Dalších pár dnů měl Fimur jako v mlze. Probouzel se, vždy na chvíli, aby se zase na dlouhou dobu propadl do nekonečného a tíživého spánku s občasnou noční můrou. Buď ho vzbudily ony nebo bolest hlavy, každý pohyb, když se chtěl pohnout, obrátit se na svém lůžku, a náhodou se dotkl svého namodralého nateklého obličeje. Se sténáním a slzami, s horečkou, bolestí a rozbouřeným žaludkem těch pár prvních dní doslova protrpěl. Ale Beldiny pečlivé ruce a vědomosti ho z toho nejhoršího nakonec vykřesaly. Ostatně, nebyl první ani poslední nemocný, který kdy skončil v její péči. Ale tohle byl její vnuk, tohle bylo něco jiného. O to větší měla strach, o to víc slz si po večerech setřela ze svých vrásčitých tváří, když u něj seděla.

Ale zadařilo se, a pak se jeden lehce podmračený den, kdy se nebe rozhodlo poslat dolů trošku vláhy, se Fimur vzbudil a bolest hlavy byla konečně pryč. Ani žaludek už se neozýval, což byla neskutečná úleva. Jen jeho levá tvář na dotek ještě bolela a Fimur si nechtěl ani představit, co mu ten chlap na obličeji vlastně vymaloval.

„Nesahej si pořád na ten obličej,“ slyšel Beldu. Vešla do pokoje a když viděla, že je vzhůru, spokojeně si oddechla a usmála se. „Ty jsi mi ale dal, Fimure,“ povzdechla si, když si sedla k němu na postel, „už jsem se o tebe začala bát. No, hlava snad bude v pořádku, ale ta modřina tě bude ještě chvilku zdobit,“ pousmála se a dala mu napít z toho hrnku, který držela v ruce.

Byl to nahořklý hnus, Fimur se zašklebil a Belda se zamračila. „Koukej to vypít,“ nedala mu šanci a spíš to do něj nalila násilím. Ty její lektvary neměl moc rád, ale pomáhaly, to se muselo nechat. Na každý neduh či zranění vždycky našla ten správný lék, a ne nadarmo si k ní chodilo pro radu skoro celé město.

Belda byla spokojená, a ještě spokojenější byla, když zjistila, že má konečně hlad. Však také pohubl, během té doby, kdy stonal, což mu hned řekla. Dobrá masová polévka Fimurovi přišla k duhu, jeho žaludek ji přijal bez protestů a po těch protrpěných dnech se konečně cítil trochu dobře.

V té době, kdy už byl vzhůru, si pomaličku rozvzpomínal na vše, co před pár dny událo. A měl dost času na to, aby o některých věcech mohl popřemýšlet. A že jich bylo….

„Babi,“ nevydržel to samou zvědavostí, a zastavil ji, když se zvedla s prázdnou miskou od polévky a chystala se odejít do kuchyně, „nebyl tu za mnou někdo?“

„Ale to víš, že jo,“ zasmála se Belda, „Arlen sem chodí dvakrát denně, má o tebe strach, samozřejmě. A asi s tebou potřebuje mluvit o těch dvou,“ pokývala hlavou, a to bylo asi všechno.

Všechno? Nikdo jiný se na něj nepřišel podívat?

Nikoho jiného nezajímalo, jak se má?

„Babi, a nikdo jiný kromě prince tu nebyl?“ nedal se odbýt, zatímco se Belda plácla rukou do čela. „Ale no samozřejmě, to víš že byl,“ zasmála se, a Fimurovi najednou zničehonic poskočilo srdce radostí, „Turr se tu stavoval, jen na otočku, prý se máš co nejdřív uzdravit.“ A to bylo vše. Jeho srdce zase nabralo svůj obvyklý rytmus, snad trochu zklamané bylo? Ale proč?

Zíral do stropu a přemýšlel, proč se na to vlastně ptal.

A proč chtěl, aby ho přišel navštívit? Proč je najednou tak zklamaný, když zjistil, že on tu nebyl? A proč by sem měl za tebou měl přijít? Řekni mi jeden rozumný důvod. Ten už je dávno z města pryč a na nějakého zbitého obyčejného nuzného kluka dávno zapomněl. Je to žoldák. Hlupáku, prober se.

A u všech bohů, na co to sakra myslíš?!

Myšlenky mu lítaly hlavou, jedna z druhou, a rozum rozhodně nesouznil s jeho prapodivně zmateným srdcem. Až večer ho z jeho urputného přemýšlení vyrušily kroky. Ale než mu stačilo znovu srdce poskočit radostí, ve dveřích se objevila známá postava. Plavovlasý mladík se zářivě usmál, očividně potěšen, že svého přítele vidí vzhůru a v lepším zdravotním stavu.

„Arlene,“ rozzářil se Fimur, stejně nadšený, že svého nejlepšího přítele vidí. Arlen popošel k jeho lůžku a cestou si vzal od stolu jednu židli, kterou si postavil vedle jeho postele. Sedl si a podal Fimurovi jedno namodralé ovoce.

„Na, dej si,“ usmál se a Fimur s díky přijal. „Z rukou posledního Strážce bude mít větší účinek,“ zasmál se, než do něj zakousl. Bylo šťavnaté a lahodné. Arlen se zakřenil.

„Tak to netuším, ale utrhl jsem ti ho, když jsem šel za tebou. Jsem rád, že už jsi vzhůru. Belda říkala, že budeš v pořádku,“ smál se na svého nemocného přítele a opravdu se mu od srdce ulevilo.

Však kvůli Fimurově stavu neměl zrovinka lehké spaní a pro bylo v jeho tváři znát i lehké rozpaky a pořádná dávka vážnosti. Ale to byl prostě Arlen, často se trápil i nad věcmi, za které vůbec nemohl.

„Mrzí mě to, Fimure, kdybych tušil, co se ti stane, nikdy bych tě tam neposlal,“ řekl posmutněle, ale Fimur rázně zavrtěl hlavou. „Arlene, co blázníš, to přece není tvoje vina. Náhodou, musím se ti přiznat, že se mi ta práce moc líbí. To jsi ani nečekal, že jo?“ zasmál se, a princi rázem zmizel smutek z tváře.

Ale ta vážnost mu v ní zůstala. Ostatně, přišel nejenom zkontrolovat svého nejlepšího přítele, ale také promluvit si s ním o věcech mnohem závažnějších. „Fimure, to jsem rád, samozřejmě, ale musím se tě na něco zeptat. Odkud znáš ty dva muže, co tě napadli?“ zeptal se, ale Fimur mu bohužel žádnou uspokojivou odpověď dát nemohl. Ať přemýšlel, jak chtěl, tyhle dva nikdy ve svém životě neviděl. Ani ve starém království, ani zde ve městě.

„Nevím, Arlene, vážně netuším. Já toho chlapa, co mě praštil, vlastně oba dva, viděl na té cestě poprvé v životě. Věříš mi, viď?“ odpověděl a Arlen pokýval hlavou. Věřil, proč by mu nevěřil, znali se tak dlouho a Fimur byl jeden z mála, který věděl o celém jeho životě. O jeho štěstí i útrapách.  

Ale Fimurovi zvědavost samozřejmě nedala. „Co ti řekli?“ zeptal se prince, protože mu bylo jasné, že princův dům bylo první místo, kam ho stráže odvedli.

„Nejprve nechtěli říct nic. Tak jsem je nechal dva dny ve vězení a pak je vyslechl znovu. Řekli mi, že došlo k politováníhodnému omylu, že si tě pouze s někým spletli a pokorně se omluvili,“ pravil Arlen a Fimur se na něj překvapeně podíval. Cože? Tak tohle bylo hodně divné. A taky si nedokázal představit, jak se ten vzteklý plešoun za něco pokorně omlouvá.

 „A co jsi s nimi udělal?“ Bylo mu jasné, že princ ve svém městě podobné věci rozhodně trpět nehodlá a s provinilci se rychle vypořádal. „Co by? Omluvili se a já jsem jim doporučil, aby ihned opustili naše město a už se tady neukazovali, pokud si tam nechtějí odsedět ještě nějaký ten týden nebo měsíc,“ odpověděl princ.

„A opustili?“

„Opustili. Vlk na to osobně dohlédl a já doufám, že se tady už neukážou,“ pravil princ a usmál se. To ostatně Fimur doufal tady, protože další střet s plešounovou pěstí zažít nechtěl. Pro jednou to bohatě stačilo.

„Myslel jsem, že třeba víš, kdo ti dva jsou. Alespoň by se to vysvětlilo, proč tě ten chlap praštil. Podle toho, co říkal Turr to vypadalo, že tě opravdu zná?“ pokrčil princ rameny. Tohle šlo asi jen těžko objasnit, ale Fimura přece jen něco napadlo.

Něco, co ho vůbec nepotěšilo. Že s ním si ti dva asi účet vyřídit nechtěli.

„U všech bohů, Arlene,“ vzdychl a chytil se za hlavu, „tak trochu se bojím, že si mě opravdu jen s někým spletli?“ Arlen na něj vyvalil oči, ale bylo mu hned jasné, kam tím míří.

„Počkej, myslíš, že si tě spletli s tvým bratrem?“ zeptal se Fimura a ten přikývl. „Je to možné, jen bohové ví, co kde zase provedl. Víš co, Arlene? Tipoval bych to na nějakého podvedeného manžela, co mu chce rozbít nos. Až se uráčí přitáhnout domů, zeptám se ho,“ zavrčel Fimur, protože měl na chvíli na svého bratra vztek. On udělal průšvih a Fimur to za něj odnesl. A takhle to bylo odmala.

„Dobrá, zeptej se ho, ale rád bych s ním taky mluvil. Pošli ho ke mně, až se tu objeví,“ usmál se princ, „snad se to pak trochu objasní. Mluvil jsem se všemi, co tam byli, ale nikdo je nezná,“ dodal a Fimurovi trochu poskočilo srdce. Opravdu se všemi?

„I s tím žoldákem?“ vyhrkl ze sebe najednou a Arlen se na něj udiveně podíval.

„Žoldák? Jaký žol….aha, to myslíš Garabana?“ zeptal se a Fimur horlivě přikývl, ale snažil se být naprosto v klidu. Klid, klid, nic se neděje, opakoval si pořád dokola, zatímco se trapně culil na Arlena a doufal, že na něm princ nic nepozná.

„Ten je taky nezná. Ale víš, že ti zachránil život?“ otázal se Fimura, který na něj vytřeštil oči.

„No ano, Turr je sice výtečný šermíř a bojovník, ale měl s nimi co dělat. Kdyby mu Garaban nepomohl, těžko říct, jak by to všechno skončilo. Tak trochu mu vděčíš za život. Jo, a ještě ti prý ošetřil tu ránu na hlavě,“ zasmál se Arlen a nemohl si nevšimnout, jak byl jeho přítel najednou zaskočený a jeho tvář, tedy ta zdravá, neozdobená modřinou, najednou zčervenala.

„Ještě je ve městě?“ zeptal se Arlena nenápadně a ten jen pokrčil rameny. „Asi ještě ano. Říkal, že se nějakou dobu zdrží, ale na jak dlouho, to vážně nevím. Proč to chceš vědět?“ vyzvídal princ, ale Fimur to rychle zametl pod práh.

„Ale nic, jen jsem mu chtěl poděkovat,“ dělal, jako by nic, ale najednou znervózněl tak, že si toho i Arlen všiml. Ale neřekl na to vůbec nic, jen se usmál.

„Budu muset jít. Ne, moment, ještě jedna věc. Na nějakou dobu tě stáhnu ze služby. Než se zotavíš a já budu mít jistotu, že se tady ti dva znovu neukážou nebo dokud si nepromluvím s tvým bratrem a nezjistím, co ti dva vlastně chtěli. Nechci tě tam teď pouštět, ano?“ řekl princ a Fimur neprotestoval. Ani by to nešlo, v tomhle případě nešlo ani tak o přátelskou radu, jako spíš o princův rozkaz.

Rozloučili se, a Fimurovi zůstaly jen jeho hříšně smutné roztěkané myšlenky.