Na základě starých grafů se pořád určují mentální nemoci, přestože se věda posunula tak daleko, že umí vysvětlit vznik kdejaké nemoci. Na základě starověkých trestů se rozhoduje i soudobý soud. To jednomu zamotá hlavu. Vyspělá civilizace a obrací se přitom na starověk, který měl být dle předešlé generace špinavý a nečistý. Stejně tak i náš hrdina je špinavý a nečistý, přestože žije v naší době. Informátor, který si užívá zmatek, který jeho falešné informace vytvoří. Ze stínu vyhlíží na svou další oběť a miluje chaos kolem sebe. Je mu lhostejno, že jeho slova jsou plná lží a falši. Když uspokojí své nutkání si z někoho vystřelit, opět se zapojí do systému jako poklidný občan. „Dobrý den, dobrý den. Jsem řádný občan, tak jako vy. I když mě sledují na každém kroku, pořád mě mají uvedeného jako řádného občana, neb jsem zkažený do mokru kostí. Stejně jako místní policie. Je to k smíchu, že ano?“

(ze zakázané knihy Povídky šílené normality od sira Benjamina Sneasela)
*****
Když se Thomas Crook probudil ze svého opiového snu, zhluboka se nadechl a rozkašlal se. Před tváří se mu objevila sklenice s vodou. Thomas si povšimnul natrženého obleku a obvázané paže.
„Potíže?“ zeptal se nezaujatě a vzal si sklenici s vodou.
„Jen malé, pane. Ale už je to vyřešeno,“ informoval ho Jafari. Thomas si zhluboka povzdychl a opřel se o opěradlo vozíku.
„Postup?“
„Učinil jsem, jak jste si přál, pane. Přesně slovo od slova.“
„Dobře. Pokud ses držel mého popisu, pak je vše v pořádku.“
„Přísahám, že jsem tentokrát nechyboval mimo plán, pane. Až na-…“
Thomas zamával rukou do stran. Na tyhle povídačky neměl náladu. Chtěl slyšet důležitá fakta. „Otisky prstů?“
„Žádné, pane. Nebudou schopni ho identifikovat.“
„Předpokládám, že plány jsi našel.“
„Jak jste si přál, pane.“
„Zapálils ho?“ zeptal se Thomas zaujatě, protože to měl být vrchol blaha jeho plánu na pomstu na tom hamižném chlapíkovi.
„Ne, pane. Použil jsem kyselinu-…“
Jafariho přerušila hůl, která ho udeřila do tváře. „Měls ho zapálit, imbecile!“ zařval Thomas rozčíleně a sotva potom popadal dech. „Ta svině se měla škvařit zaživa! Jenom potom by to byl řádný trest! Všechnos‘ posral, nemehlo! Ty dutá palice!“
„Omlouvám se, pane,“ ozval se Jafari poslušně s pohledem k zemi. Hněv jeho pána byl oprávněný, protože opět jeho plán pozměnil.
„Co jsem tě učil? Ta svině měla hořet!“ zuřil Thomas a znovu se rozmáchl holí. „Nemáš uvažovat nad tím, co máš dělat! Máš se řídit plánem, sakra!“
*****
Zmiz mi z očí!
S tím svého otroka propustil, když s ním skončil. Pár ran holí to zvíře jistě zkrotí a připomene mu, že jeho slovo je svaté a jediné, co by měl poslouchat, jediné, kterým by se měl řídit.
Zadýchaně a s roztřesenou rukou něco hledal po kapsách svého županu, dokud mu na zem nespadla krabička. Po dopadu se rozevřela a prášky se z ní vysypaly. Thomas si dlouze povzdychl a vstal na vyzáblé nohy. Pomalu poklekl, aby vlastní prášky posbíral. Myšlenky mu splašeně putovaly myslí a on si přál v tu chvíli nemyslet. Opiový sen při jeho rozrušení nepřipadal v úvahu. A dnes už svou dávku blaha měl. Jen skončila tak náhle…
A zatímco Thomas pečlivě sbíral pilulku za pilulkou, ležel Jafari na zádech na prosté, poměrně malé posteli, ve stejně malém a úzkém pokoji. Na víc neměl nárok. Pořád to byl svým způsobem zvíře a otrok. A i ten malý pokojík byl pro něj luxus, který si dle Thomase nezasloužil. Aspoň měl možnost se po tom malém prostoru projít pár kroky tam a zpátky, Thomas byl tak milosrdný, že mu dokonce dovolil brát si knihy z jeho vlastní knihovny k sobě do toho malého pokoje, ale musel je vrátit ještě téhož dne na své místo. Přesně na místo, kde je předtím vzal. I tak si Thomas vždycky vymyslel, že je posunul o pár milimetrů dozadu. Jafari neznal nutkání se bránit v těchto rozepřích, takže jeho pán měl vždycky pravdu, i když tomu tak většinou nebylo.
Zhluboka se nadechl a vydechl nosem, než se překulil na bok. Jen sevřel čelist k sobě, když nyní ležel na obvázané ruce. Byla to jeho vlastní hloupost, za kterou zaplatil jen tak malým zraněním. Příště si musí dát na Simona a jeho lidi pozor. Příště už nesmí chybovat, aby svého pána zbytečně nerozčiloval. Nebýt něj, neměl by tenhle život. Proto mu musel oddaně sloužit a plnit veškerá jeho přání. A jen on měl ve všem pravdu. Proč by mu lhal? Co by z toho měl? Sám se přece pojistil, že ho Jafari nikdy nezradí…
Povzdychl si a překulil se po chvíli zpátky na záda, až dřevo jeho postele tiše zavrzalo. Spánek nepřicházel. Únava však sílila. Blížila se šestá hodina ranní. Jafari si v hlavě přehrával, jak zabil Fredericka van der Waalse. Přesně tak, jak si jeho pán přál, jen neměl čas ho ještě zapálit a počkat, aby jeho tělo sežehly plameny. To už by riskoval, že se jeho manželka vrátí. Kdyby ho nechal v plamenech bez dozoru, zbytečně by tak zničil jeho domov. A Jane van der Waalsová by náhle nebyla jen vdova, ale také i bezdomovkyně. Jeho pán by jí určitě pomocnou ruku nenabídl.
*****
Thomas Crook ztěžka usedl na svou postel a povzdychl si. Promnul si oči. Opiový sen ho jenom víc vysílil. Měl pravdu, měl se na to dnes večer vysrat, jak nezapomenul podotknout při večeři. A nyní tak brzo k ránu jeho tělo žádalo odpočinek, jeho starý mozek toužil po pauze aspoň na pár hodin. Rukou si překryl ústa a díval se před sebe. V očích se mu ještě leskly slzy. Věděl moc dobře rizika opiového snu. Ale nemohl bez něj žít. Každý den bez jeho milence byl pro něj utrpením. Byli spolu tak dlouho a najednou byl pryč. Padl naznak na postel a zahleděl se na strop. Myšlenky měl roztěkané. Myšlenky, se kterými se nemohl nikomu svěřit, protože starý Thomas Crook už dávno nikoho nezajímal.
Převalil se pomalu na bok a zmáčkl nějaké tlačítko. Rozevřela se před ním tabulka a na ní byla čísla, tváře a jména, komu by v tuto dobu mohl zavolat, protože byli zrovna online. Projížděl si seznam, dokud nenarazil na jeden přeškrtnutý kontakt. Jeho unavené oči se zadívaly na tvář, kterou tak moc dobře a důvěrně znal. Přejel po ní pomalu prsty. Na obrazovce se mu zobrazilo: Kontakt nelze vytočit, neboť jeho majitel je nedostupný nebo zemřel. Přesto se Thomas unaveně díval do tváře, která se mu pokaždé zjevovala v jeho opiových snech. Ty kudrnaté vlasy nebo ocelové oči, bledá pleť a dlouhé řasy na muže, malé rty, které mohl v průběhu svého života tolikrát okusit. Nyní byly jen vzpomínkou v jeho mysli. Přejel rukou po obrazovce, aby se jeho kontakty daly znovu do pohybu. Odvrátil tvář na druhou stranu. Neměl už chuť s nikým volat. Ne potom, co mu jeho kontakt připomněl, že už dávno zemřel.
„Kontakt nelze vytočit, neboť jeho majitel je nedostupný nebo zemřel,“ zašeptal si Thomas pro sebe a díval se před sebe skelnýma očima. „Nedostupný nebo zemřel… Kurvadrát! Proč to nemůžou napsat jinak!“ rozčílil se a praštil pěstí do polštáře. Jeho vztek byl oprávněný. Když přišel o svého milence, zůstal si se svým zoufalstvím, depresí a zármutkem sám. Nikdo mu nepřišel na pomoc. Až několik dní po jeho smrti vyslal konečně zprávu do světa, že jeho milenec už pár dní nedýchá. Na jeho pohřeb přišlo mnoho lidí, kteří jen falešně vyjadřovali smutek nad jeho skonáním.
Thomas po chvíli zpozorněl, protože obrazovka za ním začala blikat a ozval se typický vyzváněcí tón. Pomalu se znovu překulil zpátky na druhý bok, aby viděl, kdo mu to volá.
„Samuel Jackson se s vámi přeje spojit, pane,“ ozval se mladý, mužský hlas jeho systému, a na obrazovce poskakovala vážná tvář uniformovaného muže. Thomas ji hodnou chvíli pozoroval, tu nehybnou tvář, která sem a tam poskakovala nahoru a dolů. Samuel byl neodbytný a vytrvalý, když chtěl s někým hovořit, takže byl schopný vyzvánět klidně i několik minut. Otravnost byla jeho druhé jméno.
Nakonec si stařec otráveně povzdychl a hovor přijal přejetím po obrazovce před sebou.
„Co chceš?“ zeptal se neurvale.
„Taky tě zdravím, Thomasi, starý příteli,“ usmál se Samuel vlídně.
„Nepamatuji si, že bychom spolu kdy byli něco víc, než znechucení vyjednávači na dvou různých stranách.“
„Pokud mluvíš o tom svojem otrokovi, pak naprostou souhlasím.“
„Co chceš?“
„Před nějakou tou chvilkou jsem dostal hlášku, že došlo k další vraždě. Nemá s tím ta tvoje krysa cosik společného?“
„Ne, celý večer mi byl společníkem.“
„Thomasi, nejsem blbec. Nesnášíš jeho společnost.“
„K věci. Čas jsou peníze a informace, které mi unikají.“
„Mám jistou informaci, že byl spatřen, jak se potuluje v okolí v období vraždy. A po času vraždy. Spatřila ho hlídka.“
Samuel ukázal nějaký záznam na druhé obrazovce, kde byl vidět Jafari, kterak prchá před hlídkou.
„Ten imbecil,“ zavrčel Thomas vztekle.
„Mohu ten záznam samozřejmě poupravit, kdyby se to jeho lordstvu nelíbilo.“
„Co chceš, ty kryso?“
„Taky jsem zaslechl, že Simon chce prudit, že prý mu dlužíš za to, že tu tvou opici nechává volně projít a pak z toho má bordel.“
„S tím neandrtálcem si promluvím pak. Co chceš.“
„Řekněme, že se objeví jistá suma na rohu Páté ulice. Jenom tak. Ta suma by pokryla, řekněme, asi tak deset opiových snů, celovečerních. Co ty na to?“
„Pět opiových snů. A peníze převedeš hned na můj účet. Nejsem imbecil, abych peníze nechal ležet jenom tak a nepřepočítal si je ihned.“
„Devět opiových snů,“ smlouval Samuel.
„Smlouváš špatně. Pět. Já tady řídím, kdo si bude moci šňupnout a kdo ne,“ zavrčel Thomas podrážděně.
„Na starého dědka jsi pořád v ráži,“ zasmál se Samuel.
„Potvrdím ti přijetí peněz a pak ti další den na tom samém místě nechá Jafari zásilku. Ujisti se, že tam budeš, než ti ji někdo vyfoukne pod nosem.“
„Dobře, pak tedy šest, méně nemůžu souhlasit. Potřebuju si fest šlehnout.“
Thomas se křivě ušklíbl. „A sám přitom zatýkáš tolik překupníků, co se tímhle živí, a nemáš ani špetku studu si říct přímo u jednoho z hlavních dodavatelů a organizátorů,“ smál se.
„Zabavené zboží má pod palcem někdo jiný.“
„Ajaj. Jo, to musí hodně srát, co?“
Samuel se zhluboka nadechl, nejspíš aby hovor neukončil předčasně od vzteku. „Šest opiových snů.“
„Pět. Víc ti nabídnout za tu sumu nemůžu. A dát víc, tak je riziko, že by to vzbudilo povyk.“
Samuel si promnul oči. „Co to rozdělit na dvě zásilky?“
Thomas se poškrábal na bradě, jak o tom uvažoval. „Ne, ze skladu se najednou nesmí toho tolik ztratit. To by… To by bylo podezřelý.“
„Co když ti zaplatím víc?“
„Neposloucháš, trotle?“ vyjel na něj Thomas vztekle. „Říkám, že to nejde!“
Nastalo ticho. „Dobře, pak tedy pět,“ kapituloval Samuel bezradně.
Thomas se ušklíbl pro sebe. Závislost toho muže pomalu, ale jistě pohlcovala, a to ho na tom bavilo nejvíc. Před lety se tomu bránil, jako čert kříži, a nyní? Nyní beze studu škemrá u jeho prahu, aby dostal to nejlepší zboží. Stejně jako mnozí jiní nakonec škemrají a informace mu sami prodávají.
„Co když ti zaplatím informacemi?“ smlouval Samuel ještě.
„Čím bys mi tak mohl zaplatit, Same?“ rozchechtal se Thomas, až se rozkašlal.
„Ohledně jisté věci jsem zjistil něco, co by tě mohlo zajímat?“ Thomas ihned zpozorněl. „Třeba to, že jsem našel jisté spojení mezi tím, co provádí tvůj otrok, a tvou minulostí. A těm zbylým na tvém seznamu by jistě prospělo, aby byli varováni, že se na ně řítí tvůj hněv.“
„Chceš zemřít hned nebo až jako poslední?“ zeptal se Thomas ledabyle, když si čistil špínu za nehty. „Protože pokud hodláš použít svou špinavou práci proti mně, zajistím, že tě společnost sežere zaživa,“ dodal.
Tu se náhle Samuel ušklíbl. „Já myslel, že se jenom vytahujeme navzájem,“ řekl s vtipem na rtech. Thomas přimhouřil oči.
„Však se jen vytahujeme. Nebo snad ne?“ zeptal se Thomas nebezpečně.
Samuelův úšklebek nezmizel. „Ty prachy ti hned pošlu. Zítra ve dvanáct na Páté ulici, může být?“
„Hm, postava jezdce před muzeem?“ přemýšlel Thomas nahlas.
„Zadní noha nebo břicho?“
„Břicho. Ty peníze mi pošli rovnou, ať to mohu zařídit.“
Právě se domluvili, kde a kdy Jafari přenechá zítra balíček s opiovými sny pro Samuela. „Spolehni se,“ řekl Samuel a potom se obrazovka s ním ztratila. Bez rozloučení, jako vždy. Thomas se natáhl na postel a zavřel oči. Po chvíli se mu na malé obrazovce vedle něj objevila zpráva z banky, že přijali sumu od Samuela Jacksona. Jen ji ledabyle rozevřel, zkontroloval sumu a nakonec obrazovku máchnutím ruky zavřel.
Hlava ho začínala bolet. První příznaky střízlivění z opiového snu. Ještě rychle nadiktoval email, který potom poslal někomu do skladu s opiovými sny, aby mu připravili jeho novou objednávku. Část peněz hned přesunul na jiný účet a zavřel oči. Tím pro něj byla ta práce hotová a on se mohl oddat nechtěnému spánku.
*****
Spánek mu narušil o pár hodin později e-mail. S ještě zalepenýma očima ho otevřel a nezaujatě četl. Byl od Simona, který mu vyhrožoval, že jestli svého čokla nebude mít na vodítku, příště mu ho podřeže zaživa a pošle mu video. Thomas se křivě ušklíbl a zapnul nahrávání.
„Uvidíme, kdo koho podřeže, ty psisko. Jafari tama musí projít, je to bezpečná a tebou chráněná cesta.“ Ano, musí mu pohladit ego, aby trochu zkrotl a přestal otravovat s kravinami. „Na tvé jméno jen tak nikdo nesáhne. A určitě se tam nezdržuje nijak dlouho a jenom projde. To je čistě obchodní cesta, nemyslíš? Takže se nevztekej. To, že ti zabil pár krys, za to nemůžu, pouze se bránil.“ Vydedukoval to z jeho přímé zprávy, že si přeje Jafariho hlavu. Simon byl horká hlava a útok oplácel útokem. I když si začal. „A na tvém místě bych ho nezabíjel, pak by ses nedoplatil, můj milý.“
Potom nahrávání vypnul a zprávu odeslal.
Ruka mu slabě klesla zpátky na postel a on si povzdychl. Natáhl se k nočnímu stolku vedle sebe, kde vzal starou, plynovou masku, napojil ji na kyslíkovou bombu vedle sebe a zhluboka se nadechl. Čistého vzduchu bylo prachbídně málo, a jak mu kázal doktor už několik let, čistý kyslík mu prodlouží život a ulehčí od bolestí, které jeho staré tělo trápily. Samozřejmě to byla volovina. Tělo staré devadesát pět let si prostě žádá mnohem více odpočinku a klidu, než mu Thomas dopřával. Přebytek čistého kyslíku po ránu v těle byl jen marketingový tah. Věděl to. A přesto tu pitomost dělal každé ráno nebo ve chvíli po probuzení, kdy jeho organismus pracoval méně, aby ho zase nakopl.
Když skončil se svou denní dávkou, ruka mu slabě klesla na postel a on ležel na zádech s prázdným pohledem v očích. Někdo ho takto najít, myslel by si, že snad jeho organismus konečně selhal a on skonal. S námahou sundal masku a odložil ji zase stranou a delší chvíli zůstal nehybně ležet.
S námahou se potom zvedl do sedu, aby našel ovladač a zapnul televizi. Zrovna hlásili to, co si tolik přál slyšet.
„Frederick van der Waals byl dnes v brzkých ranních hodinách nalezen svou manželkou, Jane van der Waalsovou, která nemá žádné podezření, kdo tento ohavný čin mohl způsobit. Nikde se nenašly doposud otisky prstů a systém se policii nepovedlo prozatím upravit tak, aby jiná upravená část ukázala pravdu. Protože všechno svědčí tomu, že sám Frederick van der Waals svůj obranný systém vypnul po svém příchodu, ale nikde není záznam, že by předtím dům opustil-…“ hlásala hlasatelka, jako naučený stroj, zatímco měla výraz, rysy a oblečení muže.
Další nepovedená operace, kdy se mladý člověk rozhodl vzepřít se přírodě a skončil spíš jako mutant než nový člověk.
Thomas po chvíli vypnul zvuk a nezaujatě sledoval rysy toho člověka, co sám nejspíš nevěděl, co chce. Zrovna tato nynější hlasatelka byla známá tím, že téměř každý rok došla k názoru, že si přeje podstoupit opět operaci svých pohlavních orgánů. Někdy i dvakrát do roka. Thomas byl spíš toho názoru, že by jí měli prozkoumat mozek, než by jí takovou drahou hloupost povolili.
„Pane Crooku, přejete si nachystat snídani?“ zeptal se mužský hlas systému. Thomas zavřel pomalu oči a zaposlouchal se. „Pane Crooku?“
„Ne. Změň si hlasovou schránku na číslo jedna,“ promluvil Thomas po chvíli.
„Rozumím, pane,“ ozval se mužský hlas, než se ozvalo zacinkání. Tentokrát promluvil jiný hlas: „Dobré ráno, Thomasi.“
Thomas na chvíli ztuhl a sevřel prostěradlo mezi prsty. Pomalu zavřel oči. Ne, dnes neuroní ani jednu slzu. Už je to taková doba, co umřel, nemělo by to tak bolet!
„Děje se něco, Thomasi?“ zeptal se hlas znovu a každé jeho slovo bylo jako dýka do Thomasova srdce. Thomas se zhluboka nadechl a pomalu otevřel oči. „Tvůj tep se zrychlil, Thomasi, mám informovat doktora?“
„Změn svou hlasovou schránku na číslo dva,“ řekl zlomeně a skryl si tvář do dlaní.
„Rozumím, Thomasi,“ ozval se ten svěžejší hlas, než se opět ozvalo zacinkání. „Dobré ráno, pane Crooku,“ ozval se předešlý hlas. „Jste si jistý, že toho doktora nemám zavolat? Pane Crooku, proč pláčete? Vaše hodnoty se rozhodily…“
Thomas nebyl schopen odpovědět.
Zpoza ruky mu po tváři stékaly slzy velké jako hrách a nedůstojně posmrkával. Myslel si, že už byl připravený… ale slyšet jen hlas svého mrtvého milovaného ho opět rozhodil natolik, že slzy neuměl sám zastavit.
„Ne,“ ozvalo se slabě z jeho úst. „To bude v pořádku.“