Další tesknou noc plnou slz vystřídalo poměrně zářivé ráno, ale ani vlídné a hřejivé sluneční paprsky Fimurovu ztrápenou duši nedokázalo utěšit. Byla až příliš plná zármutku nad ztrátami, které v minulých dnech utrpěl.

„Nesu ti snídani.“ Arlen se usadil k němu na postel, a podal mu misku s voňavou kaší s medem.

„Nechci,“ zabručel nevrle Fimur a mávl rukou, ale Arlen se nenechal odbít.

„Musíš se najíst, Fimure, jinak nebudeš mít sílu se uzdravit. Prosím, aspoň trochu,“ přemlouval ho, co mu síly stačily, ale moc nepochodil. Bylo mu Fimura líto, až moc se mu vracely vzpomínky na ztráty a bolesti, které i jeho kdysi provázely životem. Viděl tam ležet sebe. Ale Vlk se tenkrát taky nevzdal a on bude stejný.

A když to nepůjde po dobrém…“Podívej se, najíst se musíš. Buď tu kaši sníš sám a dobrovolně, nebo zavolám Vlka a dostaneme to do tebe násilím.“ Trošku sice vyhrožoval, ale na Fimura to asi zapůsobilo víc než jeho předchozí laskavé přemlouvání, a nakonec, i když s viditelnou nechutí, půlku misky přece jen snědl.

Ozvalo se tiché zaťukání a do pokoje nakoukla Ethel, v rukách tác se dvěma hrnky. S milým úsměvem je položila na stůl a zmizela. V jednom byl jejich léčivý nápoj, ve druhém jakýsi bylinkový odvar. Fimur se trochu zašklebil, když se napil. „Gar říkal, že ho musíš užívat nejméně ještě týden, ale postaví tě na nohy. Máš štěstí, že tu byl, staral se o tebe a vykřesal tě z nejhoršího,“ usmál se Arlen, když odkládal hrnek na stůl, ale Fimur se nad jeho slovy jen ušklíbl.

„No jasně, asi měl špatné svědomí, co?“ trochu drze princi odsekl.

„Pochybuji, spíš měl o tebe starost,“ odvětil Arlen Fimurovi, který se ušklíbl znovu.

„Lhal mi,“ odvětil úsečně a Arlen se na něj vážně podíval.

„A ty nám ne?“ vylítlo z něj a Fimur zrudl. Nic naplat, bylo třeba si pár věcí objasnit.

„Ale já…“ zakuckal se, „…já jsem nemohl…nic říct.“ Sklopil oči a zmlkl. Arlen měl vlastně pravdu.

„Možná, že kdybys nám řekl, co se děje, mohlo to všechno dopadnout jinak. Ty jsi o těch penězích věděl, viď? A předpokládám, že jsi měl strach o Beldu, mám pravdu? Bratr ti vyhrožoval, proto jsi mlčel, že?“ zeptal se princ Fimura, který jen tiše kývl hlavou. „A vzhledem k ranám a modřinám na tvém těle tě asi i bil, viď?“ pokračoval princ a odpovědí mu byly jen sklopené oči a další kývnutí.

Smutně se pousmál. „No, možná jsme udělali chybu všichni. Možná, že kdybychom ti řekli, co se děje, nešlo by ti o život,“ povzdechl si princ, „chyby se asi staly na všech stranách. Ale dopadlo to dobře, díky bohům. Žiješ, a to je důležité. Nevím, z jakého důvodu jsi rozzlobený na Gara, ale jsi naživu díky němu. Celou dobu tě chránil a staral se o tvoje bezpečí, Fimure, a to mu nemůžeš mít za zlé.“

Fimur měl ve tváři dosti zarputilý výraz. Lítostivý a zarputilý zároveň, naštvaný a teskný. Arlenovi ty jeho výrazy obličeje nebyly moc jasné, protože o nich dvou nevěděl. Nevěděl, co bylo mezi nimi. Jen v náznacích tušil, ale to bylo málo. „Jak jste mě vůbec našli?“ zeptal se ho najednou Fimur.

„Jak jste to vlastně poznali? Měl to všechno tak naplánované, nikdo naši záměnu neměl poznat,“ dodal a princ se usmál.

„Naplánované, možná, ale nevyšlo mu to. Poslyš, já ti asi všechno řeknu od začátku. Když se Gar poprvé objevil ve městě, řekl mi, že ho posílají z královského paláce hledat lupiče, který u nich ve městě okrádal místní obchodníky. Ale to už asi víš, ne?“ usmál na Fimura, který při Garově jménu vždycky trošku změnil výraz a barvu obličeje.

„Víceméně se tady měl jen porozhlédnout, protože měl jen velmi nejasnou stopu, která vedla do našeho města. Jeho totožnost a záměry jsem znal jen já…no, a Vlk,“ přiznal princ neochotně, ale hned pokračoval dál. „Potom, co se stal svědkem tvého napadení na cestě a pak znovu tady ve městě, došli jsme k tomu, že jeho pátrání možná nabralo správný směr. Ti dva padouši sice zarytě mlčeli a odmítali cokoliv říct, ale bylo nám jasné, že si tě rozhodně s nikým nespletli, naopak. Měli jsme podezření, že je v tom tvůj bratr namočený, ale chyběl nám jakýkoliv další důkaz. Spíš to byly jen různé domněnky. A pak za mnou Gar přišel s tím, že jste se spolu naposledy setkali, ale jsi byl nějaký vyděšený, vystrašený. No, nebudu se tě ptát, jak na to přišel. Ale potvrdil jsem si to i já na naší návštěvě, za kterou se ti dodatečně omlouvám. Ve skutečnosti jsme to k vám s Vlkem přišli obhlédnout,“ dodal pokorně princ a Fimur pevně semknul rty. Ale neřekl mu na to nic.

„Předpokládám, že to bylo v době, kdy už jsi o těch penězích věděl. V každém případě, měli jsme o tebe strach. Protože, i když jsme jen vycházeli z předpokladu, že tvůj bratr může být ten hledaný lupič a kumpán těch dvou padouchů ve vězení, mohlo ti hrozit nebezpečí. Nevěděli jsme, čeho je schopný a nechtěli jsme riskovat, že ti ublíží. Zvláště, když jsi nám nechtěl nic říct,“ pokračoval opatrně princ dál.

„Báli jsme se, že tě bratr těm dvěma předhodil jako návnadu. Sice by nedostali svoje peníze, ale kdyby tě zabili, Faran by měl od nich klid, protože by si mysleli, že je mrtvý. A on byl měl svůj nakradený lup,“ vysvětloval mu Arlen a Fimurovi se zaleskly v očích slzy. Tak to tedy bylo. Jeho bratr se ho nepokusil zabít jednou, ale hned dvakrát? Horší už to být nemohlo.

„A tak jsme vymysleli takový menší plán, tedy, spíš to byl Garabanův plán. Od té naší návštěvy vás sledovaly desítky očí, doslova. V domě naproti vašemu bydleli dva Garovi muži, kteří váš dům pozorovali ve dne v noci. Posílili jsme stráže, moji lidé hlídali každý bratrův pohyb i tvůj, i když pravda, ty jsi byl spíš doma. Ale tvůj bratr ne,“ usmál se princ, „věděli jsme prakticky o každém jeho kroku. Stráže nás každý den informovali,“ dodal a Fimur s napětím poslouchal.

„A díky tomu jsme se hned ráno dozvěděli, že v noci navštívili váš dům dva cizí muži a také o tom povozu, který byl před rozedněním u vás před domem. Ti dva trhovci tam s jedním z vás prý něco vykládali a nakládali….no, zdálo se nám to divné, co by tam u vás asi tak dělali? Popravdě, začali jsme se o tebe opravdu bát. A tak jsme to prostě riskli,“ vzdychl si Arlen a na chvíli se zamyšleně odmlčel.

„Počkej, jak riskli? No tak, Arlene,“ žďuchl do něj Fimur netrpělivě rukou. Princ se usmál.

„Byl to takový krok do neznáma. Buď vyjde nebo si pěkně natlučeme. Prostě jsme si pro tvého bratra šli. I když on vlastně nebyl doma, jen ty. Ale nebyl jsi to ty. Musím říct, že na nás byl naprosto dokonale připravený. Na sobě měl tvoje oblečení, upravený, oholený…no, popravdě, bylo velmi těžké poznat, kdo z vás dvou před námi stojí. Byl tak slušný, zkormoucený babiččinou nemocí, hořce zklamaný svým zlotřilým bratrem, tedy vlastně sebou, no….popravdě, Fimure, musím se ti k něčemu přiznat a hluboce se za to stydím, věř mi, ale na chvíli zmátl i mě,“ přiznal se Arlen a sklopil oči, protože se za to vážně styděl. Tolik let se znali a on ho nepoznal.

„Nedivím se,“ usmál se Fimur, „a nemusíš se za to stydět. Ani máma nás občas nedokázala rozeznat, vždyť to víš,“ znovu vysvětloval princi letitý fakt.

„Chvíli s námi to divadýlko hrál a musím říct, že málem úspěšně. No, ale nakonec se vše provalilo. A víš, kdo to okamžitě poznal? Gar. Nevím jak, nechtěl mi to totiž říct, ale poznal to. A tak jsme tvého bratra zatkli. Nicméně, ještě notnou chvíli na tom svém tvrzení trval. Lhal, jako když tiskne, naříkal, že jsme ho obvinili neprávem a tak dále. No, Gar to vyřešil po svém a trochu rázně, až tvrdě, řekl bych. Řekl mu, že pokud neřekne pravdu, zavře ho na noc do cely s jeho značně rozzuřenými kumpány,“ zasmál se Arlen, „myslím, že tvého bratra tak strašně vyděsil, že se okamžitě přiznal. Ostatně, asi věděl, co by ho čekalo. Ti dva by si ho pěkně podali, ne-li hůř,“ dodal a Fimur kývl hlavou. A bylo mu jasné, že by to jeho bratra asi pěkně bolelo.

„Ten jeho plán se mu rozpadl pod rukama. Nakonec se přiznal, kam schoval ty peníze. Mimochodem, byly u té holky v Dolním hostinci, za kterou chodil, všechno nám řekla. Gar byl pěkně nasupený, když zjistil, že mu Faran ty peníze schoval přímo pod nosem,“ pokračoval princ.

„Jenže, než jsme to z něj dostali, uplynul skoro celý den. Ubíhal nám čas a mám takový dojem, že nás tvůj bratr zdržoval záměrně. No, ale pak nám potvrdil, že ti trhovci před vaším domem nebyli jen náhodou, a že tě měli jen odvézt a nechat někde v lese. Ale kde, to už nám neřekl. Někde v tom obrovském hvozdu, chápeš? Jediné, co jsme od stráží u brány věděli, bylo, že ti trhovci zamířili na severní cestu, to bylo vše,“ povzdechl si Arlen.

„Bylo to zoufalé, chápeš, jak jsme tě mohli najít v jak rozlehlém hvozdu? Mohli jsme jen předpokládat a doufat, že tě opravdu nechali jen někde u cesty. A že tě nezabili. Takže jsme vzali všechny volné stráže, pár lidí z města…no, pár ne, bylo nás dobře třicet, čtyřicet, a pečlivě jsme pročesali hvozd podél cesty od města až po jeho konec. Trvalo nám to další dva dny. U všech bohů, Fimure, strašně jsme se o tebe báli, neumíš si to ani představit,“ Arlenova tvář se neskutečně zakabonila. Nebyly to pěkné vzpomínky.

„Ale našli jste mě,“ pravil mu tiše Fimur a Arlen kývl.

„Ano, našli, díky bohům, našli. V té temné části, no, taky nás to mohlo napadnout hned. Byl jsi polomrtvý, nachlazený, s horečkou, blouznil jsi. Báli jsme se, že to nepřežiješ. A pokud se zlobíš na Gara, tak chci, abys věděl, že to byl on, kdo se o tebe staral. Proseděl tu u tebe celé noci i dny, nehnul se od tebe na ani na krok, ošetřoval tě, staral se o tebe, vykřesal tě z nejhoršího. Neměl by ses na něj zlobit,“ pravil smířlivě princ.

Jeho vyprávění bylo téměř u konce. „A co teď bude s Faranem?“ zašeptal Fimur a Arlen vážně pokýval hlavou.

„Je mi to líto, ale kradl a bude si muset svoje činy odsedět. Podle toho, co mi Gar říkal, na pár let půjde do vězení a zřejmě si to ještě odpracuje v královských dolech. Doufej jen, že ho to polepší a uvědomí si, čeho se dopustil,“ pravil vážně Arlen a Fimur přitakal.

„A babička? Kdy…?“ vydechl najednou Fimur a Arlen moc dobře věděl, na co se ho ptá.

„Nevěděla nic, zemřela o dva dny později, tiše a ve spánku. Její srdce bylo moc slabé. Je mi to moc líto, Fimure,“ sklopil princ oči a Fimur se opět neubránil slzám. A Arlen taky ne, sám měl Beldu moc rád, vždyť se o něj od počátku tak láskyplně starala. Měla sice prořízlou pusu, ale taky zlaté srdce, které rádo pomohlo každému, kdo potřeboval. Ve městě bude všem moc a moc chybět.

„V každém případě, dokud nebudeš zcela zdravý, zůstaneš u nás, postaráme se o tebe,“ usmál se na něj princ a pomalu se zvedal k odchodu. „Už jsem toho namluvil dost, teď zase odpočívej, přijdu se na tebe zase podívat,“ pravil ještě, ale Fimur ho zastavil. Přece jen, během Arlenova vyprávění ho trochu zamrzelo, jak se ke Garovi choval, a trochu se mu jejich poslední rozhovor rozležel v hlavě. Možná…snad by si přece jen mohli promluvit.

„Arlene, já….můžeš prosím, říct Garovi, že s ním chci mluvit,“ zeptal se prince opatrně a ten se zarazil. Nejistě přešlápl a rozpačitě se na Fimura zadíval.

„Fimure, je mi líto, ale Garaban dnes ráno odjel. Tedy, i s vězni. Jak mi řekl, ty jsi už mimo nebezpečí, on má své povinnosti doma a také musel dokončit svůj úkol,“ řekl a Fimurovi se rozklepala brada. Doslova.

„Jak….odjel?“ vykoktal a Arlen se rozpačitě a trochu posmutněle usmál.

„No, odjel z města, prostě musel. Ale mám ti vyřídit, ať na sebe dáváš pozor,“ usmál se na Fimura, který ležel, bledý a se slzami v očích. Arlen je přičítal všem těm špatným zprávám.

Ale která z nich byla horší?

Princ odešel a Fimur osaměl. Se svými myšlenkami i bolestí.  Protože teď už, a tentokrát opravdu jen svojí vinou, definitivně přišel o všechno. A o všechny. O svoji babičku, o bratra. A o Garabana, kterého nakonec přece jen od sebe odehnal, aniž by si ho vyslechl či se ho snažil pochopit.

Hořké slzy bolesti, které ten večer prolil, patřily jim všem.

Ten večer z jeho života odešla radost a vstoupily do něj šedé stíny strachu a nočních můr. Chtěl spát, ale spánek, jenž by mu přinesl alespoň na chvíli úlevu a klid, nepřicházel.

Přišel o své sny.

Nezbylo mu už vůbec nic.

KONEC