral útroby. Snažil se ovládnout aspoň třas těla. Nyní na tom však byli podobně. On neviděl jeho a ani sám nebyl viděn.
„Dobře,“ pokračoval obr a Benjamin slyšel jeho těžké kroky, které mířily k němu. V duchu je počítal. Muž se přiblížil jen o tři kroky k němu. „Máš tu dezinfekci a nějaký obvazy?“
Benjamin tiše vydechl zadržovaný vzduch. „Ano,“ řekl po chvíli.
„Kde?“
„Dojdu pro ně.“
„Kde je máš?“ ozval se ten hlas přísně a náhle tak blízko, takže Benjamin nepochyboval, že se k němu sehnul a nyní byl určitě blíž. Benjamin chtěl ukázat třesoucí se rukou na stranu, ale došlo mu, že to nejspíš ničemu nepomůže. „Nemusíš se bát. Nezabiju tě, k ničemu by mi to nebylo.“
„Malá skříň napravo,“ odpověděl konečně a nepochyboval, že ho bedlivě sleduje. Slyšel těžké kroky a postřehl, jak se obrys pohybuje napravo. Po chvíli ho slyšel, jak se mu přehrabuje ve věcech a po hmatu hledá to, co potřeboval. „Mohu rozsvítit.“
„Ne!“ ozvalo se téměř štěknutí. Benjamin ovšem postřehl, že bylo však naplněné trochu i strachem. „Žádné světlo,“ dodal ten hlas už o poznání klidněji. Benjamin slyšel, jak nejspíš zuby roztrhl obal od obvazu. Neviděl, co dělal, ale za další okamžik na zem něco tupě dopadlo a chvíli se to kutálelo, o pár chvil později se ten zvuk ozval znovu a muž zhluboka vydechl.
‚Kulka,‘ napadlo Benjamina. Nic ovšem neřekl. Bylo mu jasné, že to bude moudřejší. Tomu muži trvalo notnou chvilku, než si ránu sám zavázal. Nejspíš byla zraněna jeho dominantní ruka, proto s obvazem tolik zápasil. Benjamin mu ovšem pomoc nenabízel, bez světla by mu nebyl moc platný a obavy, že by mu mohl ublížit, byly pořád tady. Po chvíli slyšel tichý, lehce tupý náraz do skříně a další hluboký výdech.
„Zasvinil jsem ti podlahu,“ ozval se hlas do tichosti noci.
„To nevadí,“ zhodnotil Benjamin nejistě.
„Zajistím, abys dostal náhradu.“
Benjamin se zachmuřil. Koberec od krve byl to poslední, co měl na mysli. „Co se ti stalo?“ zeptal se. Neznal jeho jméno, ale není obvyklé, aby mu do domu někdo vnikl přes balkón a byl zraněný.
„To vědět nemusíš.“
„Vstoupils na můj pozemek. Myslím, že mám právo se ptát.“
Slyšel, jak čepel prosvištěla vzduchem, a umlkl. Když ještě měl trochu světla, aby si ho prohlédl, všiml si jeho nemalé výbavy. Slyšel jeho pravidelný dech, jakoby se na něco soustředil. Odtušil, že si nejspíš čistí své zbraně. Pravděpodobně od krve. Vlastní nebo cizí?
„Asi je zbytečné se ptát-…“
„Když to víš, proč se ptáš?“
Benjamin se kousl do jazyka. „Co se ti stalo?“ odvážil se nakonec.
„To není tvoje starost.“
„Vzhledem k tomu, že mám podezření, že jsi vnikl do mého domu bez pozvání a tvé chování je nepříčetné, pak ano - je to moje starost.“
Muž se hrdelně zasmál. Byl to smích naplněný sarkasmem. „Moc mluvíš, chlape.“
„Slovy se živím.“
„A jak mluvíš.“
Benjamin se ovšem odmítal vzdát. „Potřebuješ pomoct?“
„Klídek, mluvko. Umím se o sebe postarat.“
Benjamina trochu namíchlo, že se k němu choval hůř, než k toulavými psisku. Slyšel šustění nějaké látky a otvírání láhve. Nejspíš dezinfekce. Dolehl po něm po chvíli zápach alkoholu. Tlumený, rozzuřený hlas. Benjamina napadlo, zda snad nepoužil jeho láhev alkoholu jako dezinfekci na svou ránu a přitom do něčeho kousal, aby zapomněl na bolest v paži.
„Vypadáš zkušeně,“ zhodnotil tiše.
Slyšel, jak něco vyplivl. Pravděpodobně ten kus hadru, který měl předtím v puse. „Když to jiný neudělá,“ prohodil muž ve stínu. Slyšel šroubování víčka zpátky na láhev.
„Kdybych mohl rozsvítit, postaral bych se o to.“
„Nepotřebuju tvou lítost. Co jsem posral, to taky uklidím.“
Benjamin se s ním nepřel. Něco zašustilo. To ten muž vytáhl obvaz a mechanicky, pevně ho utahoval kolem paže. Stál za stolem a vyčkával. Poslouchal zvuk látky. To se ten obr snažil nejspíš nasoukat do vlastního oděvu. Co to vůbec měl? Bylo to něco černého. Kůže? Ne, vyloučeno. „Potřebuješ pomoc?“
„Už ses na to jednou ptal. Ještě jednou a zlomím ti ruku.“
Benjamin se křivě usmál. „Do toho, zase si ji spravím.“
Tu náhle tichý hluk utichl úplně a Benjamin poznal, že se muž podíval jeho směrem.
„Rozsvítím jen na chvíli,“ začal Benjamin.
„Ne,“ ozvalo se ostře.
„Dobře.“
„Cos tím myslel?“ zeptal se muž. Benjamin poznal, že se dostal na nohy, ale tichými pohyby po sobě uklízel nepořádek.
„Čím?“ nechápal Benjamin.
„Že si ji zase spravíš.“
Benjamin se pousmál a sundal si jednu rukavici. Když pokrčil jednotlivé prsty, ozvalo se tiché zapraskání kovu a mechanismus zasténal.
„Měl by se ti na ni podívat odborník,“ slyšel jeho hlas znovu a vzhlédl.
„Jak to víš?“
„Slyším. Řekl bych, že poslední dva články máš zruinovaný. Zbytek by potřeboval olej.“
Benjamin mlčel, neboť ten muž měl pravdu. Pohlédl na svou ruku, přesněji řečeno na prsteníček a malíček. S jejich vrchními články měl poslední dobou problém nejvíce. „Takže vyměnit součástky?“ zeptal se Benjamin ledabyle.
„Každý stroj potřebuje celkovou údržbu. To snad víš.“
Benjamin vzhlédl. Ten muž se mezitím přesunul k němu. Měl dojem, že slyší šustění. Nejspíš posbíral i to, co použil, aby se toho mohl zbavit. Slyšel jeho dech a viděl jeho obrys o něco zřetelněji.
Teď mě zabije.
„Podej mi ruku,“ ozval se hlas znovu. Benjamin se zarazil. „Hned.“ Nebyla to výzva, ale další rozkaz. Chvíli váhal, než mu ruku skutečně podal. Přes chladný kov přejela teplá, velká ruka. Pohrála si s články malíčku a pak prsteníčku. Poslepu je ten obr kontroloval, protože důkladně prsty přejel po každém centimetru kovu. „Pracuješ rukama, ale jinak, než je zvykem,“ zhodnotil po chvíli ticha.
„Co tím myslíš?“
„Takhle omlácený články jsou rarita.“
„Vyznáš se v tom?“
Nedostal odpověď. Cítil, jak prsty hýbou s tím jeho ze strany na stranu a mnou každý jeho článek prstu. A potom to teplo bylo zase pryč.
„Nech si to zkontrolovat odborníkem,“ poradil mu hlas znovu. „Takhle se ti jednou zaseknou a stejně k němu budeš muset jít.“
Slyšel jeho kroky mířící k balkónu. „Jsi zraněný?“ zeptal se, aby ho zastavil před odchodem.
„Byl jsem. S tvou pomocí už nejsem.“
„Kdo vůbec jsi?“ zavolal za ním Benjamin, ale v tu chvíli muž vykročil na balkón. Než Benjamin doběhl ke dveřím, byl už pryč.
*****
Benjamin seděl u rozsvícené lampičky a druhou rukou si mnul prsty, které i ten cizinec tak důkladně kontroloval. Co mohl vědět o mechanických pažích? On o ty vlastní nepřišel. Jeho oči spočinuly u skříně, která byla špatně zavřená. Povzdychl si a vstal. Rozsvítil větší světlo a trochu strnul.
Po podlaze, kamkoliv se ten muž předtím hnul, se táhly menší či větší kapky krve, v místě, kde seděl nejdéle, byla doslova kaluž krve. Překvapivě za sebou ovšem nezanechal tak velký nepořádek. Jen svou vlastní krev. Obaly od obvazu či prázdnou láhev, kde předtím měl alkohol, vzal s sebou. I dezinfekci celou spotřeboval a odnesl, protože ji Benjamin nikde ve skříni nenašel. Benjamina však zaujalo ještě něco. Na co ten muž zapomněl.
Dva náboje zůstaly na jeho koberci, ještě se zaschnutou krví.
„Elis,“ ozval se po chvíli pevným hlasem.
„Dobré ráno, sire Sneasele. Přejete si?“ ozval se ženský hlas systému.
Benjamin se natáhl do skříně a na malé bílé krabičce, která byla vybrakovaná, se snažil najít otisky prstů. Ten muž si ovšem dal pozor. Sebral víko, kde bezpochyby svoje otisky prstů zanechal. Skříň si chytře otevřel loktem. Benjamin si povzdychl. Až potom ho to trklo. Pohlédl na dva náboje.
„Elis,“ ozval se znovu. „Komu patří ta krev?“
Ozvalo se zabučení. Benjamin moc dobře věděl, co to znamená, dřív než mu systém odpověděl. „Tato informace je nepřístupná, sire Sneasele.“
„Kdo má oprávnění ji vidět?“
„Dle systému pouze jedna osoba, ale ta je mé paměti neznáma, sire Sneasele. Omlouvám se, ale nemohu pro vás tuto informaci získat.“
Benjamin si povzdychl. Dobře, bude na to muset jí oklikou. „Elis, zkontroluj, komu patří ty náboje. Z čí zbraně byly vypáleny.“
„Provedu, sire Sneasele.“
Po chvíli se mu na obrazovce před ním objevil nějaký muž bílé pleti s unavenýma očima. Tohle nebyl ten, koho hledal. Benjamin zaúpěl, ale neztrácel naději.
„Eduard Bobinski,“ přečetl Benjamin nahlas.
„Člen podzemní společnosti. Spadá pod přímé vedení Simona Jacksona. Třináctkrát trestaný za nelegální převod uprchlíků, nelegální držení zbraně, drog, prostituci a obchod s lidmi a informacemi. Vdovec, bezdětný, bezdomovec. Jeho předci sem přišli na konci 20. století a požádali zde o azyl. O předchozích předcích nemám záznamy, sire Sneasele. Má alergii na oříškové plody.“
„Je naživu?“ přerušil ji Benjamin nedočkavě.
Viděl, jak se obrazovka změnila, jak Elis rychle prohledávala systém - nahrávky, zprávy z policie a nemocnic, obsahy mobilních telefonů lidí ve městě… Konečně systém našel to, co potřeboval a přehrál nějaký záznam, kde Eduard Bobinski zrovna vcházel do nějakého hotelu a rozhlížel se kolem.
„Ano, poslední záznamy z pouličních kamer ho zachytily sotva před pěti minutami. Kamery vevnitř hotelu jsou jen na recepci, nemohu tedy zasáhnout do jeho soukromého pokoje.“
„Zjisti mi, kde je ten hotel.“
„Jak si přejete, sire Sneasele.“