Zdál se mu sen plný nočních můr, prapodivných, rozmazaných, které se rozplývaly v mlze, kde se ztrácely všechny jeho vzpomínky. Nekolébaly ho, spíš si s ním pohrávaly jako s malou hračkou. Házely s ním ze strany na stranu, až…..

..…se probudil. Zprvu se ani nepokoušel otevřít oči, když přicházel k sobě, jen vnímal zvuky přicházející ze všech stran. Klapot koňských kopyt, hlasy lidí, drncání, když vůz najel na kámen či vyčnívající kořen stromu. A pak tu nesnesitelnou bolest hlavy a obličeje. Sykl a zvedl ruku, chtěl se dotknout levé tváře, která celá hořela a tepala. Levé oko sotva otevřel, jen tím pravým se mohl pořádně podívat na svět a zkontrolovat, co se děje okolo něj.

„Nesahej si na to,“ uslyšel, jeho ruku kdosi chytil a stáhl zpět. To, že leží v jednom z vozů, to mu bylo jasné hned. Vytvořili tam pro něj takové malé provizorní lůžko, vystlané kožešinami, které se pravděpodobně vezly na trh na prodej. Inu, teď aspoň posloužily pro dobrou věc. Aspoň to tak netlačilo, jako ty pytle včera. Nad sebou neviděl ani stromy, ani nebe, jen bílou plachu, zakrývající vůz. A jeli poslední, jak si všiml, protože za vozem kráčel jen k němu přivázaný krásný hnědák.

Ale ten hlas? Zněl mu tak povědomě. Fimur přestal s prohlížením okolí a natočil hlavu na bok.

Seděl tam, na nějaké dřevěné bedně, kousek od něj a koukal na něj.

Ten chlap ze včerejška!!

„Moc se nehýbej a už vůbec si nesahej na obličej. Budeš tam mít pár týdnů pořádnou modřinu,“ usmál se na něj, zatímco mu jeho ruku položil na kožešinu pod ním.

„Máš žízeň?“ zeptal se a Fimur kývl, jak jen mu to jeho pohmožděné tělo dovolilo.

„Sedni si, ale pomalu, nepospíchej, ať ti není zle,“ řekl neznámý, když se zvedl z té bedny, přisedl si k němu a velmi opatrně Fimurovi pomohl nadzvednout se, aby se mohl napít. Pár doušků léčivého nápoje přineslo vyprahlým Fimurovým ústům vítané osvěžení a tolik potřebnou úlevu od velké bolesti.

Trošku se zakuckal, když vůz najel na jakýsi výmol a sotva stačil spolknout, co měl v ústech. „V pořádku?“ zeptal se neznámý a pak jemně setřel prstem kapičku nápoje, který stékal Fimurovi po bradě.

„Tady se asi jen tak v klidu nenapiješ, dost to drncá,“ usmál se, zatímco ho opatrně ukládal zpět na kožešiny.

Až teď, když se Fimurovi alespoň na chvíli ulevilo od největší bolesti, si konečně mohl toho neznámého prohlédnout. Včera večer to byl jen rozmazaný flek a neznámý hlas, který ho utišoval a pomáhal mu. Ale dnes?

Byl tedy rozhodně starší než on, snad mu mohlo být už tak kolem pětatřiceti, vysoký, svalnatý, ale na rozdíl od většiny mužů neměl dlouhé vlasy. Naopak, i když měl kratší sestřih a spadaly mu sotva po krk, velmi mu to slušelo. A těch pár stříbrných nitek, kterými měl svoje tmavé, lehce vlnité černé vlasy protkány, mu přidávaly na vážnosti. Ale i stáří, které ale ještě zdaleka neměl. Rysy jeho tváře byly jemné a drsnost mu dodávalo jen to několikadenní strniště, které měl na tváři. Jeho zvláštní tmavé oči si Fimura prohlížely pátravě a pronikavě, jako by chtěly číst v jeho duši. Nebo srdci. Jeho oblečení bylo černé jako noc, jen zaprášené z cest, kterými prošel.

Žoldák, napadlo Fimura v první chvíli, když si ho prohlédl, je to určitě žoldák. Bývalí vojáci, kteří se toulali zemí, z království do království, od města k městu a nechávali se za pár stříbrňáků najmout k čemukoliv. Dříve to byl především boj, ale teď za časů míru, se spíše jen potulovali a brali i drobné úkoly, jako třeba doprovod obchodních výprav, ochranu majetku a peněž bohatých.

A tenhle chlap, který tu seděl na bedně naproti němu, na to vypadal. Aspoň tak si to Fimur vydedukoval, zatímco ležel a tím jedním, relativně zdravým okem, si ho prohlížel. Co by tady taky jinak dělal. K obchodníkům nepatřil, buď jel jen kolem nebo někoho doprovázel. Ozbrojený byl, a určitě byl i silný, podle postavy, silných svalnatých paží, takže….

Ne, neprohlížel si ho, v jednu chvíli se Fimur přistihl, že na něj svým jediným zdravým okem prostě zírá a nemůže z něj spustit zrak. Co ho na tom muži tak zaujalo, že na chvíli snad přestal i dýchat a za krkem ucítil zvláštní napětí a šimrání? Bylo to tak zvláštní. S úlekem se probral ze svého snění.

„Jak se jmenuješ,“ vykuckal ze sebe, snad aby trochu zakryl svoje rozrušení. Muž se usmál.

„Jsem Garaban, ale říkají mi Gar. Klidně mi taky tak můžeš říkat,“ mrkl na něj spiklenecky. Na tvrdého a drsného žoldáka otřískaného válkami byl samý úsměv, což Fimura neskutečně fascinovalo, ale zároveň i trochu mátlo.

„Já jsem Fimur,“ vydechl Fimur. Ani netušil proč, ale najednou měl strašnou potřebu mu říct, jak se jmenuje. Aby ten chlap, co sedí naproti němu, věděl jeho jméno.

„Vím, tvůj velitel mi to včera večer řekl,“ kývl žoldák a naklonil se, aby přes Fimura přetáhl plášť. Jenže jemu nebylo chladno, spíš měl pocit, že celý hoří. A nebylo to jenom tou horečkou, kterou měl už od včerejší noci.

„Prospal jsi skoro celý půlden, víš to? Za chvíli už budeme ve městě. Myslím, že tvůj velitel bude rád, hlídat ty dva zmetky mu dalo zabrat,“ pronesl a Fimurovi zatrnulo. U všech bohů, on se tady válí a jeho velitel na všechno zůstal sám.

„Sakra,“ ulítlo mu, ale Garaban se zasmál. „Nelam si s tím hlavu, teď jsou spoutaní a pěkně uložení v jednom z vozů,“ vycenil na něj zuby, asi to byla pro něj hrozná legrace. No, jak pro koho.

„Co jsi jim vůbec provedl, že tě tak zřídili?“ zeptal se Garaban, ale na tohle mu Fimur žádnou uspokojující odpověď dát nemohl. Netušil to, neznal je a absolutně se mu nechtělo teď, v tomto stavu přemýšlet, co s těmi chlapy má vůbec společného. Jeho mysl byla tak rozbolavěná, že bylo nemožné na cokoliv myslet.

„Netuším,“ vzdychl bolestně a pak uslyšel zvenku nadšené hlasy.

„Jsme u města,“ řekl spokojeně Garaban, „konečně, za chvíli už budeš doma.“ Jejich cesta a Fimurova nepříliš vydařená služba byly u konce. Cítil, jak povozy kodrcají po dlážděné cesta a k tomu ještě slyšel silný Turrův hlas. Křičel na stráže, pak slyšel nějaké nadávání, bylo jasné, že ty dva pacholky vytáhli z vozu a zřejmě je teď povedou k Arlenovi. Přece jen, zranili jednoho z princových strážců, což pro ně nevěstilo nic dobrého.

Povoz se pak zase rozjel, Turr donutil toho kupčíka, aby s ním dojel až k Belinu domu. „Tak mladej, seš doma,“ halekal na celou ulici. „Já teď jedu za princem. A ty se dej brzy do kupy, ať zas můžeme brzy vyrazit,“ mávl ještě na Fimura a zmizel vyřizovat celou tu zapeklitou situaci.

A zatímco se Fimur za vydatné podpory Garabanových silných paží pokoušel udržet na nohou a dostat se ke kraji vozu, z domu už vyběhla Belda, celá ustaraná, cože je to najednou před jejím domem za takový hluk. Vyděšeně spráskla ruce, když uviděla svého dobitého vnuka, který se třesoucí sotva držel na nohou. Při pohledu na jeho fialovo modrou nateklou tvář se jí málem zastavilo úlekem srdce.

„Fimure, u všech bohů, co se ti stalo?“ vykřikla zděšeně, zatímco Fimur se už byl konečně schopný posadit se na okraj vozu a slézt dolů. Slabost ho přemáhala snad víc než bolest hlavy, a žaludek se naštěstí ozval až teď. Udělalo se mu nevolno a hlava se mu začala příšerně točit.

„Dostal pořádnou ránu pěstí, a ještě se udeřil hlavou o vůz. A pravděpodobně se ještě praštil o zem, když spadl,“ referoval Garaban jeho babičce, zatímco ho ze všech sil podpíral. Ani nevěděl jak, ocitl se zase v jeho náručí. Snad žoldák poznal, že jeho síly jsou už u konce, a ještě naposledy se mu rozhodl pomoct.

„Sem, dejte ho sem,“ slyšel Beldu a o chvíli později už cítil, jak ho Gar pokládá na lůžko.

„Máte ve městě nějakého léčitele, který se o něj postará. Pokud ano, zajdu pro něj a přivedu ho,“ slyšel Garabanovu nabídku a vzápětí svoji babičku, která mu odpovídá. „Já se tu starám o celé město, snad se dokážu postarat i svého vnuka, ne?!“

„Babi,“ zašeptal Fimur, ale ani ne tak protože, že potřeboval její léčivé ruce, ale spíš proto, aby na něj tak neláteřila. Vždyť mu pomohl, nechtěl, aby se na něj zlobila, a dotčeně na něj ječela jen kvůli jedné zdvořilé otázce.

„Dobrá, tak tedy půjdu,“ řekl ještě Garaban a než se Fimur zmohl na slovo či nějaké poděkování, byl najednou pryč. Přišlo mu to najednou hrozně líto, ale na žádné smutnění neměl čas.

„Babi,“ zavolal ji plačtivě, když se celá místnost zase začala povážlivě pohupovat a roztáčela se v prapodivném divokém tanci, jehož byl nedobrovolným účastníkem. A ať se dosud tvářil sebestatečněji, i když už ve svém životě ledasco zažil, teď to byl na moment jen roztřesený zbitý chlapec, který potřeboval péči a láskyplný dotek.

Ještě viděl, jak se nad něj naklonila, její starostlivý obličej a uklidňující úsměv.

A pak se zase všechno ztratilo v černočerné tmě.