„Víš, že posedlost tě může zabít?“ ozval se slepý muž. Neotočil jsem se. „Králové také bývali posedlí, dokud do jednoho postupně nechcípli. Hnali se do bitev s myšlenkou, že vyhrají, že se zapíšou do dějin. A pak prostě chcípli. Stejně tak byly posedlé ženy, aby dokázaly, že jsou víc než jen nádoby na dítě… možná proto se rodí tak málo potomků a svět umírá na stařecké nemoci. Ale tvoje posedlost tím tvorem - nečlověkem - je až moc velká. Pohltí tě. A bude tě stát život. Pamatuj si má slova.“

(z nové, nevydané knihy sira Benjamina Sneasela, která doposud nenese název)
*****
Jafari seděl vedle postele svého pána a četl si. Protože jeho pán sotva vnímal svět, měl možnost si nerušeně užít ten okamžik, kdy mu Thomas nenadává za to, že bere jeho knihy do svých pracek. Jafari věděl, že jen vybrané z nich by je našel v systému, ale to nebyl ten pravý požitek z četby. Bylo to až neobvyklé, kolik volného času najednou měl. Od té doby, kdy se Thomasův stav zhoršil, stihl se dostat s novou knihou téměř do poloviny během pár dnů. A to pro něj byl výkon hodný pochvaly. Pochvaly, které se od Thomase nikdy nedočká, protože jeho pán ho nechválí za zbytečné věci.
„Máte hosta, pane Crooku,“ ozval se najednou systém. Jafari vzhlédl od rozečtené věty, prstem si poznačil, na kterém slově přesně skončil, a vzhlédl.
„Kdo to je?“ zeptal se Jafari.
Před postelí spícího Thomase se objevila velká obrazovka. A v Jafarim po chvíli hrklo, když muže na obrazovce poznával.
„Co ten tady chce?“ zeptal se nechápavě.
„Dožaduje se rozhovoru s panem Crookem,“ informoval ho systém.
„A to proč?“
„Jedná se prý o novou knihu.“
„Řekni mu, ať vypadne.“
Tu se náhle ozvalo pípnutí a obrazovka zaměřila sira Benjamina Sneasela zblízka. Nepůsobil naštvaně, že musel čekat, než se mu vůbec někdo ozval nebo ho oslovil. Pousmál se do kamery a mechanickými prsty si spravil brýle na nose.
„Věřím, že vás otravuju, pane Crooku,“ ozval se příjemným hlasem. Takovým tím vtíravým, kdy vás potom sere, že jste vlastně vy byli ti zlí, že jste ho poslali do prdele. „Ale moc by mi pomohl váš názor na danou věc pro mou knihu. Slibuji, že to nebude trvat moc dlouho, jenom pár minut vašeho drahocenného času.“
Jafari mlčel, jen očima spočinul na tlačítku, které by mu umožnilo odpovědět, popřípadě přehrát obraz pro muže za dveřmi. Pohlédl pak na svého spícího pána. Nakonec se rozhodl pro tlačítko jenom se zvukem.
„Pan Thomas Crook momentálně spí, zkus to jindy,“ snažil se znít co nejpřívětivěji. Ale moc mu to nešlo. Ten vidlák ho vyrušil v jeho chvilce klidu.
„Ach, omlouvám se, myslel jsem-…“ začal Benjamin pohotově, než zakroutil hlavou do stran. Prstem si posunul brýle zpátky na nos. „Byl bych moc rád, kdybych si mohl s ním promluvit. Nevíte, kdy se vzbudí?“
„Ne, usnul.“
„Chápu. Možná bych rozhovor mohl udělat i s vámi, pane. Pro mou knihu by to bylo jistě velmi přínosné. Víte - více stran příběhu, tím lépe.“
„Sjednej si oficiální schůzku.“
„To nemohu, pokud mi pan Crook nedovolí si s ním promluvit. Pokud je mu tak špatně, nerad bych ho budil a naháněl, aby si na mě udělal čas. Ale vy vypadáte, jako rozumný člověk, mohli bychom se domluvit, co vy na to?“
Jafari nad ním převrátil oči v sloup. „Tak hele, ty pisálku, pan Thomas Crook spí a já ti nemám co říct. Takže se seber a vypadni,“ odpálkoval ho otráveně.
Benjamin se zarazil a párkrát zamrkal. Pisálkem ho za celý život nazval zatím jenom jeden člověk. Tedy spíš nečlověk. A i když hlasy jsou vesměs upravené při hovorech i video hovorech, za zkoušku nic nedá. „Smím vědět, s kým mluvím?“ zkusil opatrně.
„Ne a teď táhni.“
„Ne, ne, opravdu. Jenom na vteřinku. Slibuju, že hned potom vypadnu.“
Jafari si promnul kořen nosu a povzdychl si. Nakonec knihu opatrně odložil na Thomasův stolek, vstal a opustil jeho pokoj. Asi mu to bude muset říct z očí do očí, jinak to ten pitomec tvrdohlavý nepochopí.
„Mám se ho zbavit, Jafari? Použiju osvědčenou špinavou vodu z kanálů,“ navrhl systém.
„Ne, ještě by za to přišla faktura pánovi,“ upozornil ho Jafari, když scházel otráveně schody dolů.
„Mám volat policii?“
„Myslím, že sotva mě uvidí, tak sám vypadne. Gorila často lidi děsí.“
Před dvěma dny si myslel, že Bobinski si z něj dělá prdel a jenom chce zneužít informace proti němu. Ale očividně měla ta krysa pravdu. A ten pisálek je taky jako lovecký psisko - zakousne se a už nepustí. Mělo mu to dojít hned, když se na něj tak navěsil, že z toho budou akorát problémy. Možná ho měl tehdy zabít, ušetřil by si nyní trápení. Je ovšem pravdou, že pro něj nebyl žádnou hrozbou. Neviděl ho zabíjet, nemusel tedy umřít. Co by z něj také měl, že jo? Chce vidět jeho pána, není tu kvůli němu. Je to jistě jen shoda náhod. Občas se stávalo, že novináři k nim zabloudili a chtěli rozhovor s Thomasem. Ale kniha? Jeho pán na tyhle sladké řečičky moc nebyl, ale nikdy žádnou nabídku neodmítl. Stejně si pravdu každý upraví sám.
„Haló?“ slyšel za dveřmi, když k nim došel. Zadal číselný kód a dveře se mu pootevřely. Když je otevřel dokořán, všiml si, že Benjamin zrovna ukročuje dozadu.
Benjamin se už nadechoval, že něco řekne, ale sotva spatřil, kdože dveře otevřel, očima pomalu zaputoval o něco výš. Překvapení jistě nehrál. Jafari držel dveře jen trochu pootevřené. Jen zjistí, co skutečně chce, a pak mu je zavře před nosem. Takový byl plán. Nebo také - sotva ho uvidí, zařve a uteče. Benjamin se ovšem k ničemu neměl. Až teprve po chvíli zamrkal a spravil si brýle, asi se mu zdálo, že špatně vidí.
„Tak co potřebuješ?“ zeptal se Jafari věcně. Když už to prasklo a jemu dojdou dvě a dvě dohromady, není třeba se obávat. Tak či tak by na to jistě přišel, i kdyby si schůzku domluvil s jeho pánem přes hovor.
„To jsi ty,“ vydal ze sebe Benjamin. Jafari nad ním převrátil očima.
„A co jako? Tos myslel, že bydlím jako nějaká krysa ve stoce?“
„Ehm, ne. Jen… jak? Teda… Co ty tady děláš? Vždyť…“
„Zasekl se ti snad systém?“
„Eh?“
„Očividně nejsi robot, ten by tak tupě nereagoval.“
Benjamin zakroutil hlavou a nakonec se musel proplesknout. Od toho tady přece není! Když se mu konečně povedlo najít Eduarda Bobinskiho znovu, stačilo mu jen pohrozit a s radostí vybalil další adresu. Nečekal ovšem, že hned na druhý pokus bude úspěšný. Nečekal, že to potrvá jenom dva dny, než ho najde.
„Potřebuješ něco?“ pozvedl Jafari netrpělivě obočí.
„Rozhovor.“
„Jak jsem řekl-…“
„Klidně počkám uvnitř.“
„To určitě ne. Nikoho nepustím dovnitř, když pan Crook spí.“
„Můžeš mě mít plně pod dohledem, pokud tě to uklidní,“ navrhl Benjamin. „Nejsem zloděj, živím se poctivou prací.“
Jafari nad ním znovu převrátil oči v sloup. Otevřel dveře, ale jenom proto, aby umožnil kameře za jeho zády se přiblížit o něco víc. „Prozkoumej ho,“ přikázal jenom.
„Příkaz zamítnut-…“ začal systém ihned.
„Drž hubu a dělej!“ zvýšil Jafari hlas netrpělivě.
Nakonec se z kamery vysunul malý skener a Benjamin zůstal stát. Nespouštěl přitom oči z Jafariho. Před ním se po chvíli objevila obrazovka, na které se postupně vypisovaly informace o Benjaminovi. Ten netrpělivě přešlápl z nohy na nohu.
„Sir Benjamin Sneasel,“ přečetl Jafari téměř posměšně.
„Stačí Benjamin. Nebo Ben,“ ozval se Benjamin.
Jafari k němu jen mlčky zvedl oči, než je zase sklopil na obrazovku před sebou. „Co máš v levé kapse?“
„Pero a tablet,“ reagoval Benjamin pohotově a vytáhl své nástroje. Jafari přikývl a projel si jeho popis ještě jednou. Najednou se vedle něj objevila další obrazovka, kde viděl jméno Benjamina blikat zeleně.
„Sir Benjamin Sneasel je na seznamu povolených lidí,“ ozval se systém po chvíli. „Není třeba ho tak důkladně prozkoumávat. S panem Crookem se znají.“ Kamera se potom zaměřila na Benjamina. „Sire Sneasele, omlouvám se za komplikace. Chvíli to trvalo, než jsem vás na seznamu našel. Jste vřele vítaný. Pojďte dál.“
Jafari nic neřekl, jen učinil dva kroky dozadu a jeden do strany, aby mohl Benjamin vstoupit. Dveře se mu dokonce otevřely dokořán. Benjamin si schoval svou výbavu a vstoupil dovnitř. „Díky,“ řekl. Ani netušil, zda děkoval systému, že ho poznal, nebo Jafarimu, že ho pustil dovnitř.
„Omlouvám se za komplikace, sire,“ ozval se systém znovu.
„Nic se neděje. Vím, že jste dělali svou práci,“ zakroutil Benjamin hlavou.
„Mohu vám nabídnout drink, kávu nebo čaj? Něco k jídlu?“
„Ne, děkuji.“
„Jakkoliv vám mohu pomoci-…“
„Spíše,“ přerušil ho Benjamin nervózně a ohlédl se za Jafarim, který zrovna zavíral dveře a zadával číselný kód. „Bych uvítal trochu soukromí. Chtěl bych se tady trochu porozhlédnout kvůli prostředí pro mou knihu.“
„Ale zajisté! Nebudu vás rušit! Kdyby něco, optejte se-…“
„Hej!“ ozval se Jafari vztekle a byl rád, že systém přerušil. „Jen tak bys neměl dávat informace cizinci.“
„Sir Sneasel není cizinec, ale starý přítel našeho pána.“
„Raději se stáhni do úsporného režimu, než tě vypojím.“
„Omlouvám se, sire Sneasele, že vám tahle gorila bude dělat společnost místo našeho pána.“
Jafari jenom hrozivě zavrčel. Benjamin se ovšem pousmál. „Nic se neděje. Jsem si jistý, že najdeme společnou řeč,“ nesouhlasil.
„To asi těžko,“ procedil Jafari mezi zuby, když se vydal směrem do obývacího pokoje.
„Nepochytil jsem posledně tvoje jméno,“ ozval se za ním Benjamin.
„To proto, že jsem ti ho neřekl,“ nenechal se Jafari napálit. Benjamin se usmál pro sebe - za zkoušku to stálo.
„Takže tady pracuješ?“ vyzvídal Benjamin, když ho dohonil.
„Ne, jen tady oxiduju zadarmo.“
„Pochybuji, že by si pan Crook nechával vykrmovat někoho tvojí velikosti.“
Jafari se na něj prudce otočil. „Chceš snad něco naznačit?“ zeptal se hrozivě.
„Ne. Jen je logické, že tenhle velký dům nemůže systém hlídat sám. Je potřeba minimálně jednoho živého člověka, obzvlášť díky pokročilému věku, v jakém se pan Crook nachází. Sám by se o sebe nedokázal postarat a systém by nemusel zavolat doktora v čas. Stejně tak by nerozeznal jeden lék od druhého. Proto je potřeba někdo, kdo by se o něj mohl postarat, kdyby se mu udělalo nevolno. Je to logický úsudek.“
„Ty a ta tvoje logika…“
„Trefil jsem se, že ano?“
Jafari si povzdychl a otočil se k němu. „Fajn, co teda chceš? Rovnou k věci, nerad ztrácím čas.“
„Jak jsem řekl - rozhovor s panem Crookem.“
„Neser mi na hlavu, nebo špatně skončíš,“ varoval ho Jafari podrážděně. „Vím, že jsi slídil kolem a vyptával ses na mě. Nejsi tu náhodou, tak tupej zase nejsem. Takže ven s tím. Co doopravdy chceš?“
Benjamin se ušklíbl. „Vidím, že jsme oba sbírali informace, kde se dalo,“ uznal a spravil si brýle. „Máš pravdu - rozhovor s tvým pánem mohu udělat kdykoliv, ten není tak podstatný. Na rozdíl od tebe.“
„Ode mě?“
„Ano, dokonale zapadáš do mého příběhu.“
Jafari nad ním zamrkal očima. „Co to meleš?“ zeptal se zmateně.
„Jenom to,“ ušklíbl se Benjamin o něco víc a v očích mu zajiskřilo, když položil tablet s perem na stůl, „že na základě tebe jsem vytvořil svou vlastní postavu do svého nového příběhu.“
„Co?“ nechápal Jafari.
„Už je to tak,“ usmál se Benjamin jako mílius neviňátko. „Proto potřebuji posbírat hned několik informací, protože dle systému samozřejmě neexistuješ a pokud ano, nemám povolení se o tobě nic dozvědět, protože ty informace přede mnou tvůj pán uzavřel. Z dobrého důvodu, ani se mu nedivím. Kdo by tady chtěl nechat kolovat citlivé informace o nečlověkovi, který mu patří, že ano? Ale dřív, než se tvého pána zeptám, zda by měl zájem o to dostat poměrně velký podíl na zisku mé další knihy, musím se zeptat tebe - souhlasíš s tím, že na základě tebe vznikne má nová postava pro můj nový příběh?“
Jafari měl ústa lehce pootevřená, protože ho chtěl zavčasu zadržet, ale ten shluk informací, které na něj vychrlil téměř v jednom dechu, ho odzbrojil. Proto zůstal chvíli zmrazený s ne moc lichotivou grimasou.
„Samozřejmě - dostaneš také podíl a nepoužiju tvý skutečný jméno, to dá rozum. Ale popis bude asi tak na 97% až 98% přesný. K tomu tě ale budu muset trochu víc poznat. Jsi velmi zajímavý nečlověk, jen co je pravda, ale některé věci mi pořád nejsou jasné. A abych stvořil dokonalou postavu s tvým základem, musím-…“
„Zpomal,“ zastavil ho Jafari, když zvedl ruku. „Vůbec nechápu, co to tady meleš.“
„O své nové knize! A ty budeš její hlavní postava,“ shrnul Benjamin natěšeně.
„Hrabe ti,“ konstatoval Jafari jasný fakt.
„Ne. Jsem umělec a to je rozdíl.“
„Spíš bych řekl, že jsi šílenec.“
„Ne, ne. Vyslechni mě. Potřebuji skutečného člověka, aby vdechl život do mé postavy. A v tomto případě potřebuji právě tebe.“
„Najdi si jinýho nečlověka.“
Benjamin zakroutil hlavou do stran. „Ne. Už jsem se rozhodl. Perfektně zapadáš do mého příběhu.“
„A ty perfektně padáš na hlavu.“
„Uvědomuješ si, jaká je to pocta?“ zkusil Benjamin z jiného soudku. „Kolik nečlověků by téměř vraždilo pro tuhle příležitost?“ Benjamin zalitoval, že použil zrovna tohle slovní spojení, protože se Jafari nehezky ušklíbl. „A pochybuju, že by se mnou chtěli vůbec mluvit, natož aby mi dovolili o nic něco napsat.“
„Kde bereš jistotu, že opustíš tenhle dům živý?“
Benjamin pohotově vytáhl malý přístroj. „O to strach nemám. Kdyby se mi něco stalo, můj systém si bezpečně nahrává celý náš rozhovor a má aktualizovanou mou polohu,“ usmál se Benjamin nevinně. „Takže nemám obavy, že by ses mě chtěl jakkoliv zbavit. Můj systém by ihned informoval policii, že se mi něco stalo. A pravděpodobně bys tak ublížil jenom sobě nebo panu Crookovi. Především, když mě sem vpustil systém tvého pána a rozeznal mě jakožto osobu, která panu Crookovi neuškodí.“
„Ale mně momentálně škodíš.“
„To systém očividně nezajímá.“ Benjamin položil malý přístroj na stůl mezi něj a Jafariho. „Mohu to kdykoliv vypnout. Stejně tak tenhle systém se dá vypnout. A můžeme si promluvit o samotě, pokud by to pro tebe bylo milejší. Ale milerád bych o tobě napsal knihu. Abych pravdu řekl - fascinuješ mě.“
„Fascinuje tě nebezpečí?“
„Ano, o tom život je. Mé knihy by nebyly tak dokonalé a čtivé, kdybych většinu z toho skutečně nezažil.“
V tu chvíli Jafari zpozorněl. „Takže i výslechy na policii?“ zeptal se přímo. Všiml si, jak s sebou Benjamin trochu škubl. Nakonec se pousmál a spravil si brýle zpátky na kořen nosu. „Ty byly totiž až moc detailní někdy, takže mě to vždycky zaujalo. Myslel jsem, že poctiví občané do vězení nechodí.“
Benjamin se pořád usmíval. „Myslíš si, že jsem poctivý občan? Když jsme se viděli podruhé, málem jsem byl zastřelen, kdybys nezasáhl.“
„Zasáhl jsem pro vlastní prospěch, víc v tom nehledej.“
„To ano. Ale i tak by se mě snažil zabít. Nebylo by to poprvé. Takže ano - párkrát jsem si podobné výslechy na policii prožil osobně.“
„Něco k pití?“ zeptal se Jafari, jakoby ho ta informace nezajímala, ani nepřekvapovala. A Benjamin se k tomu také očividně už víc nechtěl vyjadřovat. Někdy je lepší dělat hloupého, slepého, hluchého.
„Voda stačí,“ ozval se Benjamin po chvíli, než se usadil za stůl a spustil svůj tablet. „Samozřejmě by ty rozhovory nebyly zadarmo. Vydělal by sis poměrně dost.“
Jafari se suše zasmál. „Myslíš, že nečlověk může vlastnit peníze? Žiješ v krásné…“ najednou se Jafari zarazil a zaklel v duchu, protože mu vypadlo to slovo, které chtěl použít. Tolik asi k jeho samoučení.
„Utopii?“ dokončil za něj Benjamin.
Jafari nepříjemně mlaskl a předal mu vodu, div mu ji rovnou nevylil na hlavu při té milosti a ochotě. „Jo,“ souhlasil otráveně.
Benjamin se ovšem nesmál, jak Jafari očekával. Obdivoval ty, kteří se sami něco naučili. A nepochyboval, že majitel tohoto sídla neztrácel svůj drahocenný čas, aby tohohle nečlověka něco naučil. Usrkl si vody a přejel prstem po tabletu. Před Jafarim se objevila obrazovka s hromadou písmenek. Protřel si pomalu, otráveně oči. Tohle mu zabere dlouhou dobu, než přečte, je to moc malým. Benjamin si všiml jeho náhle unaveného pohledu a stiskl nějaký jiný soubor. Byla to audionahrávka celé smlouvy, kterou předběžně namluvil. Jafari mu za to dal drobný bod k plusu a poslouchal pečlivě.
Byly to takový ty zbytečný, právnický kecy. Stejně nebude moci souhlasit bez souhlasu svého pána, to je jasné. Ale předběžný souhlas dát může. Jeho pán na tom jenom vydělá a nebude muset nic dělat. Byla by hloupost odmítnout peníze a možné informace zdarma. I když výměnou za to budou informace o Jafarim. Koho zajímají práva nečlověka?
Benjamin z něj nespouštěl oči. Byl připravený nahrávku kdykoliv zastavit, kdyby si všiml, že nějakému slovu nerozumí. Použil především jednoduchá slova, protože nepochyboval, že jeho slovní zásoba musí být nějakým způsobem omezena. Ta zase nadbývala někde jinde, než v obchodních jednání. A to se také stalo. Pohled se u toho nečlověka mírně změnil, jakoby přemýšlel, co dané slovo znamená.
„Akceptovat neboli přijmout, souhlasit,“ vysvětlil Benjamin a Jafari přikývl. Nahrávka se opět spustila. Benjamin ji musel nakonec zastavit devětkrát a pokaždé slovo vysvětlit. Ale stačilo to jen jednou, aby Jafari pochopil význam toho slova a zapamatoval si ho. Benjamin si pomyslel, že se učí rychle. Nebo si minimálně pamatuje dost. „Nějaké dotazy?“ zeptal se, když nahrávka skončila.
„Proč zrovna já? Nečlověků bys našel na světě plno.“
„Ne takových, jako jsi ty. A ve městě jich také moc není, jejichž páni by byli ochotni souhlasit.“
„Co když můj pán nebude souhlasit?“ Ta nabídka zněla až moc lákavě, až moc jako sen. Jafari by v ní měl mnoho věcí, o kterých se mu ani nesnilo. A bylo mu jasné, že s tímhle Thomas souhlasit nebude, maximálně s velkými úpravami. Byl to pro něj byznys, tak proč tohohle pisálka neoškubat, ale Jafari byznysu nerozuměl a neuměl v něm správně uvažovat.
„To se nebojím,“ usmál se Benjamin odvážně. „Smlouva je totiž sepsaná výhradně pro jeho prospěch.“
„Proč? Mrzí tě peníze a informace, který máš?“
„Ne, protože mi ta kniha za to stojí. A až budou tržby za její vydání, nepochybuji, že se mi tyto malé náklady vrátí zpátky.“
Bylo to hloupé prohlášení. Nikdy nevíte, zda se kniha bude prodávat či nikoliv, obzvlášť ve 24. století. Ale Benjamin sázel na jistotu. Cítil, že tato kniha bude jako žádná jiná, a že ji lidi budou milovat a hltat stránku po stránce. Proto se s radostí vrhl do onoho sladkého šílenství a chtěl okusit jablko poznání. Věřil a doufal, že mu nic nebude stát v cestě. Nic, co by se nedalo vyřešit či podplatit. Riskoval už dost, především to, že Bobinski by mohl dát svým lidem tučnou odměnu za jeho hlavu jako pomstu za rozmlácený ciferník. Ovšem myšlenka, že by zde mohl denně docházet, hrála v jeho prospěch - kdyby ho viděli pokaždé vejít dovnitř a zase vyjít, měl by jistou ochranu. Už dávno se ve společnosti šuškalo, že kdokoliv, kdo vejde do sídla pana Crooka, je pod jeho ochranou. A s Thomasem Crookem si nikdo zahrávat nechtěl. Jenom šílenec. Vždyť mu policie zobala z ruky. A úřady plnily jeho přání. Každý by se s ním chtěl znát a přátelit se. Benjamin tedy držel všechny podstatné karty. A musel doufat, že tenhle nečlověk do nich teď nefoukne a nezboří mu jeho plány jeden po druhém.
„Podepíšu, až se můj pán rozhodne,“ rozhodl Jafari. „Dřív nemám právo rozhodovat za sebe.“
„V tom případě tady počkám, dokud se pan Crook neprobudí,“ navrhl Benjamin tvrdohlavě.
Jafari si otráveně mlaskl. „Dobrá,“ souhlasil nakonec, protože věděl, že tenhle paličák je mnohem odolnější než trn zapíchnutý v noze.
Benjamin si uvědomoval svou podlost. Tenhle nečlověk mu nechtěl sdělit své jméno. Ale jakmile podepíše smlouvu i on, zjistí ho tak či tak. Když Benjamin vzhlédl, Jafari byl k němu zrovna otočený zády. A Benjaminovi se nyní naskytl znovu pohled na jeho krk. A jak si potvrdil, předtím se mu jenom nezdálo, že tam něco vidí. U kořínků vlasů se mu po kůži táhla směsice nejspíš vytetovaných čísel a písmen. J4f4r1. Rychle si to poznačil do tabletu do poznámek a ty dal někam do pozadí, aby si jich náhodou nečlověk nevšiml.
Měl pocit, že právě chytil tu nejlepší stopu, kterou mohl. Jeho lovecký instinkt v něm přímo vyl radostí. Riskoval mnoho, ale zatím se mu velmi dařilo. Musel z toho dostat co nejvíc, než ten snědý obr změní názor. Nebo až Thomasovi dojde za něj, že je tohle celé past, jak získat informace o jeho nečlověkovi.
J4f4r1. Co to může být za zkratku? Vězeňské označení? Souřadnice?
Už nyní Benjaminův mozek pracoval, aby ten kód rozluštil.