Když se Fimur ráno probudil, zachumlaný pod přikrývkou, neměl chuť vstávat nebo kamkoliv jít. Gar už byl dávno vzhůru, seděl u okna, pokuřoval dýmku a četl si v té jeho tajemné knize, černou koženou brašnu položenou na zemi vedle židle. Chvíli se na něj díval, na jeho svalnaté tělo a tmavé vlnité vlasy. Nikdy se ho nezeptal, proč je nenosí delší, tak jako většina mužů. Tolik se odlišoval, byl tak jiný, a tak záhadný. Co tu vlastně ještě dělal, když už měl správně být někde za horami s další výpravou a úkolem. Žoldák putující světem. Žoldák, který si přivlastnil jeho srdce. Jak mu mohl tak rychle podlehnout?

Ale tím, co teď udělá, ublíží jen sám sobě. On k němu určitě necítí nic. Byl jen povyražení na jeho dlouhé cestě. Jeden odejde, přijde druhý. To je prostě život.

Sedl si a začal se pomalu oblékat. „Ještě není snídaně, dobré ráno,“ usmál se na něj Gar a Fimur mu zdvořile oplatil alespoň jeho úsměv a pozdrav. Stáhl si vlasy do ohonu a oblékl kabát, což Gara překvapilo. Myslel, že se zdrží jako vždycky. Chtěl si s ním promluvit, zjistit příčinu jeho včerejšího a očividně i dnešního smutku, ale nevypadalo to, že by se mu Fimur chtěl svěřovat.

„Myslel jsem, že se spolu ještě nasnídáme,“ nadhodil opatrně Gar, zatímco se Fimur pomalu zvedal z postele.

„Omlouvám se, Gare, musím domů, babička byla včera unavená, chci být doma brzy, kdyby potřebovala s něčím pomoct,“ odpověděl mu Fimur posmutněle a zničehonic se mu sevřelo srdce žalem. Otočil se, chtěl odejít, vlastně utéct z téhle žalostné situace, která ho tak bolela, ale Gar ho nenechal. Popadl ho za ruku a otočil ho zpět k sobě.

„Fimure, neodcházej, promluvíme si spolu. Víš, co jsem ti říkal včera v noci? Můžeš mi říct cokoliv,“ snažil se ho přesvědčit, nepouštěje jeho ruku, ale Fimur zavrtěl hlavou.

„Ne,“ zašeptal tiše a jeho obličej byl bledý tak, až Gara trochu vyděsil. Srdce se mu sevřelo tak, až ho to samotného překvapilo.

Protože jeho slova Fimura nepřesvědčila, zkusil to tedy znovu. „Přijď večer, promluvíme si, ano?“ Najednou potřeboval mít jistotu, že ho ještě uvidí. A Fimurovi tlouklo srdce jako o závod, když ze sebe soukal tu větu, kterou vlastně nechtěl nikdy vyslovit. Rozhodnutí, které drásalo jeho srdce zaživa až do krve.

„Já nemůžu, Gare, nezlob se na mě, já už nemůžu. Už nepřijdu.“ Viděl Gara, jak na něj překvapeně hledí a chtělo se mu brečet. Ne brečet, křičet, přímo řvát bolestí, kterou ve svém srdci cítil.

V tu chvíli však cítili oba to samé. „Fimure….proč?“ vypravil ze sebe Gar překvapeně, zmatený nenadálou situací, kterou nechápal a najednou se mu stáhlo hrdlo, že sotva dokázal promluvit. Ne, tohle od něj nechtěl slyšet, co ho to najednou popadlo?

„Nemůžu, nemůžu, odpusť mi to,“ pronesl Fimur tiše, se sklopenou hlavou, aby Gar neviděl jeho oči. Jen stěží dokázal zadržet slzy. Právě obětoval svoje srdce za bezpečí své rodiny.

„Děkuji ti za všechno, co jsi pro mě udělal, ale musím jít.“

Gar ho nepustil, naopak, přitáhl si ho k sobě a pevně ho sevřel v náručí. „Fimure, dobře mě teď poslouchej. Já nevím, co se ti stalo, a nebudu vyzvídat, když si to chceš nechat pro sebe. Ale pamatuj si jedno. Můžeš mi kdykoliv cokoliv říct, jsem tu pro tebe a pomůžu ti, jestli potřebuješ, rozumíš,“ zašeptal a Fimur se v jeho náruči roztřásl tak, že se sotva udržel na nohou.

„Nejsi pro mě jen povyražení, Fimure. Nikdy jsi nebyl, rozumíš. Kdykoliv za mnou můžeš přijít, jsem tu pro tebe, slyšíš. Mysli na to, Fimi.“ Pevně ho sevřel a na rozloučenou mu věnoval jeden polibek na čelo.

Pak ho pustil a otevřel dveře, aby mohl odejít.

Tak tohle nebylo zrovna ideální rozloučení a Gar měl chvíli co dělat, aby to celé ustál. Nečekal to, spíše doufal, že si ráno v klidu promluví a přijede tak na kloub Fimurova strachu. A místo toho se všechno zničehonic obrátilo vzhůru nohama. Nicméně, jeho instinkty ho vždycky vedly dobře a nikdy ho při jeho práci nezradily. A teď mu našeptávaly do ucha, že se děje něco vážnějšího. Rozhodně si nemyslel, že by Fimur jen tak podléhal divným náladám a že mu jen tak něco přelétlo přes nos. Jenže, neznal ho tak dlouho, aby si mohl být stoprocentně jistý.

 A v tomhle městě existoval pouze jeden člověk, který mu momentálně mohl pomoct a odpovědět na jeho otázky.

„Zdravím vás, Garabane,“ usmál se na něj princ, když o dvě hodiny později zaklepal na dveře jeho pracovny. Byl čas na další důležitý rozhovor, i když na něj Gar neměl zrovna moc náladu. Ale práce je práce, a o to je důležitější, když začne zasahovat do soukromí.

Princ mu pokynul rukou, aby se posadil a mile se na něj usmál. „Nečekal jsem vás tak brzy. Nějaký nový zvrat ve vašem pátrání,“ zeptal se ho a Garaban kývl.

„Mám takový dojem, že ano, princi. Jen se obávám, že to, co jsem zjistil, se vám nebude moc líbit,“ pravil zasmušile a Arlen ho s vážnou tváří pozoroval.

„Co tím myslíte, Garabane?“

„Pane, už od příchodu do města a té nemilé události na obchodní cestě jsem měl podezření, že Fimurovo napadení nebyla jen náhoda. To, že nám ti dva chlápci lžou, to nám bylo jasné všem, i když to tak nejdřív nevypadalo. Ale jejich opětovný příchod do města, a další podlý pokus vašeho přítele zabít, to potvrdil. Říkal jsem vám i o svém podezření, že tu zřejmě hledali svého komplice, pane, to dobře víte,“ začal, Arlen ho pozorně poslouchal a přikývl.

„Svému příteli jste bezvýhradně věřil, že k nim nepatří. Popravdě, ani já nevěřím, že by Fimur kdykoliv cokoliv ukradl nebo někomu ublížil. Od té doby jsem měl příležitost se s ním ještě několikrát potkat, a tento názor se mi jen potvrdil. Je to velmi čestný a starostlivý mladík,“ pokračoval, zatímco Arlen stále přikyvoval. Souhlasil s jeho slovy, neměl důvod Garovi odporovat. Ale to, že se Fimur a Gar vídají, ho trochu překvapilo. Nicméně, nedával na sobě nic znát a jeho tvář zůstala i nadále vážná.

„Víte, pane, okolnosti a také události posledních dnů mě vedou k myšlence, že moje původní podezření bylo správné. Myslím si, že tím člověkem, kterého naši dva vězni ve skutečnosti hledali, a zároveň jejich komplicem, je Fimurův bratr, Faran,“ řekl a Arlenova tvář se zakabonila.

Bratr jeho nejlepšího přítele jako zločinec? Tak to nebude jednoduchá situace. Ale popravdě, napadlo ho to už také, když spolu s Fimurem mluvili, a tahle myšlenka se mu ani náhodou nezamlouvala.

„Nevyvracím vám to, Garabane, ale jistotu nemáme. A zatím ani důkazy,“ odpověděl princ a Garaban zavrtěl hlavou.

„Zatím ne, pane, důkazy nemám a v tomhle případě se budou hodně těžko získávat. Zatím mám jen podezření a pár neúplných informací. To nám nestačí prakticky na nic,“ pokračoval Gar s mírných povzdechem a Arlen, sedící naproti němu, začínal mít opravdu vážné starosti.

„Potom si myslím, že je Faran pěkný hlupák, že se s těmi ukradenými penězi vrátil zpět domů. Pokud ti dva věděli, odkud je, nemohli mít problém ho ve městě najít,“ odvětil mu Arlen, a sám nevěděl proč, ale zničehonic pocítil lehké napětí. Tohle se nevyvíjelo dobře.

A Gar si najednou uvědomil rozsah svých slov. Střípky rozbité skládačky mu začaly zapadat pomalu do sebe, ale výsledný obrázek se nebude líbit nikomu.

„Není, není to hlupák, naopak,“ vydechl, naštvaný sám nad svojí dosavadní hloupostí, „jsou si s bratrem tak podobní, že je sotva rozeznáte. Kromě toho, Fimur je strážce cesty, neustále se pohybuje venku, vyřizuje pochůzky po městě. Je na hodně na očích, je vidět a …“ Gar se musel najednou nadechnout, zatímco Arlen na něj zíral a taky téměř nedýchal.

„…myslím si, že jim Faran předhodil svého bratra jako návnadu,“ vydechl Garaban a Arlen zesinal. Podívali se na sebe. „Byli dost rozzuření, těžko by si nechali cokoliv vysvětlit. Když by nedostali to, co jim patří, zabili by ho. Buď by pak zmizeli nebo skončili ve vězení, Faran by měl od nich pokoj a svůj lup navrch k tomu,“ pokračoval Garaban a neříkala se mu moc dobře. Trochu se mu stáhl žaludek. Až teď si totiž sám uvědomil, v jak velikém nebezpečí může jeho krásný hnědovlasý strážce být.

„Ale to je taky jen moje domněnka, pane,“ hlesl smutně, ale jeho pouhopouhá domněnka se začala měnit ve strašlivé podezření. Arlen s ní ale souhlasil bez jediného protestu, s tváří pobledlou, ve které se zračily obavy o přítele.

„Věřím vám, Garabane. Musíme bohužel počítat i s touto možností, i když se nám nelíbí.“ Garaban byl sice rád, že s ním princ souhlasil, ale teď potřeboval zjistit, co se s Fimurem děje a Arlen byl jediný, kdo mu mohl pomoct.

„A co přesně mám udělat?“ zeptal se ho princ váhavě a Gar se na něj zpříma zahleděl a bylo vidět, že přemýšlí.

Jak princi říct vše a zároveň nic?

„Včera jsem se náhodou s Fimurem setkal. Něco bylo špatně, pane, byl velmi....“ na chvíli se odmlčel a hledal ta správná slova, „jak to říct…nešťastný, nervózní a zdál se mi i dost vyděšený. Myslím si, že měl z něčeho strach. Hodně velký strach. Ale neznám ho tak dobře jako vy, mohu se i mýlit. Nemohl byste ho nenápadně navštívit nebo si s ním promluvit? Vás zná déle, má k vám větší důvěru, a když jste dobří přátelé, třeba se vám svěří,“ vysvětlil mu opatrně Garaban svůj záměr a Arlen mu to bez váhání kývl.

„To není problém, stejně jsme se v poslední době moc nevídali. Zajdu se za ním podívat, pozdravit ho, poptat se na zdraví,“ zapřemýšlel nahlas Arlen, což by mohl být docela dobrý nápad.

Přesto musel Garaban prince vzhledem k situaci varovat. „Pane, dejte si prosím pozor, nechoďte tam sám, pro jistotu,“ pronesl tiše s vážnou tváři, ale Arlen ho hned pochopil. Pokud by Faran byl doma a pojal jakékoliv podezření, mohlo se stát cokoliv. Protože nikdo neví, co od něj mohou očekávat.

„Dobře, půjdu s Vlkem, záminka se vždycky najde,“ usmál se na Gara a ten byl hned o něco spokojenější.

„Dobře, ostatně jsem slyšel, že jeho babička trochu postonávala,“ navrhl mu jeden drobný důvod k návštěvě a Arlen se usmál. „To by šlo.“

„Buďte opatrný, pane, a jestli vás mohu poprosit, dejte mi vědět, co jste zjistil,“ požádal ho ještě Garaban, když se loučili.

„Určitě, zajdeme tam zítra. Stavte se za mnou k večeru, povím vám, co jsem zjistil,“ kývl Arlen, ale pak ho napadla ještě jedna věc a odcházejícího Gara zastavil.

„Garabane, zná Fimur vaši skutečnou totožnost?“

„Nezná, pane, a byl bych rád, kdyby tomu tak ještě nějakou dobu zůstalo.“

Ani s tím neměl princ problém, ale když Garaban odešel, starost o přítelův život mu přidělal vrásku na čele. A nejen to. Tak poklidné to bylo doposud město, občas jen nějaká šarvátka v hospodě nebo drobná krádež. A najednou tu má dva zločince ve vězení, pokus o vraždu, přítele v nebezpečí a potencionálního lupiče.

Nelíbilo se mu to. Chtěl mít ve svém městě klid, dát lidem bezpečí, které tolik hledali. Nechtěl je zklamat.

Ale hlavně musel ochránit svého nejlepšího přítele.