A tak si ho o dva dny později brzy ráno vyzvedl Turr, asi šedesátiletý ostřílený válečník, který patřil k jedné z hlídek na severní cestě do Sarganova království. Fimurovi možná spravilo náladu i to, že jako strážce dostal nový meč, kabátec tmavomodré barvy a ještě plášť, který nosili, když bylo chladno. A ten byl samozřejmě také tmavomodrý, jak jinak. Postupem času se tahle barva stala jakousi dominantou města, stejně jako plamen a zázračné ovoce.

I Belda se smála, když ho viděla to první ráno, jak se bedlivě upravuje a prohlíží v zrcadle.

„Nakrucuješ se jako ženská,“ škádlila ho a Fimur se trošku urazil. Ne, fakt, ta modrá mu taky moc slušela.

Chodit pěšky takovou dálky by bylo prakticky nemožné, a tak se strážci skrz hvozd pohybovali zásadně na koních. Byla to přece jen poměrně rozlehlá oblast a dojít z města, které leželo uprostřed hvozdu, trvalo na všechny strany celý den a kousek. Často se tedy stávalo, že museli strážci nocovat mimo město, a proto Arlen přidělil ke každé cestě několik skupin, aby se mohli stráže prostřídat a po několikadenní službě si i řádně odpočinout. A nebyl by to jejich hodný princ, aby myslel nejen na bezpečí svých lidí, ale i na jejich pohodlí. Aby nemuseli spát někde venku, v sychravém a deštivém počasí, na všech cestách nechal v polovině, a také na začátku hvozdu, vybudovat chráněná tábořiště se sruby, kde se mohli strážci a obchodníci putující do města v bezpečí utábořit a poměrně v pohodlí přenocovat, bylo-li to potřeba. Bylo to mnohem příjemnější než se klepat zimou někde u ohniště venku a v zimě.

„Máme první dva dny,“ sdělil mu Turr nadšeně. Bylo vidět, že ho tahle práce docela baví. Ne, žil tím, doslova a do písmene.

„Na severní cestě jsem od začátku, už o tom něco vím. Neboj se, mladej, nemáš se čeho bát,“ chechtal se, když nasedali na koně. Krásný grošák, kterého mu dali ve stájích a kterého mu mimochodem vybral a daroval Arlen, zaržál a neklidně pohodil hlavou. Pohladil ho po hřívě. Stráví teď v jeho sedle spoustu času a museli se spřátelit.

„Tam venku nestraší, a zatím nás nic nesežralo,“ vykládal Fimurovi Turr, a narážel tím na ty divné a trochu strašidelné zvuky, které se občas tou tmavou částí linuly. Zatím ještě nikdo nepřišel na to, co je vydává či odkud pocházejí, ale místní obyvatele nikdy žádná nestvůra nebo příšera nenapadla. Ale nad druhou stranu, jak kdysi pravil Fimurovi Arlen, zvláštní bylo, že nikdy nenašli v hvozdu, ještě za jeho temných šedých časů, žádnou mrtvolu. A že se dalo předpokládat, že spousta lidí tam zemřela vyčerpáním, když se ho pokusili projít, protože zabloudili a strach také udělal svoje. Ano, divné to bylo, to se muselo nechat, ale Fimur neměl chuť objevovat, jestli se tam ve tmě něco plíží, pozoruje je a čeká, až vypustí duši.

„Jde o to se nebát, mladej, jen o to se nebát, dyť si sem taky přišel, když tady všude byla ještě tma, ne? Jo, je to tam děsivý, v tý tmavý části, ale dá se na to zvyknout. Jen se nesmíš bát vlastního stínu,“ vykládal mu horlivě po cestě a Fimur poslušně přikyvoval. Ne, asi neměl strach, není žádný malý kluk, aby se bál se duchů a strašidel. Spíš ta zodpovědnost za lidské životy ho strašila.

„Zlodějů tady taky moc není, málokdy se nám stalo, že by nám nějaký zkřížil cestu. Ale občas se to stává. Někdy se přifaří ke kupecké výpravě, nenápadně, jako že jdou do města, hledat práci a pak se jen otočíš, už něco čmajznou a chtějí zmizet v lese. Na to si musíš dávat pozor, mladej, to by tě princ nepochválil, kdyby tady výpravy okrádali zloději,“ vykládal bodře a Fimurovi se trošku stáhl žaludek. Nechtěl, aby se na něj princ zlobil. U všech bohů, to by pro něj byl ten největší trest.

A tak Turr vykládal a Fimur se přistihl, že postupem času dychtivě hltá každé jeho slovo. Byl rád, že se může něco přiučit. A Turr se rozhodl, že ho zaučí pořádně, se vším všudy a když dorazili do tábořiště a měli večer čas, ještě ho ještě trochu proškolí v zacházení s mečem.

„S tím se musíš umět ohánět, mladej, a pořádně,“ halekal Turr, když Fimura málem připíchl mečem ke stromu. Jeho přesvědčení, jak výborně to umí s mečem, dost rychle vzalo za své a Fimura napadlo, jestli Arlen Turra nevybral schválně. Buď aby ho něco přiučil nebo mu zlámal všechny kosti.

Ne, první možnost byla správná a Turr si na tom zacvičení dal pořádně záležet. Ale pak, den po dni a týden po týdnu, získával Fimur pod jeho vedením více jistoty a zkušeností. Poznával, na co si dát pozor, jak rozeznat ziskuchtivé náhodné zlodějíčky, doprovázeli s Turrem obchodníky, trhovce, poznával nové lidi a časem si uvědomil, že mu to vlastně i docela líbí. Do tří měsíců už znal cestu nazpaměť, každý kámen, strom, stéblo trávy a měl spočítané snad i listí na stromech. A pak na to snad začal být i hrdý.

„Tak vidíš to,“ usmála se na něj Belda, když se jednou vrátil ze služby a zasedl unaveně v kuchyni k dobré večeři, „a ty ses toho tak bál.“

„Nebál, babičko, jen jsem si nebyl tak úplně jistý, jestli to není nad mé síly a zkušenosti,“ prohodil směrem k ní Fimur a zakousl se do šťavnaté pečínky, která přistála na talíři. Byla to chuťovka, venku v lese mívali jen sušené maso a chlebové placky.

„A není,“ usmála se, „až dojíš, běž se vykoupat a jdi spát. Musíš být unavený,“ prohodila, zatímco si chystala nějaké bylinky a mastičky. Lidé k ní chodili, když stonali a bylo-li to hodně vážné, chodila ona k nim. Fimur ji po očku sledoval.

„Jdeš někam, babičko? Někdo je nemocný, nepotřebuješ, abych šel s tebou? A nepotřebuješ s něčím pomoct?“ ptal se nenápadně, ale Belda mávla rukou.

„Nic, jez, hostinská má prý nějakou vyrážku na rukou a ten malý od Renarda má rýmu a pokašlává. Podívám se k nim,“ odbyla Fimura, zatímco sypala bylinky do plátěných pytlíčků a rovnala je do košíku.

A pak se na něj otočila. „A princ je v pořádku, jestli to chceš vědět, to není pro něj,“ usmála se, protože přesně věděla, proč její vnuk tak vyzvídá. Fimur se usmál a maličko se mu ulevilo. Přece jen, dva dny, co byl mimo město, byly dlouhá doba a mohlo se stát cokoliv.

„Běž si odpočinout, Fimure, já se za chvíli vrátím,“ pravila, když si odvazovala zástěru a trochu si upravila sukni. Vzala si košík do rukou a za malou chvíli už bouchly dveře ven. V domě bylo na chvilku ticho, takové to smutné, sžíravé ticho. Trochu teď rezonovalo s tím, co měl už nějakou dobu ve svém srdci, i když to na sobě nenechával znát. Smutek a tichou prázdnotu.

Ale moc toužil, aby jeho srdce souznilo s něčím úplně jiným. Jenže, nebyl tu nikdo, kdo by jeho srdce rozechvěl a zbavil ho té šedivé neutuchající samoty a smutku. Povzdechl si, když se zvedal od stolu, ale na žádné dlouhé smutnění čas neměl. Dusot po schodech ho upozornil na to, že tak úplně sám doma není. Ani netušil, kdy se jeho bratr zase uráčil dostavit domů, natož kde celou tu dobu zase byl.

„Kde je ta bába?“ vpadl Faran do kuchyně a místo pozdravu se na Fimura zašklebil.

„Babička, když už, Farane. Snad by ses o ní mohl vyjadřovat trochu slušně, když se o tebe stará,“ zavrčel na svého bratra, který si odfrkl a vzal si z misky na stole kus masa.

„No jo furt, nějak jsi nám zfanfrněl, pane důležitý strážce,“ uchechtl se Faran popichovačně, zatímco se zakousl do pečeného masa a rozvalil se jako největší buran na lavici.

„Pitomče,“ ulevil si Fimur, ale Faran se nenechal.

„Ale jdi bráško, snad se nemusíš hned tak vytáčet,“ zabrblal, ale v očích mu zlověstně zablýsklo. To nevěštilo nic dobrého.

„Jdu ven, nechceš jít se mnou? Vím o jedný pěkný holce,“ učinil Fimurovi se smíchem nepříliš vábnou nabídku, ale Fimur se jen ušklíbl.

„Díky, ale ne, dokážu si představit, co to je za holku. A brzy tě v tomhle městě a v širokém okolí budou znát všechny ženský a holky. A taky jejich manželé a jednou, jednou ti někdo pěkně rozbije hubu,“ zasyčel Fimur na svého bratra a Faran se potměšile ušklíbl.

„No možná, bratříčku, ale já si na rozdíl od tebe užívám. Ani se tě nebudu ptát, jestli sis to už s nějakou rozdal,“ vmetl mu do tváře a Fimur se zamračil.

„Starej se o sebe,“ odsekl mu, ale jeho bratr byl teď v ráži, a to už bylo lepší skončit s jakýmkoliv rozhovorem.

„Takže ne, co?“ chechtal se jízlivě Faran a to už bylo vážně načase.

„Jdu spát,“ oznámil unaveně svému bratrovi a raději se otočil a zamířil si to z kuchyně ven.

„No jo, tak si to užij bratříčku, tu úžasnou samotu. A nezapomeň si ho vyhonit, když se bojíš ženských,“ neslo se za ním z uštěpačně kuchyně. Faran musel mít vždycky poslední slovo a vždycky se snažil o to, aby bylo pichlavé a bolestivé.

A Fimur to přešel, jako vždy. Jenom když ulehal po krátké osvěžující koupeli do postele, trošku ho bratrova slova zabolela. Jenže, o lásce si opravdu mohl nechat jenom zdát. Zakázal si na to myslet, přemýšlet o takových hloupostech, které by ho jen rozptylovaly od práce. Na tu se musí soustředit. Má už za sebou tři měsíce služby, jde mu to dobře, a nenechá si to zkazit svým přihlouplým bratrem. Byl teď docela spokojený, s Turrem velmi dobře vycházeli a Arlen bude velice rád, že se mu jeho nová práce nakonec zalíbila.

Usínal smutný, ale alespoň s jednou částí svého života byl spokojený. Ale možná, že kdyby Fimur nespal tu noc tak tvrdě, slyšel by, jak se osud chichotá a mne si s radostí ruce, že zase něco může někomu provést. A možná Fimur sám nečekal, že by se mu zničehonic mohl jeho život obrátit úplně naruby.

Ostatně, co by se asi tak v jeho všedním, nudném, osamoceném životě mohlo stát?