„Nikdy bych nečekal, že se dva světy spojí tak nečekaně - oba jsme tak odlišní a přitom máme něco společného - pochybujeme o této prohnilé společnosti a pídíme se po těch, co smýšlejí stejně. Já jsem vrah informací, ty jsi vrah lidí. Mohli bychom být ještě odlišnější a přesto si tak moc podobní zároveň?“

(ze zakázané knihy Povídky šílené normality od sira Benjamina Sneasela)
*****
„Nemohli bychom-…“ začal Benjamin po pár minutách ticha.
„Ne,“ utnul ho Jafari ihned, když se zrovna věšel na jeden žebřík, kterým by se dostali na povrch, a hledal označení trubky. Samozřejmě, že se ztratili, když na něj ten pisálek furt musel mluvit, a ještě k tomu šli krokem! Ale to nepotřeboval ten pisálek vědět, ještě by chtěl Jafariho poučovat v jeho vlastním řemesle. Třeba označení už minuli a on hledá zbytečně. Nános prachu kolem trubky mu jen potvrdil, že do zdejších částí se už dlouhou dobu nikdo nehrnul, ani by se nedivil, kdyby někde nedaleko splašky ucpaly průtok a někdo by sem až teprve potom slezl, aby to zkontroloval.
„A co kdyby-…“
„Ne.“
„Můžeš mě-…“
„Ne.“
„Můžeš mě nechat domluvit?“ zeptal se Benjamin už naštvaně, když ho ten obr poněkolikáté přerušil a úplně ho ignoroval.
„Zbytečně ztrácíme čas, jestli sis toho nevšiml,“ informoval ho Jafari, když se konečně pustil žebříku a seskočil dolů.
„To spíš tímhle ztrácíme čas. Kdybychom vylezli nahoru-…“
„Tak můžeme rovnou skončit s želízkama na rukách. Super plán. Měl by ses dát do politiky. Určitě bych ti dal hlas.“
Benjamin nad ním převrátil oči. Ne, nenech se vyprovokovat, to totiž ten primitiv jistě chce! „Chci jen říct, že se orientuju snadněji v uličkách, ne tady.“
„Tak si vylez nahoru a mně dej pokoj.“
‚Mohls‘ to říct mileji,‘ napadlo Benjamina, ale opět si připomněl, že je to nečlověk. „Dobře. Plán cesty nechám na tobě.“
„Páni, konečně nějaký kloudný slovo, pisálku.“
„Mám jméno,“ osopil se Benjamin zle.
„Kerý mě jaksis nezajímá. Jména jsou celkově nepodstatné informace nejen pro systém. Stejně tak bychom mohli mít čísla.“
„Beze jmen se ale nijak neodlišujeme od zvířat.“
„Tak to vidíš ty. I kdyby moje jméno měla být jen nějaká nahodilá směsice čísel, prostě bych na ně slyšel. Nemá pro mě žádný význam. Nemám žádný respekt vůči rádoby titulům a nezajímá mě podělaný jméno každého trotla tam venku. Když mi není k užitku, proč si ho nezapamatovat jen jako směsici čísel. Jednodušší.“
„Protože jménem ho můžeš odlišit od jiného trotla, dle tvých slov. Jméno má speciální význam pro každého z nás. Ne vždycky se nám rodiče strefí do vkusu, ale když jednou získáš jméno, měl by sis ho vážit.“
„To tě naučil kdo?“ uchechtl se Jafari.
„Můj otec,“ řekl Benjamin pevným hlasem. „A nestrpím, aby si nečlověk dělal legraci z toho, čemu on věřil.“
„Jména jsou zbytečná, to si pamatuj. Nikdo si za pár století nebude pamatovat, že jsi vůbec kdy existoval.“
„Pokud se nezapíšu do dějin, pak aspoň má rodina bude vědět, že jsem existoval.“
„Když tě vymažou ze systému, jakoby ses ani nenarodil. Rodině se pozmění paměť. Tvé knihy se zakážou a spálí. Přestaneš existovat. Jednoduché.“
„Ne dokud tady bude jediná osoba, co si bude pamatovat mé jméno.“
„Jsi blázen, takže tě to omlouvá,“ utnul jejich konverzaci Jafari.
„Proč se ti tak moc příčí systém jmen?“ nechápal Benjamin. Jafari mu na to neodpověděl, takže zrychlil, aby se dostal před něj a snažil se mu zatarasit cestu. „Odpověz.“
„Jsi až moc zvídavý. To by se ti mohlo vymstít.“
„Odpověz!“ trval na svém Benjamin.
Jafari ho jednoduše jednou rukou odsunul stranou a prošel kolem něj dál, naprosto bez zájmu. Tu ho však Benjamin chytil za zápěstí a škubl k sobě. Pochopitelně, při jejich rozdílné výšce a proporcích těl to vypadalo náramně vtipně.
„Odpověz!“ vyzval ho Benjamin znovu.
„Protože je to ptákovina,“ odpověděl Jafari, než máchl rukou před sebe, aby se Benjamina zbavil, čímž ho málem přiměl, aby skončil na zemi nebo hůř ve stoce. „K čemu ti bude znát jméno každého šaška, co se kdy narodil? Číselně označené zboží si také nepamatuješ a žiješ bez toho.“
„Benjamin Sneasel.“
Jafari si nad ním povzdychl. Samozřejmě, že to zkouší i jinak. „To je mi fuk, zdržuješ mě.“
„Benjamin Sneasel!“ zdůraznil Benjamin a dal ruce v bok. Vyzývavě Jafariho sledoval.
„Opice, těší mě,“ prohodil Jafari sarkasticky a vydal se dál, aby se na to téma už nemuseli bavit.
„To určitě není tvoje jméno.“
„Hold jsem neměl možnost si vybrat na rozdíl od tebe.“
„To nejspíš nikdo. Rodiče nám dávají jméno při narození. Třeba se mi taky nelíbí Benjamin, zní to staromódně.“
„Tak si ho změň. Je to jednoduché. Jednodušší než si změnit pohlaví.“
„Ne, protože bych tím urazil snahu svého otce, který mě vychoval sám. Proto si myslím, že ať už tvé jméno zní jakkoliv, není určitě tak nemožné, aby sis ho nezměnil.“
„To bych nejspíš musel mít to právo si ho změnit. A jestli ti to náhodou ještě nedošlo, nečlověk si sotva může diktovat vlastní jméno.“
„Jak tě mám tedy oslovovat?“
„Opice se hodí stejně tak, jako tvý jméno.“
„Nazval jsi mě právě opicí?“
„Možná?“ zazubil se Jafari. Co ovšem nečekal, byla Benjaminova prudká reakce, kdy mu kolenem kopl do lýtka, takže obr ztratil rovnováhu a málem skončil ve stoce. „Hrabe ti?“ zahřměl vzteky, když jen stěží udržel rovnováhu.
„To máš za tu opici,“ ozval se Benjamin uraženě.
Jafari vypadal, že mu už, už ublíží, ale zarazil se a místo toho se zaposlouchal. Samozřejmě, že když jim zničil výbavu, budou se ti idioti zajímat o to víc. Bez otázek proto popadl Benjamina a rozběhl se s ním kupředu. Nedbal na jeho námitky, že ho má pustit nebo zpomalit. Když se dostanou o něco dál, klidně s ním pak půjde krokem, ale nepotřeboval vzbuzovat větší povyk, než jaký už způsobili.
*****
„Ty máš teda sakra špatnou výdrž,“ nechal se slyšet, zatímco sir Benjamin Sneasel se skláněl nad smradlavou stokou a přispíval do ní svými zvratky. „Zas tak rychle jsem neběžel,“ dodal jakoby omylem.
„Nemůžeš prostě člověka jen tak popadnout a vyběhnout rychlostí… ani nevím kolik sta metrů za minutu,“ ozval se Benjamin, než se mu opět připomněl žaludek na vodě při vzpomínce na tu rychlost.
„To jsem běžel ještě s handicapem, díky někomu,“ připomněl mu Jafari s úšklebkem, než se rozhlédl po trubkách, aby určil, kde vlastně skončili.
„Neměl jsi běžet vůbec!“
„Pardon, slečinko, příště vás rovnou předám policii, sire. Očividně si z vás tahle opice jenom střílí.“
„Ty…!“ začal Benjamin rozčíleně, než zaúpěl. Nemohl mu vynadat, protože neznal jeho jméno. Měl dar vymyslet si na každé jméno nějakou vtipnou nebo posměšnou přezdívku, aby se člověk cítil špatně, když ho urazil. Bohužel, před ním byl nečlověk a očividně sakra chytrý nečlověk. O chytrosti nemohla být řeč, spíš vychytralý. Jafari by to nejspíš nahlas nepřiznal, ale příjemně se bavil, jak ho mohl takto popichovat a provokovat. Neuměl ten příjemný pocit popsat. „Neotesanče!“ vyprskl na něj najednou Benjamin a to Jafariho zaujalo.
„Páni, povýšil jsem z opice na neotesance?“ provokoval s úšklebkem.
„Pravda, i ta opice má trochu úcty na rozdíl od tebe.“
„Nectím stejné zákony jako ty, tím to možná bude.“
„Ty nectíš zákony vůbec, tím to je.“
Jafari nad ním pokrčil rameny, než se vydal kupředu. Dá mu ještě chvíli, aby se vzpamatoval, pak ho tady zanechá, aby se dostal domů po svých. „Jen neuctívám zákony, které neuctívají mne,“ vysvětlil spíš sobě než tomu pisálkovi. Nemusel se mu omlouvat za své činy ani se mu zpovídat.
Ale Benjamin ho i tak slyšel. Bohužel na to neměl už nic, co by řekl, protože ten nečlověk měl pravdu. Utřel si ústa od vlastních zvratků a zhluboka se několikrát nadechl. Smrad z kanálů mu moc nepomohl od žaludku na vodě, ale musel se vypořádat s tím, co měl. Pravdou bylo, že by se tady nejspíš sám ztratil na 100%, to si dokázal spočítat i sám. Kdyby se dostali nahoru, nějak by se doptal na cestu nebo by si ji našel sám. To bylo to nejmenší. Ale takhle? Kdyby ho jeho fanoušci neodchytli ihned po té události se Samuelem a ostatními, zamířil by rovnou domů a nic z tohohle by se nestalo. Žádné pochybné setkání, kde měl vykládat, jak chce strhnout současný systém, jen to skrývá za literaturou. Na druhou stranu by ale nepotkal tohohle nečlověka. Sice z něj zatím nevymámil jméno, ale i na to bude třeba ještě čas. A i kdyby neuspěl, díky informacím na internetu potom bude schopný vyhledat Eduarda Bobinskiho a zeptat se ho na více věcí. Třeba proč po něm střílel. A proč se ten nečlověk rozhodl schovat se v jeho domě. Zda to byla shoda náhod nebo v tom bylo něco víc. Bylo mu jasné, že by mu snědý obr neodpověděl ani na jednu z jeho otázek.
„Spíš neuctíváš žádné zákony,“ pomyslel si Benjamin nahlas, než se několikrát zhluboka nadechl. Žaludek se mu trochu uklidnil, ale obával se, že pokud se to stane ještě jednou, už nebude mít co zvracet. Podíval se na trubku nad sebou a díval se na její označení. Moc se nelišila v jeho očích od té předešlé, kterou si prohlédl. Jak se v nich mohl ten obr vyznat? Vždyť ta značení nedávala ani logiku. Obyčejným lidem ne, ale Jafarimu a ostatním, kteří se v nich denně pohybovali, ano.
„Měli bychom přidat, jinak tady strávíme několik dní díky tomu tvému slimáčímu tempu,“ nechal se slyšet Jafari.
„Kdybychom šli na povrch, mohli bychom si odchytit taxíka,“ namítl Benjamin.
„Díky, nemám peníze ani řádné informace, kterými bych mu zaplatil. A zadlužovat se nechci. Pochybuji, že ty takové informace máš.“
„Jaké informace bys mu předal?“
„Jaký porno stránky navštívit a který bordel má nejlepší kurvy. To ví každý, že taxikáři jsou tak vytížení, že ani nemají čas šoustat svý manželky, pokud si nějaký vůbec udrží.“
Benjamin se jen zhluboka nadechl nosem, aby nic neřekl. Bylo to těžké držet jazyk za zuby. Stejně tak bylo těžké zachovat klid. Byl na tom očividně hůř než kdejaký obyčejný taxikář. Ten aspoň měl manželku nebo partnera doma. On neměl nikoho, protože na nic jiného kromě svého psaní (a očividně sraní policie) neměl čas.
„Jdeme,“ zavelel najednou Jafari a nečekal, až mu i jeho jednočlenná posádka potvrdí, že je připravena pokračovat.
„Proč jsi vůbec měl ty hodiny?“ zeptal se Benjamin najednou.
„Obchodní tajemství.“
„Jsi zloděj a vrah?“
Jafari se ušklíbl. „Chceš to snad vědět z první ruky?“
Očividně to bohatě stačilo, aby ho konečně umlčel. Zvídaví lidé jsou na obtíž. Ještě by si pustil hubu na špacír a způsobil mu problémy. Jeho samotného překvapovalo, že se ho ještě nezbavil. Bylo by to jednodušší a rychlejší. Ale kdykoliv na to pomyslel, nedokázal najít žádný pořádný důvod, proč by se ho měl zbavit. Kdyby mu teklo do bot, mohl ho pořád použít jako návnadu na policejní krysy.
*****
„Kde bydlíš?“ zeptal se Jafari najednou.
„Ehm, už jsi tam byl?“ Benjamin se téměř zasmál. To už snad zapomněl, že si posloužil z jeho vlastní lékárničky?
„Mám blbou paměť na adresy.“
„To ti nežeru.“
„Hele, když někde prostě přistaneš a schováš se tam na pár minut, tak si to místo asi předem nevybíráš. Takže ne, nevím, kde bydlíš. A jestli chceš, klidně si tam dojdi sám.“
Něco Benjaminovi říkalo, že mluví pravdu. Pokud se orientoval jen ve stokách, byla velká pravděpodobnost, že pro něj baráky jsou všechny stejné, i když se ulice liší. Ale je to rozumné mu dát svou vlastní adresu? Nejlepší by možná bylo, kdyby mu řekl jen ulici, a tam by se mohli rozdělit. Tím by oba dostali to, co chtějí - především Benjamin by si zaručil vlastní bezpečnost. Do jisté míry, pokud ten obr nelhal. Nebo mu nemusí říkat ani ulici.
„Víš, kde je automobilka s hybridy?“ zeptal se místo toho. Jafari se zarazil.
„Ta vedle školy a bordelu?“
Benjamina nepřekvapilo, že si mnoho lidí spojilo automobilku se školou a bordelem, vždyť stála vedle nich. „Jo, přesně tu.“
Jafari přikývl. „Pochybuju, že bydlíš v automobilce. Na to vypadáš až moc k světu.“
„Díky za kompliment,“ pronesl Benjamin sarkasticky. „Ale ne. Bude mi stačit, když mě bezpečně dopravíš tam. Stejně se tam mám s někým setkat.“ Což byla samozřejmě lež, ale řekl ji tak sebejistě, že to Jafariho přesvědčilo, že mluví pravdu.
„Jak chceš.“
„Co to tvý jméno, dozvím se?“
„Leda ve snu.“
„Zkusit jsem to musel,“ zazubil se Benjamin. Nebylo v tom nic podlého. Jen chtěl vědět, s kým má tu čest.
„To věřím,“ zabrblal si Jafari spíš pro sebe, než se znovu zastavil a rozhlížel se po vodovodních trubkách.
*****
Zbytek jejich cesty naštěstí proběhl už bez dalších problémů či dlouhých zdržení. Moc toho už nepromluvili, spíš Jafari se neměl do řeči. S každým dalším krokem blíž ke svému pánovi si moc dobře uvědomoval riziko, které tenhle cizinec pro něj znamenal. Protože ho prohledal, měl jistotu, že neměl u sebe žádný přístroj, kterým by si ho nebo jejich rozhovor nahrával, ani žádnou zbraň. Nahmatal jen USB v kapse od kabátu. Když si Jafari uvědomil, že se blíží k místu, kde se ho může konečně zbavit, napadlo ho, zda si u něj někdy jeho služby objednal přes jeho pána. Nebylo by to poprvé, co by dělal práci pro třetí stranu - mnozí soudci a policisti v jednom nebo celebrity to viděli jako snadnou činnost, jak se zbavit svých rivalů v práci a nikdo se jich na nic neptal, protože Thomas Crook udržoval úplnou diskrétnost a Jafari stejně nevěděl, kdo přesně si vraždu objednal. Většina obětí na jeho seznamu byla ovšem přímo od Thomase, tím si byl jistý. Některé popisy byly detailnější, jiné většinou měly jen krátký popis smrti. Jeho pán chtěl, aby jeho oběti trpěly tak, jak si dle něj zaslouží. Jiných se měl prostě zbavit, protože to byli nepohodlní svědci, ve většině případech. Benjamin mu prozatím ovšem nepřipadal jako jeden z těch, kteří by si u jeho pána objednali jeho služby. Na to byl… až moc jiný. Cítil z něj jeho odlišnost. Ne, tenhle muž by nedokázal zabít jiného muže ani někoho jiného poslat, aby to učinil za něj.
„Asi je zbytečné se ptát, kam budeš mít namířeno pak?“ slyšel jeho hlas.
„Když víš, že je to zbytečné, proč se ptáš?“
„No, několikahodinová procházka může ze dvou cizinců udělat přátele?“
„To asi těžko.“
„Nebo nepřátele,“ dodal Benjamin s povadlým úsměvem.
„To spíš. Nemáme nic, co by nás spojovalo. Ty ses přisral ke mně.“
„Zajistili jsme si tak, že ten druhý pomlčí, že viděl toho druhého tam, kde jsme se potkali.“
„Přesně. Nic víc, než obchodní tajemství.“
Benjamin si všiml jeho úšklebku, když to řekl. „Jo. Nic víc,“ souhlasil.
Jafari se došel k jedné z trubek a přečetl si její název. Otočil se k té nad svou hlavou a přejel prsty po nápisu, aby odstranil nános prachu a špíny. Dorazili na místo, kde se ho může zbavit. Nemusí ho zabíjet, oba udrží své tajemství. Z neznámého důvodu cítil, že mu může věřit, že díky němu nebude mít potom opletačky s policií. „Jsme na místě,“ oznámil mu věcně, než se rozhlédl po schůdkách, kterými by se dostali nahoru.
Benjamin si oddychl, než se trochu protáhl. Byl tak akorát zralý do postele. Kolik vůbec bylo zatraceně hodin?
„Máš ještě sílu šplhat?“ zeptal se Jafari, když ho viděl.
„Nejspíš,“ pokrčil Benjamin rameny a spravil si brýle. Jafariho oči ovšem spočinuly na jeho mechanických rukách.
„Předtím, než zalehneš, zkontroluj si články. Minimálně si je utáhni, jinak se ti poserou,“ poradil mu, než začal šplhat po žebříku nahoru.
„Jo, to už jsi mi radil,“ zabrblal si Benjamin pro sebe, když k němu došel. Podíval se nahoru na žebřík, který měl vést k jeho svobodě na povrchu. Udělalo se mu trochu nevolno. Musel připravit své slepé oči na jinou dávku světla a plíce na špinavý vzduch. Pořád lepší než smrad chcanek kolem.
„Proč váháš?“ zeptal se Jafari, když dorazil k víku.
„Sbírám sílu,“ ušklíbl se Benjamin, než začal šplhat pomalu za ním. Co ho ovšem zarazilo, byla ruka, která se mu objevila před nosem, když se sotva dostal do poloviny. Zmateně vzhlédl k Jafarimu, který mu podával ruku, zatímco se držel druhou rukou na konci žebříku. „Díky,“ řekl poraženě, než se chytil jeho ruky a nechal si pomoct nahoru.
*****
Benjamin byl zpočátku doslova slepý. I když kouř dávno skryl slunce, pořád bylo nahoře větší světlo než dole v podzemí. Musel si protřít oči, aby se ujistil, kde se nyní nachází. Rozhlédl se. Díky slabým světlům, které hlásaly, u jakých podniků nyní stojí, se brzy dokázal zorientovat. Uprostřed silnice. Nedaleko automobilky. Protože ještě výstražná světla nesvítila, dovtípil se, že provoz ještě nebyl spuštěn. Utřel si sklíčka brýlí a dlouze vydechl.
„Tady se naše cesty rozcházejí,“ slyšel za sebou hlas a pohlédl na Jafariho, který bez problémů posouval víko kanálu nohou, aby zapadlo zpátky na své místo, aby nějaký ožrala nespadl do kanálů. Pak by vznikalo až moc zbytečných otázek typu proč a kdo. Když víko zapadlo, ještě na něj dupl párkrát nohou, aby se ujistil, že není uvolněné. „Prostě zapomeňme, že jsme se kdy setkali, souhlas?“ zeptal se věcně, než vzhlédl od víka a konečně se podíval na Benjamina.
„Smím tedy znát tvé jméno?“ zkusil to Benjamin znovu.
„Proč? Jenom bys ho nyní zase zapomněl, pisálku.“
„Ten pisálek ti už nejednou pomohl.“
„Oprava - já tomu pisálkovi pomohl už dvakrát, takže jsme si víc než kvit. Mohl jsi klidně pořád hnít v podzemí.“
„Proč jsi tak moc proti tomu, abych znal tvé jméno?“
Jafari na to už nic neřekl, jen se k němu otočil zády. A Benjamin měl pocit, že pod jeho špinavými, plavými vlasy, svázanými do copu, na okamžik něco spatřil. Snad něco vyryté do kůže nebo nějaké tetování zezadu na krku, v místě, kde mu začínaly konečky vlasů. Ale protože nebyl dostatečně rychlý, muž, jehož jméno mu pořád bylo záhadou, se bez jediného slova vydal kupředu.
„Děkuju!“ zavolal za ním Benjamin, i když mu bylo jasné, že už ho nezajímá a jeho jméno stejně brzy zapomene.
Tu se ovšem ten obr zastavil a stočil hlavu k němu se zvídavým pohledem.
„Není za co, cizinče, stejně se neznáme,“ prohodil jakoby nic a vydal se znovu kupředu. Benjamin však tušil, že tohle nebylo jejich poslední setkání. Ta touha po vědění a poznání v něm byla odjakživa až moc silná. Ani si neuvědomoval, že ho to k tomu obrovi táhlo. Chuť poznat ho a vědět o něm víc, i když mu racionální stránka říkala, že je blázen. Neměj mu to za zlé, čtenáři. Však lidi odjakživa přitahovaly podivnosti. A Benjamina obzvlášť. Vždyť kdo ve 24. století ještě píše knihy nebo má je vytisknuté a seřazené ve své knihovně? Kdo zastává názor, že povolání spisovatel je společnosti prospěšná činnost a dá se s ní uživit?
Benjamin se podíval na hodiny nad automobilkou, které právě hlásaly 5:59 a po pár vteřinách se přehouply na 6:00. Založil ruce do kapes a s povzdechem se vydal ke svému domovu. Měl by se prospat… pak bude zkoumat, kdože ten obr vlastně je, díky kulce, kterou mu předtím nechal na památku. Najde ho znovu. Dostane z něj jeho jméno. Nebo mu onen Eduard Bobinski poví vše, co ví.
*****
Přiložil ruku na kliku a počkal, až ho systém zkontroluje a identifikuje.
„Vítejte doma, sire Sneasele,“ ozval se ženský hlas a dveře se mu otevřely. „Dnes se vracíte obzvlášť pozdě. Stalo se na oslavách něco?“
„Obchodní tajemství,“ zašeptal Benjamin unaveně, než zapadl do svého domu a dveře se za ním zavřely. Stačil si jen vyzout boty a shodit ze sebe smradlavý šat, než se vyvalil do křesla a v nepohodlné pozici téměř ihned usnul. Koupelí se bude zabývat později.