Probdělá noc, plná hříšných i zoufalých myšlenek, a možná i trochu uslzená, se na Fimurovi dost podepsala. Měl by být šťastný, ale opak byl pravdou. Z postele vylezl jako mátoha a na tmavé kruhy pod očima by mu nepomohla žádná mastička, ani z těch nejvzácnějších bylin co na světě rostou.

Šnečí tempem se doploužil do kuchyně a složil svoje unavené tělo na lavici u stolu. „No ty zase vypadáš, Fimure. Co se děje? Je ti dobře, nebolí tě zase hlava?“ zeptala se ho Belda starostlivě, když u snídaně ani moc nemluvil, ale ani moc nejedl. Zavrtěl hlavou, nechtěl, aby kvůli němu měla starost, vykouzlil na tváři jen úsměv jen pro ni a rychle vymýšlel nějakou solidní výmluvu.

„Ne, babi, jen jsem prostě špatně spal, špatný sen, nic víc,“ lhal, jako když tiskne, ale svoji babičku neobelhal. S povzdechem před něj postavila misku s plackami, opřela se dlaněmi o stůl a zase ho propíchla tím svým přísným pohledem, až sebou cukl.

 „Neděje se nic, Fimure?“

Zavrtěl hlavou. „Nic, babi.“

„Že mi lže tvůj bratr, na to jsem si už za ty roky zvykla. Ale ty, Fimure,“ řekla najednou vyčítavě a Fimur zrudl hanbou. „Brzy ráno tu byl jeden ze strážných. Máš se stavit za princem, kvůli tomu včerejšímu přepadení.“

Nejraději by se neviděl. Nic víc mu k tomu neřekla, ale bylo vidět, že ji to mrzí. „Promiň, babi, já jsem tě nechtěl zbytečně děsit. Nic se mi nestalo, ti dva už jsou ve vězení a tentokrát se z něj tak brzy nedostanou,“ snažil se obhájit, ale Belda ho snad neposlouchala. Otočila se, a dělala si svou práci. Věděl, jak ji ranil, protože věděl, jaký má o něj strach.

„Babi, já jsem ti nechtěl lhát. Opravdu se nic vážného nestalo,“ zakňoural smířlivě. Neotočila se, dál myla nádobí, ale pak se na okamžik zastavila. „Jdi za princem. A dávej na sebe pozor, ať se ti něco nestane.“ Slíbil jí to, a ještě, než odcházel, dal jí pusu na tvář, na usmířenou. Tušil, že se na něj dlouho zlobit nebude.

Hodil na sebe vestu a zamířil si to k Arlenovi. Sice netušil, co by princi mohl ke včerejšímu incidentu říct, ale v posledních pár dnech se moc neviděli a Fimur se na jejich rozhovor vlastně těšil. Vyběhl schody k jeho domu, dveře byly otevřené jako vždy a v nich….

….se objevil Garaban. Zřejmě byl u prince také kvůli včerejšímu večeru. Zatímco Fimur zkoprněl a nevěděl co říct, Gar se na něj mile usmál.

„Zapomněl sis u mě kabát,“ hlesl potichu, když ho míjel a v naprostém klidu pokračoval dál v chůzi. Nemusel mu říkat víc, ani se otáčet nebo čekat na Fimurovu odpověď.

Věděl, že přijde.

Zato Fimur byl rád, že ho jeho roztřesené nohy donesly až za Arlenem do jeho pracovny. Princ seděl v křesle, ale při Fimurově příchodu se zvedl a objal ho.

„Jsi v pořádku, Fimure?“ zeptal se, a Fimur přikývl.

„Jsem, neboj se o mě,“ usmál se. Posadili se a Fimur se uvelebil do toho úžasného pohodlného křesla. Chvíli si povídali o všem možném, a pak o tom důležitém, ale Fimur neměl vlastně Arlenovi ke včerejšku co říct.

„Mluvil jsem s Garabanem, měl jsi velké štěstí, že tě viděl jít kolem hostince. Všiml si i toho druhého chlapa, jak tě sleduje. Díky bohům, že vytušil nebezpečí a šel za vámi, jinak bys byl mrtvý,“ pravil vážně Arlen, „vlastně máš docela štěstí, že byl zase poblíž.“ Ano, Gar mu už podruhé zachránil život a on mu ještě ani jednou nepoděkoval.

To je ale ostuda! Styď se, Fimure!

„Víš, kde je teď tvůj bratr? Nestavil se za mnou, jak jsem chtěl,“ pokračoval Arlen a Fimur jen váhavě pokrčil rameny.

„Netuším, vždycky se objeví doma jen na chvíli a pak zase na dlouho zmizí. Slibuji, že jak příště přijde, už mu nebudu nic oznamovat a prostě ho sem dovleču osobně,“ slíbil princi, ale nebyl si jist, jestli zrovna tohle dokáže dodržet.

Strašně ho zajímalo, kdo ti dva padouši vlastně jsou, ale jak se od prince o chvíli později dozvěděl, ti dva byli pořád velká neznámá. Nikdo je neznal a Fimur sdělil Arlenovi, že Faran prý taky nemá potuchy, kdo by mohli být. Ale už princi nepřiznal, jaké pochybnosti o bratrových slovech má.

„Mlčí a odmítají cokoliv říct. Takže dokud nezjistíme, kdo jsou, odkud jsou, a co tady chtějí, z vězení se nedostanou,“ vzdychl si Arlen. Fimur se mu nedivil, že toho má plnou hlavu. Za celé ty tři roky, od chvíle, kdy se princ ujal města jako poslední Strážce, se nic podobného nestalo. Byli tu stráže, které hlídaly bezpečnost města, ale zasahovaly maximálně tak u nějaké hospodské potyčky. Téměř se tu nekradlo, samozřejmě, sem tam to na místních trzích na náměstí nějaký ten zlodějíček zkusil, ale stávalo se to výjimečně. Občas se řešily jen nějaké sousedské roztržky, ale nebylo-li to třeba, Arlen se tím ani nezabýval, spíš to řešil Fimur nebo Vlk. Všechno tu bylo poklidné, protože lidé zde si vážili toho, že zde mohou žít a nemusí si někde v nehostinných podmínkách zničeného království budovat nový život.

A teď najednou taková událost. Málem se stala vražda, šeptalo si vyděšeně celé město, ti dva chlapi přepadli jednoho ze strážců a chtěli ho zabít. Arlena se samozřejmě celá záležitost velmi osobně dotýkala. Jednak „ten strážce“ byl jeho nejlepší přítel a jednak to byl on, kdo uvěřil jejich omluvě a pustil ty dva darebáky z vězení. A oni se znovu s nekalými úmysly vrátili zpět do města a pod rouškou noci málem spáchali tak ohavný čin, jako byla zákeřná vražda. Fimur se vůbec nedivil, že s tím má takové starosti a slíbil mu, udělá maximum pro to, aby se celá situace co nejdříve vyřešila.

„Garaban si myslí, že jsou z Tarwendova království. Pokud tomu tak bude, pošlu je zpátky do královského města s informací pro krále. Ať si je strčí do jejich vězení,“ zamračil se princ, což Fimur odsouhlasil. Oba je tahle záležitost tížila, ale každého z jiného důvodu.

„V každém případě, už nemusíš mít strach. Ale raději buď opatrný, ano?“ loučil se s ním po dobré hodině princ a Fimur mu svatosvatě slíbil, že bude dávat pozor.

Neměj strach. Tak to princ řekl, když od něj odcházel. Ale ne, Fimur neměl strach z nich, ani o sebe. Měl strach o svého bratra, protože měl neblahé tušení, že se možná zapletl do něčeho většího a mnohem nebezpečnějšího. A že ta plešatá hora svalů nebude nějaký podvedený manžílek, který mu chce rozbít hubu, protože mu svedl ženskou nebo protože se poprali v hospodě.

Ne, musí s ním mluvit jako první. Přesvědčit ho, aby řekl, co ví a do čeho se zapletl. Byl to jeho bratr. Musí to alespoň zkusit. Na to myslel, když odcházel od Arlena. Byl trochu smutný, že mu princ ještě nedovolil vrátit se do služby, prý pro jeho bezpečí, dokud se celá situace nevyřeší. Ale nedalo se nic dělat, poslechnout musel a mohl se jen modlit, aby se jeho zhýralý bratr objevil co nejdříve ve městě. Na tohle myslel celý den.

A taky na to, že nemá kabát.

Jeho kabát byl tam, v Dolním hostinci, u něj. U něj.

Těžko říct, co bylo horší. Ten den byl snad nejdelší v jeho životě, a vlekl se neskutečně pomalu. Belda se ho pokusila zaúkolovat a poslala ho vyřídit nějaké pochůzky, ale svého zasněného vnuka nevnímajícího svět do reality nevrátila. Civěl kamsi do zdi, sotva mohl tušit, co si při jídle dával do úst, a ona to přičítala vážnosti situace, která se stala včera. Ale s tím nic udělat nemohla.

A čím víc se blížil večer, tím víc byl nervóznější.

Musí tam jít. Ještě mu přece nepoděkoval. Už dvakrát mu zachránil život a on nedokázal říct díky. A taky tam u něj má kabát. Docela by ho potřeboval zpátky.

Prostě tam jen půjde, řekne díky, vezme si svůj kabát a půjde hned pryč. Vždyť o nic nejde.

Snažil si to zdůvodnit, snažil si to naplánovat, ale zároveň tušil, že z toho pokoje možná neodejde.

A co by se stalo, kdyby tam zůstal? Kdyby mu dovolil zajít dál, než tomu bylo včera?

Toužil po tom. Chtěl to. Ale trochu se toho i bál.

Seděl ve svém pokoji a díval se, jak se stmívá. Poslední sluneční paprsky pohladily unavené město po tváři, slunce si ospale zívlo a schovalo se za husté koruny stromů. Šero se pomalu měnilo v tmu, všichni se chystali k odpočinku. Slyšel svoji babičku, jak zavřela dveře do svého pokoje. Dnes byla zase hodně unavená, šla spát dřív. Dům ztichl. Bylo takové ticho, že dokonce slyšel svoje divoce bušící srdce. Tiše se vykradl z domu, šel těmi ztichlými uličkami, jen občas potkal poslední opozdilce spěchající domů a pár opilců. Vrata hostince byla otevřená, tiše proběhl, nikým nespatřen a vyběhl schody nahoru.

Stál před těmi dveřmi, a musel se zhluboka nadechnout, aby k tomu vůbec sebral odvahu.

A pak zaklepal….